Jsem Adela Bellini – obyčejná holka žijící život, který rozhodně obyčejný není. Možná jste zaregistrovali mé fotografie a články v předešlých vydáních Amazing magazínu. Několik let jsem žila nonstop v kufru, cestovala světem, sdílela svoje zážitky, emoce, selhání i radosti. Skrze psaní, videa, hlas a autenticitu propojuji svůj vnitřní svět s realitou kolem mě. Největší radost v životě mi přináší tvoření. Fotografie, kreslení, exprese skrze mluvené slovo, tanec, cestování, sport a život na ostrově Bali. Budu pro vás psát svoje příběhy z vlastního vesmíru – o pocitech, myšlenkách, výzvách a transformacích, které mě formují na cestách i mimo ně.
Sedím u ranní bezkofeinové kávy v mé oblíbené kavárně na Uluwatu, na Bali. V Drifteru – rohové kavárničce s výhledem do ulice. Mám ráda, když kolem mě probíhá život během psaní. Zavřená doma většinou nezvládnu udržet pozornost. Jo… to je něco, na čem se snažím pracovat. Jsem trošku nervózní. Můj odlet z ostrova se rychle blíží. Odlétám za sedm dní. Celý rok jsem necestovala – celý rok! Pro někoho normální, pro mě něco, co absolutně nezapadá do poslední dekády mého života. Žila jsem v kufru snad posledních deset let nonstop.
Budu vám vyprávět o tom, co jsem prožila minulý rok. Moje téma po posledních cestách bylo naučit se, co znamenají stabilita a pocit bez- pečí. Nebýt závislá na externích věcech, lidech, situacích. Najít tenhle pocit uvnitř sebe. Sama pro sebe. A tak jsem si slíbila, že aspoň rok se „nehnu z místa“. Nebudu cestovat. Dokážu to vůbec?
Co se stalo, že mě život „přinutil“ zpomalit a přehodnotit the way I live?
Moje poslední cesty před rokem neprobíhaly tak, jak jsem si představovala. Namísto kreativního času na Kostarice jsem dva měsíce prožívala nejhlubší období svého života a cítila se, jako by se mi lámala páteř. Život mě ohýbal do úhlů, které nebyly příjemné… a zakončila jsem to nehodou na motorce 1. 1. 2025. Den předtím jsem seděla na pláži a mluvila k Bohu. To člověk dělá, když už nezbývá nic jiného, ne? Prosila jsem ho o vděčnost za život. Sdílela jsem, že ztrácím víru v lásku. V sebe samu. V lidi. Že začínám mít strach. Že když je tohle ten život, který mám žít, tak ho nechci. Neusmála jsem se skoro měsíc. To není normální a já hlavně nechtěla, aby to normální bylo. Neměla jsem východisko. Nešlo z toho ven. Ničím. Začala jsem se tomu odevzdávat – prožívat svoji vlastní temnotu naplno. Přijímat, že to tak je. Setkala jsem se s největší hloubkou. Tak trochu jsem se vzdala. Už jsem neměla sílu. Každý den jsem se po nehodě dívala na sebe do velkého zrcadla v domě, ve kterém jsem na Kostarice žila. Viděla jsem se nahou, sedřenou, s propadlými tvářemi a prázdnýma očima. Plakala jsem. Hodně a často. S nateklou nohou a berlemi jsem následně přeletěla na dva dny do Čech, kde jsem byla u maminky na chatě a lízala si rány. O dva dny později mě čekal let do Thajska. Uf. Zvládla jsem to. Přiletěla do Bangkoku, byla tam dva dny a pak sedla na autobus a 14 hodin jela na Phuket. To všechno dva týdny po nehodě.
Seděla jsem uprostřed ulice v Thajsku a přemýšlela, že nejlepší řešení by možná bylo vrátit se do Čech a jít do Bohnic…
Zbytek příběhu na vás čeká v tištěné verzi. Vezměte si výtisk ještě dnes
