Na první pohled působila křehce a trochu tajemně a příliš nepřipomínala to děvče ze seriálu. S herečkou Darijou Pavlovičovou jsme se náhodou setkaly v klášterní zahradě, povídaly si o létání ve snech, potápění, překonaném strachu z hloubky i nových rolích.
Co se vám vybaví, když se řekne slovo zázrak?
Momentálně je pro mě zázrak moment, kdy si uvědomím, že mám kolem sebe lidi, se kterými můžu být opravdu svá. Protože často právě ti, o kterých si myslíme, že nám jsou nejblíž, nakonec zklamou.
Něco jako zázrak někdy potkáte, když to vůbec nečekáte. Třeba na cestách. Vím o vás, že ráda cestujete sama. Jak to vaše putování začalo?
Já tady tu chuť cestovat měla odmalička, ale moji rodiče mají silný smysl pro zodpovědnost a občas se až moc obávají, co všechno by se mohlo stát, takže mě nikdy nikam nepouštěli ani s kamarády. Jezdili jsme samozřejmě jako rodina na dovo lené, ale taková ta chuť vyrazit s kamarády někam k moři, na hory a podobně, to bohužel v mém případě nebylo možné. Bylo mi řečeno: „Až ti bude osmnáct, tak můžeš.“ Kdy právě začala moje láska k cestování.
Co vás na tom baví nejvíce?
Osobně si nemyslím, že sólo cesta se zásadně liší od cest s přáteli. Ale miluju na tom, že má člověk úplnou svobodu rozhodnutí, na nikoho se neváže, kdykoliv a cokoliv si usmyslím, to můžu nebo nemusím dělat.
Když jste na cestách s někým, kdo je vám blízký, tak si užíváte ten společný čas. Stává se vám, že se s někým spřátelíte a zůstanete díky tomu na nějakém místě déle?
Když jedu na cesty sama na delší dobu, tak si většinou nic neplánuji, udělám si takový rozhled předem, co se kde nachází, co bych ráda viděla, co mě zajímá a co mě naopak nezajímá, kde jsou jaké možnosti ubytování a podobné praktické věci a informace.
Myslím si, že je hrozně nezodpovědné jezdit někam naslepo a neudělat si žádný rozhled. Když se pohybujete v cizí zemi, kde je to pro vás nové, tak si myslím, že je vždy fajn vědět alespoň základní informace. Když mám tuhle základní orientaci, tak se nechám unést tím místem samotným, nejednám podle nějakého konkrétního plánu. Jen vnímám, jestli to takto chci, nebo nechci, a snažím se nechat vést intuicí. Na každé cestě jsem potkala skvělé lidi, se kterými jsem se velmi spřátelila a třeba i signifikantní kus mé cesty strávila s nimi.
Do které země, co jste takto sama poznala, byste vzala své přátele?
Určitě ne na Bali.
A co se pokazilo? Co způsobilo ten dojem?
Je to o tom, že člověk vidí na sociálních sítích krásnou destinaci, bazény, oceán, přírodu, džungli. Přijedete tam a je to jiné. Vidíte velký kontrast mezi třídami, bohatí zahraniční turisti oproti místním lidem, ty rozdíly jsou hrozně velké. Byla jsem tam dvakrát a necítila jsem se vůbec tak skvěle, jak je to prezentováno. Možná jsem na některé věci citlivější než většina lidí.
Ale zažila jste tam určitě i něco pěkného…
Když jsem byla na Bali poprvé, tak jsem se tam naučila potápět, což byl můj dlouholetý sen. O potápění jsem snila, i když se hrozně bojím hluboké vody. Podvodní svět mě hrozně lákal a tohle se pro mě právě na Bali otevřelo.
V jak hluboké vodě jste se potápěla a jak jste ten svůj strach z hloubky překonala?
