Londýn mi dal křídla, Praha kořeny. Zpěvačka Maella o svých amazing místech

Jak byste popsala styl hudby, který skládáte a hrajete?

Já tomu říkám dark pop, jakože temnej pop. Jde o popovou hudbu – svou strukturou, refrény a tak a zároveň má temnější, filmový vibe.

Proč jste si vybrala tenhle styl? V čem je vám blízký?

To přišlo úplně přirozeně. Hodně svých věcí taky produkuju. Sama nahrávám synťáky a všechny nástroje, tvořím celou aranž. Něco mě táhne k té temnější hudbě. Není to vyloženě depresivní – spíš zvuk je prostě takový. Je to taky tím, co mě inspiruje a v čem se přirozeně pohybuju.

Takže i hudba jiných interpretů, kterou posloucháte, má temnější zvuk?

Mně se líbí mix stylů. Miluju třeba skupinu ABBA, což není vůbec temná muzika, ale mám taky hodně ráda Massive Attack, kteří měli velký vliv na moji hudbu. Což je takový temnější trip hop, je v ní hodně cítit Anglie. Ta temnota mě spíš zajímá v kontextu lidského charakteru, v hudbě se mi líbí i pocitově pozitivnější interpreti.

Jací současní hudebníci se vám líbí?

Aktuálně mě hrozně baví Artemas. Já nevím, jestli ho znáte. Je to mladej kluk, co žije tady v Londýně a dělá sice temnější hudbu, ale každá písnička je neuvěřitelnej hit. Ten mě teď baví asi úplně nejvíc. Z české scény se mi líbí Anna Vaverková – má krásnej hlas a skvělý český texty. Pak taky Lazer Viking, toho miluju, strašně mě inspiruje. No a určitě taky Petrofski a ADONXS, ti jsou super. Spíš mě baví underground, bych řekla.

V posledních letech trenduje hudební styl trap, na streamovacích službách mají i čeští umělci miliony zhlédnutí. Jak si tak velkou popularitu vysvětlujete?

Myslím, že je to tím, že s jejich texty mladí lidé souzní, že se s nimi dokážou snadno ztotožnit. Určitě je to i sociálními sítěmi, prezentace na nich je v dnešní době hodně důležitá především pro umělce.

Na jakou cílovou skupinu svou hudbou cílíte?

Jsou to nejčastěji mladí dospělí ve věkovém rozpětí mezi 20 až 35 lety. Dřív mě poslouchalo zhruba stejné množství mužů i žen, v poslední době žen přibývá, což mi dělá velkou radost. Holky jsou obecně nadšenější a proaktivnější fanoušci. Řekla bych, že teď se snažím spíš oslovit ženy i protože ve svých textech mluvím hodně o ženských pocitech.

Váš otec je hudebník, takže proniknout do tohoto světa pro vás nebylo tak těžké.

Táta mě nikdy do ničeho nenutil, spíš mi ukazoval, že hudba může být pro mou budoucnost možnost. Celý život mi pouštěl písničky, mluvil o interpretech, ukazoval mi techniku atd. Spousta lidí má rodiče, kteří pracují mimo umělecký svět, což pro ně může být překážkou, to nebyl můj případ. Díky tátovi jsem se naučila pracovat s hudebními softwary už jako malá holka, takže skládat hudbu jsem začala dost brzo.

Neodradil vás umělecký svět, když jste do něj díky tátovi nahlédla?

Ani ne. Táta se věnuje především jazzu, pohybuje se v úplně jiné bublině než já. Obecně se ale dá říct, že „music industry je crazy“. (smích) Zvlášť v Londýně, kde žiju už desátým rokem. Je hodně těžký tady něčeho dosáhnout. Musíte znát ty správný lidi, což není snadný, když tu nevyrůstáte, nemáte tu kořeny. Ale podařila se mi spolupráce s anglickým distributorem, za což jsem moc vděčná. Taky se mi povedlo dostat svou hudbu do katalogu, který posílá písničky například do Netflixu, díky čemuž jsem měla song v nějakých filmech. Myslím si ale, že svět showbyznysu člověk nesmí brát moc vážně, jinak z něj zešílí.

