Vlastina

Vlastina Svátková. Křehká introvertní žena, která jako malá toužila být popelářkou, je dnes mimo jiné především herečkou, spisovatelkou, sběratelkou umění a tvořitelkou oblečení a šperků. Napsala bestseller, který změnil životy mnoha lidem. Knihy Prostor pro duši, kterou si sama vydala i přes překážky a nedůvěru velkých vydavatelství, se prodalo 25 000 výtisků.

Kdo je Vlastina, jak se vidí a vnímá sebe samu?

Takhle hluboká, těžká otázka hned na začátek. Podle mě je důležité se vůbec uvidět. Vnímat samu sebe, znát samu sebe, vidět, jak reaguju, dokázat to vyhodnotit, pochopit. Ve čtyřiceti letech se tohoto vnitřního procesu začínám pomalu dotýkat. Dokážu se omluvit, dokážu si uvědomit, že jsem to přehnala, nebo vnímat, že jsem se jen snažila udržet své hranice. Odpustit sama sobě, že ne vždy se mi povede reagovat tak, jak by bylo ideální a správné. Ale to, co je správné pro jednoho, může druhého dusit a bránit mu v kreativitě. Vidím svoji křehkost, obrovskou naivitu, kterou se snažím vybalancovat tvrdostí, sílou a odvahou udělat chybu. Nemám v sobě jen jednu osobnost. Každá ta Vlastina se objeví v konkrétní životní situaci, a když se otočím, je to fascinující příběh, který jsem dosud žila a přežila.

Jaká povaha z tvých vnitřních světů je ti tedy nejbližší?

Ta, co je mi nejbližší, neznamená, že dělá můj život jednodušší. To, že někdy potřebuju odejít, být sama, je moje esenciální potřeba, stáhnout se, odpojit od všech podnětů, energií, které se mě hluboce dotýkají. Introvertnost a citlivost je ale dost komplikovaná, když dělám to, co dělám. Očekává se, že budu na sociálních sítích sdílet zajímavé okamžiky svého života, očekává se, že se bude o mě psát, že budu součástí showbyznysu, budu přijímat pozvání na akce a večírky, ale tohle není můj ideální svět. Když už někam jdu, nejraději stojím stranou, ať si mě nikdo nevšímá, a pozoruju dění okolo. Mnoho lidí nedokáže pochopit, že nepotřebujete chodit na akce, dělat tam rozhovory a být vidět. Pokud to má být moje práce, chci za ni dostat zaplaceno. Ale zadarmo už budu dělat jen to, co chci. To je můj aktuální vnitřní svět, který se radikálně s časem proměnil: vážím si sebe a svého času a nebojím se zastavit, abych načerpala sílu na další cestu.

Na první pohled jsi velmi křehká žena. Zároveň silná. Co tě nejvíce v životě ovlivňuje?

Můj život je asi nejvíc podmíněn tím, že si musím silně uvědomovat, že mám rozdané tyto karty a s nimi musím hrát. Nemá smysl se otáčet dozadu a říkat si, kdybych to udělala jinak, byla bych teď jinde, a taky je hodně depresivní vnímat to, co nemám a chtěla bych mít. To neznamená, že nemám vize a sny. Miluju vizualizaci, uklidňuje mě víra v zázraky a v to, že možné je opravdu cokoli, cosi dokážeme představit. Ale zároveň musím vnímat realitu, ve které žiju. Mám tři děti, jsem dvakrát rozvedená, a i když bych chtěla procestovat svět, ležet na pláži a meditovat, jedu na pohon existenciálního přežití: uživit kluky, postarat se o ně, zaplatit hypotéku, nastavit jim správně životní hodnoty, vychovat z nich dobré lidi a po všech těch zkušenostech si dát velký pozor na to, jakými lidmi se obklopuju a koho pouštím do svého života. Takže se domnívám, že nejvíc mě ovlivňují ty silné, bolestivé i vítězné zkušenosti života.

Jaká je tvá nejbolestivější zkušenost, jestli se mohu zeptat?

