TAJEMSTVÍ

Nějaké tajemství má úplně každý. Někdy může být společné a někdy je jenom moje. Měli jsme s maminkou, tatínkem a bratrem společné tajemství, a to byl dům, co se nám líbil. Teď v něm bydlíme a už to není tajemství. A já mám svůj tajný secret room a v něm tajnou skříňku, do které si dávám tajné věci.

Mikuláš Černý, školák

Tajemství života

„Jsou tam stromy a kamenitá cesta. Vidím ohniště, na kterém se vaří. Jsem světlovlasá. Mám na sobě jednoduché dlouhé hnědé šaty a sandály s řemínky omotanými kolem kotníků. Je mi asi pětadvacet. Vidím obrovské vlny, které lámou stromy. Není kam utéct. Je zima. Voda je studená. Voda mě zalila. Dusí mě. Nemůžu dýchat, polykat… Slaná voda mi zalila hrdlo. A pak vidím světlo.

Je mi dobře. Teplo. Cítím klid. Vidím samu sebe. Jen tělo. Ale já už jsem jinde.“ Určitě už jste se někdy setkali se vzpomínkami těch, kteří pluli minulými životy a v hypnóze nebo regresivní terapii se vrátili ke svojí vlastní smrti. Téma minulých životů fascinuje lidstvo po tisíciletí. Je to myšlenka, která přesahuje hranice náboženství a kultur a zároveň v sobě nese hluboké tajemství. Existují minulé životy skutečně, nebo jde jen o odraz naší touhy po tom, aby život smrtí nekončil?

Víra v reinkarnaci je přitažlivá, protože nám nabízí naději a útěchu. Slibuje, že smrt není konec, ale pouze další krok na naší cestě. Vědomí, že naše duše může přetrvat, dává smysl nespravedlnosti a utrpení, které ve světě vidíme. Pokud je současný život jen kapkou v nekonečném oceánu existencí, pak každá bolest a každá ztráta může být vnímána jako lekce, která nás posouvá kupředu. Tato perspektiva transformuje vnímání osudu a dává nám pocit, že jsme architekty naší vlastní karmy. Ti, kdo věří nebo sami mají zkušenost, si často uvědomí, že přestávají mít strach ze smrti. Na druhou stranu je vědecký přístup k minulým životům skeptický. Vzpomínky na minulé životy mohou být vysvětleny pomocí psychologických jevů, jako je kryptomnézie, tedy nevědomé vybavení si zapomenuté informace, nebo dokonce jako výsledek fantazie a sugesce.

Z vědeckého pohledu neexistují žádné hmatatelné důkazy, které by reinkarnaci podpořily. Vzpomínky mohou být jednoduše výplodem našeho mozku, který se snaží najít smysl tam, kde žádný není, a spojit si nesouvisející zážitky do souvislého příběhu.

Tajemství minulých životů ale nakonec nespočívá v tom, zda existují, ale v tom, co pro nás znamenají. Je to příběh, který si vyprávíme, abychom dali smysl naší existenci, zmírnili strach ze smrti a porozuměli naší komplexní psychice. Ať už jsou to vzpomínky na skutečné minulé životy, nebo jen odraz naší vnitřní psychiky, jedno je jisté: víra, že život smrtí nekončí, nám pomáhá lépe se vypořádat s naší současností.

Olga Menzelová, producentka a fundraiserka

Tajemství tváře

Tajemství, které si všichni neseme od kolébky, je kolektivní vnímání času. Procházíme časem jako návštěvníci a pozorovatelé. Čas vnímáme jinak na různých místech i v různých obdobích našeho života. Když jsme malí, čas utíká pomalu a vleče se jako slimák. Čím jsme starší, tím se dynamicky zrychluje. Ke konci života je jako vítr. Naše tvář se stává matricí, do které se vtiskují nejrůznější situace a události. Jsme houbou i médiem svých životů. Naše oči jsou největším tajemstvím naší paměti, svědky událostí našich i cizích životů. Každý náš skutek a čin vpíjí a zrcadlí naše tváře očima času.

