Kromě toho, že má na Instagramu 400 tisíc sledujících a jeho vtipná videa často pomáhají, zasvětil život urgentní medicíně. Ať už letí ve vrtulníku, jede v sanitce, nebo své pacienty ošetřuje v nemocnici, často má v rukou lidský osud.
Osud lidí, kterým se ve vteřině obrátil život naruby. A z toho důvodu už dlouhé roky Marek Dvořák učí první pomoc, aby nejen dospělí, ale i děti věděli, čím v prvních vteřinách po nehodě mohou člověka zachránit.
Přinášíte medicínskou osvětu v podobě, která tu dlouho chyběla. Vaši fanoušci díky vám mohou sledovat zákulisí práce lékaře-záchranáře a přitom dostanou i tolik potřebné informace o první pomoci, které by jindy nebyli schopni vstřebat. Vzpomínáte si na okamžik, kdy vás napadlo natočit první díly své vlastní „Nemocnice Chicago Hope“?
Mám u sebe na Instagramu takovou minisérii Zabij si svého filmového pacienta, ve které vyvracím mýty, které se často objevují v pseudozdravotnických seriálech, a snažím se to uvést na pravou míru. Myslím, že to pomáhá tomu, aby od nás neměli pacienti na reálných výjezdech nereálná očekávání. Zdravotnické seriály je potřeba vnímat spíš jako romantický seriál ze zdravotnického prostředí než jako dokument, který bychom měli v reálném světě napodobovat.
Působil jste nějaký čas i jako poradce v lékařském seriálu. Lákalo vás už tehdy rozjet nějaký vlastní projekt?
Považuji to za velice zajímavou a přínosnou zkušenost, protože právě tam vidíte rozdíl mezi představou scenáristů a reálným zdravotnickým životem, někdy jsou to těžké boje mezi zdravotnickým poradcem a scenáristou, který popisuje naprosto nereálné výkony.
Co byste poradil mladým lékařům, jejichž osobnost se teprve formuje? Kde hledat opravdové vzory?
I svým současným studentům radím, aby dobře sledovali své okolí, myslím tím hlavně lékaře, ke kterým chodí na praxi, a vzali si z jejich postupu a chování to nejlepší – ne každý jsme stoprocentní. Pro studenta je někdy těžké osvojit si správné návyky a ty nesprávné naopak vytěsnit, pokud se to ale povede, můžete si udělat syntézu toho nejlepšího od svých učitelů.
U které z těchto postav jste se vy osobně alespoň částečně inspiroval při natáčení pro Instagram? Je to Dr. Aaron Shutt nebo Dr. Jeffrey Geiger ze jmenované Nemocnice Chicago Hope nebo právě doktor House, který se ostatním jeví jako odpálená neřízená střela, ale ve skutečnosti přesně ví, kam směřuje?
Pokud bych se měl k někomu připodobnit, tak budu spíš ta neřízená střela. Nemám zdaleka tolik trpělivosti jako jiní kolegové, i proto je pro mě medicína tím pravým, protože výsledky vidíte prakticky okamžitě.
Fanoušci, kteří vás sledují na Instagramu, mnohokrát potvrdili, že právě vaše videa a rady jim pomohly v těch nejtěžších chvílích, kdy byli nuceni sami bojovat před příjezdem lékaře o záchranu života a zdraví lidí, často i svých nejbližších. Máte nějaký konkrétní příklad, kdy vám takový zachránce poděkoval a svěřil se se svojí zkušeností?
Existuje něco, čemu se říká telefonicky asistovaná první pomoc, to znamená, že operátor je s vámi na lince až do chvíle, než dorazí někdo ze záchranky, říká vám krok za krokem, co máte dělat. Takto jenom první pomocí skutečně nemůžete nikomu ublížit. Pokud chcete někomu ublížit, neposkytnete první pomoc ve chvíli, kdy to potřebuje. Konkrétních příkladů mám mnoho, podobná poděkování chodí dnes už každý den a je to ohromně osvěžující.
Stalo se, že nad zraněným stál dav takzvaných čumilů, ale ve finále nepomohl nikdo, nebo naopak pomáhali všichni, ale přeli se o následný postup?
