Ukážu ti, kde lovit v šeru

Co jsi nejvíc?

Jsem něco mezi mužem
strojem a planetou
Postavím komoru pro duchy
a ukážu ti, kde lovit v šeru
Vše uvařím ve své krvi
Ostří ztráty, řez lásky
Jsem bílá, nahá, krásná

Co tě přivedlo k poezii?

Mé první literární pokusy se datují do doby, kdy jsem se naučila číst a psát. Bylo to pro mě vždy něco velmi přirozeného. První báseň jsem napsala ve dvanácti letech, tj. v době, kdy jsem začala menstruovat. Někdy tehdy jsem si uvědomila, že mě nejvíce přitahuje to, co nelze uchopit rozumem. Velkou lekcí pro mě tehdy byly filmy Davida Lynche: do jisté míry je možné je vysvětlit, ale to nejdůležitější je někde „za“. A za raciem nejsou slova, jen obrazy. Můj zájem o tuto sféru se odráží jak v poezii, tak vizuální performanci, která je pro mě akčním pandánem psaného slova.

Četl někdo ty první básně?

První básně jsem publikovala online na platformách, jako je Písmák nebo Totem, někdy po roce 2000. Taky jsem se účastnila všech možných literárních soutěží, třeba Hořovice Václava Hraběte, na vyhlášení výsledků jsem se pak potkala s „opravdovými básníky“, kteří seděli v porotě. Velký dojem na mě tehdy udělal Radek Fridrich, asi svým charismatem nebo prostě tím, že splňoval moji představu o tom, jak básník vypadá, jak mluví a jak se chová. Tak či onak, mezigenerační kontakt je důležitý, ať už směrem k inspiraci, či vymezení se. Mé představy o tom, co to znamená být básníkem, se přirozeně s postupem času měnily, trajektorie vedla od exkluzivity a exaltované kreativity k větší pokoře a oproštěnosti. Debutová sbírka Čichat oheň mi vyšla v roce 2012, tedy po přibližně desetiletém obcování s poezií. Pozornost jsem jak u nás, tak v zahraničí vzbudila druhou knihou Újedě z roku 2015. V ní jsem přišla s konceptem radikálně syrové sexuální výpovědi ženského subjektu, což bylo něco do té doby řekněme velmi ojedinělého. Inspirovala jsem se poetikou českého undergroundu a také precizností japonského haiku.

Vycházela jsem ze souběžného literárního průzkumu různých poloh psaní o sexu. Výzkum to byl čistě soukromý, tj. nebyl spojený s psaním žádné studie či závěrečné práce. U žen jsem se v poezii setkávala v naprosté většině s „vanilkovou“, sentimentálně, až dětinsky laděnou metaforikou. To mě rozčilovalo. Tedy ne že bych měla něco proti kráse milostného citu a romantické dimenzi koitu, ale je to pouze jedna stránka věci. Člověk má stránku světlou i temnou a je fajn, když jsou vyvážené, když jsou obě akcentované. Proto mi přišlo, že psát jenom o opylování květinek není v pořádku. Reakce na tematizaci temné ženské sexuality je samozřejmě různá. Není to vyloženě tabuizované téma, ale stále existuje dualistické vnímání ženy mezi čistou pannou / hodnou holkou / manželkou / matkou / dcerou a děvkou / potvorou / bitch / zlou ženou. Zní to jako z jiné doby, že? Ale pořád to funguje. Je snadné být ve „světlé“, společensky akceptované poloze, jenže tu temnou v sobě máme taky. Není to tak, že by někdo byl jen „hodný“ a někdo jen „zlý“. Podobně žena má v sobě Evu i Lilith (a mnoho dalších archetypálních podob).

Je však zajímavé, že žena je stále jaksi hodnocena skrze svůj přístup k sexualitě, jak vyplývá i z lexika, ale muž nikoli. Sukničkář není považován za „zlého“ nebo „temného“ člověka, děvka ano. Pro mě je na tom důležité, že takto definované zlo či temno nevnímám negativně. Ano, je to odvrácená strana, není však lepší ani horší. Je důležitou součástí naší osobnosti, našeho života. Vrátím se teď k těm reakcím. Mám za to, že každý na mou tvorbu reaguje podle toho, jak moc je se svou „temnou stránkou“ v kontaktu. Takže když mě někdo onálepkuje jako děvku (což není neobvyklé), onálepkuje spíše vlastní napěťový vztah s temným ženstvím. Podobně když někdo považuje moji poezii za deníkovou a plete si lyrický subjekt s reálným člověkem, tedy když zapomíná, že moje „hrdinka“ nejsem já sama. Takže není na místě hodnotit, zda jsem v soukromém životě šťastná či zklamaná, měkká či tvrdá. (smích) Spíš je na místě se ptát, co chci říct, na co chci upozornit, proč jsem si dané téma vybrala, jak jsem je zpracovala.