Jako dítě jsem unikal z dávných normalizačních dob základní školy k reprodukcím bretaňských krajin a Údolí smutku od Jana Zrzavého visících na chodbách a v učebnách školy. Krajinu jsem měl nasátou v sobě a byla pro mne důležitá jako nádech a výdech i jakýsi únik z reality školského systému osmdesátých let. V zátiších a krajinách jsem nalézal nové tváře, které se zjevovaly vlastní obrazotvorností.

Tvář jsem objevoval od dětství, nejprve ve vlastních autoportrétech, později jsem jezdil na motorce do domova důchodců na Burešově kreslit stařečky. Vnímal jsem intenzivně jejich plynutí času, byli vděční, že mohou vyprávět své příběhy, stejně tak pro můj čas to bylo důležité období. Tvář byla pro mne vždy i jakýmsi milníkem v životě. Když odcházel můj bratr a já se pral s nepřízní osudu, byla to tvář, která mne držela nad propastí, abych do ní nespadl. Tváře pro mne byly vždy terapií. V době, kdy jsem nemohl malovat v domově důchodců, nezbylo než malovat po vzoru bratra autoportréty. Mnohem později to byly tváře starých mistrů, které jsme chodili malovat do Šternberského paláce, následně to byly tváře předčasně zemřelých a po nich ženské tváře. Tváře jsou tajemstvím našich životů, ty naše se proměňují v čase, ty cizí si uchováme v naší mysli. Výstava Očima času vzniká přes třicet let a je jako mozaika našeho života, do kterého hledáme chybějící kamínek. Někdy jej nalezneme dříve, někdy později a někdy vůbec.

Patrik Hábl, vysokoškolský pedagog UMPRUM

Tajemství dopisu

Těžko říct, zda to byl geniální nápad, nebo bláznivá myšlenka. V dubnu 1995 jsme jeli s kolegou Ladislavem Kryzánkem do Myanmaru (předtím Barma) a rozhodli jsme se, že tam navštívíme tehdy nejslavnější disidentku světa Aun Schan Su Ťij. Ta dostala v roce 1991 na návrh Václava Havla Nobelovu cenu míru. V čem byl problém? V zemi vládla junta, Su Ťij byla v domácím vězení a její bílý dům na University Avenue číslo 54 v hlavním městě Rangúnu hlídala armáda. Měl jsem s sebou i dopis, který mi dal tehdejší náměstek ministra zahraničí Alexandr Vondra, kterému jsem na jedné akci říkal, že chceme navštívit Su Ťij. V dopise měl být pro ni i vzkaz od Havla. Jasně, něco takového muselo zůstat tajné. Rozhodli jsme se, že za disidentkou půjdeme předposlední den našeho pobytu. Mělo to praktický důvod – pokud by nás zadrželi, budeme už na konci cesty. Jenže to jsme netušili, co se stane.

Když jsme v den D vyšli z hotelu, na ulicích byly davy lidí. Všichni na sebe stříkali vodu. Byl totiž Thingyan, myanmarský Nový rok. Při něm se Barmánci polévají vodou a tím smývají své hříchy a smůlu z předchozího roku. Zabalili jsme proto do igelitek foťáky i tajný dopis z Česka. Dobře jsme udělali, slavící lidé nás zlili od hlavy k patě. I dopis byl vodou zasažen. Pak jsme zastavili tuk-tuk (motorizovaná tříkolka) a řekli adresu, na kterou chceme jet. Řidič vykřikl radostí: „Tam bydlí Madam! Tam vás odvezu zadarmo! Ale skončíme na začátku ulice, dál nás vojáci nepustí.“ Vše bylo jinak. Nevíme proč, ale junta na Nový rok dovolila, aby disidentka ten den přijala na zahradě svého domu návštěvy. Slavilo se tam mohutně. U dveří domu jsme tajemníkovi Su Ťij řekli, že jsme přivezli dopis z Česka, země Václava Havla. Vytáhl jsem psaní. Bohužel bylo promočené. Muž zmizel na 15 minut v domě. Pak vyšla Madam, zamířila k nám, usmála se, podala nám ruku a asi 10 minut s námi hovořila. Panebože, náš tajný plán se zdařil! I když to nakonec nebylo vůbec tak dobrodružné, jak jsme si původně mysleli.