Je pro vaši kariéru výhodnější žít v Londýně než v Praze?

Z hlediska hudebního průmyslu asi jo. Mám to tak napůl – jsem často i v Čechách, kde znám víc lidí, vyrůstala jsem tu, to je super. V Anglii je ale obecně daleko víc možností hrát. Londýnská klubová scéna je neskutečně rozvinutá – člověk může hrát klidně každý večer a může se spolehnout, že atmosféra bude skvělá. Tady je zkrátka větší tradice chození na koncerty, lidi si jdou poslechnout interpreta, o kterém předtím nikdy neslyšeli.

V Čechách mám zase štěstí na festivaly. Hrála jsem letos na Metronomu i Rock for People.

A chtěla byste v Anglii zůstat?

Prozatím ano. Ale do Prahy lítám každý měsíc.

Jak se teď cítíte jako zpěvačka? Dostáváte se do většího povědomí posluchačů?

Jo, to určitě. Teď se toho děje hodně – i algoritmus na Spotify mě dost podporuje, díky čemuž se moje hudba začala dostávat do různých playlistů v mnoha zemích. Zajímavý je, že hodně posluchačů mám na Ukrajině a v Kanadě. Na dnešní době je skvělý to, že si vaši hudbu může najít kdokoliv na světě. Mám pocit, že ve chvíli, kdy jsem to přestala „pushovat“, zklidnila jsem se a začala jsem se plně soustředit na svou tvorbu, tak se mi začalo tak nějak přirozeně víc dařit. Je to skvělý a mám radost.

Pomohl vám rostoucí úspěch v sebevědomí?

Určitě jo. Ale celkově se mi ulevilo věkem. Když je člověk mladší, tak neví, pořád něco zkouší. Teď už vím, co mi jde, v čem jsem dobrá, co mi funguje. Ale pořád se učím, to je jasný.

Jak vám v tomhle pomáhají nebo škodí sociální sítě?

Hejteři jsou pro umělce super znamení. Pokud máte hejtery, tak děláte něco, co funguje. Někdo na vás reaguje, něco zasáhlo jeho emoce. Nejhorší je, když nemáte na tvorbu žádnou odezvu. Podle mě je dobrý znamení, když v lidech něco vzbudíte, ať je to cokoliv. Na sociálních sítích mi obecně přijde nejtěžší to, že na ně musíte pořád něco přidávat, i ve dnech, kdy se vám nechce, nemáte chuť se malovat, stylizovat, culit se do objektivu. „Socky“ se musí prostě pořád živit.

S kterým z českých umělců byste chtěla nahrát song?

Teď aktuálně mi bude vycházet duet s Petrofskim, což byl jeden z mých snů, protože ho mám fakt ráda. No a dál bych určitě ráda spolupracovala s Benem Cristovao, ten je skvělej. To je jeden z mých úplně největších cílů. Mám song i s Lenny, se kterou se známe z Londýna, a s hudebnicí Aiko jsem napsala písničku.

Zpěvačka Aiko vyhrála soutěž Czeching pořádanou Radiem Wave. Účastníte se podobných žebříčků?

Radio Wave je pro umělce velká podpora, poslouchala jsem ho už v pubertě, miluju ho už dlouho. Loni jsem byla za Česko nominovaná na cenu Music Moves Europe, která se koná v Nizozemsku. Taky jsem měla možnost hrát na festivalu Eurosonic, což bylo skvělý. No a „big deal“ byla určitě taky nominace na Eurovizi v národním kole. Loni jsem napsala písničku pro Českou republiku, kterou tam zpíval Adam Pavlovčin. S ním se známe už od vysoké školy tady v Londýně. Jednou mi zavolal a říká mi: „Hele, chci jít na Eurovizi, mám šest písniček, který by na ni mohly být super, jsem připravenej, ale chtěl bych udělat nějakou session s tebou a zkusit, jestli něco nevymyslíme.“ Měli jsme na to dva dny a nakonec se to povedlo a česká delegace si ji vybrala.

Vám bude letos 30 let. Čeho byste chtěla dosáhnout do čtyřicítky?

