Mezi Lukami

Domy Daniely Hradilové mi připomínají v každém detailu poezii. Haiku. Jsou dokonalé ve své jednoduchosti a podstatě, tvořící celek nabitý emocemi. Každá jí vybraná věc má svůj silný příběh, důvod, proč si ho vybrala.

Každá její realizace je ojedinělá. Každá, jak sama říká, je jejím dítětem. Ke každé z nich přistupuje s hlubokou zodpovědností a srdcem naplněným láskou a pokorou. Mezi její poslední projekty patří beskydská zastavení – projekt MEZI, ze kterého známe první díl Mezi plůtky, a nyní se seznamujeme s dílem druhým, Mezi Lukami. 

Danielo, podle čeho si vybíráte objekty k rekonstrukci? Čím vás dům či místo musí oslovit?

Setkání s domem je souhrou mnoha okamžiků. Musíte o něm snít, i když to třeba nevyslovíte nahlas. Musíte mít otevřené oči. A musíte být připraveni se o něj starat. Obětovat mu kus života a kus sebe, nebo i celý. Je to jako s láskou. Nejdůležitější je, aby místo bylo čisté či ochotné se nechat očistit. Aby mu nánosy toho špatného nevzaly duši. Aby bylo obklopeno krásným okolím a výhledy. Aby mělo kam pokračovat. Pak stačí jít kolem a může to být láska na první pohled. 

Kde je počátek vaší vášně vidět v téměř rozpadlé ruině skvost, který z něj dokážete vytvořit? 

Sotva se dá rozpoznat, kde je začátek vášně, stejně jako každého jiného citu či vlastnosti. Co je jisté, že roste s každým inspirativním setkáním – s člověkem, s domem, s místem, stejně jako hyne, když jste někde nebo s někým, kam nepatříte. Celé kouzlo mé práce vychází z možnosti svobodně tvořit, kterou mi dává můj muž a rodina, jejich respekt a důvěra. 

Vaše profese je určitě časově naročná. Jak dokážete vybalancovat profesní život s tím rodinným? 

Práce, jako je ta moje, není časově náročná, jen jste s ní čtyřiadvacet hodin denně. Vlastně v hlavě nic jiného nemáte, a přesto vás neunavuje. Usínáte s těšením na ráno a na nové situace a nápady. Protože je to ona vášeň. Smysl života, kterého se účastní vaši nejbližší. 

Jak jste se vlastně dostala k této profesi? 

Častokrát už se psalo, že jsem právnička. Proč ne? Každý můžeme v životě potkat moment, že je vše najednou jinak. Není důležité, proč se věci a osudy mění, ale že se toho odvážíte. Nikdo vám dopředu neřekne, jestli se dílo podaří. 

Máte za sebou několik cenami ověnčených realizací. Jak dlouho taková realizace/rekonstrukce trvá? Co je pro vás při realizaci nejdůležitější, abyste se cítila spokojená? 

Nevím, zda je doba rekonstrukce podstatná. Nebo vím. Nesmí být podstatná. Domu musíte dát tolik času, kolik ho potřebuje. Musíte být trpěliví. Všechno nemusí jít hned napoprvé. Spokojená jsem, když dřív či později najdu řešení, kterému dům i já věříme. 

Vaše poslední realizace je tahle roubenka z konce 19. století v náručí Beskyd. Mezi Lukami. Znáte historii toho domu? Inspirovala vás při rekonstrukci? 

Historie obyčejných podhorských dřevěnic nebývá nijak výjimečná. Výjimečné jsou osudy lidí, kteří tu žili, a o těch až tak moc nevím. Co tuším, to jsou duch a vůně a materiály místa a okolí. Denní a roční doby, květiny a zvířata, barvy kamene a zvuky potoka, všechny ty drobnosti, kterých si všimneme, když nám na tom záleží. 

S rekonstrukcí jste začala v roce 2018, nyní ji finalizujete. Jaký jsou vaše pocity, když si vzpomenete na první kroky a teď tady stojíte, na konci jedné a na začátku další cesty, dalšího příběhu?

Že naše snažení má smysl. Že pouhé tušení a víra v dům i sebe na začátku vedly k obnově dalšího místa, které může přinášet emoce. 

Co je dominantou interiéru? Jaký je jeho příběh?

V domě vlastně interiér není. Ručně tesané stěny a krov jsou jednou stranu ven a druhou dovnitř. Zbývá jen venku a uvnitř. Srnky a ptáci a my. A pak pár maličkostí všedního dne či noci, jako je postel nebo lavice nebo židle nebo stůl, abychom si tu odpočinuli. A látky a kožešiny a hudba. 

Které matérie jsou pro vás zásadní a vaší oblibě se těší nejvíce? V čem jsou pro vás výjimečné a proč?

Dům Mezi Lukami je oslavou starých materiálů a práce lidských rukou. Na žádnou, co se tu otiskla, nezapomenu. Na tesaře… Na kameníky… Na zámečníka… Na sklenáře… Na vodaře… Na švadlenu a čalounici…

Jak to voní Mezi Lukami? Mnohá místa, příběhy, setkání se nám připomínají specifickými vůněmi. Jak byste popsala svou osobní zkušenost s vůní Mezi plůtky?

Vůně daná čichem je specifický vjem. Jako ostatně každý z našich smyslů. Jeho skutečná hloubka netkví v momentálním zážitku, který se stane Mezi Lukami, ale ve spleti všech vůní, které milujeme a které se nám vybaví, když je nám někde nebo s někým hezky. Luka voní dřevem, olejem na něm naneseným, a zase dřevem. A pak pocity a vzpomínkami… babičkou, prázdninami, květinovou loukou… jarním začátkem, letním spalujícím sluncem, podzimním dýmem, chladivou zimní krajinou.

Kdybychom měli možnost popsat interiér jen slovy, bez možnosti vizuálního zážitku, jaký příběh by nás provázel od vstupu do roubenky po její zákoutí a místa, která jsou propojená minulostí?

Zvláštní otázka. Jedni fotografové, co tu pracovali, nazvali příběh roubenky pohádkou. Mně se připomínají slova kamaráda, která mi poslal kdysi v předvečer mého workshopu o designu pro magazín SOFFA:

„Přeji ti publikum, které na začátku zavře oči a otevře je až na konci, aby uslyšelo tlukot srdce.“

Na závěr… 

Příležitost vyslovit něco, co vám leží hluboko na srdci a nad čím třeba v poslední době přemýšlíte. 

Lidé jsou k našim projektům velmi milí. Říkají, že se v našich domech cítí klidně, že je nic neruší, že vše plyne v klidu a souladu s pozorností ke každému místu, každému detailu. Že je naše místa nechají dýchat a přemýšlet, že jim dávají prostor, že jim neříkají, jakými mají být, že jsou svobodná. Otázku položit neumím. Odpověď je: Protože jsme jim dali čas a trpělivost a respekt. Protože jsme byli svobodní a podřizovali se jen domům samým. Nejsou to naše domy, my jsme jejich obyvateli.

Více na Amazing Places a Mezi Lukami