KRÁSA

Tereza Maxová, modelka a zakladatelka Nadace Terezy Maxové

Krása lidskosti

Když jsme před téměř třiceti lety s pár přáteli zakládali nadaci, netušila jsem, kam mě ta cesta zavede. Tehdy jsem žila ve světě, kde se vše točilo kolem vzhledu, světla a okamžiku. A já ho milovala – i když občas jsem měla pocit, že mě z něj bolí duše víc než nohy v podpatcích.

Postupně jsem ale pochopila, že opravdová krása není o tom, jak vypadáme, ale co po nás zůstane. Jak se cítí lidé kolem nás. A možná i o tom, že dokážeme něco změnit.

Založení nadace bylo pro mě přirozeným krokem – tichým návratem k tomu, co je skutečné. Pomáhat dětem, které neměly šanci začít stejně jako my ostatní, mě naučilo dívat se na svět jinýma očima. Dnes věřím, že krása má mnoho podob, ale ta nejhlubší z nich je v lidskosti.

Lucie van Koten, blogerka a copywriterka

Klid na duši

Krása podle mě spočívá v klidu na duši. Ve smíření, že můžeme pracovat jen s tím, co máme, aniž bychom se srovnávali, a přesto z toho vykouzlit život, který nás těší. Nemám příliš ráda debaty, statusy a články o vnitřní kráse. Právě vnitřní krása totiž nemá pojmenování – buď ji máme, a tak ji nepotřebujeme dávat do slov, jelikož ji ostatní cítí, anebo ji nemáme, a i to z nás lidé dokáží vycítit, a ani ta nejmilejší slova nám nepomohou. Sama si dobře vzpomínám na setkání s ženami, které mě přikovaly k židli nikoli tím, co říkaly, nýbrž tím, co vyzařovaly – klid, spokojenost a přijetí všeho, co je v životě potkává. To bylo – společně s charismatem, které měly také neskutečné – tak příjemné, že se pro mě tyhle konkrétní ženy staly symbolem skutečné krásy. A nebylo to v jejich životní moudrosti – často to byly teprve třicátnice, které velký kus života teprve čekal a které stály uprostřed velkých změn a životních rozhodnutí – bylo to právě v tom klidu, který kolem sebe šířily. Protože klid je vzácná komodita, kterou umíme ocenit všichni a je nám v něm dobře. Jsem naopak pokaždé ve střehu, pokud někdo začne o vnitřní kráse hlasitě mluvit, ať už na schůzkách, či na sociálních sítích. Protože krásu vnímáme jinými smysly než ušima.

Taky bych ráda napsala, že krása je pro mě v estetice skandinávských zemí, v přírodní kosmetice, v integritě přírody, ve skvěle padnoucím střihu kalhot a kabátu, v dobře nakombinovaných kouscích, které naší postavě lichotí, i v krásně udržovaných baráčcích, ale to je opět něco, o čem se nemusíme bavit – prostě to vnímáme.

Anebo je krása v tom, že ji dokážeme vnímat? To především.

Varhan Orchestrovič Bauer, skladatel, dirigent, aranžér

Cítit krásu

V barevnosti, propojenosti a provázanosti jednoduchých a funkčních myšlenek, věcí, barev nebo hudby, což dohromady vytváří nadstavbu a komplexní mnohovrstevný vjem, kde se zrodí silná a krásná emoce, která nás zcela uchvátí – někdy až tak, že už ani není potřeba to dál rozebírat – pak cítíme krásu.

