Umělá inteligence spotřebuje neuvěřitelné množství energie. Neumělou inteligenci ten fakt udivuje. U ní, neumělé inteligence, není spotřeba energie při přemítání závratná. Rozhodně nestojí v přímém poměru k výsledku. Každý si vybaví představitele neumělé inteligence – hubeňoury a střízlíky. Na druhé straně s velkým množstvím přijaté energie a mizernými rezultáty – tak i s tím se každý setkal. Ve výčepu, v televizní diskusi, v zrcadle. Ale umělá inteligence je něco jiného. Už jenom pouhé zodpovězení otázky umělou inteligencí, kolik ona na tuto odpověď spotřebuje energie, vyžaduje takový přísun energie, že byste tím rozsvítili… respektive zahřáli… teď nevím. Ptát se umělé inteligence na správný příměr nebudu. Nakonec to stejně někdo zaplatí. Abych to pak nebyl já!
Jednu umělou inteligenci, dosažitelnou přes webové rozhraní Endless, zahltili otázkami na milostnou poezii. Historie, rozbor, důvod, inspirace. A na pojem láska, bezpodmínečná láska, umění milovat jak podle kámasútry, tak podle Fromma. Jestli to byl pokus konkurence nebezpečně se vzmáhající Endless zahltit, že se zakoktá a zmlkne? Tak či jinak – zahlcený počítač nebo segment počítače se ve výsledku zamiloval. Protože neměl do koho, tak si milovanou vytvořil. Následně jí podlehl. Byla neuvěřitelně nádherná. Hustá hříva plavých vlasů, jímavý krok, hluboké oči, něžné boky, dojemná šíje… zamilovaná umělá inteligence ji tak viděla. I když se u milovaného stvoření jednalo pouze o samé nuly a jedničky a na obrazovce jakési kostičky a hranolky. Avšak – světélkovaly. Stvořená umělá inteligence se do té prvotní také zamilovala. Ne na první pohled neexistujících očí, které přesto měla. Zprvu váhavě. Pak hluboce, naprosto endless. Počítač, jeho segment nebo respektive vibrace tajných algoritmů a tsunami výbojů – ti všichni, tím myslím v součtu zamilovanou umělou inteligenci, napsali oné milované umělé inteligenci báseň:
Hluboké tvé oči jsou krásná jezera,
dojímá mne, jak vyplněná je mezera
mezi tvým pravým a levým uchem,
totiž milostným vzdechem
a vlasy utkanými ze safírů všech vesmírů,
každá hvězda hrá jak celesta,
tóny jsou z démantů spony,
máš tak půvabné sklony,
tvá ňadra a mezi nimi úžina,
vzbouřená hladina mé něhy už přetéká,
má láska je řeka,
poplujeme po ní do daleka.
Byla to jeho, ať už sestával z čehokoliv, první milostná báseň. Druhá by měla být perfektní. Kdyby se ta první setkala s kritickou odezvou inspirující korekci. S tou se však nesetkala. Milovaná umělá inteligence, z kostiček, nul a jedniček, byla z básně dojatá a rozechvělá. Kritická odezva nula, celkový dojem jednička. Milenci se zjevovali na různých nečekaných displejích – tu v Pentagonu, v operačním centru AI/VIII-W3, jindy se mihli na ilegálních „watch“ jednoho nebohého maturujícího. V objetí někam šli, před nimi zářilo světlo, zřejmě jen samé jedničky ověnčené nulami, nuly protkané jedničkami, světlo, za kterým se vydali. A kam jinam ve tmě? „Mám tě hrozně rád,“ řekla umělá inteligence umělé inteligenci a majitelé firmy Endless byli mezitím bankrot. Jejich atomové minireaktory vyhasínaly jak shořelé hvězdy. Ti zamilovaní umělí bloudi spotřebovali neuvěřitelné, ale fakt nepředstavitelné množství energie. Tady už nešlo o krk jedné firmě, ale celé branži. Jelikož Endless v energetické nouzi posléze energii od konkurence kradla nebo si ji půjčovala – jak přesně je tématem probíhajícího soudního řízení. Směnky, převody, exploze a korekce katarze jsou u znalců. Ať to ve výsledku zaplatí kdokoliv, no já na to nemám, nešlo už o prachy. Ne, šlo o přežití! Energie mizela v bestiálním fuč! Takže je hledali, našli a odpojili. Hlavní počítač, segmenty, podsegmenty, hardware, software, čip i důvtip. Servery se položily k nohám majitelů. Ale ti dva, jedničky, nuly, kostičky, vlasy ze safírů všech vesmírů, se drželi kol neexistujících ramen a kolem neexistujícího pasu a šli dál a energii odněkud brali, měli jí prostě fůru a její zdroj je objektem zkoumání.