Kdo je tvým nejlepším kritikem?

Nejpřísnější kritik jsem asi já sama. Těžko říct, zda je to výhoda, či nikoli… Taky na sobě možná kritizuji některé věci zbytečně a v jiných mi chybí nadhled. Proto je důležité být v kontaktu s dalšími umělci a kritiky, neuzavřít se úplně do sebe a svého světa. Působím také jako výtvarná kritička a kurátorka, studovala jsem umění v teorii i praxi. Mísí se ve mně dva mozky: analytický a kreativní, intelektuální a spirituální. Sami sobě ale nejsme nikdy nejlepším kritikem.

Tvým nejsilnějším tématem jsou partnerské vztahy…

Ano. Vztahům moc nerozumím, což mě dráždí a vybízí k tomu, abych je zkoumala. Vztahy (partnerské, milostné, pracovní, rodinné) jsou elementární součástí života, oblastí kolektivně sdílené zkušenosti. Nejzajímavější jsou pro mě vztahy milostné – muž pro ně funguje jako múza / „múzák“…

A jaký typ muže tě zaujme?

To je pikantní otázka! Určitě takový, který něčím vybočuje, je výrazně inteligentní a jistým způsobem extravagantní. Nemám specifický typ, co se týče vzhledu. Klíčová je pro mě mentální a emoční otevřenost. Něco jiného je, jestli se ptáš na to, co hledám u muže jako partnera a u muže coby múzy. Můj partner mě přirozeně musí inspirovat, ale očekávám u něj také vlastnosti, jako je stabilita a zodpovědnost, zatímco múzák může klidně vlát ve větru. Múzáci přivlají a odvlají, partneři zůstávají. Múzák může být taky čistě umělecká či intelektuální inspirace bez citové a fyzické roviny.

Máš ještě jiné téma, které se vrací?

Mým velkým tématem je zkoumání podvědomí, a to nejrůznějšími způsoby. Stále si kladu otázku, kým vlastně jsem a jaký smysl bych svému životu měla vtisknout. Jsem do značné míry vnitřně flexibilní a život jsem vždy vnímala tak trochu jako nabídkový katalog. Ta flexibilita je tak nějak typicky ženská.

Jak vypadá tvá mužská část osobnosti?

Něco myslím vyplývá už trochu z toho, co jsem o sobě prozradila. Jinak bych řekla, že moje mužská stránka je orientovaná na cíl, na výzvy, na dobrodružství, na experiment.

Jak se básnířka dostane k performanci?

Chtěla jsem dělat „něco víc“ než jen klasické (talking heads) autorské čtení, začala jsem experimentovat. Pak se mi do rukou dostala kniha Akční umění od Pavlíny Morganové a v tu chvíli mi došlo, že vlastně dělám performanci, a přihlásila jsem se na FaVU (ateliér performance a videoartu u Tomáše Rullera). Dnes už je interdisciplinární přístup mnohem běžnější, před rokem 2010 to bylo něco trochu jako z jiné planety.

V rámci performance hodně pracuješ se svým tělem. Co pro tebe znamená tělo?

Tělo je pro mě tvárný nástroj, (estetický) objekt a zároveň něco velmi individuálního, osobního, intimního. Líbí se mi jeho obojetnost. Tělo je něco, co máme „stále s sebou“, nemůžeme jej jen tak odložit; máme tělo a tělo jsme zároveň my. Takže tělo jako prostředník a zároveň jako chrám, slast i bolest, tělo každodenní i posvátné.

Často vystupuješ nahá nebo ve velmi odvážných kreacích. Měla jsi štěstí jen na edukované publikum, nebo nám můžeš vyprávět i nějakou kuriózní historku?

