Houslistka, nebo herečka? S Jenovéfou Bokovou, dcerou aktivisty Johna Boka a malířky a sochařky Jitky Bokové, jsme si povídaly nejen o tom, kým se dnes cítí být víc.
Přestože herectví nestudovala, získala Českého lva pro nejlepší herečku za postavu Anežky v dramatu Chvilky. Dlouho o sobě jako o herečce nemluvila. Housle, které ji provázejí od šesti let, ale v jejím životě mají stále své místo.
Tématem letního vydání magazínu Amazing je energie. Jsi máma a zároveň dcera dvou výrazných osobností. Co bys chtěla, aby si vzala tvoje malá Ella z energie rodiny, ve které jsi vyrostla?
My jsme taková hodně soudržná rodina. Hodně času trávíme se sestrou, Ella má ráda její děti. A taky jsem moc ráda, že Ella má i babičku ode mne. Tím, že mám starší rodiče, tak jsem sice své prarodiče zažila jako dítě, ale už ne v takové kondici, že by si mě vzali třeba na noc nebo se mnou nějak blbli. Právě proto jsem moc ráda, že to aktivní období mých rodičů, kdy si je Ella může naplno užít, jsme ještě stihli. Ella je hodně divoká a já jí to vůbec nechci brát, ale snažím se samozřejmě nastavovat nějaké hranice. A chtěla bych, aby si vzala z naší rodiny ten silný pocit zázemí, který jsem z ní vždycky měla. I když jsme se v naší rodině uměli pořádně pohádat a nesouhlasit spolu ve všem a nebylo vždycky všechno růžové, tak jsem cítila, že se na svou rodinu můžu spolehnout. Cítila jsem to pořád. Mohla jsem s jakýmkoli průserem přijít domů. A můj táta je sice divokej a seřval nás, když jsme se sestrou něco pokazily, ale když přišel nějaký opravdový průser, tak nás podržel, to samý i máma. Cítila jsem vždycky to bezpečí domova a to, že ať jsem jakákoliv, tak jsem jejich. Když tohle člověk dostane do života, tak je to obrovský benefit. Zjišťuji až teď, jak je to výjimečný a že to nezažívají úplně všichni lidi.
Co chystáš nového? Na čem zrovna pracuješ?
Dotočili jsme teď s Bohdanem Slámou Dešťovou hůl podle Jiřího Hájíčka, což je silný a dojemný příběh, který propojuje minulost s přítomností. Na to si ještě nějakou dobu počkáme. A momentálně je k vidění Monyová, kde jsem hrála Danu, což je švagrová zavražděné spisovatelky Simony Monyové. Měla jsem možnost se s ní setkat a bylo to hodně silné. Je to naprosto skvělý člověk, osvojila si i toho chlapečka, který po Simoně zbyl. Tahle šestidílná minisérie, kterou režírovala Zuzana Kirchnerová, sleduje osudy spisovatelky od roku 1997 až do její smrti, můžeme vidět tu skrytou realitu domácího násilí. To, jak se takový vztah vyvíjí. No a pak máme ještě Violu, kde hraju v takové poetické inscenaci „Jana bude brzy sbírat lipový květ“. Hraju tam s Davidem Matáskem a jde o velmi citlivě zpracovanou stejnojmennou básnickou sbírku oceněnou cenou Magnesia Litera. Potom jsou prázdniny, to nebudu dělat nic. A na to se taky těším. Já si teď množství projektů dost hlídám, i když si někdy na druhou stranu říkám, že bych mohla víc točit, ale znám se a vím, jak reaguji, když je toho na mě hodně, podepisuje se to na psychice. Nestíhám pak ani pořádně doma uklidit a věnovat se dceři. Stresuje mě to a ve výsledku to není dobře.
Herectví je pro mě jedna z nejpodivnějších profesí, díky které se můžeš měnit v různé lidi, prožívat emoce, které nejsou tvoje. Možná díky tomu zjistit leccos o sobě… Jak to vnímáš ty?
