Když jsem poprvé v rádiu zaslechla píseň Growing, přestala jsem vnímat vše okolo, zaposlouchala se do podmanivého hlasu zpěvačky a začala se soustředit na její anglický text. Zarezonovala se mnou především část vysvětlující, že je v pořádku na chvíli se ztratit a vrátit se silnější skrze slova textu I‘m not going I‘m just growing. Díky nim a s pomocí internetu jsem později zjistila, že autorkou je slovenská zpěvačka Zea a ne americká vycházející hvězda alternativního popu, jak jsem předpokládala. A nutno dodat, že to nebylo to poslední, čím mě Zea překvapila..
Proč jste se rozhodla pro jméno Zea?
Změnu jména mi poradili v jednom hudebním vydavatelství v Paříž. Smáli se, že jako Alžběta Ferencová ve světě neprorazím. Tak jsem týden před tím, než jsem vydala svůj první singl, vymyslela jméno Zea. Je to vlastně Alžběta bez pár písmen a diakritiky. Mé civilní jméno mělo celé Slovensko spojené s modelingem, moderováním, herectvím, tancem, zpěvem. Ale já chtěla, aby se lidé soustředili především na hudbu.
Takže teď se cítíte nejvíc jako zpěvačka?
Nejvíc suverénně se cítím pohybově, tanci se věnuju už pětadvacet let, od sedmnácti jsem dělala profesionálně salsu a sambu. Na druhém místě mám asi zpěv. I když jsem zrovna okusila herectví a to je něco, co mě strašně baví.
Překvapilo mě, že jste nedávno oslavila třicetiny.
S tím se setkávám často. V posledních dvou seriálech, ve kterých jsem hrála, mi dokonce dali role devatenáctiletých dívek. To bylo velmi příjemné. (smích) Jeden z nich napsal Petr Kolečko a režíroval ho Petr Hřebejk pro slovenskou televizi, druhý je česká kriminálka.
Bilancovala jste při svých narozeninách?
Ano, asi jako každý. Strašně dlouho jsem byla smutná. I teď mě to občas přepadne. Když mi bylo sedmadvacet, dostala jsem se na vrchol něčeho, co jsem intenzivně budovala – vyšlo mi album, měla jsem koncerty, dávala jsem rozhovory, chtěla jsem si otevřít taneční školu… a ze dne na den se všechno (kvůli pandemii) změnilo. Ve třiceti jsem chtěla první dítě. To se samozřejmě posunulo. Co se týká rodiny a dítěte, nevím, jestli se to v blízké budoucnosti stane. Myslím, že spousta žen v mém věku prožívá to stejné.
Mám pocit, že v Česku je o vás slyšet v posledních pár letech.
V povědomí lidí jsem spíše na Slovensku. V roce 2010 jsem se přestěhovala z východního Slovenska do Bratislavy. Stala jsem se finalistkou Miss Universe a to v podstatě odstartovalo mou kariéru. Ta pokračovala rolí v seriálu Panelák a účastí v Československo má talent. No a pak jsem měla na Slovensku takové… nepříjemné mediální období. Které jsem psychicky moc nezvládala a musela odjet.
Chce se vám o tom mluvit?
Přijala jsem nabídku moderovat soutěž Koleso šťastia a časem se na mě strhla kritika kvůli tomu, že jsem Romka, a jak je možné, že vystupuju v hlavním vysílacím čase. A taky kvůli tomu, jak dlouhou jsem měla sukni, že jsem byla moc veselá nebo prý zmalovaná jako prostitutka. Byla jsem dost shazovaná a vlastně jsem ani nerozuměla tomu za co.
Co vám pomohlo tuto dobu překonat?
Sebrala jsem se a odjela do Prahy, která pro mě měla být jen přestupní stanicí do Paříže. No a teď už tu žiju šest roků a jsem spokojená. Vždycky, když jsem šla do zahraničí, tak se mi tam dařilo víc než doma.
Jak útoky na své romství zvládáte?
Poprvé jsem je zažila na Miss. Myslím, že do té doby nebyla žádná Romka finalistkou. A ještě k tomu jsem vyhrála Miss Sympatie. To bylo pro některé lidi neúnosné. Slováci (a možná nejen oni) používají romství tak, jak se jim to zrovna hodí. Když jde třeba o kvalitní hudbu, tak tam je být Romem super. Když mě vláčeli médii, tak jsem byla ta špatná Romka, která dělá ostudu. Cikánka.
Proč jste se vlastně rozhodla jít na Miss?
Učila jsem tancovat dcerku pána, který tu soutěž moderoval, a on mě přemluvil, ať jdu na casting. Mě by to samotnou v životě nenapadlo. Už kvůli tomu, že jsem na Miss nikdy žádnou Romku neviděla. Ale chtěla jsem odejít z Prešova a říkala jsem si, že to by mohla být ta cesta.
Přestěhování z Prešova z Bratislavy musel být docela šok.
Tehdy mi bylo osmnáct a nejen kvůli tomu to bylo náročné. Hodně. Také proto, že jsem už nedostávala od rodičů žádnou finanční podporu (protože jsem nechtěla) a musela jsem se o sebe postarat sama.
Chápu to dobře, že jste tedy začínala jako modelka?
Ano, přehlídky mě bavily, ale zajímavějším se pro mě stalo focení. I když na Slovensku jsem nikdy nefotila, až pak v Praze. Měla jsem tam problém s tím, že jsem moc tmavá, že nevypadám jako typický slovenský typ. Pro mě byla v tomhle Praha úplně nový svět. Začala jsem fotit pro spoustu komerčních značek, vybrali mě pro americké kampaně, fotila jsem ve Francii. Ale to všechno přišlo, až když mi bylo pětadvacet. A to mě dost mrzelo.
A jak jste se dostala ke zpěvu?
Začala jsem zpívat v roce 2013 s holčičí kapelou Forsomeone. Myslím, že jsme byly opravdu talentované, ale nikdo nám tehdy nepomohl. Časem jsme to ale přestaly zvládat, všechno jsme si platily samy. A rozpadly jsme se. Do té doby jsem nikdy nezpívala. Máma mi celý život říkala, že to neumím. (smích) No a možná i proto nevnímám zpěv primárně.
Díky hudbě jste poznala i svého partnera, rapera Paulieho Garanda.
Potkali jsme se na natáčení klipu k písni Runaway, kde jsem pomáhala. To bylo rok před tím, než jsme se dali dohromady, tehdy jsme byli ještě oba zadaní. Když jsem pak před více než třemi lety vydala svůj první song Is This Love?, tak mi napsal, že se mu ta píseň moc líbí a že by si přál, abych hrála v jeho klipu. A tam to celé začalo. (smích)
Mimo umělecký svět se živíte i influencingem.
Snažím se to omezovat. Dlouhou dobu jsem se tomu vyhýbala, do minulého roku jsem měla jen Zalando. To moje umění stojí ale strašně moc peněz, za to, co jsem dala do klipů, bych mohla mít i dům. Když nejsou koncerty a nemůžu učit tanec, tak jsem si to v sobě musela přenastavit. Uvědomila jsem si, že i ten influencer marketing se dá dělat dobře a eticky. Jsem tváří značky Zalando. Líbí se mi, že prodávají kvalitní oblečení a nabízejí super značky. Mám ráda ale i jejich styl komunikace a to, že je pro ně důležitá diverzita. Přemýšlejí nad udržitelností, mají vlastní projekt preowned, snaží se, aby se oblečení nevyhazovalo, ale opakovaně se využilo. A nově jsem tváří značky PUMA, za to jsem také moc vděčná. Ale jak říkám, snažím se to nepřehánět.