Jeho fotografie často vyprávějí skutečné lidské příběhy. Série, ve kterých vznikají, jim dodávají filmovost a díky výrazným barvám a zvláštní atmosféře vám ta pečlivě připravená setina vteřiny zachycená fotoaparátem Miloše Nejezchleba nadlouho uvízne v paměti.
Od začátku věděl, že v jeho fotografiích bude hrát hlavní roli člověk, a snad jako každý fotograf toužil ovládnout čas a zachytit realitu okamžiku přesně tak, jak ji vnímá on sám. Brzy jej ale začalo lákat vytváření vlastní reality. Od roku 2016 se věnuje umělecké konceptuální fotografii a ve své fotografické kariéře díky tomu zažil doslova raketový start. Fotografování mu během relativně krátkého času přineslo několik ocenění na zahraniční i domácí půdě a možnost vystavovat ve světových metropolích.
Jeho práce se dnes stávají součástí soukromých sbírek po celém světě, ale když jsme se před pár lety setkali poprvé, prozradil mi, že si fotoaparát původně pořídil před narozením první dcerky až ve svých třiatřiceti letech, aby zachytil život své rodiny. Fotil sice už jako kluk, ale nebral to nijak vážně. Tenkrát nejspíš netušil, že jednou bude vystavovat v Paříži, Torontu a Benátkách.
Naprosto jistě ale ve chvíli, kdy si pořídil kvalitní fotoaparát, věděl, že objevil něco, co jej hned tak nepustí. Při vybírání fotografií pro Amazing jsme se společně vydali proti proudu času a kromě několika posledních oceněných fotek se zaměřili na ty, co jeho úspěch odstartovaly.
Které momenty cesty za vaším fotografickým snem považujete za zásadní?
Jako zásadní na cestě, která mě svedla k fotografování, byla moje první výtvarná série z roku 2016 nazvaná Milkiller. Bylo to takové moje první experimentování s konkrétním tématem ve fotce – intolerance na laktózu. Vlastně jsem nevěděl, co přesně vytvořím a jaké to bude mít ohlasy. Poté co jsem sérii dokončil a pustil jsem ji do světa, se spustila lavina.
Série získala několik mezinárodních ocenění a pro mě jako pro úplného nováčka v tomto žánru to přineslo obrovskou energii do další tvorby. Oblast fotografie, které se věnujete, vyžaduje velkou kreativitu a náročné přípravy. Proč jste se rozhodl jít právě tímto směrem? Naplňuje mě to. Mám rád kontrast, výrazné barvy, symetrii a minimalismus. Velmi rád spojuji zajímavá místa, témata a hledám barevnou symbiózu. Než se pro nějaký koncept rozhodnu, trvá to několik měsíců, a než ho připravím k realizaci, zabere to dalších pár. Scény, které mi rezonují v hlavě, obvykle není možné vytvořit za týden.
Cítíte se tedy spíše jako umělec vytvářející jedinečné koncepty?
Slova jako „umělec“ a „jedinečné koncepty“ mi připadají příliš sebestředná, ale vlastně se o obojí se snažím. Jestli to tak je a dokážu vytvářet jedinečné koncepty, neumím posoudit, ale je to to, o co se pokouším.
Který ze svých konceptů považujete za nejsilnější?
Nejsilnější je zřejmě série Stronger s paní Kateřinou na brněnské autobusové zastávce. Je to silný příběh o domácím násilí, který skončil střelbou.
Povede se vám vždy přesně realizovat svou představu, nebo je v tom i nějaký moment nahodilosti
Ze začátku to bylo hodně nejisté a součástí procesu byly přirozeně i nějaké nezdary, ale čím déle tvořím, tím přesněji dokážu svou představu přetavit ve výsledek, se kterým jsem spokojen. I tak se mi ale stane, že až na samotném místě focení vymyslíme ještě něco nového, co vznikne díky improvizaci.
Která z fotoprodukcí byla na přípravu doposud nejnáročnější?
