Poetika starého statku pod stoletými kaštany si přitáhla Jitku a Víťu jako magnet, aby se stali součástí příběhu a z ruiny v Kocourových Lhotkách doslova vlastníma rukama vytvořili kouzelné místo, které si oblíbily hlavně rodiny s dětmi.
Váš osobní příběh se propletl s příběhem statku v Kocourových Lhotkách už před více než dvaceti lety. Pamatujete si, co jste cítili v ten moment, když jste stavení viděli poprvé?
Dodnes si to nedokážeme vysvětlit, ale byla to láska na první pohled. Hledali jsme místo více než půl roku, viděli mnoho různých objektů v různém stavu, ale nikdy to nebylo ono. Vlastně si to místo našlo nás– manžel už ze zoufalství z dosavadního neúspěchu podal inzerát, že koupí statek (i ruinu) a ozval se mu restituent velkého hospodářského stavení, že nabízí ruinu. Jednoho šedivého listopadového dne jsme s majitelem procházeli každičký kout statku, on s těžkým a zlomeným srdcem nad tou čtyřicetiletou bolševickou zkázou ukazoval, kde všude se co rozpadá a vlastně nás každým svým slovem od koupě zrazoval. My však za ním chodili jako ve snách. Byli jsme absolutně okouzleni stoletými kaštany, přenádhernou vilou v samém srdci statku a neskutečnými výhledy do okolí. Připadali jsme si jako v pohádce.
Statek byl v zuboženém stavu. Měli jste představu, kolik vás to bude stát úsilí a peněz, než naplníte své vize a sny?
Všichni naši příbuzní a kamarádi si klepali na čelo, že jsme se dočista zbláznili. Ze všech možných stavení jsme totiž vybrali rozhodně to největší a v tak neutěšeném stavu, že nikdo nevěřil, že někdy provoz apartmánů spustíme. Je pravdou, že jsme si nevybrali jednoduchou cestu – po koupi statku jsme byli na nule a trvalo pak dlouhých devět let, než se nám podařilo otevřít první tři apartmány. Dnes je na statku pět apartmánů a jedno studio. Nikdy jsme nešli do žádných hypoték a vše jsme stavěli prakticky vlastníma rukama. Víťa, fotograf, cestovatel, překladatel a tlumočník, se v průběhu let naučil snad všem řemeslům a doslova se na statku našel – je to jeho život. Vždycky miloval velké výzvy a tahle se ukázala být osudová. Myslím, že jsme před těmi pětadvaceti lety, kdy jsme statek objevili, neuvažovali, kdy naplníme své vize – to bychom koupi asi nikdy nerealizovali. Máme před sebou ještě dlouhou cestu a nevíme, jestli to zvládneme. Dříve snad, ale dnes už se tím netrápíme – co má přijít, přijde. Jdeme naší cestou a netlačíme. Podařilo se nám zrekonstruovat velké stavení a stodolu, kde nyní provozujeme apartmány, postavit náš dům, který stojí nedaleko, a zkultivovat více než dva a půl hektaru pozemku, který opečováváme. Nyní bychom rádi vdechli život druhé stodole, jejíž studii jsme svěřili architektonickému studiu ORA. A nevysvětlitelný, velmi osobní vztah máme k vile, které bychom rádi vdechli nový zasloužený život.
Měli jste chuť to celé někdy vzdát? Přece jen máte děti a nejspíš to nebylo vždycky snadné?
Nikdy. I přes veškerou náročnost celého projektu nás tato myšlenka ani jednou nenapadla. Asi jsem v životě nepotkala člověka s pevnější vůlí, než je můj muž. Já se přiznávám, že moje cesta tak jednoduchá nebyla. Podnikat v ubytování můj sen nikdy nebyl. Vystudovala jsem angličtinu a věnovala se poměrně dlouho pedagogické činnosti na místní střední škole. Jen jsem v tom nemohla a nechtěla Víťu nechat. Tak jsem pracovala naplno ve škole i v apartmánech. Krátce poté, co se narodily děti, jsem stála před zásadním dilematem, protože skloubit školu, apartmány a péči o rodinu zkrátka nešlo. S těžkým srdcem jsem školství opustila, ale dnes už nelituji – vše je, jak má být.
Jaký nejradostnější moment jste na statku společně zažili?
Naši svatbu. Moment rozhodně nejradostnější, ale bohužel ne nejromantičtější. Opravy byly ve fázi před spuštěním, takže dost velký a neopakovatelný punk. Popravdě nám ale asi největší radost, ač to bude znít jako klišé, dělají naši spokojení hosté. Jejich energie znásobuje naši, je to návykové.
Vnímají i vaše děti, že se vám podařilo vytvořit opravdu unikátní místo?
Naše děti mají ke statku velmi ambivalentní vztah. Ve svém okolí slyší občas chválu, lidé nás na ulici sem tam poznávají a zdraví, tak vnímají určitý přesah pozitivního působení na okolí. Na druhou stranu ale neznají nic jiného než naši příšernou dřinu. Samy se postupně s přibývajícím věkem a rozumem od projektu distancují. Jen jim nedokážeme vysvětlit, že v porovnání s námi je už tolik práce nečeká…(smích)
Jezdí k vám především rodiny s dětmi. Co mají u vás nejraději?
