Ukradený čas

Jako restaurátor se propracováváš vrstvami barev a nánosů jako kronikou místa. Jak vnímáš čas?

Restaurování je zdlouhavá činnost a čas při ní utíká rychle. Poslouchám rádio a vnímám, jak končí jeden pořad a hned další, a najednou je večer. Od rána do večera čelem ke zdi. Je jaro, je léto a je podzim, já jsem stále ve stejném interiéru, stále u stejné zdi. Nedávno jsem restauroval mozaiky na hřbitově a všímal jsem si barevných plastových květů na hrobech a začal jsem si je fotit. V té době jsem maloval plastové hračky a líbila se mi jejich výrazná barevnost, lesky na povrchu plastu a prostupování světla. Stále kvetoucí, barevné plastové květy jsem vnímal jako touhu po překonání konečnosti a napadlo mě, že by z toho mohla být celá výstava. Hřbitovní kvítí. Začal jsem je malovat a vzniklo z toho několik obrazů s názvem Květ času. Květ považuji za metaforu času, života, lásky. Z poupěte vykvete, rozvine se a usychá. Tuto metaforu hezky vyjádřil Michael Ende v knížce Děvčátko Momo a ukradený čas: „Lidský čas sídlí v srdci v podobě překrásných, omamně vonících květů. Každý člověk má svůj vlastní čas. A tento čas je živoucí a znamená život jen tak dlouho, pokud svému vlastníku opravdu patří…“

Jaký je tvůj nejhlubší zážitek spojený s restaurováním?

Když jsme v roce 2016 restaurovali mozaikovou výzdobu v královské hrobce pod katedrálou svatého Víta, chodil jsem katedrálou do práce se zatajeným dechem. Trávil jsem celé dny mezi sarkofágy Karla IV., jeho manželek, Jiřího z Poděbrad, Rudolfa II. a dalších, čistil jsem mozaiku a doplňoval vypadané mozaikové kostky.

S každou novou zakázkou přichází euforie z objevování. Odkrýváním nástěnných maleb, které byly po dlouhá desetiletí skryty pod nánosy druhotných přemaleb, znovuobjevováním maleb, o kterých už nikdo nevěděl, zpřítomňuji dědictví minulosti z dob, kdy si předchozí majitelé nechávali zdobit interiéry nástěnnými malbami. Představuji si interiéry s dobovým nábytkem, muže v černých oblecích a s klobouky na hlavě, ženy v dlouhých sukních a se složitými drdoly. Uvědomuji si, že dnes žijeme v jiných souvislostech, často ty interiéry slouží jinému účelu, jsou jinak zařízené, a i dnešní lidé jinak vypadají, mají jiný vkus a jiné chování. Znovu odkryté nástěnné malby se často dochovají jen ve fragmentu a už mnohdy nevíme, jak doopravdy vypadaly v době svého vzniku. Nevadí mi to. Romantické cítění, které náš dobový vkus přejalo, nám dovoluje prezentovat malby ve fragmentu. Není to návrat do minulosti, ale jen vzpomínka na ty, co tu byli před námi. Věřím, že zpřítomnění této vzpomínky vede k větší pokoře a úctě nejen k umění a řemeslu našich předků, ale i k jejich příběhům a zkušenostem. Mám pocit, že se restaurováním spolupodílím na vytváření velkého romantického snu o minulosti.

Snažíš se v historických objektech zachránit malby, které podlehly v průběhu let působení času, lidské lhostejnosti, nebo hlouposti. Jaký je to pocit, vracet jim původní podobu?

Každá zakázka je v něčem jiná. Nyní restauruji se svou ženou na zámku Zákupy v kultivovaném prostředí habsburského letního sídla, ale restaurování nástěnných maleb probíhá většinou na stavbě, během rekonstrukce objektu. Všude je prach, celou stavbou duní sbíječky, míchačky a pohodové české rádio. Málokdo mluví česky. Stavbou zní ukrajinština, bulharština, slovenština, nadávky a vulgarismy. Všechna řemesla jsou na stavbě nezbytná. Elektrikáři, topenáři, instalatéři, bez nich by dům nefungoval. Jen restaurování je zbytné. Pokud se nezachrání nástěnné malby, nic se nestane. Dům může stát i bez nich. Restaurátoři stavbu jen komplikují, prodlužují a prodražují. Myslí si to většinou stavbyvedoucí, kteří v tom, co děláme, nevidí žádnou hodnotu a dávají nám to často najevo. Přesto se díky restaurování zviditelní kus historie, která dá objektu duši.

