Tepající život na známých cestách nebydlí

Tvé kuchařky ovlivnily mnoho lidí, maminky, mladé rodiny. Vraťme se na začátek. Jak s odstupem času vnímáš svůj příběh?

Vnímám to tak, že všechny kuchařky byly odrazem toho, co jsem zrovna žila. Jsem ráda, že dodnes inspirují a ulehčují vaření v tolika domácnostech. I mně samotné fakt skvěle slouží. Zpětně ale v tomhle období vidím, jaké nároky jsem sama na sebe kladla. Lidi mě sledovali a měli rádi právě proto, že dělám jídlo srozumitelně a jednoduše. Já ale měla pořád pocit, že to není dost, a pořád jsem se chtěla zlepšovat a být někým, kým jsem nebyla. Měla jsem velkou tendenci se srovnávat s lidmi, kteří objektivně vařili lépe než já.

Taky mě celý ten příběh dostal do místa, kde jsem si nejen uvědomila, ale i prožila, že peníze ani pozornost na sítích, ani úspěch opravdu nejsou zárukou spokojenosti a šťastného života. Že nic zvenčí mi životní spokojenost nedodá. Ne dlouhodobě. Byla to nesmírně cenná zkušenost, ze které jsem se hodně naučila a dodnes z ní čerpám.

Poslední z trojice tvých kuchařských knih je zaměřena na jídlo pro děti. Jaký vztah jsi měla k jídlu, když jsi byla malá holčička?

Já jsem měla k jídlu vždycky dobrý vztah. Nebyla jsem nikdy moc vybíravá a jedla jsem dobře. Pamatuju si, že se mi nelíbilo v institucích a někdy i doma pravidlo dojídání (aspoň maso atd.) a taky jsem si do dospělosti přenesla návyk, kdy je sladké jídlo nebo jídlo obecně jako odměna. Jsou to návyky, které dlouhodobě odstraňuju a přepisuju. Dělám to jak pro sebe, tak pro svoje děti, aby to už měly jinak.

Co rády jedí tvoje děti? Je něco, v čem jsi u nich narazila a nechtějí na talíři v jakékoli formě?

Moje děti mají rády opravdu skoro všechno. U nich hraje spíš roli forma, jakou se to servíruje – jedno má rádo přehlednější talíř, druhé zase klidně mix. Jedno je spíš masové, druhé vegetariánské. Jedno spíš radši syrovou, druhé vařenou zeleninu. Jsem ráda, že jim chutná bílý jogurt a základní potraviny, zároveň si rády dají i nějaký ten dort nebo koláč v kavárně, když někam jdeme. Na některých oslavách si pak užijí i křupky a bonbony, prostě takové ty věci, o kterých vědí, že doma nemají. Jinak jednu dobu bylo třeba avokádo mňam, pak fuj, teď je zase mňam. Máme spíš období než vyloženě jednu věc, kterou by nesnesly nikdy.

Dáváš si hodně záležet na prezentaci jídel. Jak ale vypadá reálně snídaně s dětmi přes týden, kdy odcházejí do školky a ty už máš v hlavě své pracovní aktivity?

Já se přiznám, že jsem teď svoje pracovní aktivity omezila na úplné minimum právě proto, abych tenhle stres nemusela žít. Většinou snídaně pro děti ve školkovém režimu připravuju večer (ovesné kaše přes noc nebo jogurtové skleničky), abych to nemusela ráno moc řešit, protože mě to pak právě stresuje. Jasně, že nezdobím každou snídani čerstvými bylinkami a ne- vypadá jako z kuchařky, ale řekla bych, že to, co je na Instagramu, u mě odpovídá realitě. Baví mě to dělat hezký a výživný, jídlo je pro mě priorita. A když nestíháme nebo je náročný ráno, dám jim do ruky banán nebo kefír a jdeme.

Jak moc tě změnilo mateřství? Občas se stává, že jsme matkami tak moc, až se začne ztrácet někde v mlze naše osobnost, nebo se v tom naopak najdeme a najdeme v něm celistvost, ženskost, klid. Jak jsi nastavená ty?

Mám pocit, že jsem se v mateřství sama sobě neztratila, ale spíš se začala poprvé pořádně poznávat, cítit a hledat. Od prvního porodu jsem cítila tu obrovskou vnitřní změnu, kterou s sebou proměna v matku nese, zároveň jsem se zatím za celou dobu mateřství nepřestala věnovat sobě ani svojí práci. Mateřství mě nekompromisně vede k větší pravdivosti k sobě a svítí mi na moje temnější a zapomenutý nebo potlačený kousky uvnitř. Skrze všechny ty radosti, ale i spánkovou deprivaci, deprese, partnerské krize a pracovní vyhoření, se postupně díky práci na sobě dostávám právě k té větší ženskosti, celistvosti, klidu a hlavně k pro mě smysluplnějšímu a pomalejšímu životu.

Součástí tvého instagramového profilu byly dlouho i tvé děti. Před časem jsi přestala sdílet jejich fotografie. Co tě k tomuto rozhodnutí dovedlo?

Jednoduše mi to nepřišlo už správné a bezpečné. Nejdřív jsem váhala, jestli to opravdu je takový problém, nebo není, ale vždycky, když jsem si položila otázku, čeho budu víc litovat – jestli toho, že jsem je sdílela, nebo ne, vždycky zvítězilo, že bych litovala toho sdílení.

Fotografie v knize jsou z tvého pohledu jiná disciplína?

Fotografie do knihy byly, myslím, jedny z posledních, které jsem s nimi sdílela. Vydáním dětské kuchařky se vlastně tohle téma začalo lámat a pak už se fotek s dětmi objevovalo míň a míň.

