Pro odvážné pokusy o propojování historické a soudobé architektury nebylo u nás dlouhou dobu místo. Díky úspěchu několika výjimečných realizací se ale možná začíná blýskat na lepší časy.
Architektura je často boj. Boj s časem, penězi, technologiemi i předsudky. Ani sebegeniálnější návrh architektů a architektek totiž nezaručí, že projekt dostane zelenou. Tvůrci musejí kličkovat mezi různými (a často protichůdnými) požadavky investorů, úřadů, stavebních firem i veřejnosti. Důležitou výbavou architektů je proto schopnost vyjednávat a prezentovat výhody jejich řešení.
Málokdo dokáže architekty v tomto ohledu přivést k většímu zoufalství než památkáři bránící status quo, kteří vehementně odmítají nové a neprověřené postupy. Ti mají totiž tendence neochvějně lpět na své pravdě „až do roztrhání těla“ a brzdit vývoj, hledání nových cest. Jak by ale vypadala naše města, kdyby takový postoj zaujímaly i předchozí generace? Kdyby se gotika nesměla dotknout románských staveb a barokní architekti si zas nemohli pohrát s renesancí? Byla by o dost chudší, o tom není pochyb.
Propojování nového se starým totiž pokaždé nabízí jedinečnou možnost vytvořit něco nečekaného, vzrušujícího, něco, co tu dosud nebylo. Zachovat důležité prvky minulosti a obohatit je o moderní vrstvu totiž může přinést takové kvality, na které žádná novostavba ani věrná obnova původního stavu památky nikdy nedosáhne.
Architektura je krásná ve své rozmanitosti přístupů k řešení jednoho problému. To, co funguje na jednom místě, může být jinde úplně mimo. Je ale potřeba hledat nové příležitosti a dávat prostor dobře odůvodněným experimentům. Minulost může vést v architektuře se současností podnětný dialog. Dokazují to také tři výjimečné české realizace z poslední doby, které vznikly jen díky odvaze tento dialog navázat.
