Eliška Neubergerová, spoluzakladatelka projektu Bohéma, mění posledních šest let pohled Čechů na vlastenectví a prostřednictvím svých kolekcí pomáhá mladým lidem objevovat nejen významné osobnosti českých dějin, ale i značky a témata spjaté s naší zemí. Elegantně, vkusně a navíc s nadhledem a humorem.
Sleduji vás téměř od začátku a líbí se mi, s jakou lehkostí a hravostí se pouštíte do celkem těžkého tématu „národní hrdosti“. Jak celý ten příběh začal?
Příběh Bohémy začal před šesti lety. S touto myšlenkou tehdy přišel manžel v rámci 100. výročí republiky. O rok později vznikla Bohéma. Pamatuji si, že naší první veřejnou akcí byl vánoční LeMarket v Manésu. Chtěli jsme zjistit, zda i ostatní lidé to vnímají podobně jako my a chtějí jen vkusně a jednoduše dát najevo, že jsou hrdými Čechy. Ten zájem i energie od návštěvníků byly tehdy neskutečné a troufám si říct, že neopakovatelné. A pak, když druhý den většina prodejců měla na sobě naše trička, mě to úplně dojalo a věděla jsem, že jdeme správnou cestou.
Takový začátek vám musel dát hodně energie. Vzpomenete si, co bylo v tom období nejtěžší a co jste se musela naučit?
Nejtěžší bylo asi proniknout do výrobních technologií. První trička se výrazně lišila od těch, která u nás dnes najdete. Měla malé potisky, které byly řešeny digitálním transferem, což je taková ta šustivá fólie, která se žehlí na tričko. Vše jsem se učila za pochodu a postupně. Zlom nastal, když jsme asi po necelém roce přešli na technologii sítotisku, u které jsme už zůstali. I dnes jsem při nátisku nových motivů vždy v dílně a s mistrem tiskařem si schvaluji každý první nátisk i výběr barev. Tento proces mám moc ráda a je to vždy takové završení přípravy celé kolekce a velká radost, když ze sušicí jednotky poprvé vyjedete hotové tričko.
Podstatnou část historie Bohémy jste tvořili v páru. Kdy jste ucítili, že je čas na změnu?
Po pěti letech, tedy v době, kdy e-shop i prodejna byly zajeté a všechny procesy nastavené, manžel z Bohémy odešel, aby se věnoval svým vlastním novým projektům. Asi každý, kdo někdy kombinoval osobní i pracovní život, potvrdí, že najít balanc v této rovině je komplikované a často vyčerpávající. Jsem ráda, že jsme toto rozhodnutí udělali a přestali si práci brát s sebou domů.
Která z kolekcí měla největší úspěch?
Snažím se, aby každá nová kolekce byla jedinečná a každý si v ní našel něco svého. Zkoumám nové technologie, hledám unikátní lokace a témata. Do letošní podzimní kolekce jsem dala maximum, co jsem v tu chvíli mohla a uměla. Námětem je rodina pospolu u jednoho stolu a dobrého jídla. Fotili jsme v kubistickém bytě po Adolfu Hoffmeisterovi, dnešním showroomu Rückl a Bomma. Mezi motivy najdete Olgu Havlovou, svíčkovou, panelák, ale i československý ženský odboj. Je to zatím nejúspěšnější kolekce vůbec.
Jak vybíráte motivy a jak probíhá celý proces práce s ilustrátory?
Máme interní seznam možných námětů rozdělený na různé oblasti. Máme tam například vědce, malíře, spisovatele, politiky, značky nebo vynálezy. Každému ilustrátorovi tento seznam poskytneme a on si vybere námět, na kterém chce pracovat. Umělcům dáváme maximální prostor pro jejich tvorbu a nijak je neomezujeme.
A jak dlouho tedy přibližně trvá společná práce na jednom motivu?