Nedávno jsme se vraceli s mojí ženou (zdravotní sestrou) z koncertu a zastavili jsme u paní, která byla v bezvědomí pravděpodobně vlivem nadměrného užití alkoholu, k tomu se nám nabídly další dvě lékařky ze záchranky a společně jsme takto poskytovali péči ve zdravotnickém týmu, který jsme na místě vytvořili. Nabídlo se pak ještě několik náhodných kolemjdoucích s pomocí a poskytovali nám neuvěřitelně šílené rady, které kdybychom dodrželi, tak tu paní zcela jistě zahubíme. A přiznám se, že to mě trochu vyděsilo.
Dostáváte zpětnou vazbu i od svých sledujících. Co vás vždycky potěší?
Mám skvělé sledující, se kterými moc rád komunikuji, vážím si poskytnuté zpětné vazby. Na přednáškách o zpětnou vazbu dokonce aktivně prosím a paradoxně nejvíc o tu negativní (nebo chcete-li konstruktivní), jedině tak je možnost se zlepšovat a posouvat. Nejkrásnější zpětná vazba je: „Díky vám jsem věděl/a, co mám dělat, a zachránil/a tak někomu život.“ To jsou zprávy, které vždy nesmírně zahřejí.
Můžete nám prozradit nějaké neoficiální desatero, co by zachránce z řad laiků měl a neměl před příjezdem profesionálů dělat?
Asi to zkrátím na dva body: Dbejte v první řadě na svoje vlastní bezpečí, pak vytočte linku 155 a nechte si poradit.
Velice mě pobavila vaše věta, že „zapadá slunce, ale jazyk nikam nezapadá“. Varujete zachránce, aby se nenechali zbytečně pokousat při vytahování jazyka z dutiny ústní?
Ano, rozhodně nikomu nestrkejte prsty do pusy, nijak tím v rámci první pomoci nepomůžete.
Velmi vtipná je také pomůcka pro udržení frekvence pro resuscitaci. Zmiňujete, že se dříve učilo, že si má záchranář zpívat Rolničky, rolničky…
Existují písničky, které mají frekvenci 100–120 za minutu, ty si můžete naposlouchat a osvojit si tak správnou frekvenci ke stlačování hrudníku, ale pokud už na resuscitaci dojde, moc nedoporučuji si u toho zkoušet zpívat.
Chystáte v současné době nějaký nový projekt?
Ano, rozjeli jsme úžasný projekt první pomoci pro děti, v němž chceme všem dětem na základních školách poskytnout online kurz první pomoci zdarma. Evropská resuscitační rada ve svých doporučených postupech pro rok 2025 zdůrazňuje, že život může zachránit opravdu každý včetně dětí. Důležitá je ale přitom ochota začít jednat a alespoň elementární znalost první pomoci. V sedmi instruktážních videích natočených se známými osobnostmi a v zábavném stylu, právě tak, aby to žáky bavilo, je názorně ukázáno řešení některých krizových situací, kdy je první pomoc potřeba. Děti jsou často mnohem intuitivnější než dospělí, jednají díky tomu spontánně, zatímco dospělí se rozhodují delší dobu. Často také u dospělých převládne strach, že něco udělají špatně, jak jsme už zmínili, tak raději neudělají vůbec nic a zůstanou ve své alibistické bublině bezpečí. Děti naopak rády experimentují, jdou do všeho po hlavě a nebojí se tolik důsledků. Kurz je pro všechny zdarma na 2026.kryjemevamzada.cz.
Jak jsou na tom vaše děti? Vidíte u nich zápal pro medicínu, nebo mají jiné zájmy?
Ty jsou na to ještě mladé, ale první pomoc je už v rámci jejich schopností učím, to bych se asi zastyděl, kdyby zrovna ony chodily v tomto tématu po světě nepoučené.
Podle výčtu vašich pracovních aktivit můžeme říct, že jste zapálený workoholik, současně jste ale také adrenalinový typ, takže jistě trávíte chvíle volna aktivním způsobem…
Volný čas trávím s rodinou a v takových chvílích se snažím co nejvíc vypnout sociální sítě. Rád řídím dobrá auta, kvalitně se najím, mám obrovské štěstí, že i tyto sny si mohu (stejně jako ty pracovní) plnit.
V uplynulém roce jste měl sám autohavárii, takže jste se ocitl na druhé straně své profese… Jaký je to pocit, když se někam řítíte a nevíte, jak situace dopadne?