V žertu říkám, že jsme takoví prostituti s emocemi. Já jsem v tom trochu nad věcí. Protože jsem se dlouho věnovala hudbě, mám pocit, že herectví mi jde tak nějak přirozeněji, jednoduše. Housle jsou daleko větší dřina. Trvalo mi ale taky dlouho se všechno naučit. Tím, že jsem se nedostala na DAMU, jsem si musela na hodně věcí přijít sama, a když se dívám na své staré filmy, tak se někdy chytám za hlavu a říkám si, jak jsem to tenkrát hrála. Vidím všechny ty chyby. Mám ráda například na Elizavetě Maximové, jak si precizně nastudovává, píše si všechno o té postavě a prožívá to. To naprosto obdivuji, ale já to mám trochu jinak. Já začnu o té postavě tak trochu přemýšlet a ona se mnou trochu žije. Nejsem moc systematický typ, spíš intuitivní. V každém filmu bývá scéna, které se člověk trochu bojí, která může být těžká. Často jsou to třeba opilé scény, kdy člověk řeší, aby to nebylo moc přehnané, nebo milostné scény. Hodně těžké pro mě bylo zvládnout roli v akrobatické inscenaci Honey, což bylo akrobatické divadlo, navíc moje první divadlo vůbec. Šlo o společný projekt Cirk La Putyka a Dejvického divadla. To byla pro mě velká výzva.
Hraješ už v podstatě od dětství. Jak jsi vnímala ty osobně setkávání se zkušenými a slavnými kolegy?
Asi jsem na to byla dobře připravená z domu. Moji rodiče mě vychovali v duchu hesla: „Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj.“ Proto, když jsem hrála poprvé například s Karlem Rodenem a všichni z něj byli úplně vedle, jsem k tomu přistupovala s respektem k jeho práci, ale chovala jsem se k němu jako k normálnímu člověku, což nás tenkrát i docela sblížilo. Ti lidé, kteří něco dokázali a jsou dobří, jsou většinou fajn i lidsky. Měla jsem v tom směru vždycky velké štěstí. Například Emília Vášáryová, to je tak milý a hodný člověk. Ráda na natáčení s ní vzpomínám.
Ovlivnilo tě mateřství ve výběru rolí?
Určitě ano, když mám navíc malou dceru, tak jsem ráda, že se zvládnu naučit text. Práce na té postavě se odehrává průběžně v mé hlavě. Záměrně si teď nevybírám role, které by byly pro mě nějak hodně náročné. I když jsem nedávno měla při natáčení filmu Bohdana Slámy, kde hraji s Kryštofem Hádkem, takové trochu hysteričtější scény a paradoxně to bylo takové spíš terapeutické. Domů jsem pak přišla úplně v klidu.
Prsten z kolekce PRO KRÁLOVNU – autorský projekt designérky Heleny Dařbujánové pro značku Tiami
O to víc si pak užíváš dny s dcerou. Co děláte nejraději?
Mám ráda naše společné dny, nejlépe hodně takových dní za sebou, kdy nic nemusíme, můžeme si vstávat, kdy chceme, uděláme si snídani, jdeme za bábou nebo za někým na návštěvu. Miluji tyhle dny. A taky se těším na chalupu, kdy budeme jenom spolu a nebudeme nic řešit.
Cestujete společně rády?
Před Ellou jsem cestovala hodně a ráda a hlavně úplně jinak. Teď se přizpůsobujeme jí. Poprvé v životě jsem byla v resortu a mělo to taky něco do sebe. S malými dětmi je příjemnější mít pohodu. Užila jsem si, že nemusím vařit, o nic se starat. I když to opravdové dobrodružné cestování mi teď trochu chybí, tak vím, že na to nemám kapacitu. Není na to energie. Teď jsem ve fázi, že když mám volno, tak nejraději jedu na chalupu, kde můžu úplně vypnout. Nedávno jsem sdílela na sítích v rámci výzvy svůj rok 2016 a koukala jsem, kde jsem všude byla – Argentina, Řecko. Vždycky jsem měla ráda cestování úplně svobodně, líbilo se mi zůstat na jednom místě třeba delší dobu, příliš neplánovat, měla jsem ráda i road tripy, kdy si člověk vezme auto a zastaví, kde se mu to líbí. Na poznávání nových míst ale musí mít člověk energii a čas.
A když cestuješ s Amazing Places, tak si vybíráš spíš luxusní hotel, nebo chatičku v přírodě?