Neměla jsem dost času udělat si licenci, takže do nějakých deseti metrů. Potápění na Bali je vážně nádherné, jsou tam krásné korálové útesy, průzračná voda a bohatý podvodní život… Měla jsem úžasnou instruktorku, která se přistěhovala ze Švédska a zamilovala se do života na ostrově. Bylo to vlastně ještě kousek od Bali, takový miniaturní ostrůvek. Ona se tam přestěhovala, také se zamilovala do potápění a potom si řekla, že si udělá instruktorskou licenci, a začala potápění učit. A je to stále její velká láska. My jsme tam byly jedna na jednu, žádná skupinová záležitost. Byla hrozně citlivá, empatická, na všechno jsem měla čas, cítila jsem se s ní opravdu v klidu. Kamarádi mi vyprávěli své šílené zážitky z instruktáží potápění v obří skupině, kdy nikdo pořádně nic nevěděl, což si neumím představit.
Bála jste se někdy na cestách?
Občas se bojím všude, nejvíc se bojím tady.
A čeho se bojíte?
Lidí. Když jdu domů, tak jsem velmi obezřetná. Dostala jsem od svého přítele pepřák, tak se teď cítím trochu bezpečněji, ha, ale nevím, jak moc by mě zachránil. Měla jsem už párkrát nepříjemný zážitek. Kupodivu jeden z nich byl v Itálii na pobřeží Amalfi, úplně mimo turistickou sezonu mě pronásledovala partička chlápků. To bylo opravdu hodně nepříjemné. I v Norsku jsem se bála, když jsem šla na hotel ve večerních hodinách, tak mě cestou také pronásledovali dva muži.
Ráda bych věděla, co vám ještě dělá radost. Máte ráda cestování, přírodu, a dokonce jezdíte na koni. Byla jste ta holčička, která si odmalička přála koně?
Vyrůstala jsem na Černém Mostě s výhledem do luk a polí, které spojují Dolní Počernice a Černý Most. Tam měla jedna paní farmičku, kde chovala kozy, ovečky, králíčky a dva koně. Často jsme si od ní brali mléko a u toho jednou padl nápad, že kdybychom chtěli, tak se můžeme nechat svézt. A tak to začalo. Já i moje sestra jsme tam začaly jezdit. Na koni jsem seděla vlastně už jako miminko. Na všech poutích jsem to vyhledávala, takže ke koním mě to táhlo opravdu odmala. A koně jsou pro mě takové zhruba pětileté děti, které se všeho neustále bojí, člověk s nimi musí pořád o něčem debatovat. A přijde mi hrozně vtipné, že o nich lidé mají tu zažitou majestátní představu.
Máte teď svého koně, který by na vás jako to pětileté dítě čekal?
Já už svého koně nemám. Měla jsem koně v pronájmu, což je taková příjemnější varianta pro někoho, kdo není úplně finančně stabilní nebo ví, že nemá tolik času, kolik je potřeba tomu koni dopřát. Takže můžete mít koně v rámci částečného pronájmu. Potom existují bezplatné pronájmy, kdy vlastně majitelem toho koně zůstává pořád původní majitel, ale vy ho máte třeba u sebe v ustájení, platíte za něj veškerou péči a podobně. A já jsem toho koně měla v částečném pronájmu, kdy jsem ho měla pro sebe v konkrétní dny. Ale teď se v mém životě děly velké změny a děly se i v rámci jeho stáje, takže jsme se bohužel museli rozloučit. Ale má se skvěle a mohu za ním kdykoliv přijít na návštěvu.
Jak dlouho si vás pamatuje takový kůň? Bude si vás pamatovat za rok? Řekla byste, že se na vás ten kůň těší?
Upřímně nemám absolutní tušení, jak dlouho si kůň může člověka pamatovat, ale snažím se vždy o to, aby moje docházka byla frekventovaná, aby mu se mnou bylo dobře a naše společná práce dávala smysl. Podle mě, když s nimi člověk pracuje tak, že je to baví a vytvoří si vzájemný vztah plný důvěry, tak se pak kůň na své lidi určitě těší. Ale k pochopení koní vede dlouhá cesta. Hlavně je každý úplně jiný, je to stejné jako u lidí, mají každý svoje osobnosti, zkušenosti a minulost.
A chtěla byste časem vlastního koně?