Byla to skvělá zkušenost, naštěstí se nikomu nic nestalo, takže z toho mám hlavně obrovské poučení a radost z neskutečně dobře fungujícího systému péče v České republice.
Předpokládám, že na dovolenou vyrážíte s větší lékárničkou než cestovatel, který není vzdělán v oboru medicíny. Vaše žena Martina je zdravotní sestra, jak probíhá vaše společné balení na dovolenou?
Záleží, kam jedeme, pokud je to do země s dobře rozvinutou zdravotní péčí, hlavu si s tím nelámeme, pokud jedeme někam, kde se sanitky nedočkáte, vybavuji se poměrně intenzivně.
Co byste poradil všem cestovatelům?
Štěstí přeje připraveným, pojistěte se a zjistěte si možnosti péče ve vaší destinaci předem.
Věnujete se i telemedicíně. Jak probíhá interakce mezi lékařem a pacientem?
Ano, telemedicíně se věnuji a musím přiznat, že jsem k ní byl zpočátku poměrně skeptický. Jsem lékař z urgentní medicíny a velkou část své kariéry jsem strávil u pacientů v sanitce, na urgentním příjmu nebo ve vrtulníku. Medicínu jsem měl vždy spojenou s fyzickým vyšetřením, poslechem, pohmatem a osobním kontaktem. Proto jsem měl obavu, že online konzultace budou méně kvalitní a že mi bude chybět důležitá část informací. Praxe mi ale ukázala, že telemedicína není náhradou klasické medicíny, ale jejím velmi užitečným doplňkem. Obrovský přínos vidím zejména v situacích, kdy pacient potřebuje rychlou radu, zhodnocení zdravotního stavu, doporučení dalšího postupu nebo posouzení, zda je vůbec nutné vyhledat osobní vyšetření. V mnoha případech dokážeme pacientovi pomoci během několika minut a ušetřit mu cestu na pohotovost nebo do ordinace. Interakce probíhá různými způsoby. Někdy formou videohovoru, kdy pacient ukáže například kožní nález, poranění nebo dítě s obtížemi přímo přes kameru telefonu. Jindy předem zašle fotografie, výsledky vyšetření, laboratorní nálezy nebo lékařské zprávy. Velkou výhodou je možnost kombinovat více zdrojů informací najednou a mít je během konzultace k dispozici. Samozřejmě existují situace, kdy online vyšetření nestačí. Pokud potřebuji pacienta poslechnout, vyšetřit břicho, neurologický nález nebo mám podezření na závažný stav, doporučuji osobní návštěvu lékaře nebo přímo urgentní vyšetření. Důležité je vědět, kde jsou limity telemedicíny, a nepřekračovat je. Velkou výhodou je dostupnost prakticky odkudkoliv. Pacienti se na nás obracejí během dovolených, pracovních cest i pobytů v zahraničí. Není výjimkou konzultace z hor, z pláže, z karavanu nebo z hotelového pokoje na druhém konci světa. Ať už jde o Karpaty, Kanárské ostrovy, nebo Karibik, pokud má člověk připojení k internetu, může se s lékařem spojit a získat radu v rodném jazyce. Někdy jde o drobnosti, jindy o rozhodnutí, zda je bezpečné pokračovat v cestě, nebo je nutné vyhledat místní zdravotnické zařízení. Dnes telemedicínu vnímám jako jeden z největších posunů moderní medicíny. Nenahradí všechny návštěvy ordinace, ale dokáže zdravotní péči výrazně zpřístupnit, urychlit a v mnoha případech pacientům dodat klid v situacích, kdy si nejsou jistí, co mají dělat.
V Hradci Králové máte skvěle vybavené středisko pro výcvik záchranářů, kde můžete simulovat různé situace včetně záchrany osob z převráceného auta. Na jaké další nečekané situace při zásahu zde můžete své kolegy připravit?