Viliam Buchert, redaktor Reflexu

Malá tajemství

Tajemství… zní hrozně vážně, skoro jako kdybych měla v šuplíku zamčený deník se vším, co nikdo nesmí vědět. Ale ve skutečnosti je moje největší tajemství možná úplně obyčejné. Je to třeba pocit, když poslouchám hudbu do sluchátek a v pokoji si volně, bez jakých- koliv hledících očí tančím. Nikdo to nevidí ani nesoudí. Jsem tam jen já a odraz v okně. Venku je tma a já si připadám, že mám svůj vlastní malý vesmír, kde všechno dává smysl a vše je jen moje.

Tajemství je i to, že někdy předstírám, že jsem silná a sebejistá, i když uvnitř vůbec nejsem. Nebo že se směju, i když mám v hlavě tisíc myšlenek, které bych si raději nechala jen pro sebe.

Možná právě tohle je na tajemstvích krásné – že nemusí být velká, aby byla důležitá. Každý z nás má něco, co zůstává skryté. A někdy jsou to právě ty malé věci, které mě dělají svou.

Klárka Košíková, studentka

Tajemství spojuje

Pro mě tajemství představuje dva úplně odlišné pojmy. První je to neškodné. Třeba když bráchu načapám, jak ujídá velikonoční nadílku nebo sladkosti z lednice. Místo toho, abych ho napráskala, přidám se k němu. Nebo když přistihnu tátu, jak nahrává mamku, když si zpívá v obýváku, jen dá prst k ústům, jasný signál, abych byla potichu, aby mamka nepoznala, že ji někdo poslouchá. Tahle malá tajemství nikomu neublíží, spíš si myslím, že mě to spojuje s lidmi, které mám ráda, ještě více. Ten druhý typ tajemství je ale jiný. Člověk hnedka pozná, že dělá něco nečestného nebo z toho má špatný pocit. Jediné, co mě napadá, je, když jsem byla menší a hrála jsem si s kamarádkou na chalupě s panenkami. A jedna měla takové jahodové šaty a strašně se mi zalíbila. No, a protože se mi tak moc líbila, bylo jasné, že ji tam nemůžu jen tak nechat, a tak jsem ji schovala v autě. Ihned jak jsme vyjely s mamkou zpátky do Prahy, začal se mi svírat žaludek, že jsem udělala něco špatného, a rozhodla jsem se, že to nikomu nikdy nesmím říct. Dnes bych řekla, že to nebylo nijak fatální, ale mé malé já se určitě cítilo jako zločinec. Jinak tajemství obecně mám ráda, přijde mi jedinečné vědět něco, co ostatní nevědí.

