Tajemství příběhu místa

Měli jsme se setkat v pátek ráno v termínu, který byl nebezpečně blízko datu tisku. Seděla jsem ve velkorysém prostoru hotelové knihovny a představovala si různé bizarní scénáře pro případ, že by se hlavní hvězda čísla nevrátila z dovolené v Itálii. Navíc jsem přemýšlela o tom, kdo vlastně přijde. Nikdy předtím jsme se neviděli, žádné bulvární historky jsem nenastudovala ani od divadelních kolegů nevyzvídala. Hlavou mi běžel film sestříhaný ze Čtvrté hvězdy, Dabing Street, Světa pod hlavou, Zátopka a Smetany. Když Václav přišel dokonale opálený i dokonale naladěný, bylo hned jasné, že slunce a mořský vzduch udělaly své a trochu zariskovat byl dobrý nápad. Prostředí pražského hotelu Sir přímo vybízelo v prázdninové atmosféře zůstat.

Bar s citrony a šalvějí, dopolední káva v zahradě ukryté před ruchem města a zvláštní světlo, které přišlo jako na objednávku, udělaly radost nejen fotografovi Ondrovi. Nakonec jsme našli i pár tajemných zákoutí, abychom podpořili téma čísla…

Co se vám vybaví jako první, když se řekne tajemství?

Mě vzrušují tajemství míst, kde jsem nikdy nebyl. Vyrostl jsem na vesnici a už od dětství se mi líbilo objevování, bavilo mě jít někam do lesa, na starý hřbitov, který jsme měli v naší ulici, podívat se do opuštěného domu nebo někam, kde jsem ještě nebyl, vymýšlet si příběhy těch míst. A dnes to souvisí hodně i s cestováním. Zrovna včera jsem se vrátil z dovolené v Itálii, kde jsme byli s rodinou. Cestujeme po vlastní ose, s vlastní dramaturgií a vždycky mě baví ten moment, když přijedu někam úplně poprvé, nemám nijak detailně nastudované to místo, pozoruji lidi, co tam žijí, a víc než fakta mě baví nechat pracovat představivost, nechat na sebe to místo působit, vnímat jeho energii a tajemství.

Pro mě měly vždycky obrovské kouzlo opuštěné domy a taky rozsvícená okna ve tmě a lidé za nimi. Ten prchavý obraz je prvotní impulz, co probouzí fantazii. U mě je to taky často spojené s lidmi. Líbilo se mi například letos v Beskydech, kde jsme se v jeden moment objevili na místě jen s několika domy. Vnímal jsem jako film takové obyčejné věci a situace jako například paní přenášející přes dvůr pekáč buchet a jak do toho štěkal pes… já si představoval příběhy těch lidí a to, jestli tam žijí po generace, nebo jestli tady byl někdo úplně jiný před nimi.

Někdy pro okamžiky, co se vás dotknou, nemusíte jezdit daleko. Podnikáte spíš dobrodružné výlety, nebo jen odpočíváte?

My nejsme žádní velcí dobrodruzi, ale nejsme ani šosáci. Nejezdíme s cestovkami, nepotřebujeme žádné all inclusive. S cestovkou jsem byl na dovolené možná naposledy s rodiči jako dítě. Vybereme si vždycky nějaké místo, které máme doporučené nebo co si nějakým způsobem najdeme, ale většinou je to tak, že někam letíme a pak si půjčíme auto a jsme buď na jednom místě a děláme výlety do okolí, nebo ta místa třeba střídáme po několika dnech. Snažíme se být co nejvíc v přírodě. Letos jsme byli například pod stanem v České Kanadě u Slavonic. Máme rádi takový svobod- ný mix všeho. Hodně nás baví hispánský svět Španělsko… nebo Portugalsko, i když jsme ho teď vyměnili za Itálii. A mám oblíbenou Fuerteventuru. Známe tam pár lidí a jezdíme tam na takový venkov. Máme rádi místa, kde se toho moc neděje a je tam příroda a oceán. Tam odpočíváme.

Je to dobrý způsob, jak si odpočinout od intenzivních natáčecích dnů a prostředí, kde vás lidé poznávají. S tím odpočinkem souvisí i nějaký restart. Jak dlouho vám trvá zbavit se postavy, se kterou žijete dlouho? Nebo to dokážete prostě vypnout?

Já jsem si myslel, že ano, že se prostě dokážu přepnout a přijít domů úplně normální, ale moje žena mě upozornila na to, že to tak není. Já jsem to nejdříve nepřijímal, hájil jsem se, ale pak jsem si uvědomil, že má pravdu. Například když se nám tak hrozně táhly přípravy na natáčení Zátopka, tak už říkala, ať to konečně natočíme, že už dál nechce žít se Zátopkem. A já si až potom uvědomil, že jsem byl šíleně energickej a výbušnej, vlastně takovej jako parní válec, i když pozitivní, ale je pochopitelné, že na tohle už moje žena neměla náladu. Myslím, že základ je si to připustit a potom už se s tím dá pracovat. Taky záleží, jestli hraju idiota, nebo někoho, kdo má charisma, určitou hloubku, například si pamatuji, že Pepa Vilímek z Metody Markovič ženu bavil i doma.

