V listopadu mě mé cesty z Bali zavedly do dalších koutů Asie, do Nepálu. Dlouho jsem přemýšlela, jak celý článek uchopím, protože okolnosti, které celý výlet do Nepálu provázely jsou na knihu. Intuitivně mě to vede vyprávět můj osobní příběh, který jsem v posledních dnech prožila.
Proč Nepál?
Řekla bych, protože miluju cestování a objevování nepoznaného. Asi bych ale Nepál neobjevila, kdyby moje kamarádka Helena nenavrhla pár měsíců zpátky výpravu na “Nepalinked” – tattoo festival. Helenka je učitelka jivamukti jógy. Jedny z mnoha věcí, které máme s Helenou společné jsou láska k tetování a cestování. Slovo dalo slovo a my, dobrodružky celým srdcem, jsme si plácly.
“Jedeme”.
Protože Helena má velká propojení s lidmi z těchto konvencí, náš plán se se skládal tak, že první 3 dny procestujeme Kathmandu a zbylý týden prožijeme na tetovacím eventu v kopcích, kde Helena bude učit jógu a já nafotím všechny ty zajímavé umělce z celého světa, kteří přijedou. Pokud osud dá, odvezeme si každá tetování jako vzpomínku na Nepál. Pár týdnů před odletem jsme shlédly společně film “Dr.Strange” – kdo neviděl, doporučuju. Hlavní hrdina se vydává na cestu do Nepálu, v rámci své osobní transformační cesty životem, kde hledá odpovědi na své nezodpovězené otázky. Neví však, že se tam setká s ženou, která mu změní život o 360 stupňů. Naučí se otevírat portály, cestovat časem a ohýbat prostor. Já vím, je to klasická “marvelovka” ale my máme rádi život vidět pestrobarevně. S blížícím se odletem jsme si s Helenou dělaly srandu, že jedeme do Nepálu otevírat portály, přesně tak, jako Dr. Strange. Netušily jsme, na kolik se tato cesta začně vyvíjet svým vlastním životem.
Ještě jsme ani nevyrazily na cestu a začaly se objevovat první komplikace. Všichni máme rádi, když je k nám život vlídný a když občas potkáme někoho, kdo nám s něčím je ochotný vypomoct a dát nám určité výhody. A takhle jsme my poznaly slečnu, která nám nabízela pomoc s koupí levnějších letenek, říkejme ji třeba Nicole. Šílenost příběhu je v tom, že jsme díky ní párkrát opravdu odletěly do finálních destinací. Avšak tato cesta byla jiná. Nicole nám do posledního okamžiku slibovala, že nám letenky pošle “za chvíli”.
Stojíme na letišti v Denpasaru a říkáme si, že ještě pořád “věříme kvanťáku” a otevíráme portály – zákonu přitažlivosti kvantového pole. To se všechno rozpadá, když nám pán za přepážkou oznamuje, že na naše jména tam žádné letenky nemá.
A tak jsme vystaveny situaci, udělat okamžité rozhodnutí. Zůstat na Bali nebo si koupit asi 3x dražší letenky do Nepálu – a to všechno, teď.
Kupujeme letenky a odlétáme.
Upřímně, cítila jsem hodně hněvu a dost nechuti k celé cestě za těchto podmínek. To bych ale nebyla já, abych nejela tam, kde se to zdá být komplikované.
Je večer a my přilétáme do Kathmandu. Bereme si na letišti taxi a jedeme směrem ubytování, které jsme si předem zabookovaly. Vezl nás srandovní taxikář, který se pořád ptal na cestu a neustále se smál. Oproti Bali je trochu zima ale nic, co bych potom všem stresu s letenkama nezvládla.
Ráno se vydáváme na průzkum chrámu Swoyambhu Mahachaitya, který máme přímo na dohled. Byla to krásná procházka, Nepál si mě okamžitě získal. Lokální lidi jsou překrásní a moc milý. V předchozím díle magazínu Amazing jsem zmiňovala, že portrétní fotografie je pro mě nejkrásnějším nástrojem zachycení momentu a emocí, opravdovosti. Ve tváři je zapsaný celý náš příběh. A tak jsem v okolí chrámu chodila a nevěděla, kam dřív namířít foťák. Tolik krásných a zajímavých lidí. Miluju přírodu i architekturu ale vnímání nepoznaných kultur cítím nejvíce skrze poznávání nových tváří a pozorování jejich zvyků. Je to tak krásné, jak díky fotografii dokážu zastavit čas a prostor. Přece jen, jako doktor Strange. Na jednom ze snímků můžete vidět paní, od které jsem si koupila motlitební vlaječky.
