Svět se točí a život životuje
Zdravím vás, přátelé, milí čtenáři těchto řádků. Naposledy jsme společně opouštěli Bali. Cesta pokračuje a já vám píšu tento příběh ze slunné Srí Lanky – konkrétně z kavárny s front beach výhledem v Ahangamě.
Před očima se rozléhá obrovská modrá louže a v ní spousta surfařů. Je 7 ráno a svět se tady už dávno probudil. Lidé kontrolují ranní vlny, jiní je už sjíždějí. Surf je tady jednou z největších věcí. A mě to nemohlo minout. Už když jsem vyrážela na cestu, věděla jsem, že to bude téma. Proč? Protože když jsem byla na Srí Lance před třemi lety, málem jsem se tu utopila kvůli silným proudům. Tenkrát jsem oceánu ještě vůbec nerozuměla. Pořád mu plně nerozumím, ale už vím o něco víc. (smích) Všechno tehdy dobře dopadlo, ale trauma bylo na světě. Od té doby jsem pracovala se strachem. Život na ostrově s sebou přináší divoké vody – a pro mě bylo občas i jen jít se vykoupat na Bali téměř nemožné kvůli velkým a silným vlnám. Čas ale plyne a já krok za krokem aktivně tento blok otevírám. Věděla jsem, že cesta na Srí Lanku, kde jsem tento strach zrodila, bude zlomová. A tak se děje. Ale uvedu vás hlouběji do kontextu – začnu od začátku.
Proč jsem se vlastně vydala na Srí Lanku? Kdo mě zná, ví, že propojo- vání s lidmi je moje silná stránka. Už jsem vám v předešlých vydáních pár příběhů vyprávěla – a tentokrát to není jinak. Před pár měsíci jsem se více sblížila se svou kamarádkou Nikol Fryšovou. Nikol je krásná bytost s modrými vlasy – učitelka jógy, tanečnice, maminka Benyho a žena s otevřeným srdcem. Propojily jsme se díky nápadu spojit síly a vytvořit něco hezkého společně na Bali, kde jsme se mimochodem před pár lety poprvé taky poznaly. Trávily jsme spolu čas na hovorech, kde jsme brainstormovaly různé idey – až mě Nikol nakonec pozvala na svůj nadcházející retreat na Srí Lance, abychom si vyzkoušely, jak se nám spolu tvoří. Jenže takové eventy vyžadují plánování dopředu – což zní samozřejmě, ale pro mě bylo toto zjiště- ní překvapivě silné. Uvědomila jsem si totiž, jak moc mi slibování věcí takhle dopředu dělá potíže. Dřív jsem si myslela, že je to normální a že to v mém vesmíru jinak nefunguje. Být „ve flow“. Plánovat budoucnost přece nemá cenu, protože všechno se může změnit ze dne na den. Tehdy mi dost došlo, že se bojím závazků. Bojím se slíbit něco, co možná později nebudu chtít. „Co když budu chtít dělat něco jiného… Co když to nepůjde… Co když…“
Všechno jsem s Nikol otevřeně sdílela a začala se od ní učit, aniž jsem si to zpočátku uvědomovala. Tím, že jsem hodila všechny své strachy na stůl a Nikol je v lásce přijala, jako by se zmenšily a začaly se postupně rozpouštět. S výletem jsem souhlasila a věděla jsem, že mě za pár měsíců čeká tento úkol. S vnitřním respektem, ale i vzrušením jsem se těšila a zároveň trochu bála, jestli v této zkoušce uspěji. Jestli dokážu přijmout, že závazek může být osvobozující, ne svazující. Jestli v tom dokážu zažít svobodu, ne pouto jako v předchozích zkušenostech. Postupně mi začalo docházet, že se to promítá i do mých vztahů. Hlavně těch romantických. Ale o tom radši jindy.
