Šaty nejsou jen to, co si oblékáme. Jsou hranicí mezi tělem a světem. Mezi tím, co chceme ukázat, a tím, co si chráníme. Mohou být gestem, útočištěm, pamětí, vzpomínkou. V tvorbě Hany Zárubové se oděv stává místem, kde se potkává přesnost s křehkostí, řemeslo s intuicí a zkušenost s přítomností. Pětadvacet let její značky je cestou od experimentu k jednoduchosti, od oděvu jako objektu k oděvu jako druhé kůži, od potřeby zkoušet k potřebě rozpoznat, co je opravdu podstatné.
Hanu si poprvé vybavuji v New Yorku, kde jsme se potkaly na přehlídce v Milk Studios. Od té doby uběhlo mnoho let, několik společných prací a mnoho tichých proměn. Dnes se potkáváme znovu – ne proto, abychom počítaly roky, ale abychom se dotkly několika důležitých momentů a vzpomínek.
Hani, když dnes otevíráš vlastní archiv, co v něm vidíš nejdřív? Jsou to oděvy, práce, čas – nebo spíš lidé a různé podoby tvého života?
Myslím, že všechno najednou. Nejsou to jen kabáty, šaty, střihy nebo kolekce. S každou věcí se mi vrací konkrétní čas, člověk, situace, ve které vznikala. Archiv není jen soubor oděvů, ale vrstva života.
Pro mě jsou v tom hodně lidé. Ti, kteří mě ovlivnili, podpořili, zastavili, někdy i zranili. Ale i to k té cestě patří. Člověk si zpětně uvědomí, že i ti, kteří nebyli úplně blahodární, měli pro jeho vývoj význam.
Někdy si život představuji jako šachovnici. Díváš se na ni shora a vidíš, jak jedna figurka udělá tah, který ovlivní další. A z těch jednotlivých pohybů se začne skládat celý obraz. Není to jen o tom, co vytvoříš, ale koho potkáš, co tě posune, co tě donutí změnit směr.
Tvoje začátky byly velmi experimentální. Oděv u tebe nebyl jen oblečení, ale často objekt, technologie, proces. Jak vnímáš cestu od těch prvních experimentů k dnešní značce?
Když se vrátím na začátek, vidím, že jsem šla úplně do všeho. Od infuzních hadiček, kdy jsem vlastně nevytvářela oděv, ale spíš objekt, přes botanickou zahradu, kde jsem půl roku testovala plsť s travním osivem. Zkoumala jsem, jak rychle roste, dělala jsem si záznamy, chodila jsem tam skoro jako do práce. Technologie byly moje velké téma. Ale po škole přišel zlom. Udělala jsem diplomku, dostala licenci – a tím to skončilo. Svět mi neležel u nohou a já jsem neměla na chleba.
Nejdřív jsem se živila jako stylistka. Vybírala jsem modré košile v Marks & Spencer pro focení nového mobilu, magentové košile do barvy loga nějaké banky. Bylo to úplně jinde, než jsem chtěla být. Ale dnes vím, že i to mělo smysl. Abych mohla tvořit volně, musela jsem poznat realitu: provoz, finance, odpovědnost. Potom přišla práce u značky Pietro Filipi. Šla jsem na pohovor s portfoliem plným airbagů, plastových hadiček a rostoucích kabátů – a hlásila jsem se do konfekce. Vzali mě právě proto, že jsem byla úplně jiná. Dnes se tomu směju. Kreslila jsem fazony, řešila střihy, materiály, technologie, výrobu. Teprve tam jsem se opravdu naučila, co znamená vytvořit funkční oděv. Z úplné kreativity jsem se dostala do reality. Ale všechno to mělo smysl, protože teprve potom jsem dokázala spojit svobodu s řemeslem.
Když tě poslouchám, vrací se mi naše společná focení. Měla jsem u tebe vždycky pocit, že oděv nestačí jen obléknout a zaznamenat. Je potřeba najít chvíli, kdy začne opravdu fungovat – v těle, v prostoru, ve světle. Často jsme pracovaly až do úplného vyčerpání, dokud se neobjevil moment, pro nějž mělo smysl vydržet.