Někdy herec musí s postavou prožít i hodně silné věci, které by určitě v reálném světě zažít nechtěl. Jak se vám s tím daří pracovat, aby na vás ty zážitky neulpěly?

Takové věci si člověk musí představit, aby je mohl zahrát, a to vás pak skutečně jímá hrůza, jaké by to bylo doopravdy. To, když připustíte, tak vás to pohltí, ale neznamená to, že by vám to zasáhlo do života. Je dobré zůstat jakoby nad tou postavou, je dobrá určitá shovívavost, musíte rozumět jejich slabostem, tomu jejich vězení. Každý žijeme v nějakém svém vězení kvůli svým vlastnostem, kvůli věcem, ze kterých se neumíme vymanit, každý máme svoje téma, které nás tíží. A je, myslím, dobré, pokud už téma postavy máte nějak zpracované nebo alespoň o trochu víc než ta figura. Protože pak jí rozumíte, může vám jí být i líto, ale chápete ji.

Přiznám se, že vidět vás jako Zátopka nebo Smetanu byl pro mě velký zážitek a ukázka skvělé práce herce, který s postavou splyne. Často mám pocit, že většina herců hraje stále jen „sama sebe“ v různých situacích a kostýmech. Toto byl jiný typ herectví. Jak se na takovou roli připravujete?

Úplně na začátku se snažím z toho nesesypat. Když jsou to taková slavná jména a víte, že budete představovat někoho notoricky známého, tak se nesmíte nechat pohltit strachem, že se to někomu nebude líbit. Je totiž jasné, že ke slavným historickým postavám mají lidé svůj určitý vztah, nějak si je představují, mají na toho člověka názor, určité sympatie atd. Vy se hned na začátku musíte zbavit touhy naplnit všechny tyhle představy. Vždycky to nakonec stejně bude můj Smetana nebo náš Zátopek. Není to dokumentární film. No a pak přichází fáze, kdy si sepíšeme, na čem bude v rámci těch rolí třeba makat. Například u Zátopka měl režisér David Ondříček logickou ideu, že sportovní herecký komparz budou profi běžci. V tom filmu skutečně běží podle důležitosti daného závodu až po olympiádu výkonnostně odpovídající atleti. Takže já jsem byl od začátku obklopen profíky a bylo by hodně trapný, kdyby ten nejlepší z nich běhal špatně. Nechtěl jsem, aby to působilo tak, že to hraje herec, který dělá, že běhá. Ty cíle v tom směru byly úplně nejvyšší. Bylo jasné, že musím být absolutně v symbióze s tím běžeckým davem. Měli jsme s nimi už před natáčením různé tréninky a pro mě největší poctou a zároveň ukazatelem, že jsem na nejlepší cestě, bylo, že ti kluci za mnou chodili a říkali, že si fakt myslí, že běží se Zátopkem a že mám perfektní techniku, že vypadám jako vytrvalostní běžec.

A vzpomenete si, co bylo nejtěžší?

Právě to běhání. Já jsem nikdy předtím neběhal. Jsem sice sportovec, ale zaměřený na úplně jiné druhy sportu. Na dlouhé běžecké trasy jsem byl vždycky nejhorší ze třídy a na ty krátké sprinty naopak nejlepší. Měl jsem v sobě vždycky rychlost, výbušnost a tu vytrvalost jsem si musel vypěstovat, což naštěstí jde. U rychlosti to nejde, to musíte mít v sobě. To byl pro mě nejtěžší boj. S tou bolestí, s tou vůlí.

U Bedřicha Smetany to šlo snadněji?

Vždycky tu postavu musím spojit s něčím v sobě, v něčem se s ní ztotožnit, najít nějaké specifikum, signifikantní bod, který rezonuje se mnou, který mám v sobě taky. Musí tam vzniknout nit mezi mnou a tou postavou. Zábavné na tom je, že skrze ty postavy zjišťuji, že mám v sobě něco, o čem jsem předtím nevěděl. U toho Bedřicha to byly vlastnosti, které mu trochu podrážely nohy. Určitá paličatost, svéhlavost a nějaký pocit výjimečnosti. On nebyl diplomat a stál si za svým natolik, že mu to někdy až škodilo. A já jsem dříve býval taky takový, že jsem hodně vehementně bojoval za nějakou svoji pravdu. Myslím, že u mě se to už změnilo, že jsem nějak přijal, že pravda je skutečnost nahlížená z určité perspektivy.