Moje mise mi začala být jasná: neopakovat stejné vzorce chování a nahlédnout na to, co jsem se naučila v minulém roce a jak moc se mi podařilo to integrovat. Dokázat věci dělat jinak a nenechat staré naučené jednat za mě. Díky roku bez cestování jsem se začala učit stabilitě a pocitu bezpečí. Otázka zněla – dokážu si toto nové vnitřní nastavení udržet i venku, v pohybu? Dokážu si ho nést s sebou, i když se svět kolem mě bude otřásat? I v diskomfortu? I když věci nepůjdou podle plánu?
Tak jsme tady.
A ode dne odletu se všechno děje krásně. Jsem nejvděčnější žena pod sluncem. Všechno, čeho jsem se vnitřně bála, se ukazuje jako oblast, ve které jsem se extrémně posunula a vyrostla. Jako mojenová síla. Jako kvality, o kterých jsem roky snila.
Našla jsem sebe samu jako ženu, kterou jsem se vždy chtěla stát.
A může být něco krásnějšího?
Prožívám jedno z nejhezčích období svého života. Jsem upřímně a ze srdce šťastná – tak jako dlouho ne. Ale jinak než dřív: ne díky tomu externímu, ale díky tomu, jak teď vypadá můj vnitřní svět. Plný barev a lásky – k sobě, k druhým i k životu.
Situace, které se tu dějí, jsou výzvy – to nezapírám. Když v titulku píšu, že „život životuje“, mám na mysli i aktuální dění ve světě, které se nás všech dotýká, každého jinak. Nás konkrétně tak, že většina lidí z prvního retreatu nebyla schopna odletět domů a naopak na druhý retreat většina nedokázala přiletět kvůli restrikcím. Změna za změnou. Flexibilita v reakcích – nutná.
Dřív by mě tohle totálně rozhodilo. Spadla bych do nízkých vibrací a energie strachu. Do neschopnosti být přítomná. Přemýšlela bych o tom, jaké to bylo a jaké to bude – úplně mimo tady a teď.
Dnes ale vidím, jak krásné je, když člověk nedovolí externím událos- tem zničit vlastní energii a lásku k životu. Nacházet radost a úsměv i tehdy, když se věci dějí jinak, než by si člověk přál. To se tu učím skrze sebe samu, druhé a skrze otevřenost. Všechno jsme dokázaly projít s láskou – tak jsme si to vybraly. Každý den jsme prožily naplno. Smály jsme se tolik, že jsme si musely život prodloužit minimálně o čtyřicet let. Čas strávený v komunitě je obohacující – hluboce. Možná by mi i myšlenka komunitního života přišla zajímavá k zamyšlení, ačkoli tak vlastně poslední roky docela žiju. Člověk má větší podporu ve všech ohledech. Záleží samozřejmě na tom, jací lidé nás obklopují – pokud vybereme ty správné, život je krásnější, plnější radosti a naplnění. Společné jídlo vždy chutná lépe. Sdílení je radost. Sdílení je život.
S Nikol jsme se rozhodly, že příští rok v březnu tento výlet zopakujeme – takže pokud tě to zaujalo, sleduj náš Instagram. Budeme se těšit, že se k nám přidáš!
Včera všichni odjeli a mě čeká ještě pár dní o samotě. Dobrý čas na reflexi všeho, co se tu stalo. Na chvíli zpomalit, naslouchat znovu sama sobě a podívat se dovnitř. Načerpat sílu na další cestu. Na psaní další kapitoly v knize mého života. Kam povedou mé další kroky? Čeká mě přelet do Austrálie, kde budu měsíc. Co tam budu dělat? Tentokrát bude příběh trochu osobnější. Letím tam za mužem, se kterým jsem před třemi lety chvíli cestovala po světě. Poznali jsme se na Bali, byli spolu v Egyptě i v Čechách. Pak se naše cesty rozdělily. Zůstali jsme si v srdcích a před pár měsíci jsme se dohodli, že naše setkání zopakujeme. Tentokrát v jeho rodné zemi, v Austrálii. Kdo ví, co tato cesta přinese… V dalším vydání Amazing magazínu vám o tom povyprávím. Držte mi palce!