Za těch patnáct let zkušeností můžeme trochu neskromně říct, že pro děti i rodiče jsme ráj. Děti se vyřádí a rodiče odpočinou. Nikdo tomu samozřejmě příliš nevěří. Dovolená s malými dětmi pro nás rodiče totiž dovolenou často nebývá. Po náročném týdnu potřebujeme dovolenou ještě jednu a bez dětí. Na dvoře statku však mají děti tolik podnětů ke hře, že zapomenou na vše kolem sebe, včetně rodičů. Ti pak mají čas na sebe i navzájem. Často k nám hosté přijíždějí pouze díky baby friendly zázemí, lokalitu by nejspíše nezvolili, a jsou velmi mile překvapeni rozmanitostí našeho kraje – na své si přijde milovník přírody, historie, venkovské i městské turistiky. Vysočina je vůbec neprávem opomíjený a podceňovaný kraj, který si zaslouží být objevován…
Statek má velmi dlouhou historii. Jak vnímáte svou roli v tomto kontextu vy dva?
Jsme součástí a zároveň jen malou kapkou v kontextu celého vesmíru. Příběh obyčejného lidského venkovského života se zde začal psát už v době předbělohorské a my ho chceme dále s pokorou vyprávět našima očima, naším srdcem v jeho nejčistší přirozenosti. Také se tomu říká udržitelnost, kterou vnitřně ctíme. Vše opravujeme s citem k místu, při rekonstrukcích navracíme původní přírodní materiál tam, kam patří. Topíme a vodu ohříváme výhradně dřevem z místních lesů –čistíme tak lesy a zpracováváme dřevo, které neputuje stovky kilometrů. Kompostujeme, třídíme odpad, používáme ekologické čisticí prostředky i kosmetiku. Sázíme stromy, zaléváme pouze dešťovou vodou, chováme včely nebo pěstujeme ovoce a bylinky pro potřebu naší rodiny i svých hostů. Snažíme se tak přírodě navrátit to, co ona dává nám.
Apartmány jsou vybaveny tak, aby si v nich hosté připravili i jednoduché jídlo. Pokud se ale vařením nebo pečením na dovolené nechtějí vůbec zdržovat, jaké jsou možnosti stravování?
Popravdě je možné v apartmánových kuchyních uvařit cokoli, vybaveny jsou skutečně nadstandardně. Není problém upéct i bábovku. Nově našim hostům nabízíme kocourkovský koš plný dobrot, který je naplněn lokálními produkty vesměs v bio kvalitě. Najdete v něm mimo jiné jablečný mošt, med od našich včeliček, bylinné čaje z naší zahrady, čerstvě upečený koláč s ovocem z našeho sadu nebo kávu upraženou pod kopcem přímo pro vás. Ve vedlejší vesnici můžete na farmě zakoupit vyzrálé hovězí bio maso a upravit ho na grilu. Také doporučujeme vydat se do skvělých podniků v okolí – legendární Bistrot de Papa v Horních Dubénkách, Galerie 8smička a Restaurace na Štokách pivovaru Bernard v Humpolci, Hotel Farma a Café Pole Na Poříčí u Pelhřimova, rodinný Hostinec u Zmátlů pod Křemešníkem, Kavárna na Kolíbce v Pelhřimově, Zverimex Bistrobar nebo Kavárna Paseka v Jihlavě.
Máte něco speciálního připravené také pro milovníky vína?
Manžel nejen včelaří, moštuje a zahradničí, ale vyrábí i ovocná vína a sirupy. Proto u nás můžete ochutnat domácí medovinu a vína z jablek, arónie, šípku nebo bezu. A úžasnou novinkou letošního roku je otevření sklípku přímo pod apartmány. Původně bramborový sklep jsme před pár dny s přáteli pokřtili a pevně doufáme, že se bude líbit.
A když se u vás rozhodnu uspořádat rodinnou oslavu? Máte k dispozici prostory i pro více lidí?
V tomto ohledu trochu pokulháváme, ale pracujeme na tom. V druhé stodole by měl vzniknout multifunkční prostor pro setkávání, snídaně, rodinné oslavy, svatby a také jógu. Ale není to tak, že byste oslavu nebo teambuilding u nás nemohli uspořádat. Vše je v hlavě, jsme kreativně flexibilní a nic pro nás není problém – máme rádi výzvy. Loni jsme třeba hostili presstrip z Japonska a Tchajwanu, servírovali typicky českou kuchyni, zařídili vyjížďku na koních. Obrovským zadostiučiněním bylo, když nás japonský žurnalista označil za highlight celé české tour.
Vaše apartmány jsou zařízeny velmi citlivě, přitom kreativně a s respektem k celému statku. Děláte vše společně, nebo máte role rozdělené – například žena zařizuje, muž připravuje dřevo na zimu?
Myslím, že se výborně doplňujeme – v tom je asi naše největší síla. Díky tomu nám to v životě funguje. Respektujeme jeden druhého, známe navzájem své silné i slabé stránky a nelpíme slepě na něčem, čemu ten druhý rozumí více. Navzájem se od sebe učíme to, co druhý postrádá. U mě to byla například nedočkavost a šílená lenost. Dnes je ze mě trpělivý workoholik. A já manžela učím citu pro estetičnost a také aby více lenošil…
Blíží se opět intenzivní sezona a jaro je ve vzduchu. Na co se nejvíce těšíte?
Jaro v sobě vždy nese naději v něco nového, pozitivního, obohacujícího, v tom se cítíme dobře. Prakticky nikdy nezahálíme, po celý rok vymýšlíme nějaká zlepšení a inovace, ale s jarem a před začátkem hlavní sezony se naše úsilí zvyšuje. Každopádně jaro na statku je pro nás nejkrásnějším obdobím roku. Milujeme ten čas, kdy se vše zazelená, vzduch je nejsvěžejší a dvůr ožije dětským smíchem a výskotem. Těšíme se na naše hosty, z nichž mnozí jsou dnes naši přátelé. Čerpáme sílu a energii z nových, milých a zajímavých setkání.