Martina Karafiátová, architektka a majitelka SILKY GANG

Harmonie a elegance

V čem vidím krásu? To je filozofická otázka. Básník Petronius byl nazýván „arbiter elegantiarum“. Česky už to tak hezky nezní – „rozhodčí ve věcech elegance“. Aniž bych se považovala za takového arbitra, tak krása je pro mě spojení elegance a harmonie, něčeho, co mě potěší, ať už mé oči, nebo duši. Vím, že dnešní trend je hledat krásu v ošklivosti, že moc dekoru, moc elegance a moc harmonie není tak žádané. Ale mně se v hlavě vybaví zenová japonská zahrada u jednoho z chrámů v Kamakuře, kde bych v podmračeném deštivém dni dokázala stát možná hodiny a dívat se, jak kapky dopadají na hladinu jezírek a jemně se chvějí javorové lístky. O kráse bych si mohla povídat hodiny. Pro mě pravá krása dokáže povznést, ne srazit k zemi.

Alena Obdržálková, studentka mikrobiologie

Pod povrchem

Moje maminka mi jednou řekla, že se člověk narodil proto, aby pozoroval krásu, a proto se ji snažím vidět ve všem i ve všech, i když není vždy na první pohled patrná. Člověk se musí někdy vydat hluboko pod povrch věci, aby ji vůbec měl šanci spatřit.

Ale když poctivě hledá, vždycky ji najde. Jsou to příběhy, které podle mě dělají věci krásnými. Nestačí se jen dívat, krásu je nutné poznávat a objevovat. A v téhle oblasti máme každý co nabídnout. Všichni píšeme nějaký příběh a v každém z nich se podle mě ukrývá trocha krásy.

Jan Plecháč, kreativní ředitel sklárny Moser

Krása skla

Lidé se mě často ptají, co pro mě znamená krása. Často jim odpovídám, že pro mě není krása pouze ta fyzická, ale velmi často krása vnitřní, duševní, skrytá. Pohybuji se ve světě, kde jsem fyzickou krásou nejen obklopen, ale kde ji dokonce sám vytvářím. V tomto světě se cítím přirozeně, vlastně jako doma. Ale během posledních několika let mám úžasnou možnost zažívat ještě jiný pocit krásy. Krásu skla. Sklo je pro mě stále více a více fascinující materiál, který mě nepřestává překvapovat svou různorodostí a možnostmi použití. Proč ale mluvím o spojení krásy a skla? Před několika týdny jsem si totiž uvědomil jednu pro mě zásadní věc. Tím, že se pohybuji ve sklářském odvětví již delší řadu let, tak samozřejmě vím, jak sklovina vzniká, jak celý proces probíhá. Ale právě až před nějakou dobou jsem postřehl, co mě na tom celém tak baví, v čem vidím onu krásu. Proces výroby skla je poměrně velká alchymie. Potřebujete toho hodně vědět, mít dlouholeté zkušenosti a také ideální podmínky. Na druhou stranu se ale to celé odehrává pod jednou střechou. Od prvního kroku, kdy tavič nasype správný poměr písku do kovové vany, přes noční tavbu skloviny, aby byla připravena na ranní směnu pro skláře, přes chladicí proces a následné rafinování finálního produktu. Nic nepřevážíte, nic neskladujete, nečekáte na jiné dodavatele. Vše se odehraje v jedné budově s jedněmi lidmi. A v tom vidím tu zmiňovanou krásu. Krásu ve snoubení alchymie na straně jedné a v jednoduchosti a transparentnosti celého procesu. Dá se říct, že během jednoho dne vidíte, jak se z kupy písku stane vybroušený objekt touhy. A to je pro mě ta krása.

Mia Dvořáková, studentka

Krásná srdce

Krása je podle mě všude kolem nás, jen ji musíme chtít vidět. Já ji nacházím každý den – ve svých úžasných kamarádkách, v dobrém jídle nebo v umění. Ale nejvíc ji vidím uvnitř lidí, které mám ráda. Když má někdo krásné srdce, je to poznat.

Petra Balvin, návrhářka a zakladatelka značky BALVIN

Pozitivní energie

Krása pro mne není fyzická, ale vychází z pocitu. Je to pozitivní prožitek. Krásní lidé jsou ti, kteří vám předávají pozitivní energii. Krásné věci jsou ty, které vás dělají šťastnými nebo vás jinak naplňují.