Na ty staré se snažím zapomenout, nenimrat se v bolesti, nepitvat minulost otázkami, proč já, proč se stalo tohle nebo ono. Zklamání z člověka, který mi byl blízký, nebo se tak tvářil, je asi nejčastější zkušenost, kterou jsem zažila. Někomu se ve své zranitelnosti otevřu a přesně tahle moje zranitelná tajemství jsou za nějaký čas použita proti mně. Lze ale vytvářet hluboké vztahy bez zranitelnosti? Obávám se, že ne. Jedna z nejbolestivějších zkušeností, kterou jsem ale zažila, se stala v posledním roce. Přišla jsem o obě své babičky, které mne provázely od dětství. Byly to milující bytosti s obrovským srdcem, a když odešly, pocítila jsem prázdno, které už nic nezaplní. Jako by odešel někdo, kdo mě měl opravdu rád, bez jakýchkoli podmínek nebo výčitek. Nejbolestivější je, že jedné babičce jsem se chystala už týden zavolat, intenzivně mě v myšlenkách volala, ale nebyl čas, nebo jsem nenašla před Vánocemi chvíli klidu. V duchu jsem si říkala, že den po Vánocích za ní stejně pojedeme. Ale babička nečekaně umřela. Udělala štědrovečerní večeři a puklo jí srdce. Ještě stihla zavolat mému synovi Adamovi. Ale já si už navždy budu vyčítat, že jsem jí nezavolala…

V čem vidíš dobro, a naopak co pro tebe zobrazuje zlo?

Tady mě hned jako první napadne, že nemám vnímat svět černobíle, že existuje mnoho možností mezi tím. Říká se, že dobro je láska, ale lásku každý vnímáme jinak. Pro někoho je láska i tím, že podvádí svého partnera nebo ho týrá. Pro mě je dobro individuální svobodnou možností každého z nás, ale ne každý si ho vybere, takže je ho tady dost poskrovnu. Ale o to víc je vidět, když tady je. Zlo je stejná lidská vlastnost pramenící z narcistické touhy, nespokojenosti, a pokud kolem sebe vnímám konkrétní zlo, umím si vyhodnotit, proč právě tenhle člověk je tak zlý. Nedostatek lásky v dětství, bolestivé zážitky, ubližování, nízká sebehodnota, pocit marnosti mohou vyprodukovat velmi jednoduše nešťastného člověka produkujícího zlo.

Jak na tebe působí celkové dění ve světě? Máš pocit , že už bylo dobře, nebo vidíš svět v lepším světle?

Věřím, že zase bude lépe a že máme šanci uvědomit si, že se přes to všechno máme dobře. Když čtu zprávy, naprosto mě to ovlivní a pohltí, říkám si: proboha, ten svět je strašný, co budu dělat? Ale pak si vyberu variantu, že budu věřit, uchýlím se do svého bezpečného prostoru, raduju se z kytky na stole, pohladím děti, zavnímám denně nějaký drobný zázrak života, za který poděkuju, a hlavně dost jasně vnímám sílu myšlenek, které dokážou z ničeho nic přetvořit moji realitu. Dávám si na to pozor. Ta citlivost, se kterou jsem se narodila a o níž mnoho lidí tvrdí, že je to dar, mi přijde spíš jako obrovský balvan na duši. Dokážu do sebe nasát smutek a utrpení celého světa.

Jak vypadalo tvé dětství? Jaká byla Vlastina jako malá holka? Co tě nejvíc posílilo na cestě k dospělosti?