Pořád nad tím samozřejmě přemýšlím. Je to velký sen, který mám odmalička, ale zatím by to byl nezodpovědný krok. Nemám bohužel jistotu toho potřebného času. To by mě pak hrozně sžíralo svědomí, že se mu nemůžu dostatečně věnovat. Ale po nějakém pronájmu se samozřejmě poohlížím. Je to ovšem celkem složité najít lidi se stejnou myšlenkou. Je spousta různých druhů ježdění a spousta přístupů ke koním a je těžké najít někoho, kdo na to nahlíží stejným způsobem. Takže uvidíme, ale doufám, že něco přijde. Každopádně vím, že se s koňským světem neloučím.
Od StarDance se vás asi všichni ptají na tanec. Připadal vám tanec zajímavý už dříve, nebo se to probudilo až při té soutěži?
Jako malá jsem chodila na baletní přípravku a chvilku mě to bavilo, ale v tom věku byla moje starší sestra mým největším vzorem, a protože chodila na balet, tak jsem pochopitelně musela taky. Ona se potom dostala na taneční konzervatoř
a já jsem si říkala, že to bude také moje kariéra. Ale potom, když jsem začala dospívat a hledat si i nějaké své koníčky, jsem zjistila, že mě to strašně nebaví. A tak jsem uprosila rodiče, aby mě tam už nevodili. Takhle jsem s tím sekla docela prudce, když mi bylo jedenáct nebo dvanáct. Ale myslím si, že je fajn, když má dítě pohybovou průpravu, kdy odmalička disponuje nějakou mobilitou, utváří se tím stavba těla. Každopádně potom jsem se začala věnovat víc koním, škole a taky jsem narazila i na herectví.
Narazila?
Ano, narazila. Odmalička jsem chodila na dramaťák, moc mě to bavilo, ale nikdy jsem si nepomyslela, že by to jednou mohla být i moje kariéra. Vlastně jsem ani tehdy netušila, že se dá herectví studovat na střední škole. Měla jsem od základky trochu neštěstí na školy… nebo kolektivy? Každopádně jsem školy nenáviděla, takže při zjištění, že můžu studovat něco, co mě baví, jsem ani neuvažovala nad jinou volbou. To, že na konzervatoři nevyučují matematiku, fyziku nebo chemii už bylo samozřejmě jen malé plus. (smích)
Jste ve věku, kdy ještě máte možnost všechno převrátit vzhůru nohama, takže to rozhodnutí studovat psychologii nebo jiný obor může padnout za rok nebo dva. Co vás na té psychologii lákalo?
Láká mě poznávání lidské mysli obecně. Hodně mě zajímaly myšlenkové postupy a motivace lidí. To, co je vede k určitým věcem a rozhodnutím. Proč se rozhodují právě tak, jak se rozhodují, co je ovlivňuje, že se chovají tak, jak se chovají. Ale je pravda, že mi to dalo hodně i do herectví, které s psychologií vlastně úzce souvisí.
Pro citlivého člověka je to hodně náročné povolání…
Je, to máte pravdu.
To je ale i herectví. Pokud do toho dáváte své emoce, snažíte se propojit s postavou, která neprožívá příjemné věci…
Je to přesně tak, jak říkáte, je to úplně šílená věc, která často lidem, kteří tohle povolání pozorují zvenku, vůbec nedojde. Já jsem sice začala natáčet různé projekty už velmi brzy, ale až teď mám pocit, že si k tomu začínám nacházet hlubší cestu i v rámci přístupu k roli. Myslím si, že málokdy je dobrý nápad začít s takhle obsáhlým řemeslem v tak brzkém věku. Ten výkon je kompletně v rukou režiséra, proto obdivuji režiséry, co z těch dětí na plátně vykouzlí absolutně přirozené herce.
Asi hodně záleží na osobnosti konkrétního herce, jaké má ty vrstvy osobnosti. Někdo třeba vytáhne tu odpornou postavu, kterou hraje lehce, protože ona v něm sedí ukrytá a on ji běžně ven nepustí…
Ano, ale myslím si, že právě všechny tyhle věci a vrstvy jsou ukryty v každém člověku, bublají pod povrchem a každý by je byl schopen v sobě najít a vytáhnout na povrch.
