Vertikální město protkané červenou nití
Hongkong není městem pro začátečníky. Je to vertikální labyrint, kde se prostor neměří na metry čtvereční, ale na patra, intenzitu vjemů a schopnost neztratit se ve strachu, že vám něco uteče.
Už cesta taxíkem z letiště dává tušit, že tady si oči neodpočinou. Mechanické, neodbytné „ding ding“ dvoupatrových tramvají, které se proplétají mezi mrakodrapy jako kovoví poslové starých časů, vlhký vzduch, obloha v nedohlednu a všude „něco“. Téma FOMO (strach z propásnutí příležitosti) je tu hmatatelné. Máte pocit, že zatímco spíte, utíká vám nejlepší jídlo vašeho života nebo výhled, který se už nebude opakovat. Hongkong vás nutí být neustále ve střehu.
Architektura jako mřížka života
Město neroste do šířky, ale dere se k nebi. Těžko říct, jak se žije v domech, kde sousedovi vidíte do talíře z padesátého patra. Skleněné věže bankovních domů tu stojí v kontrastu s rozpadajícím se lešením z bambusu – materiálu, který je pružný, lehký a neuvěřitelně odolný. Stejně jako lidé, kteří tu žijí. Rytmus je svižný, ale duch feng-šuej všudypřítomný. A nestaví se tu jen pro lidi, ale i pro draky. Pokud se na lesknoucí se mrakodrapy podíváte pozorněji, zjistíte, že mnohé z nich mají uprostřed obrovské, prázdné otvory. Nejsou tam kvůli úspoře materiálu ani kvůli větru. Jsou to „dračí brány“. Podle principů feng-šuej totiž draci sídlí v horách za městem, ale každé ráno slétají k moři, aby se napili. Mrakodrap, který by jim stál v cestě, by zablokoval tok energie „čchi“ (Chi) a přinesl majiteli smůlu. A tak se v Hongkongu beton a ocel podřizují neviditelným drahám mýtických bytostí.
Nebojuje se tu jen o centimetry na chodníku, ale i o přízeň osudu. Zatímco mrakodrapy uhýbají drakům, jiné budovy na sebe tasí zbraně. Doslova. Na střeše banky HSBC trůní ocelová „děla“ namířená na sousední mrakodrap, aby odrazila jeho „zlou“ energii „ša“ (Sha). Fascinující divadlo: na jedné straně hypermoderní byznys, na druhé hluboká víra v to, že špatně postavený roh domu vám může zničit život. A tak zatímco se lidé dole v ulicích míhají, nad jejich hlavami proudí neviditelná energie určující osud celého města.
Název města v kantonštině znamená „voňavý přístav“, a to kvůli historickému vývozu vonných tyčinek a santalového dřeva. Skládá se ze samotného ostrova Hongkong, poloostrova Kowloon a přilehlých Nových teritorií. Na relativně malém prostoru tu žije přes 7 milionů obyvatel, což z něj činí jedno z nejhustěji osídlených míst na planetě.
Když se stavěla budova Bank of China (BOC), její architekt I. M. Pei navrhl věž připomínající vyrůstající bambusové výhonky. Její výrazná, hranatá a trojúhelníková fasáda však má ostré hrany, jež mnoho tradičních mistrů feng-šuej přirovnává k nožům nebo sekáčkům na maso, které prořezávají pozitivní energii okolní oblasti. Mnoho místních obyvatel připisuje finanční krize a uzavření podniků, které postihly sousední nemovitosti (i nešťastné události, jako byla náhlá smrt britského koloniálního guvernéra), neblahému designu věže. Sousední budova HSBC (známá svými bronzovými lvy) už je postavena s pečlivostí a ohledem na feng-šuej. Aby odrazila negativní energii směřující na ni z BOC, nainstalovala HSBC na svou střechu dva velké jeřáby na čištění oken, které vizuálně připomínají děla a míří přímo na Bank of China. Ačkoli jsou „děla“ oficiálně údržbářské jeřáby, symbolická obrana feng-šuej je v hongkongské firemní kultuře široce uznávána. Po instalaci děl údajně negativní dopad na HSBC ustal.