Malá Vlastina už ve třech letech v noci stála před zrcadlem a plakala, že nechce umřít. I moje děti jsou takové. Citlivé, vnímavé, vidí i to, co není vidět. Intenzivně jsem jako malá holčička řešila, jestli mě někdo má rád, jak docílit toho, aby mě měli rádi všichni, abych nikoho nenaštvala, abych měla pořád dobrou náladu, a na téhle cestě jsem poněkud ztratila samu sebe. Napojena na ostatní a jejich nálady a potřeby jsem se dokonale odpojila od sebe samé, z čehož pak pramenily pocity marnosti, smutku, touhy po velké, naplněné lásce. Touha po lásce mě definovala, byla jsem ochotna udělat cokoli, abych nebyla sama a byla s někým, kdo se tváří, že mě má strašně moc rád. Alespoň na začátku. Bylo velmi jednoduché mě lapit, chytit do svých sítí. Paradoxně právě tato zkušenost mě posílila, nejenom intenzitou života, který jsem žila, neustálým balením kufrů, přemýšlením, kam půjdu a jak to zvládnu, učením se, co láska je a co není a opravdovou transformací ztracené, malé holčičky v slabou, oddanou, vystrašenou dospívající holku, která se proměnila v naštvanou ženu, která si užívá čas, kdy může být v samotě a tichu. Naštvanou, když je to potřeba. Málokdy jsem uměla říct NE, pokud vůbec. Teď si to NE, když vychází z mé vnitřní potřeby a pravdy, vyloženě užívám.

Na co bylo nejtěžší říct své NE?

Nejtěžší bylo vůbec říct první NE. Byla jsem naučená za každých okolností všem vyhovět a kolikrát mě to dostalo někam, kde mi bylo fyzicky zle, ale nedokázala jsem nic udělat, nedokázala jsem odejít, protože jsem se bála. Ta touha, aby vás měli ostatní rádi, je toxická, protože je to nemožné a pokaždé dovolíte ostatním překračovat vaše hranice. Takže jsem se to začala učit, pozorovat, kdy mi je něco nepříjemné, jak se cítím, když mám jít do konfliktu, odůvodnit si, že jednám správně, že je v pořádku se za sebe postavit. Každou takovou situaci jsem si desetkrát analyzovala, abych se ujistila, že to je v pořádku, že nejsem zlá mrcha. Je to jako trénovat nějakou dovednost, učit se cizí jazyk nebo posilovat zadek. Prostě s každým dalším tréninkem duše zesílí a dnes jsem extrémně citlivá na každý pokus někoho vstupovat do mého prostoru a nutit mě dělat věci, které nechci. Dala jsem si své potřeby na první místo. Je to neskutečný pocit po tom, co jsem tam vždycky měla někoho jiného než sebe.

Je něco, co bys ráda vrátila, a naopak něco, co bys navždy chtěla vymazat ze svých vzpomínek?

Tak toho je samozřejmě hodně. A i když mám velmi silný obranný mechanismus v podobě selektivní paměti a mažu to, co mi ubližuje, jsou jisté silné vzpomínky, které mě straší dodnes. Nebo mi jsou hodně líto a nejde to vymazat žádnou terapií ani odpuštěním sobě samé. Protože něco jsem prostě mohla udělat jinak a proměnil by se můj svět. Nejvíc zklamaná jsem vždy z toho, že jsem neposlechla svoji silnou intuici a udělala to jinak. Byl to vždycky ten největší průser. Jdu dál svým životem a opakuju si: budu tě poslouchat! Intuice moje! Ale ten strach, který nás většinou naviguje úplně blbě, má hodně silný hlas…

Taky naslouchám své intuici, ale manipulace lidí a lži, kterými se tě snaží oklamat, jsou někdy silnější. Vnímáš to stejně? Dokážeš rozpoznat pravdu i na základě dokonalého předstírání?

Ne vždy. Někdy si lidé ani neuvědomují, že manipulují, někdy jen cítím strašně nepříjemnou energii, irituje mě přítomnost daného člověka, a někdy jsem v šoku, jak se z někoho milého, profesionálního stane lidská zrůda, když ho pustíte dál nebo se mu otevřete, ukážete svoji citlivost, křehkost. Kolikrát si na schůzkách v duchu říkám: ,,Vlastino, neotevírej se! Mlč!!“ Ale je to ještě pořád ten starý naučený vzorec, že když všem o sobě řeknu všechno, zejména všechny své chyby, tak se prolomí ledy a budeme přátelé. Naučila jsem se, že mám kolem sebe jen pár lidí, kteří o mě můžou vědět všechno, intuitivně cítím, že jim můžu věřit, že se nemusím bát být sama sebou, ale s ostatními lidmi, zejména v pracovních vztazích, musím udržovat odstup, nemíchat do byznysu emoce, a když je nějaký problém, můžu ho bez emocí v klidu sdělit i za cenu, že byznys skončí negativně nebo naše spolupráce nebude pokračovat.