Záleží, jestli je chcete vytáhnout, protože někdy může být těžké v tomhle existovat…
Člověk nechce, ale v tomto případě musí, protože ta motivace je tam daná. To, proč se ponoříte do těch svých stínů. A já jsem vždy byla poháněná takovou tou sebekritickou motivací. Musela jsem a musím mít ten pocit, že jsem do toho dala opravdu všechno. Jinak nejsem dobrá herečka. Tenhle přístup mám bohužel nejen v herectví, ale ve všem, co dělám, musím do toho dát všechno. Neumím si představit, že bych teď šla natáčet a tu roli bych si důkladně nevytvořila a neobětovala jí úplně všechno, co mám. Což není o tom, že si obarvím hlavu na blond nebo něco podobného, ale o tom, že ukážu všechny svoje stránky.
Do které postavy se vám podařilo nejvíc ponořit? Určitě jste měla jiné pocity jako dítě, když jste hrála. A dnes je to jistě také zcela jiné…
Jak už jsem řekla, až teď u některých rolí, na kterých jsem pracovala, nebo mě teď čekají v průběhu dvou let, tak to je momentálně to, do čeho dávám nejvíc ze sebe. Hodně mě trápilo, jakým uměleckým směrem se moje kariéra ubírala, měla jsem nutkání to změnit. A teď vlastně ta změna přišla, za což jsem strašně ráda. A s tou změnou přichází i velká zodpovědnost, takže ty role, na nichž teď pracuji, jsou ty, do kterých konečně mohu investovat svoje psychické zdraví. (smích) Ale těším se, moc se těším a jsem zvědavá, jak to dopadne.
To zní jako splněný sen. Sny jsou vůbec zvláštní kategorie, ať už jde o noční snění, nebo naše přání. Zdají se vám sny?
Často se mi zdají sny, ve kterých se opakují místa. Místa, na nichž jsem byla, ale i taková, co jsem v reálném světě nikdy nenavštívila. Vybavuje se mi nádherný pohádkový útes s vodopádem. A na té skále je takový domeček, malá dřevěná chaloupka jenom s komůrkou a s ložničkou. Tam se ve svých snech vracím velmi často. Mám velmi akční sny, vždy se tam děje spousta věcí a skrz tohle místo jakoby prchám. A také se mi zdají místa, kde jsem vyrůstala. Čerňák se mi často objevuje v různých snových situacích. Samozřejmě také lidé, blízcí lidé, se kterými jsem roky nemluvila, ti se mi náhodně objevují ve snech, někdy i několikrát za sebou. Je to zvláštní. Sny jsou neskutečné. Vždycky mě hrozně zajímalo, co se za nimi skrývá. Často naivně listuji ve snáři, i když si myslím, že všechny tyhle věci si může rozkrýt člověk sám. Ve snáři se dočtete, že prcháte před svým osudem, máte strach z něčeho, z nevyřešených věcí a takové podobné věci. To samozřejmě všichni víme a pochopíme to i bez snáře.
Součástí mého snění jsou i takové zvláštnosti, že se mi zdá stejný obličej člověka, kterého jsem nikdy v životě, v reálném životě nepotkala. To mi přijde zajímavé. A potom znám takové to lucidní snění. Jako malá jsem uměla lucidně snít, aniž bych věděla, že něco takového existuje. V dětství mě totiž hodně trápily noční můry, takže jsem si vždycky, když nějaká přišla, představila, že přepínám kanál jako na televizi. A dokud se tam nedělo to, co jsem chtěla, tak jsem přepínala. Ale většinou se to vždycky stejně zvrtlo a někdo mě chtěl zabít, takže jsem si začala vymýšlet různé věci, třeba že umím létat. A skrz tenhle postup jsem si pak ve svých snech dělala, co jsem chtěla.
Létání ve snech je nejlepší, miluji létání ve snech. Teď se mi zdál skvělý sen o tom, že jsem byla v Bradavicích. I když se tam neodehrával žádný Harry Potter příběh, tak to bylo super, byla to taková skvěle promyšlená detektivka, kde jsem si mohla létat po tom nádherném zámku a řešit spoustu zajímavých věcí. Vždycky mě fascinuje, kde se to v mé hlavě bere. Už jsem měla i mnohokrát nápad, že si to budu zapisovat a třeba z toho vytvořím nějaký zajímavý scénář. (smích) Takže létání ve snech miluju a hrozně ráda bych je uměla ovlivnit, jako když jsem byla malá, ale už se mi to tolik nedaří.