V srdci extrémního sportu

Jak ses dostal k extrémním závodům v horských ultrabězích a etapových závodech?

Já jsem vlastně dost dlouho běhat vůbec netoužil. Patnáctistovka byla pro mě ještě i na gymplu největší utrpení. Jezdil jsem mnohem raději na horském kole a na něm také nějakou dobu závodil. Paradoxně od okamžiku, kdy jsem začal pracovat ve firmě vyrábějící kola, jsem taky začal intenzivněji běhat. Na mé časté pracovní cesty po Evropě bylo jednodušší vzít si s sebou tenisky než kolo. A pak jsem asi dostal syndrom Forresta Gumpa. Začal jsem si říkat: „Tak když už jsem tady, mohl bych doběhnout ještě o kus dál.“ Z pěti kilometrů se stalo deset, z deseti dvacet, pak skok na padesát a cíl v podobě sta kilometrů na sebe nenechal dlouho čekat. Každý absolvovaný ultramaraton mě motivoval dívat se na ten další o stupínek výš.

Jaký je tvůj tréninkový režim a jak se připravuješ na tak náročné závody?

Snažím se mít různorodé tréninky. Dlouhodobé vnímání mého těla mě přesvědčilo, že soustředit se čistě na běhání není dobré. Obyčejně trénuji čtyřikrát až pětkrát týdně, ale kombinuji přitom běhání s horským nebo silničním kolem. Vzhledem k tomu, že bydlím v Liberci, v zimě přijdou na řadu běžky a v posledních letech i skialpy. Pro ultra běžecké disciplíny je také potřeba kombinovat kratší tréninky s objemovými. Není to jen o přípravě těla na dlouhé kilometry běhu, ale ve velké míře i o přípravě a smíření hlavy. Ostatně nastavení mysli je podle mé zkušenosti pro ultraběžce důležitější než množství naběhaných kilometrů.

Máš nějaké speciální rituály nebo přístup k překonávání fyzických a mentálních výzev?

Neřekl bych, že mám nějaké speciální rituály. Vlastně se v tomto směru snažím být pragmatik, abych se pak nehroutil, když si třeba zapomenu oblíbené ponožky. Mám ale zvyklosti, které mi pomáhají se na ultramaratony připravit mentálně. Jednou z nich je třeba výbava. Mám rád, když jsem si jistý tím, že mám připravené vše nutné. Že je všechno prakticky sbaleno do běžeckého batohu a promyšleno tak, jak potřebuji jednotlivé věci během závodu používat. Jak se říká, ďábel je v detailu. Když běžíte desítky hodin, může vás psychicky porazit i rozvázaná tkanička. Zaměření na výbavu nebo studium trati pomáhá také odlákat mozek od předzávodního stresu. Takovým mým specifikem, zejména při etapových nebo 24hodinových závodech, je snaha vyhýbat se sledování průběžných výsledků. Do určité fáze závodu si říkám, že informace o aktuálním pořadí může jen zbytečně dostat hlavu i tělo pod tlak.

Jak skloubíš náročnou práci s rodinným životem a extrémním sportem?

Ono to má dvě roviny. Těch opravdu náročných a dlouhých závodů člověk v průběhu sezony neabsolvuje tolik. Tělo potřebuje čas na regeneraci, a i když si myslím, že jsem po závodě už v pohodě, výsledek dalšího závodu v nějakém krátkém odstupu ukáže, že to tak není. Takže větší vliv na rodinný i pracovní život má spíš příprava. V této fázi mám štěstí. Obě mé děti se věnují běžeckému lyžování, což mi umožňuje sladit své tréninky s jejich aktivitami. V zimě běžkují a během letních měsíců se jejich příprava přesouvá do lesa. Využívám čas, kdy jsou děti zaměstnány svými tréninky, abych se mohl plně věnovat svým vlastním. Cítím opravdovou radost ze společných okamžiků, kdy se náhodou setkáme na startovní čáře některého z přespolních běhů, což je pro mladé lyžaře neodmyslitelná součást kalendáře. Je to pro nás nejen vzájemná motivace, ale i hřejivý pocit, že jsme naše děti vychovávali s láskou k pohybu a sportu.

Jaký vliv má tvá sportovní vášeň na tvůj profesní život, a naopak?

Jak jsem zmiňoval na začátku, mé působení v cyklistické branži mě ve skutečnosti přivedlo k běhání. Když se vydávám do Kopřivnice, kde sídlí naše firma, nabízí se mi vynikající příležitost vyrazit si buď ráno před prací, nebo po ní, a proběhnout beskydské kopce. Pokud máte trochu fantazie a s sebou běžecké boty, triko a kraťasy, můžete si najít trasu v jakémkoli koutě Evropy během služební cesty. Ve firmě máme navíc skvělou partu cyklistů, běžců a lyžařů. S několika kolegy občas vyrazíme na společné tréninky. Dokonce se najdou takoví parťáci i mezi mými zákazníky.

