Arnošt a Přemysl byli kamarádi. Přemkovi bylo pět a půl. Arnoštovi čistých pět let. Ten rozdíl se ukázal být esenční. Přema nastoupil na základku o rok dříve. Žádný předškolák bohužel netuší, že jednou školák bude záhy záškolák a v důsledku poškolák. A problematický případ. Předškolák se trápí, že ještě nechodí do školy. Namísto aby se radoval.
Tak i Arnošt. Onoho 1. září vítali před školní budovou rodiče a rocková kapela nové prvňáčky. Arnošt galakticky smutnil, že Přemysl bude odteď v zcela jiném univerzu. A tu ho někdo zatahal za tričko. Bleděmodré. Arnošt měl bleděmodré tričko a tmavomodré kraťasy. „Pojď, jdem si hrát,“ řekl mu Přema. „Letíme do galaxie Krása Nesmírná.“ „Krása Vesmírná,“ řekl Arnošt, měl fakt radost. Vesmírnou i Nesmírnou. Arnošt a Přemysl si letos, co přijeli z tábora, hráli, že létají v létajícím talíři vlastní výroby vesmírem. Cílem byla galaxie Krása Nesmírná, jindy Vesmírná. Co ta Krása Nesmírná nebo Vesmírná jsou, na tom se někdy shodli, jindy ne. Zatím k ní cestovali. To bylo velmi zábavné. Nikdo by neřekl, kolik v různých zákoutích Mléčné dráhy řádí hvězdných válek. Arnošt si vymyslel písničku: „Ať letíme, kam letíme, ničeho se nebojíme, Krásu Vesmírnou uvidíme!“ Esenční půlroky šly jeden za druhým, a když jich bylo šedesát, těch půlroků, tak vystoupil Arnošt z letadla. A posléze pak i z rozhrkaného autobusu. Na sobě měl bleděmodré tričko a tmavomodré kraťasy. Když přiletíte do Chile, neoblíknete si kožich. A kdo na Arnošta v tom Chile čekal? No jasně, Přemysl. Pozval sem kamaráda na návštěvu. Arnošt, mezitím hudebník, si celou cestu v rozhrkaném autobusu zapisoval noty nové skladby Mlhovina Velká Psina. Skladba měnila rytmus podle toho, jak autobus poskakoval. Když z něj Arnošt vystoupil, Přemysl ho srdečně pozdravil: „Ahoj vole!“ Arnoštovi ještě chvíli skákaly v hlavě epochální kvinty a oktávy, pak zvolal: „Ahoj Přemo, jdem si hrát?“ A šli. Až na vrchol vulkánu Cerro Chajnantor, kde 5640 metrů nad veškerými oceány stála hvězdárna s obrovským teleskopem. Byl dlouhý skoro sedm metrů a dalo se jím pátrat v dalekých koutech vesmíru. Přemysl byl mezitím astrofyzik. Měl zde zrovna dalekohledovou službu. Okolo svítily obrazovky. Mezi nimi ležel linkovaný sešit zakoupený v papírnictví pana Koudelky nadepsaný: Vesmírný deník. Přemysl a Arnošt si toho měli hodně co povídat. Večer byla veliká zima, kožich by se hodil, nad nimi úchvatně zářily hvězdy. Zdály se blízko, jak stolní lampičky, louče a lampiony. Kamarádi popíjeli červené víno a 99 % všech oblaků, mraků a mlh, které nad zemí plují, bylo pod nimi. Vulkán z nich trčel zvědavě do výšin. V noci se Arnošt vzbudil a řekl si, že se tím teleskopem trochu mrkne, co a jak v galaxiích. Nepovolaným osobám bylo zakázáno se čímkoliv kamkoliv dívat. Jenže, červené víno… Krása Vesmírná… Přema pochrupoval a Arnošt zkoumal z vulkánu Chajnantor sedmimetrovým teleskopem vesmírné hlubiny. Objevil mezi mlhovinami a černými dírami průhled, zaostřil. Jak se to nikomu zatím nezdařilo. On měl Arnošt výborný zrak, jídával hodně mrkvičky. Uviděl proto, co až doteď nikdy nikdo nespatřil. Na začátku začátků, na konci předkonců uzřel malou holčičku v bílých šatech. Hopsala tmou a rozhazovala hvězdy. Navíc ji poznal! Byla to ta, která se mu strašně zalíbila hned první školní den v první třídě. Stále na ni vzpomínal. Bohužel se tehdy před koncem školního roku odstěhovala, nikdo nevěděl kam. Až doteď. Přema Arnošta ráno nenašel. Marně ho hledali po celé sopce i v jícnu, který výhružně syčel.
Arnošt byl mezitím opět žákem první bé a ptal se spolužačky v bílých šatech: „Jak se jmenuješ?“ „Astrid.“ „A co budeš dělat dneska po škole?“ „Hvězdy a tak.“ „A můžu ti k tomu hrát na mandolínu?“ „Můžeš.“
