„Největší problém dnešních firem není rychlost. Je to ztráta schopnosti vidět celek,“ říká Milan Šemelák, zakladatel projektu Stage on Mars. A právě kolem této myšlenky se dnes točí celý jeho koncept. Nejde o další kreativní workshop ani o motivační teambuilding. Stage on Mars vytváří prostor, kde lidé dokážou společně uvidět souvislosti, které ze své běžné pracovní pozice často nevidí.
V době, kdy firmy akcelerují výkon, specializaci i rozhodování, podle Šemeláka paradoxně mizí schopnost vidět, jak spolu jednotlivé části souvisejí. „Lidé dnes rozumějí své části práce, ale často ztrácejí kontakt s tím, jak jejich rozhodnutí ovlivňují ostatní části firmy. A právě tam vzniká většina problémů,“ vysvětluje. Stage on Mars proto nestaví na prezentacích ani analytických modelech. Jeho princip funguje jinak: otázka, hra, perspektiva. Týmy vstupují do situací, které připomínají reálné firemní dynamiky, a skrze role, interakce a rozhodování začínají objevovat nové souvislosti. Nejde o hledání správných odpovědí, ale o prostor, kde se ukazuje, jak lidé skutečně přemýšlejí, komunikují a rozhodují sami za sebe.
Od experimentu k systémovému vidění
Projekt vznikl původně jako komunitní experiment Milana Šemeláka a jeho ženy Zuzany během covidu v pražském Klubu Letka. Inspirací jim byly principy systemických konstelací a práce se skrytými vztahy uvnitř skupin. Postupně ale zjistili, že stejný princip dokáže velmi přesně fungovat i uvnitř firemních týmů. Z původních večerních setkání se postupně stala metoda, kterou dnes využívají značky, leadership týmy i firmy hledající nový způsob, jak spolu přemýšlet a rozhodovat.
„Největší limit lidí i firem dnes není nedostatek informací, ale ztráta schopnosti vidět souvislosti,“ říká Šemelák. A právě tuto schopnost chce Stage on Mars rozvíjet. Ne skrze teorii, ale skrze prožitek. Účastníci během hry zažívají situace, v nichž musí v reálném čase vnímat ostatní perspektivy a hledat rozhodnutí, která fungují pro celý systém, nejen pro jednotlivce.
Milan Šemelák se celý profesní život pohybuje v oblasti budování značek. Právě zkušenost z prostředí firem ho podle vlastních slov přivedla k tomu, že klasické workshopy často končí u prezentací a deklarací, které se následně nepropíšou do skutečného fungování týmů. Stage on Mars proto vytváří situace, ve kterých lidé přestávají o strategii jen mluvit, ale začínají ji skutečně prožívat.
Příklad hry: Poprava potenciálu
Oktagon přišel na Stage on Mars s otázkou, jaký je skutečný potenciál nového projektu Cage Games. Má se mu tým vůbec naplno věnovat? Kdo v něm co vidí? Čemu kdo skutečně věří? A kde už naopak vznikají pochybnosti, které nikdo nahlas neříká?
Vznikla hra s názvem Poprava potenciálu. Spolumajitel Oktagonu Pavol Neruda se během ní ocitl v roli krále, který musel rozhodovat, které nápady, strategie nebo vize přežijí – a které budou popraveny. Každé rozhodnutí mělo důsledky pro celý systém hry i ostatní hráče. Na konci nezůstalo jen imaginární popraviště plné „mrtvých“ idejí. Tým získal mnohem důležitější věc: absolutní jasnost v tom, kde společně vidí potenciál, v čem si nerozumí a co ještě potřebuje dopracovat.
Hra jako nástroj rozhodování
Po skončení hry přichází výměna perspektiv. Moment, kdy se jednotlivé zkušenosti propojí do širšího obrazu. Právě tehdy podle Šemeláka vznikají nejdůležitější uvědomění. „Nejde o brainstorming ani hledání rychlých nápadů. Cílem je pochopit systém tak, aby bylo možné udělat správné rozhodnutí pro celek,“ vysvětluje.
Důležitou roli v celém procesu hraje i intuice. Lidé se během hry dostávají mimo své běžné pracovní role a přestávají kontrolovat, co je „správně“. Díky tomu se často objevují pohledy nebo témata, která by v klasickém meetingu nikdy nezazněla. Hra zároveň vytváří tlak dynamiky, který přirozeně zapojuje i lidi, kteří v běžném pracovním prostředí spíše mlčí nebo ustupují do pozadí.
Stage on Mars pracuje ideálně se skupinou kolem patnácti lidí. Dost malou na to, aby každý musel vstoupit do děje, ale zároveň dost velkou pro vznik různých perspektiv a dynamik. „Introverti se neschovají a extroverti nepřevezmou celý prostor. Vzniká rovnováha, ve které je každý součástí systému,“ říká Milan.
Za poslední roky Stage on Mars spolupracoval například s Českou spořitelnou, Oktagonem nebo platformou Amazing Places. To, co začalo jako experiment v pražské Letce, se postupně dostalo do firem, Londýna, Curychu i televizní show Farma. Potenciál projektu zaujal také Davida Vaise, zakladatele developerské společnosti Logport, který do Stage on Mars vstoupil jako investor.
Když se perspektiva rozšiřuje hrou
„Ve světě, kde AI často posiluje náš existující pohled na věci, potřebujeme víc než kdy dřív prostředí, které nám umožní perspektivu rozšiřovat,“ říká Šemelák. Podle něj firmy dnes nepotřebují jen specialisty, ale také lidi, kteří dokážou propojovat různé pohledy a chápat širší souvislosti.
Jeho vize je proto jednoduchá: aby v každé firmě existoval „playmaker“. Člověk schopný vidět celek, propojovat perspektivy a posouvat celý systém dopředu. Ne člověk, který má všechny odpovědi, ale někdo, kdo dokáže vytvářet prostředí pro společné porozumění a lepší rozhodování. „Možná jednou bude přirozené, že když si tým nebude vědět rady, nepůjde na další poradu. Půjde si zahrát hru,“ uzavírá.
Stage on Mars není ani divadlo, ani workshop. Je to prostor, kde se strategie mění ve zkušenost. Odpovědi tu nevznikají v prezentacích ani na poradách. Vznikají ve chvíli, kdy lidé začnou opravdu vidět, čeho jsou součástí.
