Nikol Fryšová, česká tanečnice, lektorka jógy a máma Benyho. Její cesta k pohybu začala již v dětství a trvá dodnes. Studovala několik tanečních škol u nás i v zahraničí. Taneční konzervatoř Praha, Duncan centre, HAMU, Dance New Amsterdam. Působila například v souboru Cirk La Putyka, v několika pražských divadlech a projektech.
K józe se naplno dostala během studia v New York City v roce 2012. Inspiraci čerpá z cest po světě – mimo jiné na Bali, v Indii nebo v Thajsku, kde také absolvovala yoga teachers trainings a stala se lektorkou jógy. Ve svých lekcích dnes propojuje zkušenosti z tanečního prostředí s jógovou praxí a vytváří dynamický styl zaměřený na vědomý pohyb, práci s tělem i vnitřní prožitek. Svému stylu říká asi.Joga.
Proč vlastně asi.ne? Co všechno se v tomhle názvu skrývá za příběh?
Jelikož jsem studovala několik tanečních škol od útlého dětství, celý můj život se točil okolo „dokonalé“ postavy. Každý vám říká, co byste měli a neměli jíst, kdy byste měli jíst a proč. A tak je název asi.ne pro mě spojený právě se stravováním. Měla jsem období, kdy jsem se necítila ve svém těle dobře, a buď jsem jedla moc, nebo málo. Když jsem se přejídala a bojovala s každým nezdravým soustem sama v sobě, vyvstávala mi v duchu otázka: „Dám si tu sladkost? Asi ne, nedám.“ S každým „asi ne“ ve mně rostla síla a pozitivita, že jsem zvládla odolat. A tak má pro mě spojení „asi ne“ dost pozitivní náboj. Pro nás lidi je těžké říkat ne – je to velké téma. Jemnější verzí „ne“ je „asi ne“ – a to je právě to, co mě posouvalo vpřed.
Co bys vzkázala ženám, které trpí poruchou příjmu potravy?
Podle mě je důležité si uvědomit, že cesta, jak se vyhnout začarovanému kruhu, který se týká PPP, není sprint a nestane se ze dne na den. Pro mě to bylo spíš o trpělivosti a skládání si svého rozbitého zrcadla, abych se do něj mohla opět podívat s úsměvem a vnitřní sílou a klidem. Chce to čas a dělat si malé radosti pokaždé, když uděláš krok vpřed. Pro mě to bylo právě v duchu si říct „asi ne“. Obklopuj se lidmi, kteří v tebe věří a jsou ti oporou. Přátelství je silnější, než si možná dokážeš představit. Pokud se do něj opravdu ponoříš, přinese ti ovoce jak zevnitř, tak zvenku…
Můžeš mi vyprávět, jak tvoje cesta k pohybu a tanci začala a kde byl tvůj první moment, kdy jsi věděla, že tohle je tvoje cesta?
Od tří let mě maminka a nevlastní táta vodili na různé taneční kroužky. Bavilo mě to, ale zároveň mě tehdy vůbec nenapadlo, že by to mohlo být něco, čím bych se mohla živit. Až když jsem byla starší, začala jsem chodit na taneční přípravku, kde mi jedna lektorka řekla, že mám talent a že bych měla zkusit přijímačky na taneční konzervatoř. Je vtipné, že do té doby jsem byla nepolíbená baletem a taneční konzervatoř je hlavně o baletu. Přijímačky byly docela vtipný, protože všude okolo mě byly samé baletky v načesaných drdolech, a já pomalu nevěděla, co jsou piškoty či špičky. Ke zkouškám jsem přišla ve dvoudílných plavkách a s tříbarevným mikádem – v deseti letech. (smích)
Vesmír, osud či štěstí s náhodou mi byly nakloněny a já jsem se na školu dostala. Právě od dob mých studií jsem začala vnímat, že pohyb je opravdu to, co mě naplňuje a co mi jde. Že je to něco, co mi příroda nadělila, a byla bych hloupá, kdybych tuto příležitost nevyužila. Přicházelo to hodně zevnitř. Cítila jsem, že moje tělo cítí hudbu či rytmus dechu velmi intenzivně. Hudba mě obecně hodně inspiruje. Hudba a sny.
Po pár letech na konzervatoři se moje vize trošku zlomila tím, že se mi formovala postava – vždycky jsem měla spíše klučičí stavbu těla, ramena a víc svalů, takže mi bylo řečeno, že ze mne baletka nikdy nebude, a tak jsem vyměnila školu, což bylo podle mě jedno z nejlepších rozhodnutí. Šla jsem na Duncan centre – taneční konzervatoř zaměřenou více na současný tanec a divadlo. Zde jsem se našla ještě více. Emoce v pohybu a divadlo. Ke konci studia na Duncanu jsem si uvědomila zajímavou věc a pocítila velkou vděčnost za svou doposud ušlou cestu… Měla jsem základy techniky z baletu, flexibilitu a sílu a skrze Duncan jsem se zase naučila, jak stát na jevišti sama za sebe a být tam plně hmotně i duší.