Petr Písařík, umělec

Krásu vidím ve všem. Doslova.

Ondřej Měšťák, plastický chirurg

Soulad

Krása je zvláštní jazyk, kterému všichni intuitivně rozumíme, ale každý ho čte trochu jinak. Jako plastický chirurg pracuji denně s proporcemi, symetrií i takzvaným zlatým řezem – tedy s tím, co lze na kráse téměř matematicky popsat. Přesto mě čím dál víc fascinuje právě to, co se do žádného vzorce nevejde: jiskra v očích, způsob, jakým se někdo směje, klid, který z člověka vyzařuje, když je sám se sebou v souladu. V době filtrů a unifikovaných ideálů na sociálních sítích je snadné uvěřit, že krása je projekt, který musíme neustále „upgradovat“. Vidím ale opak: nejpřitažlivější nejsou ti, kdo honí každý trend, ale ti, kdo svoje drobné nedokonalosti přijali jako součást vlastního příběhu. Estetická medicína pak nemá být nástrojem k vymazání osobitosti, ale jemným doladěním, které člověku vrátí jeho přirozenou tvář. A to někdy doslova, jindy jen posílí odvahu být vidět. Zkušenost z rekonstrukčních operací po onkologické léčbě mě naučila, že krása není povrchní bonus, ale hluboká součást identity. Když se žena po těžké diagnóze znovu podívá do zrcadla a pozná samu sebe, nejde „jen“ o estetický výsledek. Je to okamžik, kdy se vrací pocit důstojnosti, ženskosti i kontroly nad vlastním tělem. Krása s věkem nemizí, jen se proměňuje. V mládí je často sebevědomá, ale o to víc jí později sluší autentičnost, laskavost k sobě a lehkost, se kterou přijímáme vlastní příběh včetně jizev, ať už vznikly na kůži, nebo uvnitř. Úlohou moderní estetické medicíny by proto nemělo být vracet nás zoufale zpět v čase, ale pomáhat nám cítit se dobře právě teď. Věřím proto, že krása by neměla být diktátem zvenčí, ale dialogem se sebou samou. Nemá za cíl vytvořit dokonalou fotografii, ale život, ve kterém se cítíme dobře ve vlastní kůži. Ať už se rozhodnete pro jakoukoli změnu (od červené rtěnky po operaci), nejdůležitější otázka nezní „Budu tak odpovídat ideálu?“, ale „Budu to pořád já, jen o něco spokojenější?“.

Iva Burkertová, návrhářka tvořící pod značkou ODIVI

Upřímnost a jednoduchost

Krása pro mě není v dokonalosti. Je v nedokonalosti, v chybě, v náhodě, v asy- metrii. Myslím si, že vytvořit něco nedokonalého je mnohem těžší než vytvořit něco dokonalého. Dokonalost má jasná pravidla, dá se napodobit, dá se naplánovat. Nedokonalost se ale nedá úplně řídit.

V poslední době nacházím krásu v obyčejných věcech kolem sebe. V tom, co už tu je a co jen čeká, až si toho někdo všimne. Baví mě přetvářet staré věci na nové, dávat jim nový život, nový smysl, nový kontext. V tom vidím poezii i odpovědnost. V době, kdy svět zahlcuje výroba a přebývá věcí, vnímám návrat k jednoduchosti a upřímnosti jako formu udržitelnosti. Je to tichý dialog mezi minulostí a přítomností, mezi potřebou tvořit a nutností nezatěžovat. Stejně tak mě fascinuje sběr věcí v přírodě – foraging. Hledání kamenů, větviček, semen, kousků kůry nebo hlíny, které nesou stopy času a proměny. Každý z těchto fragmentů má svůj vlastní příběh, svou strukturu, své ticho. Když je vezmu do ruky, mám pocit, že se dotýkám samotného rytmu přírody. Právě ona je pro mě největším mistrem krásy, tvoří beze snahy, bez plánu, a přesto s dokonalým citem pro rovnováhu.