Já musím říct, že jsi pro mě byla jedním z prvních fotografů, kteří pracovali s nějakým přesahem té fashion do artu. A i při posledním focení mě to strašně bavilo. Ty jsi schopná skoro spadnout z okna, aby ses dostala do dobrého záběru. A mě to fascinuje, protože já to mám vlastně podobně. Člověk neodejde od té věci, dokud není dost spokojený. Furt měníš, posouváš, přestavuješ, až přijde bod, kdy tě to pohladí po duši. A někdy přijde úplně jiný moment, než který sis původně vymyslela. A ten je nakonec nejlepší.
Možná právě tahle neústupnost, ale i schopnost přijmout nečekaný moment, souvisí s tím, co člověk časem začne považovat za úspěch. Zvenku se úspěch často spojuje se slávou, přehlídkou, potleskem. Co znamená úspěch v tomto směru pro tebe?
To slovo je hrozně zavádějící. Pro mnoho lidí může úspěch znamenat slávu. Nebo to, že návrhář vystoupí na konci mola a ukloní se. Možná jsem to v nějakém období také tak vnímala. Ale časem ti dojde, že to není skutečný úspěch.
Dnes pokládám za úspěch to, že se značka udržela. Že žije. Že má svoji klientelu. Že živí mě a dalších šest lidí. A že už nemusím vybírat košile v Marks & Spencer. Vytvářím oblečení, které sama nosím a ve kterém se cítím dobře. A nosí ho další lidé. To je pro mě úspěch.
Co bys dnes řekla mladým návrhářům, kteří teprve vycházejí ze školy a mají pocit, že musí být vidět?
Řekla bych jim dvě věci: pokora a autenticita. Když má člověk v sobě pokoru, může se mnohem víc naučit. Myslet si hned po škole, že jsem velký odborník, je nebezpečné. V mládí je možná těžké pokoru mít, ale bez ní se nedá růst.
A druhá věc je rukopis. Ten se nedá okoukat. Musíš ho budovat. Musíš být poctivý vůči sobě. Nekoukat pořád kolem, co dělají ostatní. Svůj styl nenajdeš na ulici ani na Instagramu. Musíš k němu dojít. Dnes vidím hodně rychlokvašek. Udělají pár věcí a hned se začnou věnovat self-promu a marketingu. Ale když tam není poctivost, nikdy se nedostaneš k autentickému projevu. Rukopis se tvoří roky. Nepřeskočíš životní fáze. Je to, jako když vybrušuješ diamant. Tohle je podle mě ta správná cesta.
Mluvíš o poctivosti. Patří k ní pro tebe i řemeslo?
Určitě. Mám obrovskou úctu k řemeslníkům. Vytvářet něco rukama mě fascinuje. My designéři jsme na těch lidech absolutně závislí. Na lidech, kteří umí řemeslo.
Já jsem přišla z oděvní průmyslovky. Uměla jsem techniku, střihy, konstrukci, věděla jsem, jak funguje šicí stroj. Ale neuměla jsem kreslit. Ve škole jsem musela dohánět výtvarno. Zpětně si myslím, že se mi to dobře poskládalo. Řemeslo jsem měla a výtvarné myšlení jsem si musela vybojovat.
To je možná důležité i pro mladou generaci: nestačí chtít být vidět. Je potřeba něco opravdu umět. A mít úctu k lidem, kteří to řemeslo ovládají.
Co by sis přála, aby po tvé práci zůstalo? Nejen po značce, ale po tobě jako po člověku?
Čím jsem starší, tím víc nad tím přemýšlím. Co tady po sobě člověk zanechá. A jestli je to vůbec důležité. Dnes mě víc než jednotlivé kusy zajímá příběh. Cesta od infuzních hadiček na začátku až k bílému basic tričku. A všechno, co je mezi tím. Čas, setkání, emoce, rozhodnutí, ztráty, radost, zkušenost.
