Umění je můj největší přítel

Přicházím k Nákladovému nádraží Žižkov a vítá mě oprýskaný nápis, odrážející se v kalužích. Je čerstvě po dešti a dveře mi otevírá Petr Písařík v barevných punčochách, stylových brýlích a čepici s kšiltem. Jeho ateliér je místo, kam by se běžně vešla celá umělecká skupina, všude jsou rozpracované obrazy a jeho netradiční mnohavrstvou malbu posetou skleněnými korálky si tady můžete prohlédnout ve všech fázích procesu. Skleněné objekty a instalace společně se sochami, nářadím a materiálem vytvářejí zvláštní krajinu, ve které má každý předmět svůj význam. Petr mě usadí do ikonické židle, jejíž návrh vznikl v dobách Bauhausu, a staví vodu na čaj. Jsem překvapená. Díky naprosto dokonale promyšlené konstrukci se cítím jako v tom nejpohodlnějším křesle. Popíjíme čaj ze zlacených hrnečků z nedalekého bazaru a Petr vypráví o svých výpravách do skláren, kam si jezdí pro polotovary, jako jsou cylindry lamp nebo části skleněného nádobí a dekorací. Při hledání míst na focení portrétů pak nepřestávám objevovat další a další zákoutí, malby na podlaze, rozpracované věci, a najednou se ocitáme na rampě u starých, už dávno nepoužívaných kolejí zarostlých vysokou trávou. Kromě toho, že se v ateliéru občas koná nějaký mejdan nebo jej navštíví sběratel, udělal Petr jednu z prezentací právě i tady na kolejích…

Petře, co pro tebe znamená umění?

Umění je pro mě celý můj život. Já si dost dobře nedovedu představit, že bych ho nedělal. Z toho důvodu jsem taky překonal všechny nesnáze a nakonec jsem šťastný, že je mi v tom směru osud nakloněn.

Myslím, že umělcem se člověk narodí a pak přichází fáze, kdy se rozhoduje, jakých prostředků pro své záměry využije. Kdy sis uvědomil, že umění je tvoje cesta?

Rozhodl jsem se v šesti letech, že budu umělcem. Já si úplně dobře vybavuji tu scénu, kdy mě otec drží za ruku a na chodbě se mě ptá, čím bych chtěl být, a já jsem se tak na něj nahoru podíval a odpověděl: „Buď malíř, nebo potápěč.“ A úplně přesně si pamatuji, co mi na to otec odpověděl. „No, vzhledem k tomu, že jsme suchozemská země, tak radši malíř.“ V té době jsem si hodně maloval, a protože otec uměl hrát na sedm nástrojů, věděl, že je potřeba to trénovat a už od malinka jsem měl hodiny u člověka, který byl u nás za první republiky asistentem malíře Jaroslava Panušky, jmenoval se Ludvík Makovec, a ten mě připravil na zkoušky. Souběžně jsem chodil do Lidové školy umění. A bylo to tak intenzivní, jako když chceš hrát dobře na nástroj, takže jsem kreslil několik hodin denně. Myslím, že to byla dobrá cesta, protože za komunistů nebylo lehké se dostat na takovou školu. Začal jsem studovat v Uherském Hradišti a pak jsem se dostal i na Akademii. Začal jsem původně na malbě a skončil na instalaci a na soše. Takže se to nějakým způsobem propojilo, protože mi ta plocha nestačila a potřeboval jsem k tomu začít vytvářet i nějaké trojrozměrné věci. Hodně mi pomohlo studium instalace u Stanislava Kolíbala, protože je to vlastně řešení vnitřního prostoru. Vždycky se snažím svou práci prezentovat v nějakém emočním stylu. Takže i to prostředí pomáhá působit na diváka.

Na co jsi pyšný?

sem pyšný na to, že mám díla v takových institucích, jako je například Národní galerie nebo Evropský parlament. To člověka potěší, když se tam jde podívat a můj obraz visí v tom rohlíku v Bruselu. Nejvíc jsem ale pyšný na to, že jsem schopen se uměním vůbec uživit, protože to tady není vůbec lehké.