Jako designér vnímám, že nejtěžší je vytvořit něco, co působí přirozeně a minimalisticky, a přitom to má duši. Ne něco dokonalého, ale něco, co dýchá, co v sobě nese příběh. Možná i proto se teď snažím víc než věci vytvářet prostor. Prostor pro setkání, pro dialog, pro zážitek, pro zamyšlení, pro krásný moment. Krása se pro mě stává ne objektem, ale zkušeností. Krásné je jít se synem do lesa a sbírat kamínky, pozorovat jejich tvary, barvy, struktury a pak si je doma vystavit místo obrazu. Krásné je sledovat západ slunce s lidmi, které mám ráda, a zarámovat si jej do vzpomínek. Krásné je tančící světlo – ranní, večerní, měkké i ostré.

Krásné je zastavit se, nic nedělat, jen být.

Simona Lewandowska, herečka a ambasadorka Líčírny

Krása přirozenosti

Pro mě je největší krása v přirozenosti. Líbí se mi, když se lidi stydí. Když si pískají a prozpěvují. Příroda je to nejestetičtější, co máme. Pohled na ni je nekonečně inspirativní. Stejně jako pozorování lidí, kteří nevědí, že jsou pod zrakem. Obojí vydržím hodiny. Je to strašné klišé, ale je těžké se mu vyhnout – úsměv je odzbrojující ozdoba! Taky mě nepřestává fascinovat, jak nám někdo, kdo nás na první dobrou nepřitahoval, začne připadat krásný, když ho poznáme a začneme mít rádi. Porozumění je krásný. Děti jsou krásný. A dřevo. Ale vůbec nejkrásnější je nahý lidský tělo pod vodou.

Pavel Šopák, teoretik a historik umění

Hledání krásy

Ke kráse jsem měl vždy velmi blízko díky oborům, které jsem studoval a které dnes přednáším. V mládí jsem se věnoval hudbě, výtvarnému umění, později jsem vystudoval dějiny umění a u toho už jsem zůstal. Dnes přednáším nejen dějiny umění, ale i architekturu a urbanismus a ve všech těch oborech vidím krásu. Jsem díky tomu doslova krásou obklopen. Na jedné straně je zde materiální hmotná kultura, obrazy, sochy, na druhé straně vyučuji estetiku, jsem v kontaktu i s hudebníky a řešíme, jak o hudbě psát. Měl bych být tedy ze své pozice jakýmsi – nadneseně řečeno – odborníkem na krásu. Čím dál tím více si ale uvědomuji, že dnešní svět vnímá často krásu v dokonalosti forem. V tom jsme pokračovateli antické tradice „krásných těl“, což se vztahuje i na dokonalost věcí, jež člověk vytváří. V tom smyslu je takovým „dokonalým tělem“ například auto nebo jídlo na talíři. A obdobným způsobem se dnes prezentuje kupříkladu architektura. Člověk v tomto způsobu prezentace krásy může vidět až důraz na určitou smyslnost, byť se jedná o neživé věci. Na straně druhé pak například vidíme půvab nedokonalosti takového pravěkého umění – a právě to je pro mě zdrojem krásy vskutku nevšední! Z mé zkušenosti pedagoga a otce dvou dospívajících dcer ale vnímám, že mladá generace se od antické dokonalosti odvrací a zastaví se spíš u Picassovy Žáby nebo Kozy než u sochy antické bohyně Demeter. Dokonalost se nám totiž až příliš vemlouvá, ale už od časů Platonových víme, že když dáme dohromady jen dokonalé části z dokonalých těl, opravdovou krásu stejně nestvoříme. Krása je sice stále platná, absolutní hodnota, ale současně – ve svých důsledcích – fikce; je touhou po něčem, co je nedosažitelné. Oním „modrým květem“ německého básníka Novalise, něčím, co je dokonalé, ale pro nás je kdesi v nedohlednu. Ale i tak hledání onoho květu, oné krásy dává životu stále smysl.