Jsem ráda, že se na to ptáte. Zrovna minulý týden nám psal zákazník, jestli mu můžeme potisknout jeden motiv na jím vybranou barvu i střih trička. Vysvětlili jsme mu, že tímto způsobem to nefunguje. Odpověděl nám, že si tedy ilustraci stáhne a potiskne sám. Jiný zákazník si zase u nás na prodejně koupil tričko a šel si do tiskárny naproti udělat kopie pro celou rodinu. Bohužel spousta lidí si myslí, že vezmeme jakýkoliv motiv a prostě jej dáme na tričko bez jakéhokoliv dalšího přemýšlení. 40 Takto jednoduché to ale zdaleka není. Každou kolekci připra- vujeme jako koncept, ladíme témata, provedení, barvy motivů i triček. Od prvního moodboardu až po hotové tričko uběhne rok. Z toho jen tři měsíce věnujeme vzorování a testování a další dva měsíce zabere vyřízení licencí a veškeré právní náležitosti spojené s téměř každým motivem.
Kdo nosí vaše trička nejčastěji?
Pořád se držíme toho, co jsme si stanovili na samém začátku s manželem. Aby Bohéma byla pro každého, kdo chce dát najevo svoji hrdost a lásku k vlasti. Snažíme se mít tedy velký výběr různorodých motivů na různých produktech za co nejdostupnější ceny. Zakládáme si na maximální propracovanosti a kvalitě. Díky tomu je naše cílová skupina široká. Od mladých dvacetiletých lidí až po zákazníky v důchodovém věku.
Vidíte za těch šest let nějaký posun v tom, jak mladí lidé vnímají českou historii a na co jsou hrdí?
Určitě ano. Vnímám to na našich zaměstnancích, kterými jsou převážně studenti vysokých škol. Někteří k nám na začátku přišli a znali jen základy historie, které měli naučené ze škol, ale už nevěděli, kdo byla Františka Plamínková, Milena Jesenská nebo třeba Antonín Holý. Nyní k nám chodí lidé s opravdovým zájmem o českou kulturu a historii. Určitě tomu pomáhají i sociální sítě a instagramové nebo YouTube účty jako Česká stopa, Bláznivá dějepisářka nebo třeba Budoucí učitel dějepisu. Ti všichni velmi zajímavým způsobem podporují českou historii. Pravdou však je, že je ještě před námi dlouhá cesta, než se dostaneme k tomu, že budeme moci hrdě a beze studu říkat, že jsme vlastenci, aniž by se na nás druzí dívali skrz prsty. Je smutné, že když mi někdo řekne, že je vlastenec, je v něm cítit nejistota, a vzápětí dodá, že je vlastenec samozřejmě v tom dobrém slova smyslu. Dříve bylo vlastenectví vnímáno jako ctnost, nikoliv jako věc, za kterou se musíte stydět, protože si toto slovo postupně ukradly extremistické strany.
Co vás na celém konceptu nejvíce baví a co vás Bohéma naučila?
Baví mě, že se neustále učím nové věci a potkávám inspirativní lidi. Je to velká radost a vděčnost, že můžu. Bohéma mě naučila trpělivosti a hlavně organizovanosti.
Častým motivem jsou portréty osobností. Prvním z nich byl Václav Havel. Je složité na užití fotografií získat práva?
U Václava Havla to složité bylo. Museli jsme si získat důvěru jak autora fotografie, tak i těch, kteří spravují jeho osobnostní práva. Málokdo si dovede představit, jak je každý motiv zatížený různými omezeními. Kromě již zmíněných osobnostních a autorských práv řešíte i ochrannou známku nebo licenci na poskytnutí zdigitalizované kopie fotografie, která je například uložena v různých archivech, protože autor již nežije. Je to často detektivní práce. Doposud nejtěžší bylo získat licenci na fotografii Karla Kryla, použili jsme ji v rámci charitativní kolekce v minulém roce a stala se absolutním bestsellerem. Nejvtipnější bylo zase řešení práv k fotografii Miloše Formana. Autorkou snímku je 85letá fotografka Jill Krementz, která žije v New Yorku a komunikuje výhradně přes tablet tak, že celý e-mail napíše do předmětu e-mailu. Kontakt na ni jsem tehdy sháněla úplně všude, kde to šlo. Přes její vydavatelství i přátele. Asi po dvou měsících se pak ozvala sama a do předmětu e-mailu napsala jen: „Yes, let’s do it, it would be fun to have Milos on a T-shirt.“ A bylo to domluvené.