Ve výsledku je oděv fyzická věc. Něco, co si dáš do skříně. Ale podstatný je pocit. To, že někomu dáš radost. Když si žena oblékne šaty a začne se v nich jinak pohybovat, najednou se něco stane. Možná právě tohle je stopa. Ne věc sama, ale okamžik, který v někom zůstane.
Říkala jsi, že dnes často otevřeš skříň, vidíš všechny věci, barvy, možnosti, ale nakonec skončíš u černého tílka, černých kalhot a šátku. Co se v tobě změnilo?
Teď mám období určitého detoxu. Nejen v oblékání, ale celkově – v tom, co piju, co jím, co do sebe pouštím. Mám pocit, že se tím uklidňuje i hlava. Najednou nepotřebuješ skoro nic. Cítíš se nejlépe v obyčejnosti. Bílé tričko, jednoduchá černá sukně, tenisky. V tom jsem nejvíc sama sebou. Kdybych to měla nějak výrazně stylizovat, skoro mě to fyzicky bolí.
Myslím, že člověk si prožije období maximální produktivity, kdy chce všechno vyzkoušet. A pak, když už tu zkušenost má, začne mít potřebu všechno osekat. Jedna fáze bez druhé nedává smysl.
Jak se za těch pětadvacet let proměnil tvůj vztah k vlastnímu tělu, věku a kráse?
Hodně. A projevuje se to i v tvorbě. Jedna klientka, která ke mně chodí patnáct nebo dvacet let, mi napsala, že moje věci jsou čím dál tím ženštější. Já jsem si uvědomila, že to tak opravdu je. Na začátku jsem formu řešila víc obsahově a technologicky. Teď se víc věnuji figuře. Protože je to pořád oblečení. Je to druhá kůže. Musíš respektovat tělo. Čím dál víc si uvědomuji na sobě i na svých klientkách, že ať si oblékneme cokoli, chceme být ženy. Ženství je něco nádherného. A v oděvu musí být nějakým způsobem přítomné.
Krásná žena pro mě dnes není o proporcích. Je to energie. Můžeš potkat ženu, která je na fotografii nádherná, a když stojí před tebou, není tam nic. A pak potkáš ženu, která září. Život se propisuje do očí, do tváře, do držení těla.
Někdy do života ale vstupují i chvíle, kdy se všechno zastaví. Ty jsi prošla velmi těžkou nemocí. Co ti ukázala?
Já věřím tomu, že tělo je chrám pro duši. A jakmile ho neposloucháš, poprvé tě upozorní, podruhé tě upozorní, potřetí tě zastaví. Mě zastavilo.
Člověk má pořád priority: děti, práce, povinnosti, všechno držet. A pak přijde nemoc. Jsi v nemocnici, měsíc na jipce, máš bolesti, sotva dýcháš a v mém případě doslova bojuješ o život. A v tu chvíli si uvědomíš, že nemusíš vůbec nic. Tohle mi zůstalo. Jakmile se necítím dobře, jsem schopná ze dne na den všechno zrušit. Protože tělo dává jasné signály.
Také jsem pochopila, že v tom nejhorším ti vlastně nikdo nemůže pomoct. Musíš si poradit s bolestí, s nejistotou a musíš zabojovat. Když nezabojuješ, je konec.
Pamatuješ si na návrat domů?
Ano. A myslím, že to byl jeden z nejsilnějších okamžiků v mém životě. Po měsíci jsem se vrátila domů. Opřená o hůlčičku jsem prošla domem. Domov je pro mě zásadní místo klidu a regenerace. Z posledních sil jsem otevřela dveře na terasu, sedla si na židli a hodinu jsem plakala. V ten moment mi došlo, že jsem to asi vybojovala. A že nic není důležitější než poslouchat signály vlastního těla. Půl roku jsem nechodila do práce – a ono to nějak fungovalo. Všechno, co jsem si myslela, že beze mě nepůjde, nějak šlo. Oliverovi bylo pět. Já jsem ležela a on si všechny věci nosil ke mně. Kreslení, hračky, jídlo. Prostě byl vedle mě.