Vidíte je v Nepálu všude. Rozvěšují je hlavně na větrná místa a díky nim lidé pomocí větru posílají modlitby bohům. Tyto modlitby přináší štěstí, spokojenost, zdraví, lásku, blaženost nejen těm, kteří si je pověsí, ale také jejich rodinám, přátelům, známým ale i nepřátelům. Na praporcích jsou vytištěny mantry, modlitby a symbol koně pro štěstí.
Modlitební praporky “Lungta” mají 5 barev. Modrou, bílou, červenou, zelenou a žlutou. Tyto barvy představují nebe, vzduch, oheň, vodu a zemi. Modrá barva nebe má někdy význam jako Akáša (všeobsahující, nekonečné, neohraničené). Lungta se jmenují proto, že mají uprostřed vyobrazeného větrného koně (“lung” = vítr, “ta” = kůň). Kůň je mýtickou tibetskou postavou z doby ještě před Buddhou a spojuje v sobě vítr a koně, kteří společně nesou modlitby ze země do nebes.
Všude po ulicích se lidé zdraví pozdravem “Namasté”. Kdo cvičí jógu, určitě tento pozdrav zná ze své praxe. Slovo “Namaste” nebo “Namaskar” vychází ze sanskrtu a vyjadřuje se tím úcta druhému. “Nama” = poklonit se, “as” = já a “te” = tobě. Lidé v Nepálu jsou velice uctiví jeden ke druhému. Ženy chodí krásně oblečené v typických barevných krojích / sárí, muži nosí klobouky / čepice “pahari dhaka topi”.
Bylo krásné procházet a pozorovat místní život, takový jaký je.
Kousek od našeho ubytování jsme našli příjemnou kavárnu “BIA CAFE”. Miluju dobrou kávu a příjemné kavárny. To mi vždy dokáže zvednout náladu. Než jsme se přemístily do kopců, chodila jsem tam začínat svůj den každé ráno. Ráno dělá den a já potřebuju své ranní rituály, svůj čas – určitě víte, co myslím, že?
Další den jsme se vydaly na průzkum Kathmandu Durbar Square, Buddha Stupa a Pashupatinath Temple.
Nejsilnějším zážitkem byl v Pashupatinath Temple, kde jsme měly možnost sledovat místní kremační ceremonii. Moje první zkušenost s pohřbem v Asii byla minulý rok na Bali, kde jsem byla přizvaná nafotit tuto ceremonii a byl to nádherný zážitek. Speciální.
V Asii je zvykem, že pohřby jsou veřejná událost. Blížil se západ slunce a s ním i zpopelnění těla zemřelého. Nejbližší a rodina přinesou tělo na místo, kam se těla pokládají před tím, než jej rodina očistí a připraví na “cestu na druhou stranu”. Tělo omyjí v řece, která je určená k očistě. Dávají milovaným na tělo květy obětinky a peníze aby zemřelý v další inkarnaci nepřišel na svět s prázdnou. Poté probíhají různé rituály před tím, než tělo spálí. Ostatky se sypou do řeky.
Byl to velmi emotivní zážitek, viděly jsme rodinu truchlící nad zemřelým. Celý chrám byl plný emocí a zvláštních energií. V pozadí zapadající slunce a dým ze spálených těl dotvářel magickou atmosféru celému momentu. Je úžasné vidět, jak na každém kousku naší planety může život i smrt vypadat úplně jinak. Při představě, že se rozhodnu u nás v Evropě pochovat bližního svého způsobem, jakým to dělají v Asii se mi zavírají mříže před očima.
Jiný kraj, jiný mrav. Krása v diverzitách života.
Máme za sebou tři dny v Kathmandu a je čas přesunout se dál. Jely jsme autobusem do oblasti zvané Banepa, do Dhulikhel Mountain Resort Hotel, kde jsme se setkaly se všemi umělci, tattoo artisty a pořadatelem akce Johnem Ma, kterého můžete vidět na portrétních fotografiích.