Jak zvládáš psychický tlak v průběhu extrémních závodů a jak si udržuješ pozitivní myšlení?

Po poslední zkušenosti z Nepálu se mi potvrdilo, že nejlepší taktika je očekávat neočekávané. Člověk by měl být připravený na to, že se během hodin strávených běháním může přihodit cokoliv. I sebemenší drobnost může nabýt na významu a je na mě, jak se s ní vyrovnám. Je jednodušší si připustit, že držet pozitivní myšlení prostě nejde pořád. V průběhu závodu vždy přijdou krize, ale každá z nich musí jednou odeznít. A pokud s tím člověk předem počítá, spoléhá na svoji vůli, může zvládnout téměř cokoli… Jeden takový příklad mám z letošního Ultra Trail Mont Blanc. Už po dvaceti kilometrech ze stokilometrové trasy se mi udělaly puchýře na obou patách. Ve stejnou dobu se mi začaly zasekávat obě skládací běžecké hole. To vše se stalo před nejdelším stoupáním k vrcholu nad dvěma a půl tisíci metry nad mořem. V jednu chvíli se zdálo, že není možné pokračovat v takovém stavu. To přece nemůžete zvládnout, dalších osmdesát kilometrů v takových podmínkách! Ale když se nevzdáte, na chvíli zvolníte, srovnáte hlavu a hledáte řešení, v naprosté většině případů dokážete tu krizi překonat. I já jsem přizpůsobil svůj běh, abych nepodráždil puchýře, naučil se opravit hole i přes technické problémy, a nakonec jsem úspěšně došel až do cíle.

Jakou roli pro tebe hraje vzdělávání a učení se novým věcem ve tvém životě?

Zároveň musíte poznat svoje tělo, abyste mohli reagovat na signály, že je něco špatně. Díky kombinaci rodiny, práce, sportu a cestování jsem přesvědčen, že vzdělávání neslouží pouze k nabývání znalostí, ale především poskytuje možnost formovat si vlastní názor a rozhodovat. V podstatě se jedná o schopnost aktivně řešit věci. Zejména horské ultramaratony kladou vysoké nároky na schopnost vědět, v jakém prostředí a za jakých podmínek se pohybujete. Závody a výzvy nabízejí příležitost k poznání, učení a zdokonalování. Když se objeví problém, získáváte cenné zkušenosti, které vám pomáhají lépe ho řešit. Tato zkušenost se však neomezuje pouze na sport, platí to i v životě a práci. Někdy jsou situace méně náročné, jindy mohou být více extrémní, ale princip učení a získávání dovedností zůstává podobný.

Můžeš se podělit o svoji zatím nejčerstvější výzvu, kterou je účast na sedmidenním extrémním závodě Manaslu Trail Race v Nepálu?

Přiznám se s odstupem pár dní, že jsem nečekal, jak hluboká to bude zkušenost. Jel jsem do Nepálu hlavně kvůli běhání a zvědavosti, jak tělo bude fungovat ve velké nadmořské výšce. Ale to místo, lidé a všechny ty příběhy udělaly z Manaslu Trail Race životní zážitek! Běhání se nakonec stalo až druhotným úkolem. Prvním totiž bylo naučit se v podmínkách nepálských vesniček bez všeho toho našeho komfortu přežít ve zdraví, a připravit se na každou další etapu závodu.

Jaké jsou podmínky účasti na takovém závodě? Bylo nutné předtím posbírat body na jiných extrémních závodech, absolvovat speciální lékařskou prohlídku nebo testy?

Pro tento závod nejsou stanovena přísná minimální kritéria. Klíčovou podmínkou je prokázání účasti na ultramaratonském závodě a současně i vícedenním pobytu v horském prostředí s vysokou mírou soběstačnosti. Potenciální účastníci přikládají k přihlášce motivační dopis spolu s přehledem svých běžeckých výkonů. Další součástí přípravy před odjezdem bylo vyplnění poměrně rozsáhlého zdravotního dotazníku, pomocí kterého se pořadatelé snaží mimo jiné předejít problémům s akutní vysokohorskou nemocí. Rizika jsou tu dost velká a taky nevyzpytatelná.

Pocházíš z oblasti kolem Ještědu, jehož vrchol je 1012 metrů nad mořem. Ty jsi ale běhal na pětitisícovkách. Jak ses připravil na takové nadmořské výšky a jak ses aklimatizoval na těžké podmínky nepálských hor?

