“Kdybych zítra umřela, umřela bych šťastná,” říká Kamila Boudová. Jako jedna z prvních začala na české scéně mluvit o udržitelné módě a módním průmyslu. Teď však rozšiřuje svou působnost i ve svém druhém domově – ve Francii.
Potkáváme se u Kamily doma, v prosluněném bytě v Issy les Moulineaux, kde žije se svou šestiletou dcerou Pauline. Nemůžu si nevšimnout množství oblečení na štendrech: “To jsou vytříděné kousky mých klientek,” vysvětluje. Češka, která ví o fungování módního byznysu jak málokdo, třídí Pařížankám šatníky a ukazuje jim, jak získat prostor a pořádek. A to nejen ve skříni, ale i v životě.
Potkáváme se tu v Paříži po šesti letech. Když jsem tě navštívila tenkrát, učila si tu na univerzitě a ještě jezdila do Česka, kde si jako jedna z prvních propagovala myšlenku pomalé módy. Co se u tebe za tu dobu změnilo?
Tenkrát jsem byla také těhotná, takže změny přišly na všech frontách. Porodila jsem dceru. Bohužel jsem se za těch šest let stihla i rozejít s jejím tatínkem. V Českém centru v Paříži jsem spoluzaložila butik s českou udržitelnou módou a designem, ale i z něj jsem mezitím stihla odejít. Byla jsem ve Forbes 30 pod 30. Vydala jsem čtyři knihy a v minulém roce jsem se přestěhovala do nového bytu a otevřela firmu na francouzském trhu.
Pracovně tedy opouštíš Česko?
Raději říkám, že rozšiřuji působnost na mezinárodní trhy.
Mezinárodní trhy zní skvěle. Jak ale na detox šatníku slyší Pařížanky?
Taky skvěle. Nezáleží na tom, co děláš, ale jak to děláš. Celé roky jsem sledovala módní průmysl a celý modní systém. Mnoho let jsem učila udržitelný fashion marketing a smysluplný branding a konzultovala studentům projekty a přednášela o psychologii nakupování. Z toho všeho mi vykrystalizovalo, jaké problémy dnes ženy mají a nabízím jim řešení. Jdu s nimi do hloubky. Tvořím s nimi a pro ně šatník, který jim bude opravdu sloužit a u toho transformuji jejich fashion mindset. Oblečení, které vytřídíme, odvážím a starám se o jeho prodej. Textilního odpadu je ale tolik, že hledám řešení, jak jej lokálně vrátit do oběhu.
Vidíš za ta léta ve slow fashion nějaký zcela zásadní posun, který by ulevil od textilního odpadu?
Ne. Je to teď mé velké téma. Svým čtyřem klientkám jsem vytřídila 600 kg oblečení a bot. V sobotu jsem část odnesla do místní neziskovky, která oblečení třídí a prodává. Přijímají stovky kilo, možná i tunu oblečení za týden a to je to malá neziskovka na předměstí. Také jsem v kontaktu třeba se španělskou fabrikou, která recykluje textil. Ale abyste mohli textil zrecyklovat, potřebujete ohromné množství stejného materiálu – třeba bavlny. Dnes, aby se ušetřilo, se většina věcí vyrábí ze směsí s polyesterem nebo jinou syntézou… takže je to oblečení nerecyklovatelné.
Dokážeš říct, jaké jsou prognózy pro módní průmysl do dalších řekněme deseti let?
Věřím, že to, čemu věříme, to se stane. Nevím, co říkají statistiky, ale pracuji na módním systému, který vyrábí méně, ale kvalitně. Pracuje na principu cirkulární módy, takže jedny šaty za svůj život zažijí i několik majitelek. Oblečení mezi námi cirkuluje a sdílí se a není proto třeba vyrábět pořád nové. Lidé o oblečení pečují a s lehkostí ho pouští zpátky do oběhu, protože vědí, že vždy mají co na sebe.
S jakými předsudky ohledně pomalého životního stylu se setkáváš nejčastěji?
Skoro to vypadá, že lidé, kteří se v životě nezastaví, nemají ani čas udělat si o něm předsudky. Já si nevybavuji, že by se ke mně něco takového dostalo. Asi proto, že si v posledních letech hodně vybírám, s kým trávím čas. Spíš kolem sebe slyším obhajoby aktuálního dysfunkčního nastavení a rychlého života. Třeba, že pokud chci uspět, budu muset hodně makat. Úspěch je v západní společnosti definován tím, že člověk pracuje 18 hodin denně po dobu několika let a má spoustu peněz. Pro mě je úspěch definován tím, že mi má práce dává smysl a dělám jí v pohodě, s nadšením a většinou s pocitem, že vůbec nepracuji. Úspěch pro mě je, že mám čas na sebe a můj růst a na mou dceru. To, že má práce generuje peníze, je samozřejmé. Je to důsledek, ne cíl.
Ve Francii působíš jako freelancer. Jak vypadá tvůj běžný pracovní den?
Každý den začíná fyzickým pohybem – někdy běh a posilování v parku, někdy jóga. Potom dcera, pokud je ten den u mě a ne u tatínka. A potom práce. Marketing, fotky, rozvoj firmy, řešení problémů, kterých máme v módě docela požehnaně. Většinou pracuji z domova, kde si každý den po obědě alespoň na 30 minut lehnu a spím nebo medituji. Dávám si hodně času na přemýšlení, psaní, protože když pracuji s klienty, jsem u nich od rána do večera. Klidně i v sobotu. Pro mě je vůbec pramalý rozdíl mezi víkendem a týdnem. Relaxuji nebo pracuji podle toho, co tělo a duše zrovna potřebují.
Jak si v Paříži hledáš klientelu?
Přes networking. Jsem součástí BNI – business network international – a přes tuto síť dostávám pozvání na další setkání žen podnikatelek a doporučení.
Za těch šest let, co jsme se neviděly, v čem se tvůj život zpomalil a co ti to dalo?
Učím se najít ten správný balanc mezi tvořením a děláním a čekáním a přijímáním. Učím se také určovat, zda opravdu nevím, co dělat, nebo se mi jen nechce nic dělat, protože mám strach. A potom přišlo i to, čemu říkám “zpomalení dítětem”. Příchod mé dcery mi dal příležitost sledovat, jak reaguji a funguji v úplně nové oblasti. Mnoho mi to napovědělo o mém vlastním dětství a mém vnitřním dítěti. Díky dceři jsem v sobě vyléčila různá traumata z dětství, abych je nepřenášela na ní. A co mi to všechno přineslo? Pocit naplnění a smyslu v každém dni mého života. Kdybych zítra umřela, umřela bych šťastná. To je za mě asi nejvíc.