Bedřichova tvrdohlavost mu komplikovala i vztah s Bety, kde nedokázal být velkorysejší. Na tom jsem to stavěl a taky na určitém typu smutku. Jemu se samozřejmě stalo to, co se mu stalo, a ta hluchota musela být strašná, je jasné, že zažil nesnesitelná muka. To jsem si dokázal jen představovat, ale tu tvrdohlavost, která může vést k určitému smutku a osamělosti, tu znám a na té mě to bavilo stavět.

Člověk má štěstí, když některé věci, které mu komplikují život, dokáže změnit…

Tak to každopádně, to je osobní výhra. Jenže už jen přijmout, že si vy sám komplikujete určitými svými podvědomými mechanismy život, je samo o sobě strašně těžké. Myslím, že Bedřich na něco takového neměl vůbec čas a že v něm něco tušilo, že se může stát tragédie, zároveň se v krajině hudby dostal nesmírně daleko a podal nám o ní krásnou zprávu.

Vzpomínám si také na Svět pod hlavou. To se mi moc líbilo. Čerpal jste i trochu ze vzpomínek na tu dobu, nebo jste na to šel jinak?

To moc ne. V době, kdy byla revoluce, jsem měl deset. Já většinou příliš nemyslím, do jaké historické etapy je moje postava zasazená. Až s kostýmem a maskou to začnu řešit, protože ty ovlivní držení těla i určitý bonton celé postavy, případně se k tomu přidají stereotypy daného období. Samotná postava je ale vždy založená na své intimitě nehledě na historické období.

To je pravda, lidé se nemění, jejich pohnutky a motivace jsou stále podobné. V jakých kulisách se to odehrává, je druhá věc…

Je to tak, člověk buď bojuje sám se sebou, nebo je to boj se zlem, boj o lásku atd

A jak je kompatibilní život herce, který občas bojoval sám se sebou, s rodinným životem?

To je možná trochu otázka na moji ženu. Já jsem díky ní nemusel pracovně nic měnit, protože ona šla na mateřskou, ne já. Samozřejmě s tím hereckým životem souvisí i různé večírky, které jsem dost omezil, a to ne proto, že by mi to někdo zakázal, ale protože na ně už nemám energii. Rád si zajdu na pivo, ale už nedokážu ponocovat. Když vypravujete dítě do školky nebo do školy, tak to už je trochu jiný režim.

Máte syna s čerstvým prvňáčkovským vysvědčením. Co společně rádi děláte?

Nechci, aby to znělo jako klišé, ale prožít dětství svých dětí může být jedna z nejzajímavějších zkušeností v životě člověka. Nikdy jsem nebyl nějak opravdu dlouho pryč, i když jsem točil, tak to byl maximálně týden, co jsem Vincka neviděl. A co spolu rádi děláme? Rádi se spolu pereme, hrajeme hokej a fotbal, plaveme, čteme si, občas už spolu koukáme i na nějaké filmy a taky houbaříme. On je totiž velký mykolog. Miluje houby, rád je sbírá a taky je rád jí. To se v naší rodině tak nějak předává.

A z čeho máte největší radost? Nějaká tajná houbařská specialita?

Nic extra. Na radost mám nejradši hřiby, křemenáče, kováře, ale kvůli skvělé chuti sbíráme i ryzce a lišky. S Vinckem máme nejraději řízky z kovářů.

Houbařská sezona je momentálně v plném proudu, tak se máme na co těšit. A na co se můžeme těšit v té vaší herecké?

Teď na podzim bude mít na OnePlay premiéru minisérie Štěstíčku naproti, příběh o „slavné“ korupci ve fotbale, která praskla v roce 2004 a o které kdysi Petr Čtvrtníček s Jiřím Lábusem udělali legendární představení Ivánku, kamaráde! Hraju tam policistu z protikorupčního oddělení, který i když nezvládá svůj osobní život, v tom profesním jde fanaticky za svým cílem – dostat pomocí odposlechů všechny aktéry fotbalové aféry před soud.

V září začínám točit film s Davidem Ondříčkem, který od Zátopka bude po dlouhé době točit svůj další autorský film, ke kterému si napsal scénář. Hlavní linii tvoří sedm postav a jejich vztahový propletenec, odehrává se to v současnosti v Praze. Mě osobně moc baví skandinávská kinematografie. Vždycky žasnu, jak umí natočit svoje velkoměsta a v nich příběhy lidí, kteří nejsou žádnými lůzry, ale jejichž životy stojí za to být odvyprávěny, žasnu, že tomu všemu věřím, žasnu, jak je to nasnímaný, do jakých intimit příběhy zacházejí a jak je to zároveň vtipný. U nás se v současné Praze odehrávají většinou nablblý pseudokomedie. U Davidova scénáře jsem si na všechno tohle vzpomněl, a proto se na to moc těším. Náboj tomu všemu pro mě dává ještě fakt, že se tam potkám s Jardou Pleslem, Marthou Issovou, Denisou Barešovou, Ančou Kameníkovou, Vojtou Vodochodským a Honzou Nedbalem.