Ema Kotíková, studentka

Tajemství mezi matkou a dítětem

Od okamžiku oplození se v jediném organismu, v těle matky, odehrává nejdynamičtější období lidského života. Od jediné buňky matky a otce až ke chvíli, kdy se po porodu poprvé nadechne nový člověk. A přestože výzkum lidské reprodukce patří k nejrozvinutějším oblastem moderní biologie a medicíny, zůstává v něm tolik „bílých míst“, že i po desetiletích zkoumání nedokážeme na mnohé otázky odpovědět. Nevíme, proč právě jedna konkrétní spermie „vyhraje závod“ k vajíčku. Jestli je to náhoda, chemické signály vajíčka a spermie, mechanické faktory, nebo jejich kombinace. I když známe bílkoviny, které zajišťují spojení obou buněk, poslední krok průniku spermie do vajíčka zůstává neúplně popsán. Není jasné, co přesně rozhoduje o tom, jak se buňky rozdělí na zárodečný terčík a podpůrné tkáně. Proč některá embrya ukončí vývoj i bez genetické vady, zůstává záhadou. Možnou roli hrají epigenetické a biochemické faktory, které zatím neumíme přesně pojmenovat. Víme, že embryo vysílá chemické signály, ale nevíme, jak přesně „najde“ ideální místo v děloze. Mechanismy imunitní tolerance, díky kterým tělo matky neodmítne plod, který je z otcovy strany geneticky „vetřelec“, jsou popsány jen částečně. Neznáme přesný podíl genetiky, epigenetiky a vnějšího prostředí. Jak se přesně „naprogramuje“ nervová soustava a proč některé vrozené vady vznikají i bez genetické příčiny, zůstává stále nevyřeše- no. Moderní věda jen pomalu odhaluje fascinující „tichou komunikaci“ mezi matkou a jejím nenarozeným dítětem. Placenta a plod vysílají do těla matky chemické a hormonální signály, které ovlivňují její metabolismus, imunitu i náladu. Matka na oplátku mění složení své krve, hladiny hormonů a imunitní odpovědi tak, aby dítěti poskytla ideální podmínky pro růst. Jedna z největších záhad se týká začátku porodu. Existují náznaky, že signál k jeho zahájení dává sám plod, pravděpodobně prostřednictvím svých plic nebo nadledvin, které začnou produkovat specifické látky. Ty by mohly „informovat“ tělo matky, že dítě je připraveno k životu mimo její tělo. Přesný mechanismus však zatím uniká i nejmodernějšímu výzkumu. U některých žen spontánní porod nezačne vůbec a nevíme, zda je to způsobeno hormony, mechanikou, genetikou či jejich kombinací. Koordinace změn v krevním oběhu, dýchání a metabolismu dítěte během prvních minut po narození je stále jen částečně pochopena. A tak zůstává fakt, že první i poslední okamžik lidského života spojuje jedno velké tajemství. Přesný okamžik, kdy „matka příroda“ rozhodne začít nový život, zůstává i v 21. století záhadou.

Antonín Pařízek, lékař

Tajemství?

Vždycky jsem cítila, že bez nich je život nudný jako film bez hudby. Lidi chtějí všechno vědět hned, ale je mnohem lepší nechat něco skrytého. V tom je napětí, v tom je hra. Představivost nemůže existovat bez tajemství.

Darja Pavlovičová, herečka

Tajemství pod povrchem

Někdy se tajemství skrývá v paprsku světla, který se na okamžik zastaví na starém obraze. Jindy v tichém souznění dvou generací. A někdy se objeví v prostoru, který vznikal pomalu, s respektem k materiálům, času a příběhům, jež do něj vtiskli lidé. Tento příběh je o odvaze zpomalit, o kráse, která se odhaluje v čase, a o umění, které dokáže proměnit náš pohled na svět. Původně to měla být obyčejná fotografie. Rychlé setkání, pár cvaknutí objektivu. Jenže v ateliéru, mezi plátny Jiřího Holého, se stalo něco zvláštního. Poslední paprsky prošly přes zaprášené sklo, zastavily se na obrazech a na okamžik se svět zpomalil. Mezi dvěma generacemi (matkou a dcerou) vznikl obraz, který má v sobě ticho, hloubku a cosi nepojmenovatelného. Tajemství.