Vystavuješ ale i v zahraničí…

To vždy rád, výstavy v cizině nejsou špatné. Teď na podzim bych měl vystavovat v Miláně. Žít jsem tam ale nikdy nechtěl. Vždycky po čtvrt roce jsem chtěl domů. Mně se líbí tady. Mám rád naši architekturu a krajinu. Narodil jsem se v Jižních Čechách, tam mě to taky baví, ale doma jsem v Praze. Já potřebuji mít okolo sebe kulturu, chodit na muziku, a to nejen na vážnou, ale například i na nějaké japonské DJ, na výstavy. Mám tady kamarády napříč sociálními vrstvami. Od profesorů na Karlově Univerzitě až po napravené vrahy.

Kde se bere ta pestrost?

To bude těmi mejdany. Já jsem byl v devadesátých letech hodně známý svými večírky. Měl jsem v Celetné velký ateliér, který mi tenkrát platil architekt Jirka Stříteský. Tenkrát jsem dělal mejdany hodně často, dneska je pořádám tak dvakrát do roka. A vždycky se sejde hodně zajímavá společnost od osmdesátiletých po mladé, což je skvělé. Vždycky tady hraje nějaký zajímavý člověk, jako například Varhan Orchestrovič, kterého mám moc rád, nebo skvělý DJ, k tomu zařídím dobré jídlo, co nám připraví nějaký známý kuchař, a pak už jen korzuju a snažím se, aby byla dobrá nálada.

Všimla jsem si tvých maleb na podlaze. Mají nějaký speciální účel?

Já hodně maluju na zemi, a proto jsem parkety pokryl deskami. Vždycky uklízím tak, že když zametu, tak celou podlahu natřu na bílo a není špatné to nějakým způsobem přizpůsobit prostředí a domalovat to, co se k těm instalacím zrovna hodí. Je dobré, že se to dá pak přetřít.

Kolik máš momentálně rozdělaných obrazů?

To ani nevím, ale dělám to všechno najednou. Někdo maluje po jednom, ale já to dělám tak, že mám termíny výstav a mezitím pracuji na jednotlivých věcech, ale když se blíží nějaký termín, tak aby to bylo co nejvíc ze mě, snažím se těsně před tím, než se to veze do galerie, vše zkompletovat z těch věcí, co mám do tří čtvrtin hotové. Takže do nich tu atmosféru můžu hodně rychle dostat, protože samy o sobě jsou už docela daleko. Je to fáze, kdy mám za sebou například rok práce. Ale v tomhle období těsně před výstavou do nich můžu dostat nějaký druh autenticity z toho určitého období. Proto taky dělám souběžně ještě instalaci, protože mám pocit, že se do toho otiskne více moje momentální nálada.

Co tě ovlivňuje?

Hodně věcí. Zpozoroval jsem například, že když někam odjedu, tak mám po návratu úplně jinou barevnost, což je zvláštní. Proto mám vždycky své ateliéry hodně velké, abych nemusel pokračovat nebo hned uklízet, když mi to zrovna někde nejde. Běžím vedle a snažím se tu atmosféru posunout dál na nějakých jiných věcech. Není to úplně ekonomický způsob, protože ty věci v průběhu práce dost měním. Mám samozřejmě nějaká kritéria nebo mantinely, v nichž to chci držet, ale nechám se vést, když je tam najednou pocit, že bych mohl uhnout z toho původního nápadu, tak to dělám. Ty věci jsou potom opravdu zažité. A i když to jsou monochromy, je vidět, kolik je tam vrstev a kolikrát jsem to předělával. A proto tomu lidi věří a myslím, že to díky tomu systému práce tak funguje. Tím, že do svých děl člověk dokáže vnést nějakou energii, která v nich přetrvává a pak nějakým způsobem vibruje směrem k divákovi. Některé obrazy hrnu před sebou a říkám, že mi vzdorujou, a některé zase projdou skrze mě krásně a já je udělám během několika dní.Co potřebuješ k práci?Rád pracuji, když na to mám čas a nemusím nikam odcházet, nic řešit. Nejradši mám, když se to táhne a nikdo mě neruší. A když po deseti hodinách zjistím, že mi to jde, tak se u toho snažím vydržet co nejdéle. A když mi mozek pracuje na plné obrátky, tak u toho sním klidně dvě večeře.

Kteří umělci tě inspirují?