Nejnáročnější byla ta poslední, série Moon for Sale – Dívky s míči. Náročná byla především proto, že na celém projektu pracovalo více než dvacet lidí a fotilo se v průběhu jednoho dne na dvou lokacích, z nichž jedna byla v exteriéru. Sladit tolik lidí a ještě se modlit za počasí bylo trošku stresující, ale s výsledkem jsem moc spokojený.
Kdo vám pomáhá s organizací a jakým způsobem se vám daří tyto koncepty financovat?
První projekty jsem organizoval sám, jen s asistentem, ale jak narůstá náročnost produkce, začínám se obklopovat menším týmem, který mi s realizací pomáhá.
Kdo jsou lidé na vašich fotografiích? Jakým způsobem si je vybíráte?
Pokud pracuji s lidmi, vybírám si je nejčastěji podle schopnosti ztvárnit emoci a také docela pragmaticky podle jejich spolehlivosti. Je pro mě velmi důležité, abych se mohl spolehnout, že co se dohodne, platí. Často ale ve svých sériích zachycuji sociální témata a v takových případech obvykle pracuji s reálnými osobami, kterých se zpracovávané téma týká. Jedna série je například věnována alopecii a pochopitelně jsou v sérii zachyceni skuteční lidé, které tato nemoc postihla.
Věnujete se i komerčním zakázkám?
Primárně se věnuji volné tvorbě a tak to bude věřím i nadále. Pokud mě ale někdo osloví s komerční zakázkou, spolupráci neodmítám. Zda se nakonec dohodneme, je většinou závislé na tom, jestli dostanu volnou ruku a mohu do finálního produktu vtisknout vlastní rukopis. Ne vždy je to jednoduchý dialog.
Uvažoval jste někdy o tom, že byste se vzdal své původní profese a vydal se čistě na fotografickou dráhu?
Ano, uvažuji o tom často, mám za sebou rekordní rok, co se prodejů týče, a více než polovinu fotografií prodávám mimo Českou republiku, což mi dělá velkou radost. Pokud to půjde tímto tempem, je možné, že z něčeho, co začínalo jako vášeň a hobby, bude nakonec i hlavní zdroj příjmů.
Jak jste už zmínil, sklízíte úspěchy v zahraničních soutěžích. Nedávno jste přebíral cenu v Benátkách…
Ano, je to vždycky veliká motivace, uspět na mezinárodní scéně, a taky jsem se díky mezinárodním úspěchům podíval na zajímavá místa a poznal mnoho báječných lidí. Jste otcem dvou dcer.
Neláká vás je využít pro některou ze stylizovaných fotografií?
Ano, láká, jen se nestává často, že by byly součástí mých projektů děti. Mám ale momentálně jeden nápad v hlavě a pro ten s nimi počítám. Co vás nejčastěji inspiruje? Inspiraci nejčastěji nacházím v lokacích a v sociálních tématech. Často tyhle dvě oblasti propojuji a snažím se je aranžovat do výtvarné podoby a příběhu. Obvykle fotím v sériích tři až deset fotografií.
Čeho byste chtěl ve fotografii dosáhnout?
Nemám pro fotografii nějaký vytyčený cíl. Chci vytvářet série, které ponesou obsah a budou výtvarně bavit nejen mě, ale také lidi, kteří mají moji tvorbu rádi. Pokud se mi to bude dařit i nadále a poroste s tím ruku v ruce také počet lidí, kteří chtějí mít moji fotku doma, bude to pro mě splněný sen.
Co je pro vás v tvorbě zásadní?
Zásadní pro mě je, aby koncept zaujal i na druhý nebo třetí pohled. V hlavě mám spoustu nápadů k realizaci, ale vždy si nechávám odstup a k zamýšlenému konceptu se vracím později. Nezačínám pracovat, dokud si nejsem jistý.
Na co se můžeme těšit? Na čem zrovna pracujete?
Mám rozpracované tři projekty, jeden z nich se věnuje osobám s určitým handicapem, moc se těším, protože od posledního projektu už uplynul téměř rok