Jak to probíhá prakticky? Lidé mívají dost romantické představy o prázdninovém životě na zámku…    

Když restauruji mimo domov, večery trávím na ubytovně. Pracuji od rána do večera, abych využil čas. Obědvám v hospodě a nechutná mi to. Celé odpoledne mi je z oběda těžko. Odkrývám starou zničenou malbu od druhotných nátěrů. Doslova škrábu skalpelem omítku plnou plísní, která mi padá do obličeje. Ve tváři a na rukou se mi dělá ekzém a dostávám alergickou reakci. Celý den balancuji na vratkém lešení, lezu nahoru a dolů, tahám kýble s maltou, bolí mě ruce i nohy. Ale když se to povede, mám z toho radost. Těší mě, že zůstal zachovaný kousek historie. Když je to hotové, mám pak divný pocit, že bych měl odjet a už bych se tam neměl vrátit. Když nás na restaurátorské zakázce spolupracuje víc, balíme si věci a loučíme se, je to, jako kdybychom odjížděli z letního tábora.

Je těžké vypnout umělce v sobě, potlačit vlastní kreativitu a soustředit se jen na původní dílo?

Jsou situace, kdy se i v restaurování prostor pro kreativitu nabízí. Pokud to není památkově chráněný objekt a architekt je nakloněný kreativnímu řešení, je to příležitost pro interpretaci a hledání nového výrazu. To se stalo například ve Vysoké u Mělníka. Místnost dříve sloužila jako velký slavnostní sál bývalého hostince, ve kterém se pořádaly veselice, kde se hodovalo a tančilo. Během rekonstrukce budovy byla na stropě sálu objevena historická výmalba, která byla stavebně odkryta. Původně se s žádnou malbou nepočítalo, ale nová situace přinesla nové myšlenky.

Na přání architekta jsme malbu pouze odkryli, konzervovali a ponechali bez barevných retuší a rekonstrukcí. Na stropě se vzájemně prolínají dvě vrstvy malířské výzdoby. Zvolený způsob prezentace není návrat malby do původního stavu, ale kreativní přístup k historii. Nápaditým způsobem vytváří nové souvislosti, probouzí fantazii a vědomí historické kontinuity. Odkrytím fragmentů nástěnných maleb a jejich konzervováním, bez dalších zásahů do barevné vrstvy se otevírá prostor pro fantazii. Baví mě i prolínání několika malířských vrstev. Odkrývá to bohatou historii objektu. Restaurování nástěnných maleb je často zároveň i interpretace restaurované malby. Je to interpretace historie, která může fungovat nejen v kavárnách, ale i v luxusních interiérech. Láká mě kombinovat staré a nové, aktualizovat a dávat do nových souvislostí.

Jakým způsobem se dokážeš naladit na osobnost a energii umělce, co vytvářel dílo, které restauruješ?

Dekorativní nástěnné malby, kterým se převážně věnuji, většinou nemají osobitý rukopis. Často je to anonymní řemeslná práce zručných malířů dekoratérů. Práce restaurátora je anonymní a neměla by být vidět. Při restaurování se soustředím na odkrývání malířské vrstvy od druhotných nátěrů, zpevňování, tmelení omítkové vrstvy a retušování barevné vrstvy. Osobnost umělce, který dílo vytvářel, není při restaurování nástěnných maleb tak důležitá.

Všimla jsem si především tvé volné tvorby, malby, a až později jsem se dozvěděla, že se věnuješ restaurování. Jak ses k tomu oboru dostal?

V maturitním ročníku na střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově jsem zkoušel příjmačky na AVU i VŠUP, ale nevzali mě. Když jsem se dozvěděl o tehdy čerstvě otevřené soukromé restaurátorské škole v Litomyšli, přihlásil jsem se do ateliéru Restaurování nástěnné malby. Už během letních praxí na střední škole jsem pomáhal tátovi na restaurátorských zakázkách, kde jsem přičichl k restaurování, což nasměrovalo mé další kroky. Za maturitní téma jsem si vybral kopii figurální nástěnné malby z kostela sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Svatý Lev Veliký z Vyšehradského kostela visí na chodbě supšky dodnes. Díky pomaturitnímu studiu restaurování jsem se seznámil se svou budoucí ženou Petrou. Během prvních zakázek, na kterých jsem po škole pracoval, jsem poznal, jak je restaurování stresující a odpovědná práce. Cítil jsem, že ještě nemám dostatek zkušeností, a připadal jsem si nedovzdělaný. Hlásil jsem se na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a měl jsem to štěstí, že mě napodruhé přijali. Poprvé mě nepřijali, protože jsem jim připadal moc jako restaurátor. Jistě měli pravdu. Restaurování jsem vnímal na rozdíl od svých spolužáků jako soubor znalostí a zkušeností, sloužících k uživení, nikoli jako způsob seberealizace. A pokud jde o malování, vždy jsem kladl důraz na čistotu provedení, na techniku a technologickou korektnost malby. Exprese, velká malířská gesta a malířské experimenty mi byly zcela cizí. Inspiraci jsem nacházel v barokních a středověkých malbách.

