Vzpomínám si na ložnici, do které svítilo ráno slunce a ty paprsky byly nádherné. A pak na zvuk bandasek s mlékem, které na sebe narážely, jak jel na voze pan Dostál s povozem a kravami ze svého statku.
Tyto dvě věci pro mě znamenaly ráno. Milovala jsem ten řád, každý den to bylo stejné, pro dítě ujišťující, že svět funguje normálním způsobem. I když to bylo za války, bylo to pro mě takové vyrovnané období. Cítila jsem se tam v bezpečí. V té ložnici. V tom domě.
Těmito vzpomínkami z dětství začalo mé povídání s historičkou umění a kurátorkou Charlottou Kotíkovou, pravnučkou prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Na otázku Kdo je Charlotta? mi s úsměvem odpovídá „No to jsem přece já ..!“ Charlotta žila část roku za války i dlouho po válce ve vesničce Rybná nad Zdobnicí se svou babičkou Bohumilou Masarykovou-Slavíčkovou, řečenou Míla.
Ta se v mládí provdala za Antonína Slavíčka, významného českého impresionistu a malíře východočeských krajin, a po jeho smrti byla ženou Herberta Masaryka. S ním měla čtyři děti, mezi nimi i Charlottinu maminku Herbertu a její tetu Annu. Jejich dva bratříčci zemřeli úplně malí.
Vzpomínky na tuto dobu jsou pro Charlottu trochu rozptýlené. Byla přece jenom ještě malá a spíš si vše pamatuje z vyprávění příbuzných. Ale na co si živě vzpomíná, je vůně lesních jahod, které tak ráda sbírala. „Chtěla jsem si je vždycky nasbírat sama. Pomoc druhých jsem od sebe odháněla. To mi zůstalo dodneška. I když s přibývajícím věkem je to problematičnější. Ale to už je taková povaha“.
Charlotto, narodila jste se do umělecky založené rodiny. Váš otec Emanuel Poche byl historik umění, ředitel Uměleckoprůmyslového musea, matka Herberta Pocheová (rozená Masaryková) vystudovala herectví a hru na klavír. Stává se ale, že ne všechny děti jdou ve šlépějích svých rodičů. Kdy vy jste v sobě objevila touhu studovat umění a kunsthistorii?
Vše se vyvíjelo tak trochu nepřímo. V příbuzenstvu jsme měli řadu umělců a umění bylo mou neustálou přítomností, bylo všude kolem mě, bylo součástí mého života. Asi nejvíce mě zpočátku zajímalo archivářství a restaurování. Dobře jsem kreslila a měla jsem jít studovat Žižkárnu. Ale vzhledem k tomu, kolik vynikajících a opravdových umělců bylo v naší rodině, přestala jsem si věřit a po krátkém váhání jsem se rozhodla studovat dějiny umění, kunsthistorii, a pomáhat skutečným umělcům dostávat jejich díla do širšího povědomí. Studovat jsem ale v té době kvůli původu nemohla, nějaký čas jsem pracovala v Židovském muzeu v Praze a poté jsem přešla do Národní galerie do sbírky orientálních kultur. V té době jsem také začala navštěvovat kurzy dějin umění v rámci večerního studia na UK v Praze a v červnu 1968 jsem úspěšně graduovala.
Vaši rodiče se rozvedli, když vám byly asi tři roky. Vyrůstala jste s maminkou, babičkou a tetou Annou na Malé Straně. Právě zde, v domácnosti těchto žen, se zrodilo inspirativní společenství. umělců a intelektuálů, jehož vliv vás v dětství a dospívání jistě formoval. Vaše babička byla rázná žena bez předsudků, umělci ji uctívali, dokázala se bavit s největšími intelektuály své doby, stejně jako s těmi nejprostšími lidmi. Když jsme si spolu prohlížely archivní fotografie, zmiňovala jste mimo jiné Josefa Sudka. Že to byl právě on, kdo vás často v Praze fotografoval. Na jaké další osobnosti si ještě vzpomínáte?