A právě o něj mi jde – v práci, v životě i v tomto příběhu. Jako architektka a designérka vím, že tajemství se neobjevuje v hluku ani ve spěchu. Vynořuje se v okamžiku plné pozornosti, když jsme ochotni jít pod povrch, do vrstev, které nejsou vidět na první pohled. Při navrhování domů či tvorbě autorského textilu vnímám, jak materiály reagují na čas. Dřevo, kámen, látka – všechny mají svou paměť. S časem se prohlubuje jejich krása i charakter, pokud dostanou prostor zrát. Stejně tak i prostor či předmět získává svou sílu až tehdy, když je tvořen s respektem k tomuto procesu. Právě tento pohled prohloubilo setkání se sbírkou obrazů Jiřího a Sybily Holých. Objevila jsem ji náhodou – zaprášenou, ale neporušenou. Jejich dílo je vrstevnaté, morálně pevné a pravdivé. Syrové malby Jiřího jsou jako modlitby v barvě, jemná tvorba Sybily má tichou hloubku a ženskou citlivost. Oba tvořili beze snahy o efekt, s vědomím, že krása je služba a pravda. Tento odkaz dnes spravuji nejen jako kurátorka, ale i jako matka a tvůrce. A s pokorou sleduji, jak hluboce oslovuje i mou dceru Ester – mladou architektku, která navzdory tempu dnešní doby hledá cestu ke klidu a hloubce. Její odvaha objevovat tajemství v architektuře i v životě je pro mě potvrzením, že opravdové hodnoty mají sílu přetrvat. Proto věřím, že architekt či designér, který pracuje s více vrstvami a je ochoten jít do hloubky, dokáže vytvořit prostor, který nejen slouží, ale proměňuje. Prostor, kde je člověku dobře, i když neví přesně proč. To je tajemství, které stojí za to objevovat – a které vám může změnit pohled na krásu, umění i hodnotu času.

Dagmar Hlaviznová, architektka, zakladatelka a hlavní designérka studia Aesthetic

Ester Maria Dvořáková, studentka architektury

Tajemství mezi obrazem a divákem

Bylo by hezký myslet si, že práce, kterou dělám, je tajemná. Že je to um, který se předává z generace na generaci. Ale není. Jak dělat můj druh práce, se dá „vygooglit“. Každý styl, každý proces. Miliony tutoriálů a workshopů. Práce, kterou se podle mě může naučit každý. Proč ji tedy každý nedělá? To už může být tajemstvím. Proč kreativci slýchávají věty typu: „Ty se tak máš, že děláš, co tě baví!“ nebo „Kéž bych dokázala to, co děláš ty.“ Ono možná tím tajemstvím bude často jen kuráž začít, učit se, zkoušet, selhat, znovu se učit, znovu zkoušet, znovu selhat. A pořád dokola. Obětovat tomu to, co ostatním přijde příliš. Dokud se někde uprostřed těchto neustálých selhání a bitev s imposter syndromem nenaučíme říct sami sobě: „Ale jo, jsem umělec a kreativec, dovo- lím si nazvat se tak. Vydřel jsem si to.“ Jak je ale možné, že i když jsme tyhle moudra a „návody“ od umělců už každej slyšeli a četli milionkrát, stejně je pořád spousta lidí říkajících: „Kéž bych…“, však víte. To je pro mě asi největší tajemství. Určitý druh tajemství asi nesou i moje obrazy. Ne protože bych je tvořil s nějakým záměrem, aby byly tajemné, ale protože vždy tvořím z myšlenky a nápadu. A jak víme, ne vždy vše dopadne, jak plánujeme. A tak se občas stane, že finální výsledek vypadá jinak, než jsem já sám zamýšlel. A tak obraz nese příběh, který znám jen já. Nedokonalosti, odchylky od plánu, průsery během tvorby – „tajemství“, které, pokud se rozhodnu, nikdo jiný nikdy nezjistí. Nebo je to o tom, že tajemství v mých obrazech nespočívá v tom, co je viditelné na první pohled, ale v tom, co se v divákovi probudí, když jim věnuje čas? Chtěl bych, aby má tvorba otevírala prostor pro interpretaci, aby každý našel vlastní pocit z plátna, na které se dívá, jeho vlastní význam. Tajemství je tak nejen skryté v samotném díle, ale i v tom, co se odehraje mezi divákem a obrazem. To je pro mě jednou z největších hodnot umění – jeden obraz může vytvořit nekonečno pocitů. Nikdy neřekne poslední slovo, ale zůstává otevřeným prostorem pro dialog.

