Ona je designérka, on je designér. Potkali se před 15 lety na vysoké umělecké škole a zamilovali se do sebe. Oba začali tvořit pod svou vlastní značkou, oba pravidelně vystavují na tuzemské největší přehlídce českého designu Designblok, oba byli nominováni na prestižní cenu Czech Grand Design. Jejich tvůrčí cesty na sebe ale nenaráží, ladně se prolínají. Vzájemně se inspirují, radí se, podporují, sdílejí materiál. Přestože jim působení ve stejném oboru vyhovuje, v jednom ateliéru by znovu pracovat nechtěli. Eliška Lhotská je známá šperkařka, Ondřej Vicena navrhuje luxusní brýle a jejich aktuálním největším společným projektem je druhé dítě na cestě.
Jak jste se k designu dostali?
E: Asi začnu já, protože Ondřej se k němu dostal přese mě. (smích) Já přes mého tatínka, který je sklářský výtvarník. Rodiče mi v dětství řekli, že jsem šikovná po nich, tak bych měla jít na stejnou střední školu, kde se oni seznámili, sklářskou v Železném Brodě. Vybrala jsem si obor bižuterie. Pokud bych zůstala zde, tak bych asi působila jako vzorkař v nějaké firmě, která vyrábí bižuterní komponenty, mě ale baví se stále posouvat dál, jak v tvorbě, tak i v podnikání. S Ondřejem jsme se potkali na vysoké škole v Plzni, teď se jí říká Sutnarka. Původně jsem neměla velké ambice, prostě jsem si od dětství jen navlékala korálky, byla jsem spokojená a stále to rozvíjela. Obor šperku se ale od devadesátých let hodně posunul. Myslím, že jsme z těch prvních generací, které budovaly jeho aktuální podobu, teď už bych začínat nechtěla.
O: Já jsem v Plzni studoval konceptuální umění. K výtvarnu jsem se dostal skrze kreslení, které mě bavilo už od dětství. Naše rodina je herecky založená, vyrůstal jsem v kulturním prostředí, ve studiu na umělecké škole mě tedy podpořili. Po dostudování jsem se dostal na UMPRUM, na které jsem před měsícem dodělal doktorské studium.
Pro Elišku byla volba šperku zřejmá už od dětství. Jak si vás našla tvorba brýlí, Ondřeji?
E: Dřív jsme hodně chodili na bleší trhy. Ondřej sbíral brýle a po čase už jich měl tolik, že je musel nabízet dál, a tak založil projekt Optiqa.
O: Já brýle nosím, zajímám se o ně. Mám rád historii a přišel jsem na to, že tu kdysi existoval česko – slovenský design brýlí a konkrétní designér, který navrhoval obroučky pro celou zemi. Nadchlo mě to a rozhodl jsem se, že začnu vlastní brýle navrhovat a vyrábět. Brýle mají poměrně blízko ke šperku, dost se mi hodí, že můžu využívat materiály a komponenty, které Eliška nakupuje pro svou tvorbu. (smích) Je to takový šperk na oči, něco, co s vámi kompletně sroste.
Jak se navzájem inspirujete v tvorbě?
E: Jsme spolu asi šestnáct let. Dali jsme se dohromady tak nějak přirozeně, umění je životní styl, občas nemluvíme o ničem jiném a je pak přirozené, že koho to neotravuje, dá se dohromady. (smích) Myslím, že jsme spolu v tvorbě hodně vyrostli. Dost se nám prolíná, kdo koho v čem inspiruje.
Neuvažovali jste o společném ateliéru nebo prodejně?
O: Ten jsme měli, ale byl jsem odejit. (smích) Ze srandy jsme si říkali, že abychom spolu mohli zůstat, nesmíme spolu pracovat. E: Mně přijde, že ženy mají trošku jiný systém práce. O: Ale dopadlo to dobře. S kolegou Michalem Pavlátem jsme se donedávna věnovali jen brýlovým rámům, ale teď otevíráme oční optiku v Jungmannově 4 na Praze 1 a budeme tam brýle osazovat i čočkami. Kvůli tomu si ještě dálkově dodělávám vzdělání optiky a optometrie. E: Je to strašný šprt!
Vnímáte mezi sebou nějaký náznak konkurence?
O: Je pravda, že jeden rok jsme oba byli nominováni na cenu Czech Grand Design, ale naštěstí ji vyhrála Eliška. (smích) E: To měl Ondřej štěstí. Ne že by mi na tom tak moc záleželo, ale přijde mi, že mám tu tvorbu víc vydřenou. K Ondřejovi to hodně přichází samo, objevil produkt, který zajímá širokou veřejnost. Dokonce napsal knihu o historii brýlí, optici si ho zvou na svoje srazy, v jejich komunitě je takovou celebritou.