V rytmu Matrixu
V Hongkongu jako by neexistoval odpočinek, pouze dočasné zastavení. Sledovat lidi v jedné z nejrušnějších oblastí města – Causeway Bay – je jako scéna z filmu Matrix: svět se řítí vpřed v rozmazaných šmouhách, zatímco vy na vteřinu ustrnete. Všichni něco ladí, poklízejí, někam směřují. Stát na místě se rovná mizení. Přesto zdejší doprava připomíná spíše uklidňující rituál než chaos. Pohodlí Hongkongu definuje také jedna drobnost v kapse – karta Octopus. Používá se na všechno (metro, tramvaje, přívozy, ale i v samoobsluhách nebo automatech). Evropan může mít z rozsypaného čaje strach, ale město je díky své britské koloniální minulosti dokonale bilingvní: všechny cedule, hlášení přesné linie – stačí se postavit do úhledné fronty na vyznačené místo a víte, kde přesně se dveře otevřou. Přestože pod mořem vedou supermoderní tunely, lidé pořád volí Star Ferry, pomalou, levnou plavbu mezi Kowloonem a ostrovem Hongkong. Obzvláště v podvečerních hodinách nabídne fascinující podívanou na takzvanou skyline, tedy panorama mrakodrapů lemujících přístav Victoria Harbour, jež je považováno za nejkrásnější na světě. Centrem znějí již zmíněné dvoupodlažní úzké tramvaje přezdívané Ding Ding, ale můžete tu nachodit kilometry, aniž byste vůbec klesli na úroveň ulice nebo potkali auto, a to skrze klimatizované pasáže, nákupní centra a lávky. Město vás vede samo. Není divu, že právě zde najdete nejdelší venkovní zastřešený systém eskalátorů na světě – Central-Mid-Levels Escalators. Lidé jedou, čtou si na mobilu, popíjejí kávu. Pěší doprava je tu pasivní a pohodlná.
Naším průvodcem se stal designér Him Liu, jehož pracovní projekty ve studiu Prague Design Hub jsou aktuálně rozkročeny mezi Prahou, kde žije, a rodným Hongkongem, kam se pravidelně vrací.
Všechno to plynulé proudění má v Hongkongu vlastně jediný cíl: dostat se co nejvýše. Možná je to metafora pro zdejší dravý životní styl, kde status na společenském žebříčku definuje výška vašeho bytu či kanceláře, ale platí to i pro běžného cestovatele. Hongkong totiž musíte vidět shora, abyste pochopili jeho monumentálnost. Ať už se rozhodnete sledovat západ slunce nad mořem mrakodrapů z divokých stezek na Victoria Peak, nebo si přiťuknete koktejlem v baru, kde máte celé to blikající noční představení jako na dlani, teprve ve výškách vám tenhle fascinující vertikální svět dá dokonalý smysl.
Když už je tlaku příliš, existuje únik. Klášter Chi Lin Nunnery a zahrady Nan Lian, oáza obklopená mrakodrapy, kde namísto smogu voní kadidlo. Fascinující je, že i zde je patrná ona „perfekcionistická“ estetika a geometrický řád, jen v jiné energii. Komplex je postaven z cedrového dřeva podle přísných pravidel tradiční čínské architektury a bez jediného hřebíku.
Voňavý přístav
Přisoudit městu jednu barvu, byla by to červená. Najdete ji na kapotách taxíků, na šňůrkách s korálky i na zdobných střechách s nápisy lahodícími evropskému oku. V tradiční čínské kultuře je červená (čínsky hong, ale se jménem města nesouvisí) vysoce pozitivním symbolem. Představuje štěstí, radost, oslavu, prosperitu a vitalitu. A (ne)překvapivě červená je i vyhlášená káva v malém podniku No Title Coffee (konkrétně signature drink Moulin Rouge). Nad šálkem skvostné kávy, v bistru připomínajícím spíš garáž, pochopíte, že luxus a bída tu nejsou v opozici. Jsou to jen dvě strany stejné vertikály. Ostatně jídlo je v Hongkongu náboženství. Od michelinských bister, obědových restaurací až po street food v zapadlých uličkách. Pocit „přesycení“ možnostmi je součástí zážitku. K objednávce většinou kantonštinu potřebovat nebudete, obsluha hovoří anglicky, a pokud ne, má pro gwailou (bílý ďábel nebo bílý duch, jak tu říkají bělochům) připravené menu s obrázky. I přesto vás pak na talíři překvapí třeba kuřecí pařátky, čokoládový pudink ve tvaru pejska nebo rýžový dezert pomalovaný jako slavné kostky mahjong.
Jak město „dát“ a nezbláznit se?
Hongkong vás vyždímá, ale vrátíte se z něj nabití. Jak to přežít? Dávkovat si vjemy a v rámci možností si dopřát čas minimálně týden. Protože pak se vám na seznam dostane i krásné a sbírkami velmi bohaté muzeum M+, nebo dokonce výlet na ostrov Lamma.