Jak moc ovlivňuje tvoji volnou tvorbu to, že jsi tak fyzicky blízko uměleckým historickým dílům?

Učí mě to trpělivosti, úctě k řemeslu a pokoře. Ovlivňuje mě i kontext, ve kterém se nacházím. Například když jsem restauroval na faře v Krnsku, byl jsem ubytovaný v motorestu. Po večerech jsem začal kreslit. Trávil jsem večery v ubytovně s tušovou kresbou, lahví vína a poslechem nahrávek mluveného slova. Nechal jsem svou ruku, ať si dělá, co chce a nezasahoval jsem do kreslení vědomě. Začaly tak vznikat první intuitivní lineární kresby. Bavilo mě to, a když jsem si zpětně prohlížel celý pokreslený blok, uvědomil jsem si, že fotorealistický obraz namaluje hodně malířů víceméně podobně, ale kresba je jedinečná. Lidská ruka je jedinečná a žádná kresba není stejná. Každá linie vypráví svůj příběh. V jednom bodě začíná, probíhá v čase a na jiném místě končí. Z kreseb vznikla výstava. Další rok jsem maloval štětcové lineární kresby asfaltem na dvoumetrový měděný plech.

Když jsem pozoroval štětec, jak při kreslení doslova tancuje po plechu, jakou za sebou zanechává stopu, napadlo mě na vernisáž výstavy, kde jsem plechy představil, pozvat baletku. Tancovala variaci Cukrové víly z baletu Louskáček a představoval jsem si, jak špičky jejích baletních piškotů zanechávají stopy, které vypadají jako mé kresby, přímo na podlaze galerie. Výstava, na které vystavovala i moje žena Petra své prostorové lineární kresby ze skla, se jmenovala Lineární variace. Hodně mě ovlivnila také stáž během studia na VŠUP. Byl jsem v Rumunsku a seznámil se tam s ikonopisem a navštívil pravoslavné kláštery v oblasti Bukoviny. Zážitek z návštěvy pravoslavných klášterů mě inspiroval k vytvoření černých ikon, stylizovaných do černých siluet se zlaceným pozadím. Nebyly malované, ale vypalované ohněm. Temný kostel, který je plný ikon a zlata, je osvětlován jen mihotavým světlem svíček. Malba na ikonách je ztmavlá a v chabém světle vystupují ze zlatého pozadí jen černé siluety. Světci se stávají nerozpoznatelní, anonymní. Malba ohněm vnáší do obrazu další asociace. Oheň Ducha svatého, který zapaluje i spaluje. V ikonách jsem objevil malířskou formu, která ke mně promlouvá starobylým, ale přesto živým jazykem. Bohužel tomuto jazyku u nás rozumí jen málo lidí a je těžce stravitelný pro většinu nevěřících.

Co ti přináší vlastní tvorba?

Vlastní tvorbu vnímám jako cestu sebepoznání. Pokaždé, když dokončím restaurátorskou zakázku, slibuji si, že už nikdy nebudu restaurovat. Vrátím se do svého ateliéru, znovu ucítím vůni terpentýnu a znovu učiním stejný slib. Jsem malíř, tak budu malovat. V euforii napínám nová plátna a vrhám se do nových obrazů. Zažívám dobrodružství malby a nechávám se překvapovat. Malba obrazu je dlouhodobý proces. Od počátečního nadšení je po dlouhých týdnech výsledkem nudný obraz, který nikoho nezajímá. Postupně mně také docházejí peníze, které jsem vydělal restaurováním, a začínám mít nepříjemný pocit, že si maluji, a přitom bych měl vydělávat. Práce v ateliéru je sociální izolace. Po celé dni s nikým nepromluvím. Jediným partnerem mi je rádio a jsem rád, když si můžu v poledne objednat oběd v restauraci, nebo když večer v autobuse cestou domů potkám někoho známého. Když mi pak ještě dojdou peníze, tak opět přijmu zakázku na restaurování a jsem rád, že dělám něco užitečného. A tak to jde stále dokola.