Člověk by mohl naivně předpokládat, že pravidelnými výběhy na Ještěd získá potřebnou přípravu na převýšení, které ho čeká v Himálaji. Nicméně mám z Nepálu potvrzeno, že nadmořská výška je pro běžce skutečným oříškem. V Evropě není mnoho míst, kde by se člověk mohl připravit na takové podmínky. Osobně jsem měl to štěstí, že jsem se v průběhu léta dvakrát dostal do francouzských Alp. Přesto jsem dostal pořádnou lekci, když jsme poprvé vyběhli na ledovcové plato ve výšce čtyř tisíc metrů. V tu chvíli jsem uklidil hole a řekl si, že ten kilometr po rovině k checkpointu pěkně rozeběhnu. A ono nic! Nohy se chovaly, jako by byly v medu, a bylo jedno, co si myslí hlava. Postupnou aklimatizací jsem si však uvědomil, že je nutné vždy nalézt správný rytmus a tempo a držet se ho. Jakmile jsem překročil své možnosti a snažil se běžet rychleji, než mi kyslík dovolil, tělo automaticky zpomalovalo.

Můžeš stručně popsat, jak byl závod koncipován?

V rámci Manaslu Trail Race postupně překonáte téměř 170 kilometrů a 11 tisíc výškových metrů. Tahle vzdálenost je rozdělena do sedmi etap a jednoho neměřeného přesunu přes sedlo v 5150 metrech nad mořem. Součástí programu je také jeden aktivní aklimatizační den před přechodem nejvyššího místa. Tratě z velké části kopírují trekovou trasu okolo Manaslu (8163 m n. m.), ale abychom to neměli tak jednoduché, tak také často odbočují na okolní vrcholky. Asi nejintenzivnější etapou pak je výběh z vesničky Samagaon do základního tábora Manaslu v nadmořské výšce 4800 metrů.

Jaký byl počet účastníků, tedy bláznů, jako jsi ty? Předpokládám, že nešlo jen o extrémní závodění, ale hlavně i o vzájemnou podporu a sdílení společných zážitků s dalšími účastníky. Jaký vztah mezi vámi panoval?

Na předstartovní briefing do Káthmándú dorazilo přes čtyřicet běžců z Austrálie, Evropy, jižní Afriky i severní Ameriky. Byly mezi nimi i tři mladé, talentované nepálské běžkyně. A právě ten všudypřítomný mix národností a osobností vždycky vytváří jedinečnou atmosféru. Vícedenní etapový závod v náročných podmínkách pak lidi neuvěřitelně spojuje a všichni se navzájem podporují. Hodně pomáhá vnímat, že ostatní také překonávají tu zátěž a vy víte, že to jde! Asi každý si díky tomu odvezl nějaké nové, blízké přátelství. Sebedůvěru vám pak dodává uznání od ostatních, když se vám podaří zabodovat v nějaké etapě. Na druhou stranu vás ale také motivuje řada osobností. Pro mě osobně byl úžasný zážitek závodit po boku elitních švédských ultraběžkyň Idy a Mimmi. Celou dobu jsem zároveň obdivoval nejstaršího účastníka, jednasedmdesátiletého Holanďana Paula.

Co bylo nejtěžší v průběhu závodu a jak ses s těmito obtížemi vypořádal? Jaký support jsi měl k dispozici?

Nepochybně bych nechtěl podceňovat náročnost jednotlivých etap. Byly okamžiky, kdy jsem na trati pociťoval beznaděj, jak jsem se s obtížemi vyrovnával s vysokou nadmořskou výškou a cítil se jako závodník v předčasném běžeckém důchodu. Pro mě bylo klíčové nejprve se vypořádat s výzvami okolo mě. V údolích mezi pěti- a vícetisícovými horami teplota kolísá mezi patnácti stupni nad nulou na slunci a minus pěti v noci. Přes den jsem běhal v kraťasech, ale do cíle jsem musel nést v batohu i péřovou bundu, než dorazila karavana mul. Další výzvou byla hygiena! Jste v horách v Asii, takže splachovací záchod a teplá voda jsou vzdáleným snem. Nicméně musíte si uvědomit, že jste zhýčkaný Evropan, a pokud si před jídlem neumyjete pořádně ruce v ledové vodě, čekají vás větší problémy než jen zima! A pak je tu loterie nazvaná akutní vysokohorská nemoc. Pokud dosud neznáte své vlastní tělo a jeho reakce, nezbývá než si počkat. Vzhledem k tomu, že dva naše běžecké kamarády musel vrtulník transportovat kvůli středně těžkým příznakům, není ani toto riziko úplně zanedbatelné. Je to dost úkolů před tím, než vůbec vystartujete do každé další etapy.