Jak vnímáš bublinu tvých fanoušků? Co od tebe očekávají a co na tvém světě mají rádi?

Vnímám, že se hodně proměňuje v čase. Nejdřív mě sledovali lidé kvůli jídlu a cestování, pak hodně kvůli mateřským tématům, dneska je to především seberozvoj a duševní zdraví. A taky mě sleduje spousta lidí už opravdu dlouho a baví je pozorovat, jak se ten můj příběh proměňuje a kam postupně směřuju nehledě na témata, která zrovna řeším.

Myslím, že se dřív hodně líbilo sdílení soukromé části mého života v kombinaci s inspirací na jídlo a cestování. Toho je dnes na profilu minimum, ale to, co podle mě lidi baví pořád, je moje otevřenost, často zranitelnost a otevírání důležitých společenských i osobních témat.

Sociální sítě a svět influencerů se často točí okolo spoluprací. Jsi v pozici, kdy si pečlivě vybíráš. Jsou to produkty, které se staly součástí tvého běžného života?

S hodnotami, které v životě mám (např. netoxické produkty, kvalitní jídlo, udržitelnost, smysluplnost…), je opravdu těžké navázat nějakou dlouhodobou spolupráci, která bude oboustranně výhodná. Ale pár takových se našlo a jsem ráda, že je mezi nimi právě třeba projekt Kouzelných chaloupek. Ráda trávím čas v přírodě a díky projektu vyrážím častěji.

Natáčíš i podcasty. Jakým tématům se v nich věnuješ a podle jakého klíče si vybíráš své hosty?

Nejdřív jsem natáčela se svým mužem právě o cestování a společném životě. Pak přišlo téma mateřství a společně s Eliškou Remešovou jsme natočily sérii Už tam budem?, která se věnuje mateřské realitě a tomu, jak to obecně jako národ s dětmi ve společnosti máme.

Poslední série Co se stalo? byla na deset různých témat s deseti hosty. Ptala jsem se jich, co se stalo, že se jako lidi odvracíme od sebe i od toho, co je pro nás přirozené, a složitě pak hledáme cestu zpět. Zvala jsem odborníky na témata, jako jsou pohyb, tělo, příroda, rodičovství, partnerství, pohřebnictví, spiritualita, kruhy a podobně.

Tvým velkým tématem je seberozvoj. Co pro tebe osobně bylo v poslední době zásadní?

Pro mě je obecně zásadní reflektovat to, co se stalo v minulosti. Rozumět tomu, proč se staly určité věci tak, jak se staly. Pomáhá mi to pak být víc v přítomnosti a všímat si toho, co se děje. K tomu mi pomáhá pravidelná psychoterapie i ženské kruhy. Všechno tohle mě pak dovedlo až k přechodovému rituálu Vision Quest, kterým jsem si prošla na začátku června. Je to deset dní, kdy trávíte čas v přírodě, v kruhu, se skupinou a pak sami se sebou. Součástí rituálu jsou totiž čtyři dny a čtyři noci v lese bez jídla, jen s vodou, plachtou, spacákem a svými myšlenkami.

Těžko se taková zkušenost popisuje a předává, ale bylo pro mě zásadní si dojít k tomu, že nemusím všechno zvládnout sama. Že je v pořádku si říct o pomoc. A taky k tomu, že ten tepající život na známých cestách nebydlí.

Co ti přinesly do života ženské kruhy?

Učí mě, že ve zranitelnosti je odvaha a síla, ne slabost. Učí moje tělo cítit skutečné bezpečí. Zažívám tam, jaké to je být opravdu viděna, slyšena a nesouzena. Přináší mi do života zdravější komunikaci a díky ní i zdravější vztahy. Vždycky se tam zastavím, zjistím, jak se opravdu mám a co je pro mě právě teď to důležité.

S touto skupinou žen se pravidelně vídáte a také vyrážíte na výlety do přírody a na kouzelná místa. Se kterým z míst máš spojený nějaký výjimečný zážitek?

Výjimečné je už jenom to, že se opravdu vždycky sejdeme a dáváme těm setkáním prioritu. Vypíchnu ale Samotu Hojšín. Je to místo, kde se scházíme nejen se ženami z kruhu, ale i s jejich muži a dětmi. Je nás tam snad dvacet a jsou to vždycky dny, kdy všechno plyne samo. Každý odvede malý kousek práce z denních povinností a pak máme víc času na sebe i na děti. Vnímáme tam, jak máme díky kruhu hlubší vztahy a jak důležitá podpora komunity je. Rodičovství a každodennost jsou tam těch pár dnů vždycky nějak snazší.

Kam nejraději zajedeš s rodinou? Co nejvíce oceníte a co nesmí chybět, pokud si chcete užít společný čas v co největší pohodě?

Když vyrážíme jako rodina, nejvíc oceníme dobře vybavenou kuchyni, velkou postel, co nejmíň věcí, který se můžou rozbít, tmu v pokojích a přírodu nebo zahradu na dosah. Taky je super, když je v okolí nějaká dobrá restaurace, když se nám nechce vařit. Na tohle je super právě Samota Hojšín nebo třeba chalupa DeadFox.

Jaký je tvůj cestovatelský sen?

Hodně mě láká se podívat do Peru na Machu Picchu a poslední dobou mě volá i Nový Zéland, Lofoty a Azory. Obecně se mi líbí destinace, kde je hodně možností k objevování divoké přírody skrze chůzi a různé treky.

Kam by ses chtěla podívat s Amazing Places?

Ještě jsem skrze Amazing nebyla v zahraničí, tak by se mi líbilo vyrazit někam třeba do Rakouska a prozkoumat, jaké by to bylo s dětmi tam.