Vždycky se mi líbily věci mého profesora Stanislava Kolíbala a pak jsem moc rád, že mám nějaké obrazy od Vladimíra Skrepla. A taky jsem moc rád, že si užívám přátelství s Jirkou Dokoupilem. To je pro mě výjimečný člověk připravený každému pomáhat.

Kdo je podle tebe umělec?

Umělec je ten, kdo dokáže skrze sebe přetavit skutečnost a nastínit budoucnost. Chápu to tak, že dneska celá společnost vnímá například impresionisty jako něco úžasného, ale trvalo to dvě stě let, takže si představuji, že když je to opravdové umění, tak předznamenává nějakým způsobem to cítění davu. To, že zrovna tahle estetika společnost v širším měřítku zasáhne až po nějaké době, protože to pravé umění přetrvává. Kvalita, kterou v tom vždycky najdeš. Navíc tito lidi musí věřit a uvěří ti jenom v případě, když uvidí tvůj zápal. Kdyby mě zavřeli někam do kobky, tak tam ryju nějaké obří grafitti do zdí. Umění je můj největší přítel. Nikdy bych nevěřil, že mi to bude dávat takovou zvláštní možnost cítit tu jedinečnost lidského bytí. To, že můžeme dělat umění, to je zpráva odněkud shora od Pánaboha, říkejme tomu, jak chceme, ale je to zpráva o tom, že existuje něco dalšího.

Co má pro tebe ještě takovou sílu kromě výtvarného umění?

Nejsilnější mi připadá hudba. Tu nemusíš překládat ani vysvětlovat. Zvuk je opravdu mocný.

Baví tě ale i architektura…

Čím víc mám možnost sledovat architekty, jak pracují, tím víc mě jejich profese fascinuje. Minulý rok jsem pracoval s Josefem Pleskotem, když dělal rekonstrukci jedné vily a já tam namaloval čtyři stropy. Nebylo dne, kdy bych si neužíval různé detaily. To, jak pracuje s různými hmotami a jaké druhy betonu se vůbec dají odlít. Hodně mi to pomáhá, když přemýšlím o svých objektech, a dost mi záleží na tom, jestli jsou na zemi, nebo na vysokém soklu. V tom je socha úžasná. Můžete ji obejít a vnímat ze všech stran. To potom vznikají ještě úplně jiné napnelismy a cukatury. Myslím, že bohatí lidi si kupují ručně modelované sochy odlité do bronzu, aby si na ně mohli sahat. Je to úplně jiný pocit, než ji jen vidět. Já jsem měl letos možnost osahat si sochu od Alberta Giacomettiho a z toho mám dodneška husí kůži. Na té soše jsem naprosto zřetelně viděl, kam dával prsty. A v takové mezírce například otlačil malíček, ale chtěl ještě dál, a to už se mu nepovedlo, tak je tam otlačený jeho nehet. Když máš možnost si na takové dílo sáhnout, tak to úplně jinak nacítíš, než když je to v muzeu ve vitríně.

Petr Písařík

Absolvent Akademie výtvarných umění v Praze v ateliéru Stanislava Kolíbala, Milana Knížáka a Aleše Veselého. Je jedním ze zakladatelů umělecké skupiny Pondělí. Celosvětově respektovaný autor pracuje s postmoderní ideou proměnlivosti. Skrze ni prezentuje svá eklektická díla ojedinělými technikami s využitím zdánlivě neslučitelných materiálů a forem. Kombinuje netradiční malbu, reliéf, broušení, objekt, sochu a fotografii s přesahem do jedinečných monumentálních instalací a prostorových změn. Během posledních třiceti let představil svá díla v Bruselu, Paříži, Vídni, Londýně, Záhřebu, Bratislavě a v Hangzhou v Číně. Mezi jeho nejvýznamnější expozice v České republice patří Tondeo Materiam (GASK, Kutná Hora 2021), StarDust (Vila Pellé, Praha 2020), Space maker (Galerie Rudolfinum, Praha 2018) a Discobolos (Galerie Miroslava Kubíka, Litomyšl 2015). K posledním dvěma uvedeným vyšly stejnojmenné autorské publikace. Jeho dílo je zastoupeno v mnoha veřejných sbírkách. Svým rozsahem překračuje pomyslné zdi galerie. Setkat se s ním můžeme rovněž na nevšedních místech, sochařských a sklářských symposiích a v rámci charitativních projektů.