David „Dejvid Jones“ Boleslav, malíř a ilustrátor

Tajemství svobody

Někdy na počátku šedesátých let jsem poprvé slyšel The Beatles. Jako by někdo otevřel okno do jiného světa. V červenci 1968 jsem jel do Bulharska, abych viděl moře. Po návratu nás pak v srpnu přijeli Rusové osvobodit a zachránit před námi samými. Okno se zavřelo.

Konec nadějí, konec svobody – jen moře zoufalství. V roce 1973 jsem se dostal do Švédska a zůstal tam dlouhých 30 let a 5 dní. Přes spousty různých prací jsem se nakonec začal věnovat fotografování. S fotoaparátem v ruce jsem procestoval svět a splnil si tak další touhu. Po návratu do Prahy jsem si otevřel studio, tuto etapu však ukončil covid.

Touhu po svobodě v sobě asi nosí většina z nás. Chci věřit, že to je ta síla, která udrží naši zemi svobodnou. A to je to tajemství, které despotové nechápou.

Frank Chmura, fotograf

Tajemství, které nedokážeme vidět sami v sobě

Kolik mužů si dokážeme pustit do života? Je neděle časně ráno. Sedím u velkého dřevěného stolu milého roubeného stavení na pomezí Lužických hor a Českého Švýcarska. Zrovna teď a tady myslím na tři muže, taková moje skoro svatá trojice jsou. A na to, že největším tajemstvím možná není ani tak to, co skrýváme před ostatními, jako spíš to, co nedokážeme uvidět sami v sobě. Tam se totiž dotýkáme vlastní identity. Jako bych stála v tmavé místnosti uprostřed noci. Zřetelně nevidím nic, ale cítím, že jeden z těch mužů stojí přímo přede mnou, další dva těsně za mnou, každý za jedním ramenem. Tihle jsou jako mentoři. Vyprávějí o nevědomí. O tom velkém království vytěsněných přání, vzpomínek a pudů, které jsou pro vědomí příliš ohrožující, avšak můžou být také zdrojem tvořivosti a jakési kolektivní moudrosti. A také o stínech, o těch částech v nás, které nechceme vidět nebo přijmout, o všem tom, o čem nedokážeme přemýšlet, mluvit, přiznat si, vnímat a co nás pak leckdy pronásleduje ve snech, v pocitech, které nedávají racionální smysl, o té části naší osobnosti, kterou jsme odmítli, protože se nehodila k našemu obrazu „já“. Tajemství má ale trpělivost. Nikdy nezmizí, jen čeká. A čím déle se na ně nedíváme, tím více roste. Jak dlouho dokážeme být slepí a lhát si ve jménu přežití? Není to temnota. Jen kus nás samotných, který jsme kdysi odložili. Dítě, které chtělo být milované, ale nikdo mu neuměl dát tu lásku, po níž toužilo. Strach, že bychom se sami sobě nelíbili, kdybychom si to přiznali. Touha, jejíž přiznání stojí na začátku cesty k sobě. Cesty, která umí být sakramentsky kamenitá a strmá, ale převládá po ní pocit naplnění. Na ní teď jsem. I díky muži, který stojí přede mnou. To on se dokázal – i když nevědomě – dotýkat mých stínů. V kontrastu života s ním jsem se naučila poznávat sebe, přiznávat si svoje touhy, přání, strachy. A tak se rozednívá.

S kým dneska snídám? Kdo jsou ti muži? Freud, Jung a Saudek.