Natálie Host, stylistka a vizážistka

Krása tváří

V dospívání jsem se nechala unášet obrazy Salvadora Dalího. Jeho hyperrealistická přesnost a snové motivy, dvojité významy jako tvář, která je současně krajinou, se mi líbily. Pak jsem při studiu na taneční konzervatoři měla možnost sledovat, jak se vyvíjí a tvoří pohyb, to je něco, co je vlastně fotoaparátem nezachytitelné, takže to musíte vnímat v současném okamžiku. To jsou asi chvíle, e kterých čerpám. Nacházení cesty, která je pravdivá. Neustále navštěvuji výstavy, muzea, galerie. Pořád hledám a nikdy to nekončí. Miluji obrazy, malíře, Davida Hockneyho. Svět jeho očima je překrásný. Jeho oko vidí jinak. Miluji novou kolekci Dior od Jonathana Andersona. Podívejte se na ni. Je nádherná. Vše v ní má smysl. A ta barevnost a kombinace barev jsou dechberoucí. Obzvlášť jak pracuje s růžovou a zelenou. Je v tom humor a poezie. Neustále hledám, jak vystihnout výraz tváře, a nejdůležitějším prostředkem je pro mě barva a tvar. Často se musím rychle rozhodovat, i když mám v hlavě v jednu chvíli několik variant. Ráda míchám barvy a vytvářím nové. Myslím, že v mé práci je hodně důležitý moment, kdy se rozhodnete, že je váš make-up hotový. Instinkt, který vás nutí věc dokončit určitým způsobem. Zvědavost. Kreativita. Motivace. Proces. Výzva. Pocit. Sledovat krásu tváří lidí, která odráží čas strávený na této planetě. To je opravdová krása.

Adela Bellini, fotografka a influencerka

Pravdivost

Krása má mnoho podob. Je v očích, ve tvarech, v barvách, v detailech. Ale ta nejhlubší krása, která se mě dotýká nejvíc, není vidět na první pohled. Pro mě je skutečná krása vevnitř. Ta, která neprchá, neodplouvá, nevymění se za jinou. Ta, která zůstává i ve chvíli, kdy se všechno kolem mění. Vnější krása je jako světlo západu slunce – nádherná, oslňující, ale pomíjivá. Vnitřní krása je jako světlo uvnitř člověka, které svítí i tehdy, když je kolem tma. Pramení z podstaty, z pocitu, z pravdivosti. Z toho, jestli umíme být jemní, laskaví, autentičtí. Z charakteru, z odvahy říkat pravdu, z otevřeného srdce. A tahle krása se nedá nalíčit ani se nedá předstírat.

Krása není jen v lidech. Je v přírodě, v tichu, v pohybu. V detailu listu, v barvě oceánu, v úsměvu neznámého člověka. Krása je i v obyčejnosti – v šálku ranní kávy, v rozhovoru, který zahřeje, v přítomném okamžiku, kdy si uvědomím, že tohle je život. Tady. Teď. Někdy se krása objeví hned. Někdy ji musíme hledat. A někdy zraje jako víno – pomalu, trpělivě, s časem. Krása je schopnost vi- dět, že všechno má smysl, i když se to zrovna nezdá. Je to tichý pocit lehkosti, jemnosti a svobody. Když něco nebo někdo vytvoří prostor, ve kterém se můžeme nadechnout a být sami sebou.

Myslím, že krása je pocit. Ne dokonalost, ne souměrnost, ne pravidla. Je to stav, ve kterém se cítím pravdivě, živě, v pokoji. Krása je svobodná. Nikomu nepatří, nikdo ji nemůže vlastnit ani diktovat. Je to energie, která proudí skrze lidi a svět, když jsme v souladu se sebou. A možná právě proto je skutečná krása to, co se nedá vysvětlit, jen cítit. A když ji cítíme, stáváme se krásnějšími i my.

Krása je všude kolem – rozhlédni se. Nečekej.