Je ředitelem jedné z největších humanitárních organizací ve střední Evropě, má tisíce zaměstnanců v Čechách i v zahraničí, pomáhá se svými kolegy milionům lidí ročně. Šimon Pánek je výrazná osobnost, snadno si získává pozornost i respekt. Zvláštní na něm nejsou jeho predispozice a talenty, ale to, jak s nimi dokáže pracovat.
Šimon mluví o egu, pokoře, o úsilí nebýt trpěným vůdcem a o tom, jak se snaží upozaďovat. Není to člověk, který by volil snadnější cesty. Mohl se stát politikem, možná i byznysmenem, ale vybral si daleko nebezpečnější a nejistější směr – pomoc těm nejzranitelnějším lidem u nás i za hranicemi.
Pokud vás napadá, že přes všechna rizika a nedostatečné finanční ohodnocení, kterou s sebou tahle práce nese, si můžete být jisti alespoň společenským oceněním a respektem, jste na omylu. Ne všichni si myslí, že pomáhat druhým je správné. Na opakované útoky od veřejnosti, a především od některých politiků, reaguje Šimon se sebevědomím sobě vlastním a neúnavně znovu vysvětluje financování a chod Člověka v tísni, který pracuje s více než dvoumiliardovým obratem.
Základy jeho cesty k řízení humanitární organizace se dají nalézt mimo jiné ve fascinaci dálkami a cestováním. Vzpomíná na svou první výpravu s mámou do zahraničí nočním vlakem. „Jakmile to šlo, začal jsem cestovat sám. Poprvé na Slovensko, pak do Rumunska, v druhé půlce 80. let i do Sovětského svazu.”
Doba před revolucí pro něj byla dost formativní. Společně s partou jezdívali na hory, na vodu, a dokonce přemýšleli nad konceptem časově omezené emigrace. „Uvažovali jsme, že utečeme přes Jugoslávii. Ne proto, abychom opustili zemi úplně, tady jsme chtěli být. Ale proto, abychom projeli svět. I s tou možností postihu.“ A objevení světa za hranicemi vlastně vedlo k první misi. Tou byla pomoc Arménii po zemětřesení v roce 1988. „Dost to s námi tehdy zatřáslo, protože jsme tam byli a měli k ní blízko. Tehdy se tam sesypaly baráky jak domečky z karet.“
Už tehdy se projevovala jeho silná osobnost a schopnost táhnout skupinu. Odjakživa měl charisma a přirozený respekt, který mu pomáhal a stále pomáhá v těch nejkrizovějších momentech, kdy je třeba se rychle rozhodnout. „Já jsem takový lídrovský typ, říkám tomu náčelnictví. To je dar, který sobě člověk dostane do vínku. Kdysi jsem spoluvedl tu naši partu, zakládal oddíly, do toho kdeco organizoval. Vždycky jsem se trochu rval dopředu.“
Co ho ale odlišuje od jiných vůdců, je sebereflexe a snaha tuto svou predispozici využívat jak v pracovním, tak osobním životě vědomě a s ohledem na ostatní. Je vlastně sympatické slyšet mluvit člověka s tolika úspěchy o svých nezdarech a limitech bez příkras. „Moje práce není vedena jen pohnutkami dělat dobré věci. Je v tom i jistá míra exhibice a potřeba uznání. Na začátku jsem byl nevědomý lídr, uměl jsem lidi strhnout a vést. Teď ale vím, že důležité je taky mít plán, představivost toho, jak ta cesta, kam lidi vedeš, vypadá.“
Šimon dlouze popisuje historky o tom, jak s kolegy v průběhu let narážel a jak ostré byly někdy jejich výměny názorů. Jak sám říká, kritika je důležitá, posouvá jednotlivce i celou organizaci dopředu. Rád v Člověku v tísni pracuje s lidmi s názorem, ale kverulanty nesnáší. Jeho cesta od trpěného vůdce, který svým přirozeným respektem občas stínil méně průbojné spolupracovníky, vedla k postupné snaze dávat prostor i ostatním. „Když je lídr silný, rychlý, má nápady, často ty ostatní zastiňuje. Oni pak nerostou a jsou frustrovaní. To nemůže dlouhodobě fungovat. Začal jsem se proto časem více upozaďovat, a to se mi myslím zatím vede.“ Z toho, že by ho ale někdo z kolegů takto přerostl, strach nemá. „Nikdy jsem nepřemýšlel v obranářském módu – jestli mě náhodou někdo v nějaké oblasti nepředběhne. Pro mě je nejdůležitější, aby byl Člověk v tísni lepší a lepší.“
Důvody, proč si Šimon nevybral cestu podnikání nebo práce v korporátu, jsou zakořeněny v jeho rodinném zázemí. „U nás doma se třeba nemluvilo o penězích, ale o hodnotách. Chtěl jsem být jako ti kladní hrdinové, kteří žijí dobrodružný život a stojí vždycky na správné straně.“ Zní to jako vystřižené z mayovek, jediný důvod to však nebyl. Šlo též o vztek a osobní misi. „Vztek na to, že nejsme schopni ty války zarazit. Že v nich živoří a umírají civilisti. Tak jsem si řekl, že musím proti tomu svinstvu, který jsem viděl v prvních válkách začátkem devadesátých let, něco udělat.“
Když hovoříte s ředitelem největší neziskovky, kterou za roky jejího působení prošlo už 14 tisíc zaměstnanců, máte pocit, že stejně nejraději mluví o lidech, co Člověka v tísni tvoří. K sobě je přísný, a i když se považuje za ješitného, debaty o něm a jeho kariéře ho moc nebaví. O svých dětech a rodině nemluví do médií téměř nikdy. Snaží se je od úskalí veřejného života co nejvíce chránit. Největším naplněním a hrdostí jsou mu lidé, kteří stojí po jeho boku. Ti, co vzdělávají děti v uprchlických táborech v Sýrii, pomáhají ohroženým dívkám v Nepálu, poskytují humanitární pomoc vnitřním uprchlíkům v Etiopii, v Česku podporují samoživitelky, děti z chudých rodin a předlužené dospělé a ve světě hájí nezávislé novináře, právníky a bojovníky za lidská práva.
Nikdo z nich nelení, a to je dobře. Pracují za nás všechny, aby byl svět o trošku snesitelnějším a bezpečnějším místem k životu. A nám nezbývá, než se alespoň symbolicky zapojit a podpořit jejich fungování finančně. Šimon Pánek je člověkem na svém místě. Společně se svými kolegy už třicet let připomíná, že vyspělá společnost se hodnotí podle toho, jak se dokáže postarat o své nejslabší spoluobčany, a že zodpovědnost je na nás všech.
Přispějte na na dárcovský účet Člověka v tísni – 76327632/0300.