Pavlína Saudková, novinářka

Tajemství časoprostoru

Tajemství? Vytvářím si vlastní teorie a alternativní scénáře o věcech, kterým nerozumím, o umění a podobně. Například jsem se snažil dozvědět něco málo o časoprostorových dimenzích apod. Přečetl jsem si Paralelní světy od fyzika Michia Kakua. Nejvíce mě zaujaly různé vizualizace pro lepší představu o těchto teoriích. Někdo přirovnává paralelní vesmíry k bublinám, jiný ke stránkám knih… To rozjitřilo mou fantazii. Začal jsem pracovat se sprejem a rozličnými hadicemi a plastovými ohebnými trubicemi. Slouží mi na způsob šablony. Beru jednotlivé části a pokládám je na plátno opřené o zeď. Prostor, kde se obraz dotýká stěny, drží tuhle změť spirál a elips nad zemí. Sprej přes to vytváří na ploše „negativní otisk“ či „abstraktní negativ“. Hadice, primárně „pomůcka“ a součást procesu malby, vytváří před a na plátně rozvětvený objekt. Někde se trubice dotýkají navzájem, opírají se o povrch, vzdalují se, zauzlí se apod. Tento propletenec mi evokoval vesmír. A když jsem si připomněl zásadní věc, že jsou objekty duté, začal jsem spřádat svůj „příběh“ multiverza. Představte si samotný vesmír uvnitř každé z jednotlivých trubic. Galaxie se vznáší uvnitř, blíže ke středu, při okraji… Dutiny, jejichž stěny mohou být tvořeny tenkou membránou, se v některých místech dotýkají a tam dochází k prolnutí. Díky vzájemné penetraci se v těchto bodech nachází vstupy či červí díry. Ty nás mohou vtáhnout do jiné dimenze nebo vpustit něco do našeho světa. Nemusí se křížit jen cizí trubice, ale i jediná se může dotýkat sama sebe. To se pak můžeš dostat z jednoho konce kosmu na druhý. Celé se to pohybuje, není to stabilní. Nekonečný labyrint, nekonečno možností. A máme tu neodbytnou příležitost fantazii posunout dále. Vložit do toho i „duchovní světy“, ber v potaz cokoliv, co si pod těmito slovy vybavíš. Ty představují to, co se objeví na plátně. Hmota zanechávající stopu na projekční matrici, důkaz o své existenci i absenci. Díváme se na „přízraky“ toho, co se zde odehrálo a co nastane. Tvůrce onen úkon opakuje pokaždé jinak. To vede k nevypočitatelným proměnám časoprostoru. Hmoty i myšlenky. Metaforický obraz všehomíra.

Tomáš Jetela, akademický malíř

Tajemné tajnosti

Tajemství je tajemné. Co je tajemné, není vždy tajemství. Když je něco tajemné, tak je to ponořeno v temné tůni. Tajemství je skryté, ale ne všem. Někdo ho zná. Pokud je s ním sám, tak to nemůže vydržet a zašeptá ho do ucha vrbě. Vrba zašumí. Někdy je tajemství, které se dozvěděla, toho rázu, že se pak nádherně zazelená, trochu i zrůžoví a vyrostou na ní podivné květy, lekníny, které ještě nikdy nikdo na vrbě neviděl.

Jindy ovšem vrba zchřadne a odráží se v hladině, nad kterou stojí jako smutný, větrem rozkmitaný stín. To když se dozvěděla tajemství, o kterém asi můžeme být rádi, že se nás netýká.

Tajemství se nesdílí jen s vrbou. Někdy ho mají dva a nechávají si ho pro sebe, neřeknou ho ani vrbě a ta bohužel leknínově nerozkvete.

Některá tajemství jsou známá po kouskách, někdo ví část, někdo další. Tak třeba co je náš svět a co je okolo, v něm a v nás a tak. Zatím, i když se složí všechny známé kousky tohoto tajemství dohromady, to nestačí. Pokud ale někdo někde tohle tajemství celé zná, je s ním sám, nemůže to vydržet a zašeptá ho vrbě – zazelená se? Rozkvete nádhernými podivnými květy, jakýmisi lekníny? Anebo jen tiše, užasle zašumí? Kdo ví? Je to tajemné.