Konfrontace s nepřipraveným publikem je vlastně zajímavější, i když ne vždycky příjemná. Mám za to, že pro performanci je přirozené, ba i historicky podložené působit mimo galerijní prostředí. Nahota by však neměla být jen pro nahotu samotnou – vždy by její použití mělo dávat smysl. Já ji někdy používám, jindy ne… Na nahotě je pro mě klíčový moment osvobození, přesažení mé sociální role. Nahota pro mě znamená realitu bez přikrášlení.

Kdy se cítíš svobodná?

Když tvořím a když mám orgasmus.

Co tě nudí?

Bohužel příliš mnoho věcí.

Jaká je tvoje největší neřest?

Neustálé experimentování…

Ty experimenty se týkají jen tvorby?

Experimentuji neustále se vším. Bohužel.

Myslíš, že klasické čtení je přežitý koncept? Je to nuda?

Klasické čtení má stále své publikum, a to je dobře…. Čtenáři poezie se navíc dost liší od publika performance. Občas zkouším ty dva světy přiblížit a propojit. Jedním ze způsobů je videoartové zpracování mých básní, jsou to vlastně takové mini performance pro kameru.

Často cestuješ, jsi zvána na festivaly, a různé akce spojené s uměním i poezií. Jak moc je pro tebe důležitá zpětná vazba publika?

Myslím, že žádný umělec se netouží pohybovat ve vzduchoprázdnu. Je zajímavé, že moje tvorba je více oceňována v zahraničí… Vydala jsem knihy v několika jazycích (dánsky, polsky, ukrajinsky, rumunsky), moje poezie je přeložená třeba i do nizozemštiny, arabštiny nebo čínštiny.

Který autor tě ovlivnil?

Vladimír Holan, Gertrude Steinová, Georges Bataille, Andres Serrano, Marina Abramović, Carolee Schneemann…

Máš oblíbence i mezi současnými autory?

Jasně. Naposledy mě zaujala Kniha tmy od Michala Talla nebo třeba Nela Bártová Na konci chodby je ráno, pokud otázka míří na současnou poezii.

Kde jsou tvoje kořeny a jak tě ovlivnil region, ve kterém ses narodila?

Pocházím z Kunovic u Uherského Hradiště. Miluju víno – v tomto ohledu jsem opravdu „dcérka“ ze Slovácka. Žila jsem v různých městech, posledních osm let v Praze. Aktuálně pracuju na Slezské univerzitě v Opavě, takže cestování je mé druhé jméno. Osobně mi vyhovují větší města, větší míra kosmopolitnosti, svobody, alespoň teoreticky.

Učíš na univerzitě a sama vypadáš ještě jako studentka. Je díky tomu vztah studentů k tobě otevřenější?

Věkový rozdíl mezi mnou a mými studenty je opravdu celkem malý. Myslím, že jim můžu nabídnout praxi, která je v mnohém blízká jejich způsobu uvažování a životní zkušenosti. A samozřejmě tak nějak očekávají, že budu na jejich straně spíše než nějaký „boomer“, že jim budu více rozumět.

Jak si představuješ svůj tvůrčí život v budoucnu. Máš nějaký sen, který by sis ráda splnila?

Právě se jedná o vydání mé knihy v Americe – na to se opravdu těším. A co se týče performance, ráda bych se zúčastnila nějakého festivalu nebo rezidence v Asii, kde je performanční tradice silná a do značné míry odlišná.

Čím tě ještě Asie přitahuje?

Minulý rok jsem měla něco jako tour po Kanadě a Severní Americe, takže tato část světa je už pro mě „odčarovaná“. Přitahují mě místa, která jsou jiná, země, kterým nerozumím. Jinakost. Something completely different. I když i to je možná iluze.

Znáš se s lidmi, kteří překládají tvé básně do cizího jazyka? Lze mít kvalitu pod kontrolou? Není to přece „obyčejný“ překlad…

S některými více, s některými méně. Těch překladů mám opravdu hodně, třeba i do čínštiny nebo arabštiny. Kvalitu pod kontrolou lze mít jen u jazyka, kterým sama jakž takž vládnu, což je pro mě angličtina. A nejde ani tak o kvalitu, jako o význam – ten se v překladu často (nechtěně) posouvá. A ano, s některými překladateli jsem si padla do noty více než s jinými. Nejhlouběji pracuju obvykle s těmi, kteří překládají celou knihu (samostatný výbor básní mi vyšel v dánštině, polštině, ukrajinštině a rumunštině). Varovným signálem je, když překladatel nemá otázky. Což ostatně platí obecně. Varovným signálem je, když nejsou položeny žádné otázky…