V Jordánsku se za pár hodin jízdy autem dá přejít z rušných ulic hlavního města Ammánu do tiché pouště Wadi Rum. Na první pohled působí jako dva naprosto odlišné světy. Na jedné straně moderní metropole plná aut, kaváren a pouličního umění, na druhé straně krajina, kde se po staletí odehrával život beduínských kmenů. Přesto je spojuje jedno: v obou se historie setkává s přítomností a tradice se přizpůsobují modernímu cestovnímuruchu.
Jordánské hlavní město Ammán, přezdívané „město sedmi kopců“, vyrůstá z hornaté krajiny, která po staletí tvoří jeho tvář i rytmus života. Každý kopec má svou tvář, svůj rytmus i vlastní příběh. Jeden se tyčí ve znamení moderny – mrakodrapy, luxusní hotely a lesklé nákupní bulváry. Na jiném se otevírají dveře uměleckých galerií a voní káva z hipstersky vypadajících kaváren. Nejvyšší kopec se svou Citadelou ukrývá stopy dávných civilizací. No a o pár kopců dál se život přelévá mezi úzkými uličkami bazarů, tradiční kuchyní a nočním životem, zatímco na vedlejším svahu se chudinské čtvrti tisknou jedna k druhé.
Dnes už Ammán dávno přesáhl svůj původní rámec a rozrostl se snad na dvacet kopců přesto si uchoval tento vnitřní kontrast, sousedství, která jsou si nablízku jen na mapě, ale v životním stylu je od sebe dělí celé světy. Možná i právě kvůli zvlněné topografii tu chodce mimo tržnice a turisticky oblíbená místa moc nepotkáte, a pokud ano, tak jen málokdy uniknou pozornosti projíždějících taxíků. Hlavní roli v ulicích hrají auta a neutuchající proud dopravy. Nekonečné množství aut na každé ulici a nekonečně málo parkovacích míst často vedou ke kreativitě, kterou evropský řidič dosud nespatřil. Dopravní pravidla jsou tu spíše orientační a Google Maps se často nevyplatí zapínat. Každodenní proměny ulic a objízdných tras vás totiž mohou s neomylnou jistotou zavést přímodo protisměru.
Když se ale odtrhnete od ruchu motorů a nekonečných kolon, všimnete si, že kulisou tohoto chaosu jsou dlouhé řady pískovcově zbarvených budov, které v základu vypadají dosti podobně, ale pouliční umělci jim dávají rozdílnost a charakter svými malbami.
To, co bylo ještě před pár lety vnímáno jako vandalismus, se během poslední dekády stalo uznávaným projevem místní kultury a lákadlem pro návštěvníky z celého světa. Graffiti se rozrostlo po městě rychle, vybarvilo šedé kouty a vdechlo jim nový život. Mnohá díla nesou výraznou kulturní stopu, odkazují na jordánskou i palestinskou identitu a jejich vizuální jazyk se stal důležitým nástrojem k předávání společenských i politických poselství. Tyto obrazy zvyšují povědomí o právech žen, poukazují na problém okupace či upozorňují na přetrvávající nerovnosti.
Stejně jako se pro mě v Ammánu přirozeně prolíná historie s moderní tváří města, i v poušti Wadi Rum se setkávají dva odlišné světy – hluboce zakořeněné tradice a neustále rostoucí vliv turismu.
Tato poušť, nacházející se na jihu Jordánska, je stále živým svědectvím staletí nomádského života beduínů. Tento odlehlý, často zromantizovaný životní styl, opředený tajemnou přitažlivostí a krásou samotné pouště, upoutává pozornost turistů a přilákal také mne.
Můj zájem se ale brzy stočil k tomu, jak turismus a modernita proměnily beduínské zvyky i každodenní život. Jako fotografka jsem proto několik týdnů sledovala a zaznamenávala, jak se jejich identita v moderní době mění. Z původně čistě farmářské a kočovné komunity dnes většina obyvatel pracuje v cestovním ruchu. Poušť, která bývala pustá a prázdná, je nyní posetá stovkami kempů, hotelů a stánků se suvenýry. Z tradiční pohostinnosti a dávných zvyků se mnohdy staly turistické atrakce s cenovkou.
Mnoho beduínů se však snaží, aby skrze turismus své tradice zachovali a zároveň předali cestovatelům kus své historie a kultury. Nabízejí nocování pod hvězdami, cesty na velbloudech, přípravu beduínské kávy i tradičních jídel přímo na ohni uprostřed pouště. Faktem ale zůstává, že když turisté odjedou a poslední expedice napříč pouští skončí, beduíni se vracejí do svých kamenných domovů v nedalekých vesnicích.