Jaké byly tvoje pocity, když jsi překračoval cílovou čáru Manaslu Trail Race a věděl, že jsi dosáhl třetího místa?

Před poslední etapou byly už karty docela rozdané. Nebyl jsem cestou dolů z vesničky Bimtang moc nervózní. Poslední etapa byla ale dlouhý, rychlý a docela technický seběh, takže bylo třeba se hlavně vyvarovat zranění. Když jsme se ale dostali před posledními pár kilometry na širokou cestu, bylo mi jasné, že třetí místo už mi nikdo nevezme. Tak jsem jen s úžasem pozoroval, jak se moje nohy s klesající nadmořskou výškou rozebíhají tak, jak je znám. Když jsem doběhl do cíle v Tilche, bylo to zvláštní. Radost z dokončení celého závodu a samozřejmě výsledku se mísila s trochou smutku, že už jsme v cíli. Měl jsem vážně touhu běžet dál! No, nakonec to i dopadlo tak, že jsem našel parťačku pro regenerační výklus dál směrem do údolí. Společně s Idou Nilsson jsme si pak skutečně vychutnali ještě dalších 25 kilometrů, než nás nabral džíp směrem do civilizace.

Jaký je tvůj největší úspěch nebo moment, který si pamatuješ z nějaké z tvých extrémních výzev, který tě případně nejvíce ovlivnil nebo motivoval?

Takové momenty se často mění a posouvají s každou další výzvou. Pro mě byl dosud nejsilnějším okamžikem vítězství na loňském Ultra Trail Monte Rosa. Při doběhu do cíle po čtyřech etapách, které dohromady činily 170 kilometrů a překonaly téměř 12 tisíc výškových metrů, mi tekly slzy. Tyhle emoce se vracejí pokaždé, když si vzpomenu na to, jak náročný, ale zároveň taktický ten závod byl. Jaké jsem měl štěstí na podmínky, lidi i své zdraví! Bez toho bych nejspíš nikdy nevyrazil ani do Nepálu, který se pro mě stal životním zážitkem spíš než pouze sportovním úspěchem!

Máš nějaké sportovní nebo životní vzory, kteří tě inspirují?

Sportovní vzory mám. Když se nad tím zamyslím, tak mi přijde vtipné, že jsou úplně jiné, než byly před deseti patnácti lety. Najednou je většina mých oblíbených běžců, jako Kilian Jornet nebo Jonathan Albon, mladší než já. Jsem však realista, pokud jde o budoucí výsledky, a pro mě bylo a zůstává nejdůležitější být dobrým vzorem pro naše děti!

Můžeš sdílet nějaké cenné poučení nebo rady pro ty, kteří by se chtěli zapojit do podobných extrémních závodů?

Již jsem naznačil, že v rámci extrémních závodů je klíčové být připraven na neočekávané události! A z mého pohledu je to všechno především o nastavení mysli. Jsem přesvědčený, že schopnost přijmout, připravit se a dokončit nějakou výzvu je v každém z nás, jen musíme probudit tu správnou touhu a vůli.

Co ti v životě pomohlo nejvíce při dosahování svých cílů?

Lidé! Vždycky jsou za tím nějakým způsobem schovaní. Počínaje mnou samým a mými touhami přes snahu být vzorem svým dětem, podporu, které se mi dostává, až k chuti podělit se o emoce a zážitky, které dosažení nějakého cíle přináší.

Skromnost a životní filosofie:
Jak udržuješ skromnost a pokoru při dosahování takových úspěchů?

Věřím, že schopnost překonat nějakou extrémní výzvu má v sobě téměř každý. A sám jsem rád, když sdílení mých úspěchů a zážitků třeba inspiruje ostatní. Sport, a obzvlášť běhání považuji za jednu z lidských činností, kde možná mají lidé různou výkonnost či vytrvalost, ale emoce mohou zažívat stejné.

Jak se vyrovnáváš s pozorností a obdivem od ostatních?

Asi nějak obdiv nebo pozornost nevnímám. Já se prostě rád dělím o zážitky a nepovažuji se díky nim za někoho výjimečného. Ale podpory si vždy velmi vážím! Faktem je, že za každým takovým úspěchem je těžká dřina a jsem rád, když ji někdo ocení.

Extrémní trailové běhání nabízí jedinečnou příležitost objevovat schopnosti lidského těla a zároveň objevovat nádherná místa naší planety, kam se často jinak než po svých nedostanete. Pro mě jsou úspěchy v takových akcích možností upoutat pozornost ne na sebe, ale na to úžasné a vzácné prostředí, kterým probíháme. Zároveň ukazují, že mnoho překážek vzniká u člověka pouze v jeho vlastní hlavě.