Když jsem se potom začala znovu učit chodit, táta mě bral do lesa. Po dvaceti krocích jsem si lehla na deku, abych nabrala energii. Oliver seděl vedle mě, kocour byl nablízku, táta to obcházel a dozoroval. A já koukala do koruny stromu. V takovém momentu vnímáš úplně základní věci. Dech. Dítě vedle sebe. Strom. Domov. Zdraví. Všechno ostatní je nepodstatné.
V jednom okamžiku se naše povídání stočilo i k tvojí mámě. Mluvila jsi o ní s velkou něhou, ale i s vědomím, že vztah s matkou není nikdy úplně jednoduchý. Jakou stopu v tobě zanechala?
Máma byla vždycky velmi kritická, nejen ke mně, ale i k sobě a ke všem kolem. Určitě mě to formovalo. Možná i proto jsem měla potřebu hodně věcí dokázat. Ale zároveň mi strašně pomáhala. Hlavně s kluky. Díky ní jsem si mohla udržet práci. Ona by pro svoje děti a vnoučata položila život, často úplně na úkor sebe. Je nesmírně obětavá. Já jsem v tom jiná – pro ostatní udělám hodně, ale zároveň vím, že jsem tady taky já. Ona taková není.
K osmdesátinám jsme jí proto s týmem a kamarádkami udělaly den jenom pro ni. Nalíčily jsme ji, oblékly, vyfotily. Měla tři outfity, vznikly krásné fotky a potom jsme pro ni udělali zahradní oslavu s celou rodinou. Pro mě to mělo mnohem hlubší význam než jen udělat někomu šaty. Bylo to o tom dát radost člověku, který celý život dával ostatním. Z toho mám za poslední dobu jeden z nejhezčích pocitů.
Je možné spravedlivě rozdělit tvorbu a děti?
Pro člověka, který tvoří, je to skoro nemožné. Pořád balancuješ. Nikdy nezapomenu na EXPO 2010 v Šanghaji. Byla jsem tam tři týdny. Alfredovi byl rok. Seděla jsem na večeři s ředitelkou EXPO v nějaké francouzské restauraci a přišla mi zpráva od mojí mámy: „Alfred dneska udělal první krok.“ A já jsem u toho nebyla. Odešla jsem na záchod a tam jsem brečela. Nemohla jsem se vrátit zpátky k těm krevetám. Víš, že už to nikdy nevrátíš. Takových situací bylo víc. A pořád si někdy říkám, jestli jsem jim dala dost. Protože nejvíc, co dětem můžeš dát, je čas a láska. Ne meruňkové knedlíky, které můžeš dělat pořád dokola. Ale přítomnost.
Když se narodil Oliver, brala jsem to jako druhou šanci. Ale Oliverovi bylo šest týdnů a já jsem ho kojila v backstagi módní přehlídky. Od tvorby jsem stejně neuměla odejít. Protože do ní něco dáváš, ale ona ti to taky vrací. Takže jsem děti radši tahala všude s sebou. Brala jsem je do svého světa. Neuměla jsem úplně oddělit práci a mateřství.
Co by sis přála, aby si z tvé zkušenosti odnesla mladá generace?
Že není potřeba všechno uspěchat. Že není potřeba hned vypadat jako hotový člověk. Je v pořádku hledat se. Ale je důležité být poctivý. K sobě, k práci, k lidem, k tělu. Nepřeskočíš cestu. Nepřeskočíš chyby. Nepřeskočíš bolest ani zkušenost. A možná právě to všechno se jednou propíše do toho, co děláš.
Co dnes po těch všech letech cítíš, že opravdu stálo za to a je nejsilnější?
Možná právě jen to, co nakonec zůstává, když všechno nepodstatné odejde. Děti, příroda, tvorba. Lidé, kteří tě opravdu drží. A pocit, že věci jsou nejsilnější právě tehdy, když jsou pravdivé a nemusíš k nim už nic přidávat.