Podle mě, když má člověk tyto dvě kvality (zná svoje tělo a zároveň se dokáže uvolnit do jemného pohybu a být 100% přítomný), tak si s tím pak může moc hezky hrát nejen na jevišti nebo jógamatce, ale kdekoliv.
Jak ses dostala k józe?
Občas jsme měli na Duncanu lekce jógy a já to tenkrát nesnášela, bylo to pro mě pomalý, nicneříkající. O pár let později, když jsem byla na HAMU, jsem vyrazila jako freemover studovat do NYC, kde jsme měli super lektorku jógy, a tam to začalo. Myslím, že hodně záleží na tom, kdo vám to, ať už je to cokoliv, předává. (smích) Jóga mě učila být opravdu pouze sama se sebou, uvnitř, ale i zvenku. Trávila jsem tam hodně času sama a právě na jógamatce. Z každodenní praxe se pomalu stala i několikahodinová každodenní praxe na podložce. To však nedoporučuju, protože to není přirozený, a co není přirozený, se nám vždycky vrátí, a tak jsem dostala takovou svalovou horečku, že bych to přirovnala pomalu k bolesti porodu. (smích) Takže od té doby mám oblíbený moto, že nic se nemá přehánět. Řídím se jím však? Let’s say, snažím se. (smích)
Jak se propojila jóga s tím, co jsi začala předávat dál?
Po návratu z Ameriky jsem se cítila fakt dobře, že znám svoje tělo v pohybu a pocity, které můžeme nasát na jógamatce a předávat je i do běžného života. Táhlo mě to k předávání těchto emocí i ostatním, a tak jsem začala učit pár svých kamarádů u svého tehdejšího přítele, který si právě otevíral své kadeřnictví. Prostor jsem si půjčovala, z pár kamarádů se postupně stalo dvacet a pomalu, ale jistě kolem mě rostla „asi.komunita“. Začala jsem učit v různých pražských studiích, což mě vedlo až k retreatům, které nazývám asi.Retreaty. Jelikož jsem člověk, který miluje teplo a slunce snad ze všech lidí nejvíc na světě, splnila jsem si sen a propojila svou vášeň s prací. Teď cestuji za teplem a předávám kus sebe na podložce i mimo ni. Jedno srdcové místo již mám a je jím Fuerteventura, kde jsem se spojila s moc šikovnou českou rodinkou a v jejich malé-velké oáze Casa La Paz provádím své asi.Retreaty. Fuerte vždycky bylo, je a bude místo, kam se ráda vracím, avšak dychtila jsem ještě po větším teple a místečku, kam bych mohla zavítat i v zimních měsících. A tak se nacházíme tady, spolu na Srí Lance, kde cítím, že si pomalu nachá- zím své další srdcové místo mimo Evropu.
Mám kolem sebe skvělý tým, bez kterého by to nebylo takové, jaké to je. Jsem neskutečně vděčná za lidi okolo sebe, protože čím víc duší tvoří krásné srdečné věci, tím více to můžeme předávat dál a šířit tuhle pozitivní vibe na každém kroku. Myslím, že v dnešní době je to víc než potřeba.
Co tě udržuje v praxi a v motivaci?
Jsou dny (někdy i týdny), kdy se mi na podložku fakt nechce, ale pak si vzpomenu na pocit, který přijde, když jsem ve flow – a jsem opět hezky svázaná touhou se tam vracet. Důležité je začít. Jakmile překonám těch pár negativních, lenivých myšlenek, že se mi nechce, a dám si čas a prostor pro sebe, pak jsem neskutečně vděčná hlavně sama sobě, že si to dopřávám. A cítit tu upřímnou vděčnost sama sobě od morku svých kostí a srdce je nepopsatelný pocit, protože ve finále je každý strůjcem svého štěstí, což je další podle mě dost pravdivý moto. (smích)
Nesmím na sebe tlačit. Čím víc tlačím a cítím ten chtíč zvenku, nikdy to nefunguje. Všechno začíná uvnitř nás, ať je to nápad, nebo láska k čemukoliv, je to něco, co nám nikdo nemůže vzít. Ty pocity a zážitky si každý prožíváme v sobě a já bych každému přála zažít aspoň někdy ten pocit volnosti v pohybu skrze nejen tělo, ale i ducha.
Jaké pro tebe je být mámou?