Teď právě spíš tu chatičku někde v lesích, ale samozřejmě mám ráda i luxusní hotely. Dokážu si naplno užít obojí. Dostali jsme poukaz, a tak jsme byli o Vánocích i s Ellou v Puppu v Karlových Varech. Ona od té doby říká, že tam chce znovu, takže já mám ráda tuhle pestrost. Užiju si ráda opékání buřtů na chalupě i večeři v luxusní restauraci.
Jsi z těch žen, co mateřstvím vyloženě rozkvetou a usadí se víc v té ženské energii? Jak to sama vnímáš? Máš pocit, že tě to změnilo i v tomhle směru?
Myslím, že si to víc užívám i proto, že mám holčičku a rády se hezky oblékneme. Taky si uvědomuji, že ta ženská síla a mateřská síla jsou obrovské. Začíná to už těhotenstvím a porodem, i když pro mě to těhotenství nebylo těžké. Já jsem si těhotenství užila, protože jsem věděla, že když je to poprvé, tak nemusím nic moc řešit, že příště už to nebude tak snadné, když bude se mnou další malý človíček. Připadala jsem si dokonce i sexy, líbila jsem se sama sobě. A pak přijde porod – a to je chvíle, kdy se nerodí jenom to dítě, ale rodí se i žena. Člověku dojde, že už nikdy nebude sám za sebe, a kdyby se cokoliv dělo, tak za to dítě budete bojovat, že byste za něj položila život. Přichází taková asertivita vůči okolí, najednou se dokážu víc ozvat…
Co máš ráda na ženském světě?
Když jsem byla mladší, bavila mě móda možná ještě víc než dneska. Líbilo se mi všechno nějak ladit k sobě. Paradoxně jsem se ale snažila například moc nezvýrazňovat a neukazovat prsa, takže byli kluci vždycky spíš překvapeni. (smích)
Chtěla jsem být spíš chytrá, vtipná, zajímavá, než abych na sebe upozorňovala tím prvoplánovým způsobem. V tom mám předobraz své maminky, která je skutečná femme fatale, hezky o sebe pečuje a má skutečně takovou tu pěknou ženskou energii. To já jsem asi víc namixovaná v tom, že mám svou ženskou i mužskou stránku. A to přináší zase trochu jinou sílu.
Když jsi zmínila svou maminku, tak se musím zeptat na rodiče. Oba jsou hodně výrazné osobnosti. Jaké to bylo s nimi vyrůstat?
Já jsem to jako benjamínek měla vlastně hodně fajn. Sestra to měla trochu jiné, ale nemůžu mluvit za ni. Já už jsem měla trochu vyblbnutější rodiče, maminka se mnou byla do šesti let doma, tak jsem měla moc hezké dětství, kdy se mnou chodila ven a na kroužky. Ale i tak jsme byli taková trochu divoká rodina, takže až teď v dospělosti skrze svou dceru Ellu zjišťuji, které věci nechci předávat dál a které byly naopak fajn. I když moji rodiče byli skvělí, tak ne všechno se jim podařilo udělat dobře. I skrze terapii si tahle témata otvírám. Moji rodiče měli vždycky trošku italskou domácnost, takovou tu italskou lásku, pořád se hádali a pak zase usmiřovali. A já jsem měla dlouho pocit, že takhle vypadá ta pravá láska. Myslím, že máma by uměla být víc v klidu, ale tatínek se svým temperamentem a výbušností tu energii vždycky dokázal rozvířit.
Co máš ráda na svém tátovi?
To, co jsem pak vždycky vyžadovala i od svých mužů. Vzdělanost, obrovský přehled a umění postavit se za své hodnoty a nezradit je ani ve chvílích, kdy je to hodně těžké.
A maminka si vedle táty, který byl takhle výrazná osobnost, uměla udělat místo pro svou tvorbu, pro svoje projekty?
To se jí vždycky dařilo. Maminka je malířka a celý život byla doma, měla samozřejmě na starosti nás děti, chodila s námi na kroužky, ale dělala si svoje projekty, občas prodala nějaký obraz, ale finančně táhl rodinu táta. Já jsem v tomhle trochu jiná a stojím ráda na vlastních nohou, a to i co se týče financí. Je to pro mě nějak důležité a přináší mi to nějakou vnitřní svobodu.
Zmínila jsi, že s vámi máma chodila na kroužky. Jak jste přišly se sestrou k tomu herectví?