Jindřich Mann, spisovatel a režisér

Dětské tajemství

Když mi bylo osm až deset let, často jsem u nás v Beskydech sedávala na jedné borovici a tam zastavovala svět. A snila o tom, co budu dělat, když se zastaví. Potom jsem už nezastavovala svět, ale zastavovala jsem pohyb lidí a představovala si u toho, kam půjdu, když zůstanu úplně sama na světě. Skončila jsem vždycky v obchodě s gramodeskami.

A tam jsem si brala jednu po druhé, protože už tehdy jsem milovala hudbu. A mně se ten tajný sen splnil. O třicet let později mě vzal kamarád v Opusu do obrovských skladů, přidělil mi paní s rudlem a ona mi skládala jednu desku po druhé na rudl a já si tehdy odvezla plné embéčko gramofonových desek. A tehdy jsem pochopila to tajemství, to, že sny se opravdu plní. Jenom si musíme dát pozor na to, o čem sníme. Ale když něco opravdu chceme, ono se to stane. Třeba o třicet let později. Mé sny o hudbě začaly už v dětství. A dnes jsem i je naplno splnila.

Zlata Holušová, zakladatelka Colours of Ostrava

Nesmrtelné tajemství

Pověz mi své tajemství. Je to to, co existuje, nebo to, co neexistuje? Častokrát přemýšlím, jestli je tajemné utajené nebo spíše nepoznané. Je tajemná příroda nebo vesmír, které řídí exaktní fyzikální zákony? Možná je tajemství jen nastavením našich niter. Když jsem byl malý, bylo všechno kolem tajemné a tomu tajemství jsem chtěl přijít na kloub. Trávil jsem spoustu času v lesích, ve zříceninách hradů, v jeskyních, štolách, každá pootevřená hrobka na opuštěném hřbitově dýchala tajemstvím, stejně tak obyčejná kanalizace pod městem. Jak jsem dospíval a zjišťoval, že všechna ta tajemství mají svou reálnou podobu a tvary, přesunul jsem pozornost na člověka. Kdysi jsem četl zajímavý výzkum, že průměrný středověký člověk měl velmi omezenou imaginaci a bylo mu cizí denní snění, což bylo způsobeno nedostatkem informací o okolním světě, analfabetismem a neexistencí volného času, který pohlcovaly elementární úkony potřebné k životu. Skutečný velký třesk tajemství přinesl až romantismus v 19. století, ze kdy pochází většina dodnes tradovaných pohádek a pověr.

Tajemství má tedy co do činění s poznáním, fantazií… a romantickým duchem. Na střední škole jsem měl nejlepšího přítele, který si v posledním ročníku procházel bolestným rozchodem se svou prázdninovou láskou. Tehdy mě ženy nezajímaly, ale zajímalo mě tajemství, a tak jsem mu vyrobil dárek k jeho blížícím se „štířím“ narozeninám, komponovaný z povídek, glos, vlastnoručně kreslených komiksů, fotek a inscenovaných nahrávek na magnetofonový pásek. Takto rozsáhlý projekt mě zaneprázdnil až do Mikuláše, aniž bych se o něm zmínil, a dveře mého pokoje s rozdělanou prací mu zůstávaly v době návštěv uzavřeny – zkrátka bylo to mé tajemství. Kamarád si mezitím našel jinou partu, a než byl dárek hotový, už jsme kamarádi nebyli. Na tuto úsměvnou historku si vzpomenu pokaždé, když komponuji okolní svět do hlubin tajemství. Tajemství holt ocení jen lidé, jejichž nitro si uchovává něco dětsky fantazijního, něco, co bezpodmínečně sytí jejich představivost.

Na sociálních sítích na mě nedávno vyskočil citát Charlese Bukowského: „Hledáme někoho, s kým bychom společně zestárli, ale tajemství spočívá v nalezení někoho, s kým zůstaneme dítětem.“ Bude to tím, že tajemství je nesmrtelné.

Daniel Pietrucha, filmař