Věřím, že v životě máme každý svou unikátní cestu. Stejně jako mě naplňuje a rozzařuje moje práce v komunitě, cítím obrovský vděk i za to, jaký dar jsem dostala v Benym. Už od malička je to úžasná, svobodná bytost. Vedli jsme ho k tomu, aby svět nekončil jenom u mě, ale aby se otevíral dalším lidem. Když mu byly necelé čtyři měsíce, jela jsem na týdenní workshop do Vídně a on tehdy zůstal v bezpečné náruči svého tatínka a oba to zvládli s naprostou lehkostí. Zastávám totiž myšlenku, že na výchovu a provázení životem není pouze matka. Je to celá „vesnice“ – rodina, přátelé. Beny vyrůstá obklopený srdečnými lidmi, a i díky tomu, že ho beru minimálně na polovinu času na své retreaty, se učí samostatnosti a přirozené důvěře v lidi a okolní svět. Vnímám, že když je dítě fixované výhradně na rodiče, může dojít k vyčerpání zdroje. Rodič pak nemá odkud brát sílu být tu pro dítě naplno, což se nevyhnutelně podepisuje na jejich vztahu. Proto i v roli mámy zůstávám sama sebou. Jako asi každá máma chci pro svého syna to nejlepší, a právě proto vím, že moje vnitřní pohoda a energie jsou tím zrcadlem, ve kterém se odráží i jeho svět. Můžeme být vděční za dobu, ve které žijeme. Máme svobodu cestovat, využívat nekonečné možnosti u nás i v zahraničí. To samé si přeji pro svého syna – aby měl odvahu jít si za svými sny v jakékoliv životní fázi a nebál se horizontů, které ho čekají. Rodičovství pro mě není bodem, kde končí život. Je to nová kapitola, kterou si můžeme nastavit podle sebe. I když vím, že máme každý svůj příběh jiný a ne v každé rodině je to takto snadné, přála bych ten pocit svobody zažít každému rodiči. Moje cesta by ale nebyla možná bez těch nejbližších. Mám úžasného partnera, který je mým nejlepším přítelem, milencem a životním parťákem, kterému můžu říct úplně všechno. Mám super rodinu a přátele – jsou mým bezpečným přístavem a bez nich bych dnes nestála tam, kde jsem. Takže díky, rodinko a přátelé.
Proč modré vlasy?
První impuls vznikl v roce 2020 na Bali. Zatímco se svět kolem nás uzavíral kvůli covidu a hranice do Čech se zamykaly, ve mně se naopak něco otevřelo. Cítila jsem, že nastal čas na novou kapitolu, která bude vidět už na dálku. Často se mě lidé ptají, proč zrovna tato barva. Odpověď je prostá – modrá pro mě není jenom odstínem, je to vyjádření mojí vnitřní svobody a radosti ze života. Je to symbol toho, že se nebojím vystoupit z řady a být věrná sama sobě, bez ohledu na konvence nebo očekávání okolí.
Můj tehdejší přítel, moc šikovný kadeřník, mě poprvé seznámil s modrou a byla to láska na první pohled. Od té chvíle jsem barvy nepřestala nosit, začala jsem jimi žít. Jsem poměrně hodně barevný člověk a věřím, že život je příliš vzácný a krátký na to, abychom ho vnímali jen černobíle. Barvy jsou energie, jsou to emoce, je to naše vnitřní krajina promítnutá navenek. Už šest let jsem modrovlasá. Tato barva se stala mou přirozenou součástí, mým podpisem. A věřím, že si tuhle modrou esenci s sebou jednou vezmu i na „druhou stranu“.
Jak jsme se vlastně potkaly?
Bali je proslulé tím, že propojuje lidské osudy – a jedny z nejkrásnějších vazeb v mém životě vznikly právě tam. Nejinak tomu bylo i s námi. (smích) Vše to začalo jedním obyčejným obědem v Joshua District, kde jsem seděla s Emmou Smetanou a rodinkou. Emma se tehdy podívala k vedlejšímu stolu a řekla: „Tamhle sedí Adélka, pojď, seznámím vás. Myslím, že byste si mohly rozumět.“ A měla pravdu. Okamžitě jsme si padly do oka a domluvily se na společné jógové praxi. To, co začalo jako jedno setkání na ostrově, nás postupně do- vedlo až sem, na Srí Lanku. Naše cesty se mezitím propletly i v Praze při společném focení, kde naše přátelství dostalo další rozměr. I když nás cesty občas zavedou do jiných koutů světa, zůstáváme v propojení. A právě tohle pouto vyústilo v pozvánku pro tebe. V březnu 2027 se k nám můžeš přidat na další asi.Retreat a stát se součástí našeho příběhu.
Moc se na tebe a na vše, co spolu vytvoříme, těšíme, protože to, co si pro nás životní scénář napíše, bude intenzivně krásný.