Netušila jsem, že v následujících dnech místo jógy, focení a času prožitého ve společnosti kreativních lidí jediné, co uvidím bude okno mého pokoje. Prožila jsem čtyři dny na lůžku ve skoro permanentním spánku a s velkou bolestí kloubů a svalů. Celé moje tělo procházelo bojem s horečkou dengue. Kromě fyzické bolesti se přidaly černé myšlenky a moje hlava se rozhodla spadnout hluboko do temnoty duše. Čas a prostor opět neexistoval, tentokrát jsem v něm ale uvízla. Ačkoliv jsem myslela, že to nikdy neskončí, naštěstí nic není permanentní a tak ani tohle nebylo (i když u hezkých momentů bychom si to často přáli). Poslední den jsem věděla, že se musím sebrat a najít alespoň kousek energie abych se postavila zpátky na nohy. Úkoly byly jasně dané. Nafotit portréty a dokázat přeletět zpět domů, na Bali. Set černobílých fotografií, které můžete vidět jako součást mého článku jsem fotila asi v nejhorším rozpoložení jaké si dokážete představit.
Zvládla jsem to. Výlet do Nepálu byl pro mě silně transformační a do dnešního dne cítím, že semnou pracuje. Neměla jsem bohužel dostatek času a energie Nepál prozkoumat tolik, jak bych si přála, ale není všem dnům konec a kdo ví, třeba se tam jednou vrátím za jiných okolností. Myslím, že cestování člověka hodně mění a učí. Otevírá nové obzory a obohacuje o nové pocity a informace. Ne vždy je to cesta příjemná ale i to k tomu patří. Vystupovat z komfortní zóny a překračovat limity.
Chtěla bych nám všem jen připomenout, že je v pořádku občas něco nezvládnout. Je v pořádku občas prohrát a nebýt silný. Je v pořádku nevědět, nevědět kam jdu, kam směřuju, kdo jsem a co to sakra dělám. Buďme k sobě hodní, speciálně v momentech kdy nám to nejde, protože je jednoduché být hodný, když věci jdou podle plánu. Je však mistrovské umění být hodný tehdy, když nic nejde tak, jak jsme si to přáli a když se náš svět rozpadá. Když nás opouští víra a naděje, to jsou ty momenty, ve kterých hledejme sílu ve svém nitru a pečujme o sebe tak, jako bychom pečovali o bytost, kterou milujeme na světě ze všeho nejvíc.
Ráda bych vám představila moji dobrou kamarádku Helenu, se kterou jsem v Nepálu cestovala. Je pro mě velkou inspirací a učitelkou. Možná může její příběh inspirovat i vás a nebo si s ní třeba jednou zacvičíte jógu.
Helena je student jógy a jejím hlavním posláním je momentálně toto učení šířit dál jako jógový učitel.
Helena Beránková – “Moje tělo je můj chrám a proto ho řádně dekoruji.”
Za posledních 5 let se můj život díky józe otočil vzhůru nohama. Vždy jsem hodně cestovala, ale nyní se každá moje cesta, ať už po Evropě nebo na druhý konec světa, pojí s jógovým studiem nebo s předáváním jejího učení. Moje další vášeň je při pohledu na mě velmi viditelná. Asi tak 90% mého těla zdobí tetování. Ke každému se pojí vzpomínka a příběh. Takové fotoalbum, které nosím pořád s sebou. Označila bych se asi za sběratele. Na svém těle mám přes 50 různých tatérů z celého světa. Poslední tetování mám z Nepálu od tatéra Yogiho. Yogi je z Indie a je to první tatér, se kterým se dorozumíváme očima, protože slova jsou zbytečná. Na Srí Lance jsme spolu v roce 2022 započali front piece při Tattoo Connection, kde mě dva dny tetoval společně s tatérkou Diamante Muru. Na tetovacím festivalu Nepalinked jsme letos pokračovali a přidali jsme další kousek, tentokrát na krk. Věřím, že naše další setkání bude opět ohnivá jízda, stejně jako plameny, které mi na krku Yogi zvěčnil.
@helenberankova