Ano, výcvikové centrum v Hradci Králové je v tomto směru opravdu unikátní. Veřejnost si často představí převrácené auto nebo simulaci dopravní nehody, ale možnosti jsou mnohem širší. Dokážeme zde nacvičovat prakticky celý řetězec přednemocniční neodkladné péče – od běžných výjezdů až po mimořádné události s velkým počtem zraněných. Trénujeme například zásahy u hromadných neštěstí, požárů, průmyslových havárií, pádů z výšky, tonutí, zásahy v těžko přístupném terénu nebo situace, kdy je pacient agresivní či pod vlivem návykových látek. Velmi důležité jsou také scénáře zaměřené na komunikaci, spolupráci jednotlivých složek integrovaného záchranného systému a rozhodování pod stresem. Právě stres je něco, co se snažíme simulovat co nejvěrněji. Nikdy totiž nezachraňujete člověka v klidné místnosti. Kolem vás bývá hluk, tma, déšť, křik příbuzných, časový tlak a často i nebezpečí pro samotné záchranáře. Proto do výcviku zařazujeme nečekané momenty, které účastníci neznají dopředu. Může se zdát, že řeší jeden problém, ale během několika vteřin se situace úplně změní.
A dokážete své kolegy ještě něčím překvapit?
Ano, občas dokážeme překvapit i velmi zkušené kolegy. Někdy záměrně připravíme scénář tak, aby nebyl medicínsky složitý, ale aby prověřil schopnost komunikace, leadershipu nebo práce s informacemi. V reálném životě totiž často nerozhoduje jen medicína, ale schopnost správně vyhodnotit situaci a vést tým. Na druhou stranu kolegové dokážou překvapit i nás instruktory. Občas přijdou s řešením, které jsme vůbec nečekali, nebo odhalí slabé místo scénáře, které nás následně inspiruje k jeho vylepšení. Výcvik je proto živý proces. Neexistuje jeden neměnný program. Samozřejmě máme jasně definované vzdělávací cíle a standardy, ale scénáře průběžně upravujeme podle nových doporučení, zkušeností z reálných zásahů i aktuálních hrozeb. Medicína i záchranářství se neustále vyvíjejí a výcvik musí držet krok. Ideální scénář je ten, po kterém si účastník řekne: „Doufám, že to nikdy nezažiju.“ A když to jednou zažije, bude vědět, co má dělat.
Dá se říct, že od začátků záchranného zdravotnického systému, které zobrazuje seriál Sanitka, se vše posunulo k velmi sofistikovanému systému, který v mnoha ohledech připomíná spíš systém depa Formule 1, kde je vše na sekundy tisíckrát nacvičené a zorganizované. Máte ale nějaký sen nebo návrh na zlepšení tohoto systému?
To přirovnání k depu Formule 1 se mi vlastně líbí. Když se podíváte na moderní záchrannou službu, opravdu jde o velmi propracovaný systém, kde musí desítky lidí udělat ve správný okamžik správnou věc. Operátor na tísňové lince, posádka sanitky, lékař, vrtulník, urgentní příjem, traumacentrum – všichni musí fungovat jako jeden tým. A stejně jako ve Formuli 1 platí, že sekundy rozhodují. Když si pustíte seriál Sanitka, vidíte obrovský kus práce, který české zdravotnictví a záchranná služba za poslední desetiletí odvedly. Máme špičkové vybavení, moderní technologie, vysoce kvalifikované posádky a výsledky, za které se nemusíme stydět ani v mezinárodním srovnání. Přesto mám jeden velký sen. Abychom se stejně intenzivně jako zdokonalování samotné záchranné služby věnovali i vzdělávání veřejnosti. Sebelepší sanitka totiž vždy přijede až po někom. Prvních několik minut bývá v rukou svědků události, rodiny, kolegů nebo kolemjdoucích. Pokud bych mohl změnit jedinou věc, přál bych si, aby první pomoc uměl opravdu každý. Aby děti vyrůstaly s tím, že umí zavolat pomoc, zastavit masivní krvácení nebo zahájit resuscitaci stejně samozřejmě, jako se učí číst a psát. To by podle mě zachránilo více životů než jakákoli nová technologie.
Samozřejmě velkou budoucnost vidím také v telemedicíně, umělé inteligenci, lepším sdílení zdravotnických dat nebo v technologiích, které dokážou záchranářům předat informace o pacientovi ještě před příjezdem na místo. Ale i kdybychom měli tu nejmodernější techniku na světě, pořád bude nejdůležitější člověk, který stojí vedle pacienta v prvních minutách.
Možná právě tam je další evoluce záchranného systému. Nejen v lepších sanitkách a přístrojích, ale v tom, že se jeho součástí stane celá společnost. Protože ideální záchranný systém není ten, který přijede nejrychleji. Je to ten, v němž každý ví, co má dělat, než přijede.