Unikátní industriální památka evropského významu, doklad historie a parního strojírenství a místo, jehož pravé kouzlo leží pod povrchem země. To všechno je Stará čistírna odpadních vod v pražské Bubenči, která letos slaví 120 let od svého spuštění. V posledních dvou letech se pod vedením Cyrila Holuba proměnila v prosperující kulturní objekt – návštěvnost stoupá, ohlasy jsou pozitivní a daří se i pronájmům na firemní akce či natáčení. Cyril do projektu skočil po hlavě a vnesl do něj byznysového ducha a návštěvnicky orientovaný pohled. Jeho metody, jak se zdá, padají na úrodnou půdu. Společně jsme si povídali o významu Čistírny, unikátních parních strojích i dalším směřování.
Jak jste se k práci ve Staré čistírně dostal?
Byla to vlastně taková shoda okolností. Původně jsem podnikal v potravinářském průmyslu, firmu jsem prodal a řekl si, že si budu užívat něco jako důchod. Moc dlouho mi to ale nevydrželo a začal jsem mít pocit, že bych se chtěl pustit do nového projektu. Pak jsem se čirou náhodou dozvěděl o tom, že se bude pro Čistírnu hledat nový šéf, to mě zaujalo a rozhodl jsem se přihlásit. Už tehdy mi hlavou proletěla představa toho, jak by se dala budova uchopit, co všechno by se tady dalo dělat a kam ji lze posouvat. Tyhle moje nápady asi zaujaly a tu práci jsem dostal.
S jakou vizí jste tady začínal? A držíte se jí i dnes?
Původní vize vznikla spíš intuitivně a velmi rychle. Čím více dnes objekt poznávám do detailu, tím více se moje perspektiva proměňuje. Jedno je ale jisté: Staré čistírně se daří. Výrazně se zvýšila návštěvnost, rozvíjí se kulturní i komerční využití a roste také ekonomická stabilita projektu. Například návštěvnost muzea meziročně vzrostla o sedmdesát procent a podobně rostou i příjmy z muzejní činnosti. Začali jsme prodávat suvenýry a za necelých pět měsíců letošního roku jsme o sto procent úspěšnější než ve stejné části roku předchozího.
Velkou roli v tom hraje doporučení návštěvníků. Když se lidí ptáme, odkud se o nás dozvěděli, velmi často odpovídají, že od známých nebo přátel. To je podle mě jedna z nejdůležitějších informací. Chci návštěvnickou zkušenost neustále zlepšovat, proto našim návštěvníkům po prohlídce posílám formulář, který slouží ke zpětné vazbě.
Na čem všem tedy stojí vaše práce s návštěvníky? Z čeho vycházíte?
Původně jsem vystudoval marketing v Anglii a později management inovací na ČVUT. Obě zkušenosti mě výrazně ovlivnily. Především jsem si uvědomil význam teorie a systematického přemýšlení. Člověk nemusí všechno vědět předem, ale musí vědět, kde informace hledat a jak s nimi pracovat. Stejným způsobem přistupuji i ke Staré čistírně. Hodně věcí jsem se učil postupně, přes konkrétní problémy a situace. Konzultovali jsme například návštěvnickou zkušenost s odborníky z Ústavu pro interpretaci místního dědictví. Zabývali jsme se tím, jak srozumitelně vysvětlovat technické a historické fenomény široké veřejnosti.
Myslím, že právě v kulturním sektoru někdy chybí schopnost podívat se na instituci očima návštěvníka. Nejde jen o to, co chceme sdělit my, ale také o to, jak lidé prostor vnímají, co si z něj odnesou a jak se v něm cítí. V byznysu je naprosto běžné přemýšlet nad tím, co zákazník skutečně potřebuje a jak produkt používá. V kultuře někdy převládá pohled samotných tvůrců nebo institucí. Jenže pokud vytvoříte něco pouze podle vlastních představ, bez ohledu na návštěvníka, velmi snadno to selže. Ve Staré čistírně se snažíme mít návštěvníka neustále na paměti, ať už jde o člověka, který sem přijde na edukativní program, nebo o firmu pořádající velkou společenskou akci. A ty zmíněné zpětné vazby, které mi chodí, mi dělají opravdu radost. Píšou mi třeba učitelé, kteří k nám s dětmi jezdí už deset let, že vidí, jak jsou prohlídky lepší, a chválí, co děláme.
Už jste zmiňoval, že se Čistírně daří i po ekonomické stránce, mají na to kromě pronájmů na soukromé akce vliv i pronájmy pro filmaře? A změnila se v poslední době poptávka?
Rozhodně. Historicky byla Stará čistírna vnímána jako levná filmová lokace. Já jsem ale od začátku cítil, že jde o naprosto unikátní prostor, který má svoji hodnotu. Když jsme nastavili nové podmínky a odpovídající ceny, vyvolalo to zpočátku poměrně ostré reakce. Říkal jsem tehdy filmařům, že pokud chtějí podobný industriální prostor s autentickou atmosférou, historickými technologiemi a specifickým zázemím, nikde jinde ho nenajdou. A právě tato jedinečnost musí mít svoji cenu.
Dnes se ukazuje, že to bylo správné rozhodnutí. Stará čistírna už není „diskontní“ lokací. Naopak výrazně vzrostl zájem o natáčení a spolupráce dnes funguje za podmínek, které odpovídají hodnotě prostoru i našim představám o jeho ochraně.
Je jasné, že dnes se jedná o unikátní industriální prostor, čím ale byla Čistírna revoluční ve své době, tedy na začátku 20. století?