Chtěla bych mít za sebou tvorbu muziky k mnoha celovečerákům na VOD platformách, stále žít svůj sen a přes muziku dělat radost těm, co si mě najdou.

Obecně bych ráda víc mluvila o tom, co s námi téma věku dělá. Existuje předsudek, že člověk musí tvořit hodně mladý, jinak mu ujede vlak. Ale já si myslím, že s věkem člověk zraje, má daleko větší sebevědomí, takže logicky může být ve svém projevu autentičtější.

Osobně se teď cítím daleko víc sexy. Jsem přesvědčená o tom, že za deset let budu prožívat svoje úplně nejvíc exciting období. (smích)

Myslíte si, že je pro brand umělkyně důležitý vzhled?

Mít svůj look a projev je zásadní. Žijeme v době, kdy může tvořit hudbu kdokoliv na světě, což je super, ale tím pádem je velká konkurence. Všichni máme potřebu být nějak zajímaví, vystupovat z davu. Důležitý je ale podle mě charisma a to, jak ten umělec působí na jevišti.

Máte pocit, že vám v osobním životě pomohla desetiletá zkušenost v hudebním průmyslu?

Stoprocentně. Když jsem před deseti lety přiletěla do Londýna, bylo mi 20, byla jsem hrozně naivní a „cute“. Za tu dobu jsem prošla různýma zvratama, spousta věcí nevyšla tak, jak jsem si přála. Celkově byly ty začátky těžký a dost mě otrkaly. Platila jsem vysoký nájem v bytě, kterej měl krysy a plíseň.

Do toho jsem měla hrozný spolubydlící a pak, po čase, přišel covid. V tu dobu jsem končila vysokou, plánovala jsem pro sebe zářnou budoucnost, měla jsem meeting s labelem, který mě mohl zastupovat. No a ze dne na den všechno skončilo. Můj projekt Maella začal vlastně až po covidu.

Podle čeho jste si vybrala své umělecké jméno?

To je jednoduchý. Jmenuju se Michaela – to jméno jsem napsala na papír, vyhodila pár písmen a tahle mi tam zůstala. Pak jsem zjistila, že je to vesnice ve Španělsku. Původně jsem si chtěla dát Misha, ale tak už si myslím nějaká česká zpěvačka říká.

Co je hlavní důvod toho, proč tvoříte?

Mám hodně mental health issues. Proto vlastně taky přesně ten dark pop, snažím se z toho vypsat v písničkách. Ale chci i hudbou dát najevo, že i když je ti blbě, můžeš to vytancovat a bude ti líp.

Bojuju dost s úzkostma, jsem pořád taková vyhypovaná, hodně se stresuju a pohyb mi pomáhá to zvládat. Když je člověku blbě, měl by se snažit tu energii ze sebe dostat a mně pomáhá cvičení.

Moje písničky vznikaly vždycky z popudu toho, že jsem si potřebovala vyřešit emoce. Hodně mi pomáhalo vydat je ze sebe na papír. Takže vlastně píšu hlavně kvůli sobě. A tomu, aby mi bylo dobře.

Největší inspiraci pro tvorbu nacházím v mezilidských vztazích. Dynamika mezi lidmi mě fascinuje. Třeba tenze mezi tím, co někdo nedořekne nebo co si lidi nejsou schopni říct, protože mají třeba strach. Nevyslovený věci jsou strašně silný.

Součástí vaší performance je i choreografie. Máte k tanci blízko?

Ano, od malička jsem chodila tancovat na různý tance. Teď hodně spolupracuju s tanečnicí Ginger, což je skvělá tanečnice, která mi vždycky pomáhá dát písničkám nějakou choreografii, protože moje hudba je dost taneční. Podle mne je jedno, jak člověk tancuje, důležitý je, aby ze sebe tancem dostal tu tíhu nebo nějakej blbej pocit.

A jak se cítíte aktuálně? Převládají dobré nebo tíživé pocity?

Určitě ty světlý momenty. Žiju už čtyři roky ve vztahu se svým kytaristou a jsem moc šťastná. Děláme hodně věcí spolu – někdy je to náročný, musíme si stanovovat limity toho, kdy pracujeme a kdy jsme jenom partneři. Ale neměnila bych.