Sudka jsme s babičkou často potkávaly na procházkách. Povídali jsme si a on často fotografoval celou naši rodinu. Vzpomínám si na Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta, Františka Halase, Vladimíra Holana. Všichni jsme se scházeli u nás doma nebo v Rybné nad Zdobnicí, kam jezdil malíř Jan Slavíček, můj nevlastní strýc, přítel všech, o kterých jsem se zmiňovala. Později jsem poznala mnoho zajímavých umělců v ateliéru malíře Mikuláše Medka, nevlastního bratrance, který vedl vášnivé ideologické debaty se strýcem, již zmíněným Janem Slavíčkem. Byly to všechno výjimečné osobnosti a taky velmi explozivní. Vzpomínám si, jak mě zaujalo všechny tyto lidi poslouchat, i přestože jsem v té době jejich konverzacím moc nerozuměla. V naší rodině vládl vždy svobodný a inspirativní duch.
Městský život máte tedy spojený především s Prahou. Mimo jiné také s procházkami městem, na které vás brával jakou malou o víkendech tatínek a vyprávěl o architektonických památkách. Vaše dětství se ale neodehrávalo jen v Praze.
Mnoho času jsem trávila s babičkou v Rybné v domku, který postavil prezident Masaryk pro své vnučky Herbertu a Annu. Vždy v dubnu nebo květnu jsme tam odjížděly a v říjnu či listopadu se vracely. Chodila jsem tam taky do školy a hospodařila s babičkou na velké zahradě. Padesátá léta pak pro naši rodinu znamenala hmotnou nouzi i společenské ponižování. Konec padesátých let
se nesl v duchu svobodomyslné atmosféry pražského jara. V roce 1966 jsem se provdala za hudebníka Petra Kotíka. V srpnu 1968 přišli Rusové. Petr emigroval do Spojených států amerických v říjnu 1969 a já s malým synem Tomášem za ním odjela až po uzavření
hranic v lednu 1970.
Bylo pro vás těžké opustit Čechy? Co vám pak nejvíc chybělo v emigraci?
Bylo těžké odejít. Já jsem vlastně ani odejít nechtěla. A taky se říká, že když lidé v takových dobách odcházejí, dávají prostor silám, které jsou negativní. Země byla nemocná a odejít v tomhle momentu bylo pro mě velmi obtížné.
Bylo to jako odejít od těžce nemocného. Taky jsem věděla, že tady nechávám mámu a tátu, tetu a všechny příbuzné. To nikomu neprospělo. Ale máma si přála, abych odešla. Říkala, že další generace by už neměla trpět. I když jsem měla po příjezdu velkou kliku a mohla hned pracovat, protože tam emigrantům vycházeli vstříc, začátky byly těžké. Každá země si nese jiné zvyky, jinou řeč.
Když se vás někdo zeptá: How are you? nemůžete si dovolit začít si stěžovat třeba na to, jak vám všude v ulicích jezdí tanky. Je to nezdvořilé. To, že všichni řeknou, že se mají skvěle, je jen taková zdvořilostní společenská obrana. Jednak člověk nemůže absorbovat všechno, a jednak to nemusí nikoho zajímat. Ale na to jsem přicházela postupně. Můj muž dostal jako skladatel a muzikant instrumentalista stipendium na univerzitě v Buffalu a já nastoupila do Albright-Knox Art Gallery. Tam jsem pracovala třináct let. Rodina se nám mezitím rozrostla ještě o syna Jana. Vzpomínám si, jak jsme v té době jeli na dovolenou do Nové Anglie. V Buffalu, kde jsme žili, se mi nikdy moc nelíbilo. Ale v Nové Anglii bylo krásně. Připomínalo mi to Orlické hory, Rybnou. To místo má nádhernou energii. Tak jsem si řekla, že bych tady přece jen mohla žít. Tady, v Americe.
V roce 1983 jsme se přestěhovali do New Yorku a já začala pracovat v Muzeu výtvarného umění v Brooklynu. Postupem času jsem se stala hlavní kurátorkou muzea. A co mi nejvíc chybělo? To víte, že nejvíc máma, příbuzní, rodina, přátelé. A taky specifický český smysl pro humor. Takový ten šibeniční humor, který tam není. Jídlo mi nechybělo vůbec, to mi tam chutnalo daleko víc.
Celý článek najdete v druhém čísle Amazing Magazinu, který si můžete pořídit na jednom z našich partnerských míst. Jejich seznam najdete zde.