Táta tvrdí, že to máme v genech, že naši předkové byli nějací kočovní herci. Všechno to šlo nějak přirozeně, měly jsme se sestrou okolo sebe od malička umělce, jako byl například Eugen Brikcius, který dělal happeningy a točil k tomu filmy. Moje první setkání s filmem bylo díky Marii Procházkové, což byla dcera Lenky Procházkové, která potřebovala malou holčičku do svého absolventského filmu, který nakonec vyhrál cenu na nějakém festivalu. To jsem ještě tenkrát neuměla ani číst. Potom mě pozvali na nějaký další casting. Samo to tak přirozeně přišlo a našlo si mě to. Máma viděla, že mě to baví, tak se mě snažila podporovat, i když to není ten typ mámy, který své děti někam tlačí. Naopak ji to asi trochu otravovalo, protože jsme musely vstávat v pět ráno a vozila mě na Kavčí hory. Často, když vidím na natáčení, jak někteří ambiciózní rodiče své děti do něčeho nutí, je mi z toho smutno. Mě to hrozně bavilo a chtěla jsem to.
Působíš na mě hodně vyrovnaně a máš takovou klidnou energii, když jsem se na natáčení potkala s tvou sestrou, tak na mě působila jako hodně temperamentní a rtuťovitý typ. Jste opravdu tak rozdílné, nebo to byl jenom můj dojem?
Je to tak, i když je o jedenáct let starší, tak bývám vždycky já ta rozumnější, kdo říká, že už půjdeme z večírku domů. Možná je to tím, že měla celkem brzy dítě, tak si to chce trochu vynahradit. I když je pravda, že je jiná než já, má větší dravost a možná i víc ženskosti v sobě, je temperamentní a živá. Já to sice umím taky, ale držím trochu větší odstup v prostředí, které neznám. Dávám si pozor na to, kam svou energii pouštím.
Hrály jste se sestrou někdy společně?
Hrály jsme obě v Občanském průkazu, ale tam jsme byly každá zvlášť a na natáčení jsme se nepotkaly. Nevím, jestli bych se před ní trochu nestyděla. Jednou jsem takhle hrála s Lišákem, kterého taky znám od malička, a to mi nějakou dobu trvalo, než se mi podařilo uvolnit. Když mi přišla na koncert moje rodina nebo moji nejbližší, tak jsem z toho byla nervózní, ale je to náš sen udělat něco společně. Líbilo by se nám společné představení. Sestra by mohla tancovat, já bych třeba využila housle, na které hraju.
Hudbě ses věnovala docela dlouho a intenzivně…
Momentálně ty housle využiju teď jen v představení, které hrajemes Davidem Matáskem ve Viole. Hraju na housle od šesti let. Studovala jsem to.
A proč zrovna housle? Kdo ti vybral ten nástroj?
To bylo docela vtipné. Chtěla jsem se sestrou chodit na hudebku, a když jsme si měly vybrat nástroj, který se nám líbí, tak mně se ohromně zalíbila harfa. A máma mi vysvětlila, že na harfu v žádným případě, že je to hrozně drahý a velký nástroj, který se nám nevejde do bytu. Mámu pak zaujaly housle, sestra zase chtěla, abych hrála na violoncello, tak se tam chvíli handrkovaly, až nakonec zvítězily housle.
A chtěla ses hudbou živit?
Studovala jsem housle s tím, že mám ráda hudbu, ale zároveň vím, že nikdy asi nebudu virtuos. Ne že by bylo talentu málo, ale asi nebylo dost té píle. A všichni mi vždycky říkali, že stejně budu herečka, a já jsem měla v sobě něco, co říkalo, že chci být něco víc než jen ta herečka. Hrozně dlouho mi trvalo přijmout, že jsem herečka. Vadilo mi, že herectví nemám vystudované. Teď už o sobě v klidu řeknu: „Jsem herečka.“ Naopak bych o sobě už dneska neprohlašovala, že jsem houslistka, i když v tom mám hodně zkušeností. Asi jsem si ty dva světy udržovala, protože jsem odjakživa věděla, že nechci být jen v jedné oblasti, v jednom směru. Nebavilo mě být jen v jedné úzce zaměřené skupině lidí. Jednou za čas mě těšilo být muzikantem, ale pak jsem zase chtěla být mezi herci. Líbí se mi ta kombinace. Ta životní pestrost.