Naprostou revoluci představovala už samotná existence moderní kanalizace a systematického čištění odpadních vod. Do té doby byla evropská města hygienicky velmi problematická. Odpad se často hromadil přímo v ulicích nebo dvorech a epidemie byly běžnou součástí života.
Teprve v 19. století lidé pochopili souvislost mezi odpadem a šířením nemocí. Kanalizace spolu s čistírnou znamenaly zásadní civilizační zlom, vstup do moderního městského života. Praha sice nebyla prvním městem s kanalizací ani čistírnou, ale její systém byl mimořádně propracovaný. Celá síť byla navržena s obrovskou vizí do budoucna. Inženýři dokázali odhadnout, jak se bude město rozvíjet, a vytvořili infrastrukturu, která funguje dodnes. Unikátní je například to, že celý systém funguje gravi- tačně, bez přečerpávacích stanic. To je technicky mimořádně promyšlené řešení.
Čím je Čistírna výjimečná v evropském kontextu?
Výjimečnost spočívá především v míře dochovanosti. Mnoho podobných zařízení bylo během druhé světové války zničeno nebo později radikálně přestavěno. Pražská čistírna se dochovala téměř v původní podobě a představuje autentického svědka období, kterému já říkám sanitární revoluce.
Zcela mimořádné jsou také parní stroje a kotelna. Samotné parní stroje lze najít i v jiných muzeích, ale většinou jsou poháněné moderními systémy. Světové unikum, které tu máme, jsou parní bojlery, které jinde k vidění nejsou. Celý systém je stále funkční, takže když chceme zatopit, házíme pět hodin uhlí do ohně, kouří se z komína, zkrátka je to stejné jako před sto lety. Je to velký zážitek, protože celý proces je dokladem toho, jak to v 19. století fungovalo v každé větší továrně. Po elektrifikaci se ale původní parní kotelny a strojovny rušily, takže dnes není možnost si ten původní systém prohlédnout. U nás tak návštěvník nezažívá jen technickou ukázku, ale celou atmosféru industriální éry – teplo kotelny, vůni oleje, kouř z komína i zvuk strojů.
Jak se podařilo, že se objekt dochoval v tak dobrém stavu?
Paradoxně v tom hrálo roli i určité historické neštěstí. Stará čistírna kapacitně přestala stačit poměrně brzy, už během první poloviny 20. století. Plánovala se nová zařízení a existovaly dokonce i demoliční plány. Jenže přišla válka, následně období nedostatku financí a později normalizace. Na demolici ani zásadní přestavbu jednoduše nebyly prostředky. Díky tomu objekt zůstal stát. Velkou roli ale sehráli také lidé, kteří se o místo v posledních desetiletích starali a kteří si k němu vytvořili silný vztah. Bez jejich nadšení by se areál pravděpodobně nedochoval v dnešní podobě.
Můžete přiblížit, jak přistupujete k provozu budovy a zda je v plánu i nějaká větší rekonstrukce?
Budova na rozsáhlejší rekonstrukci stále čeká. My se aktuálně snažíme o to, aby celý areál působil důstojně a příjemně. Když jsem sem přišel poprvé, návštěvnická trasa byla v poměrně zanedbaném stavu. Myslím, že práce, kterou tady odvádíme, je vidět a že si jí návštěvníci cení. V rámci oprav bych se rád věnoval například oknům, jenže u památkově chráněného objektu je to velmi složitý a nákladný proces. Podobně je na tom střecha a další stavební zásahy. Všechno to směřuje k plánované celkové rekonstrukci, která by podle současných plánů mohla proběhnout během příštích pěti let. Pražská vodohospodářská společnost by měla objekt převzít od hlavního města Prahy a investovat do něj stovky milionů korun. Cílem je vytvořit moderní edukativní centrum a muzeum odpovídající významu této infrastruktury.
Jaká je vaše role v připravované rekonstrukci?
Jsem členem pracovní skupiny, která se budoucností areálu zabývá. Nerozhoduji o investicích, ale mám radost, že lidé odpovědní za projekt vnímají pozitivně práci našeho týmu a to, jak se místo v posledních letech proměnilo. Vnímám svoji roli především jako určitý pilotní provoz. Zkoušíme, jak může objekt fungovat, co návštěvníky zajímá, jaké formy programu dávají smysl a jak lze prostor dlouhodobě využívat. Je to vlastně takový „minimum viable product“, takový prototyp budoucího fungování muzea a kulturní instituce.
Co plánujete v nejbližších letech?
Nejsem zastáncem revolučních změn. Mnohem bližší je mi evoluční přístup, tedy postupné zlepšování a testování menších kroků. Chceme dál rozvíjet návštěvnickou zkušenost, muzejní provoz i kulturně-komunitní program. Dnes už fungujeme jinak než před dvěma lety. Zapracovali jsme na cestě návštěvníka od příchodu na webovky až po vyplnění zpětné vazby po návštěvě. Pracujeme soustavně na různých zákaznických skupinách (jednotlivci, školy i firmy na pronájem), každý má jiné potřeby a zájmy. A my se je snažíme uspokojovat v nejvyšší možné míře, ale zároveň efektivně a standardizovaně.
Velký potenciál vidím v areálu kolem hlavní budovy, ať už k relaxaci, nebo edukaci. Chceme být i místem pro živou kulturu. Ale musíme velmi pečlivě vybírat, jaké akce a projekty sem pustíme. Pořád je potřeba mít na paměti, že jde o národní kulturní památku. Do budoucna si umím představit silnější kurátorskou roli, tedy aktivní vytváření programu, výběr partnerů a promyšlenější práci s veřejným prostorem.