Když investigativní novinář Janek Rubeš popisuje svůj běžný den v práci, působí to, jako by mluvil o nějakém akčním filmu. Honí směnárníky, kteří okrádají turisty, ukazuje nepoctivé taxikáře a nebojí se upozorňovat ani na problematické vazby politiků.
Jeho historky vzbuzují nadšené vzrušení, ale zároveň též obavy o to, jestli je natáčení takových videí, která mívají i statisícová shlédnutí, stále ještě bezpečné. Janek ale podobný strach nesdílí ani se u tématu rizik nechce zastavovat. Mnohem raději mluví s obrovskou vášní o bezpráví a o tom, jak moc ho rozčiluje a nehodlá mu přihlížet.
Čemu se v poslední době věnujete?
Natáčíme s parťákem Honzíkem Mikulkou dva pořady na YouTube – Kluci z Prahy a Honest Guide. Tématy jsou si vlastně dost podobná, jen ten druhý děláme v angličtině pro zahraniční turisty. Kluci z Prahy zrovna slaví rok a musím říct, že jsme překvapeni, kolik lidí z Česka baví sledovat videa o Praze a o jiných českých městech.
A jak si ta témata vlastně vybíráte?
Těch zdrojů je víc. Hodně čteme, koukáme, trajdáme. Naposled nás na téma nefér prodeje šunky na Václavském náměstí upozornili samotní politici, kteří o tom napsali kdysi článek na svůj blog. Zajímavé je, že zrovna politici jsou v téhle kauze ti, co ten problematický stánek provozují.
Tak to asi nemají radost, když na takové vazby přijdete.
Ti lidé, co za tím stojí, mají hroší kůži. Těm je medializace úplně jedno.
Ale většinou vaše reportáž reálný dopad mají, ne?
No, někdy to trvá dlouho. A občas je naopak ta odpověď okamžitá. Třeba naposled Ředitelství silnic a dálnic ČR zareagovalo na naše video o fíglu s dražšími dálničními známkami pro turisty téměř obratem.
S jakou negativní reakcí na vaše videa se setkáváte nejčastěji?
S názorem, že lidé, které se snažíme medializací chránit od podvodu, jsou hloupí a že si za to můžou sami. Já si ale myslím, že tohle není fér. Je pravděpodobné, že i ti, kdo tohle tvrdí, někdy sami do nějaké pasti spadli, jen o tom nevědí.
Máte pocit, že podvody na turisty, jaké zažívají v Praze, mají ve světě obdoby?
To víte, že jo. A ještě lepší a sofistikovanější. I mně se za hranicemi několikrát stalo, že mě někdo podvedl a mně to došlo až zpětně.
Vnímáte, že jste za ty roky, co na podobné kauzy upozorňujete, dosáhli nějaké změny?
Myslím, že ano. Někdy ta místa, která kritizujeme třeba za jejich apatičnost vůči problému, tak zareagují a to mi přijde milé. Nejde nám o to, do nich jenom prudit. Já nevidím problém si s nimi sednout a vyměnit si své pohledy. Ale to nejhorší je, když je jim to jedno, když to nechtějí řešit vůbec nijak.
Vnímáte to tak, že svými videy děláte dobro?
Jejdamane, to nevím. Některým lidem vykouzlíme úsměv a jiné naopak… hodně naštveme.(smích) Pro mě je prostě morální hranice tam, kde někdo někomu vědomě ubližuje. To je špatně. To mě strašně štve. A chci proti tomu něco dělat.
Myslíte, že jsou podvodníci, o kterých natáčíte, nemorální?
Oni to tak vůbec nevnímají. Mají úplně jinou optiku. Když je třeba konfrontuju s tím, že někoho podvedli, tak na mě křičí, že nejsou zloději. Vyloženě je to uráží. Ale já si myslím, že když někdo zneužije nevědomosti slabšího, tak to prostě podvod je.
Nemáte někdy strach ze msty?
Nemám. (smích) Nevím, z čeho bych měl mít. Ale výhrůžky mi samozřejmě chodí. Naposled na nás jeden kluk, co mění peníze turistům na ulici, křičel, že na nás pošle svoje balkánský kámoše. Tak jsem se mu vysmál a upozornil ho, že se právě z přestupku přesunul do trestného činu vyhrožování. Ale spíš z toho mám srandu.
Samozřejmě vím, že je strašně štvu. Když vidí z dálky policajta, tak před ním utečou, mě si často nevšimnou a já je pak otravuju. Někdy jsou agresivní, jindy utíkají, a někdy mi chtějí dát peníze a prosí mě, abych je nechal být.
Všimla jsem si, že ve spoustě vašich videí někoho honíte.
(smích) To je pravda. Nejčastěji ty pouliční směnárníky. A jednou taky paní, co předstírala, že je postižená a na základě toho vybírala na ulici peníze. Ségra se na mě tehdy zlobila, že honit ženskou s kamerou už je moc, ale mně je vlastně jedno, jakýho pohlaví ten podvodník je. Tahle paní tím ubližovala všem dobročinným sbírkám a skutečně postiženým lidem, co ty peníze opravdu potřebujou.
Kam byste vzal české známé, co nejsou z Prahy?
Asi sem. (sedíme v malostranském ROESELu) Taky na paternoster na magistrátu, ukázal bych jim Malou Stranu a večer bychom zašli na Pražský hrad, kde po setmění není ani noha. Ukázal bych jim i Staroměstskou a Malostranskou mosteckou věž, z nich je fakt krásný výhled.
Co vy a architektura? Přijde mi, že k ní máte blízko.
Několik let jsem o ní natáčel pořad s Adamem Gebrianem. Vždycky říkám, že za mé desetileté přátelství s Adamem bych zvládl vystudovat první půlrok architektury na vysoké škole. (smích) Jediný můj vztah s architekturou je vlastně on. A cokoli bych vám o ní řekl, by bylo zprostředkováno přes Adama. Když jsem s ním, snažím se nasávat jako houba. Ale řekl bych, že si pamatuju asi tak jedno procento.
Celý život žijete v Praze, jak si podle vás stojí z pohledu moderní architektury?
Dělá se to tady všechno tak nějak napůl. Třeba nově otevřené Manifesto na Andělu – hezký, cool, vyvoněný stánky. Ale stojí vedle nejhnusnějšího parkoviště na planetě Zemi. Je to taková potěmkiáda. Nebo třeba Tančící dům. Jedna z nejnavštěvovanějších moderních staveb v Praze. A hned vedle ní vede dálnice. Je to tam fakt odporný. Turisti lítaj mezi ostrůvky šestiproudovky, aby si udělali fotku.
Děláte i reportáže z jiných českých měst?
Přesně tak, Pardubicemi nás protáhl kamarád, který odtud pochází. Naopak Liberecký kraj nás třeba oslovil sám a požádal nás o to, abychom je odprezentovali trochu jinak, že Liberec není jen Ještěd. Byli jsme i v Brně, Českých Budějovicích, ale i v Helsinkách, Kyjevě. Bylo jich za ty roky hodně, na spoustu z nich bych určitě zapomněl. Ale vždycky to bylo super.