Známe tě jako herečku, jako spisovatelku, jsi velmi aktivní na sociálních sítích. Co je pro tebe momentálně nejpřednější v rámci práce?

Myslím, že až tak aktivní nejsem a do té aktuální aktivity se musím urputně nutit. Mám silný pocit, že nechci sdílet skoro nic, málo z toho, co je pro mě opravdu důležité a soukromé. Ale pak mám zase strach, že asi musím, co bych dělala, kdybych se úplně ztratila z tohoto sociálního světa? Na druhou stranu jsem vděčná, že nejsem závislá jenom na jedné profesi, na jedné identitě. Že nečekám, až mi někdo zavolá a nabídne roli a neupadám do deprese, že v ničem nehraju, protože jsem už asi stará. Herectví jsem dosud neuchopila jako svoje poslání nebo naplnění. Je taková zvláštní hra na kočku a myš. Občas se mi podaří ji chytit, pohrát si s ní a pak ji pustím a je mi fuk, že kolem mě běhá. To soupeření je vysilující. Mnohem líp se mi tvoří, když mám možnost naslouchat svým potřebám, být ve svobodě, což je pro živitelku rodiny úsměvná představa. Ale to, že kombinuju různé profese a využívám možnosti, jak pořád dělat to, co mě občas baví, mi dává prostor zjistit, kde jsem opravdu šťastná.

A kde nebo v čem se momentálně nachází tvé největší štěstí?

Pořád si opakuju a myslím tím opravdu pořád, že je to dobrý, to, co mám. To, co se mi povedlo. Kouknu z okna a řeknu si: tady je krásně! Povedlo se mi vybudovat nám domov! Dokázala jsem to, i když už nechci žádného dělníka ani stavební firmu vidět. Večer mi děti přijdou říct dobrou noc, nejmenší syn mi tak roztomile dětsky řekne, že mě miluje, a já se dojímám, tiše, nenápadně. Děkuju za ně, za to, že jsme zdraví. A co se týče práce, to se vždycky nějak poskládá. Něco přijde, něco se objeví, a o to větší radost z toho mám. Ještě pořád můžu věřit na zázraky. To je velké štěstí, naděje…

Co pro tebe znamená vystupit z komfortní zóny?

Růst a pocit studu, nepohodlí. Mám to jako úkol na tento rok. Jít s kamarádkou v pět ráno na Sněžku na východ slunce, vykoupat se v ledové vodě, začít zase po pěti letech chodit do posilovny. Ta posilovna se mi zatím jako jediná daří, asi tím, že jsem si nekoupila členství rovnou na rok, ale jen na měsíc a dávám si prostor na pomalé kroky. Vystoupení z komfortní zóny bylo i to, že jsme letošní zimu snížili teplotu termostatu a chodili celý den v teplých svetrech. Cokoli zdánlivě bezpečné a jisté může být zítra pryč. A když trénuju tělo posilováním, musím posilovat i duši vystupováním z komfortní zóny, abych se cítila dobře.

Máš nějaké zavislosti? A co pro tebe znamenají?

Asi nejvíc jsem závislá na pocitu mít všechno pod kontrolou, vědět, že je vše v pořádku, že děti přišly v pořádku do školy, že měly oběd, že je nic netrápí, že taťka dojel v pořádku do Belgie, že ho nic netrápí, že jsme relativně v pohodě, že nám nic nehrozí, zapisuju si každou myšlenku, starost, kterou musím vyřešit, zařídit a pak ji splním a vyškrtnu… Je to dost vysilující a nesmyslné, chtít mít pod kontrolou život. Zkouším různé techniky, strategie, vědomou kontrolu myšlenek.

Bez čeho by sis nedokázala už představit svůj život a bez čeho nedokážeš žít?