Co vás inspiruje k dalšímu výběru? Jsou to čistě osobní preference?
Ukládám si náměty nebo inspirace do šuplíku. Třeba fotografii Jana Wericha od Viléma Rosegnala jsem měla uloženou čtyři roky, Olgu Havlovou od Dagmar Hochové celých pět let, než přišel jejich čas a staly se součástí kolekce. Fascinuje mě svět fotografie, chodím do archivů a hledám snímky, které nejsou veřejnosti dosud známé, mají hloubku a nějaký přesah. Úzce spolupracuji s kurátorem fotografické sbírky z Moravské galerie v Brně, panem Jiří Pátkem. Ten mě hodně naučil. V minulém roce jsme vytvořili společný projekt Hořkosladké dějiny nebo rok předtím Neznámé portréty známých, v rámci kterých jsme připravili výstavu těch osobností, které byly v jednom režimu oslavovány a ve druhém zatracovány. Jak málo stačí, aby se z hrdiny stal přes noc obětní beránek. Ve výběru snímků byli třeba Nataša Gollová, Vítězslav Nezval, Lída Baarová, Pavel Kohout nebo Marta Kubišová.
Část vašich výnosů jde na charitu. Jak si vybíráte projekty, kterým pomáháte?
Někdy nás organizace osloví samy, jindy to vzejde přirozeně výběrem tématu charitativního projektu. Třeba letošní hlavní charitativní projekt, který se věnuje kráse a bohatosti našeho jazyka, se jmenuje 5000 slov. Jedná se o kolekci od známých českých typografů a výtěžek jde těm, kteří mluvit nemohou – neslyšícím, o které se starají neziskové organizace Ozvěna a Tichý svět. Ten výběr přišel naprosto přirozeně a prakticky okamžitě.
Pokud se nepletu, tak výroba dnes probíhá v Čechách. Přináší to kromě dobrého pocitu, že podporujete lokální trh, i nějaké výhody?
Největší výhodou je, že máme pod kontrolou výrobu všech produktů a kdykoliv se můžeme zajet podívat do kterékoliv z dílen. Veškeré procesy jsou velmi rychlé a na případné problémy či změny tak lze efektivně reagovat. Většinou se jedná o malé dílny po celé České republice. Trička šijeme kousek od Náchoda, ponožky se pletou v Třebíči, obálky na plakáty se vyrábějí v Olomouci a sklenice zase na pražském Žižkově.
Letošní limitovaná kolekce je spojená s Loono. Kdy se nápad zrodil a v čem je právě tato spolupráce výjimečná?
Loono nás v minulém roce oslovilo kvůli spolupráci na růžovém říjnu. Původně se mělo jednat o malou podporu, ale mně se líbila myšlenka malé kolekce, ve které se tematicky propojí Bohéma i Loono. A tak vznikly dva motivy na tričkách a odznáčky. Chtěla jsem, aby kolekce byla ryze pozitivní, barevná a hravá. Nechybí tak vtipné „prsakoule“ odznáčky od Karolíny Nové, která stojí i za ručně psaným citátem Karla Čapka, který je na tričku vyšitý do tvaru prsou. Kolekci doplňuje velmi decentní akt z 60. let od známého fotografa Václava Chocholy. S vážnými nemocemi jsem se bohužel v poslední době setkala více než dost, proto vím, jak jsou téma prevence a celková osvěta důleži- té a jak se během okamžiku může život otočit vzhůru nohama. Jsem ráda, že tímto způsobem můžeme týmu Loono alespoň trochu pomoci.
Máte nějaký sen spojený s Bohémou?
Přála bych si, aby Bohéma byla nadčasový projekt, pomáhala propojovat česká témata s neziskovými projekty. I nadále vytvářela zajímavé produkty a motivy, díky nimž si můžeme připomínat, jak skvěle se nám v naší zemi žije a máme být na co hrdí.