Bez rodiny. Bez pocitu, že mám kolem sebe někoho, kdo mě má rád a koho mám ráda já. Bez kvalitních vztahů a pocitu, že se mám vždy kam vrátit. Bez svobody, že můžu dělat to, co chci a potřebuju a být tam, kde chci být. Asi by to byl dlouhý seznam, ale nakonec zjistíš, že toho nepotřebuješ tolik, když máš to nejdůležitější: zdraví, rodinu, práci a lásku.

A jak by vypadal tvůj vysněný den?

Na místě, kam jsem vždy chtěla jet, obklopena krásou, která mě nechá v opojení tiše stát a obdivovat. A děti vedle mě. Radovat se, že jsme našli zastrčenou výbornou restauraci, našli hezké místo, kde nejsou turisti, opuštěnou pláž, na které můžeme pozorovat západ slunce, já budu určitě nadšena, když objevím poklad v nějakém vintage obchodě, antiku nebo blešáku. (smích) Dej mi krásné místo, kde není moc lidí, je tam dobré jídlo a designové antiky, a Vlastina je happy.

Máš ráda módu, design, máš svou značku šperků… Co pro tebe šperky znamenají?

Vyjadřují moji osobnost. Nosím jenom naše šperky, jsou divoké, raw, z neopracovaných diamantů, drahokamů a zároveň luxusní, používáme jen zlato. Takže vydrží navždy. Prsteny se dají vrstvit na sebe, takže já nosím klidně osm prstenů najednou a na krku mám tři řetízky s různými kameny a ty nikdy nesundávám. Je to vášeň, je to láska. Ten pocit, že kamkoli jedu, cestuji, absolutně mě nezajímají jiné značky šperků, protože ty naše jsou přesně takové, po jakých jsem vždy toužila!

Máš nějaký recept na zvládání stresu?

Pokud to jde, stresu se vyhýbat. Někdy to znamená kompletně změnit nastavení mysli, dát si prostor odpočinout, dovolit si to. Nereagovat hned na maily, nekoukat furt do mobilu, nečíst zprávy. Pro mě to znamená nechodit na všechny akce, nebýt pořád mezi lidmi, utéct do samoty. Snažím se dělat kroky, abych se stresu vyhnula, takže hodně rozdávám úkoly a zapojuju i děti.

Co ti v životě přináší největší štěstí a v čem ho nejvíce vnímáš?

Jsou to malé okamžiky radosti, vnitřní spokojenosti, které nelze mít konstantně, i když znám pár lidí, kteří jsou pozitivní, i když jim někdo před nosem ukradne auto, ale to jsou spíš výjimky, kterým ráda naslouchám, ale vím, že jako oni nikdy nebudu. Jsou to věci, které všichni známe, už jsme je slyšeli, zažili, že po těžkých chvílích si vážíme toho klidu, vážíme si toho, co máme, protože už víme, že může být hůř. Štěstí vnímám jako schopnost uvědomovat si spokojenost s přítomností, schopnost radovat se z těch vzácně obyčejných věcí, kterých si mnohdy nevšimneme, protože jsme v neustálém spěchu za štěstím, které ještě není, vnímám ho jako pokoru k životu. Štěstí je, že jsem tu. Že jsem mámou. Rozhodně to, že mám zdravé děti. Že mám střechu nad hlavou. Že mě má někdo rád, i když umím být naprosto nesnesitelná. Že mám sny a jsem schopna si je naplnit. Že se umím o sebe postarat. Že se umím postarat o své děti, i když na to mnohdy jsem sama. Vymyslet plán. Vymyslet i nemožné a být pak na sebe hrdá. To je štěstí. Odvaha žít život, který mnohdy není jednoduchý…

Motto

,,Myslím si, že všechno v životě je umění. To, co děláš. Jak se oblékáš. Způsob, jakým někoho miluješ, i to, jak mluvíš. Tvůj úsměv, tvoje osobnost. To, v co věříš, a všechny tvé sny. To, jak piješ svůj čaj. Jak sis zařídil svůj domov. Nebo jak se umíš bavit. Jak tvoříš seznam potravin k nákupu. Jídlo, které vaříš. Tvůj rukopis, když píšeš. A to, jak se cítíš. Život sám je umění.“ (Helena Bonham Carter)