Tepe a září

Narodila ses v Ostravě a prožila tam dost velkou část svého života. Co pro tebe znamená tvůj region? V čem tě nejvíc ovlivnil?

Ostravu mám pod kůží a hrdě se k ní hlásím. Jezdím tam často za rodinou, přáteli a lidmi, se kterými pracuji. Je těžko říct, v čem přesně člověka ovlivní město, ve kterém se narodil a prožil podstatnou část života. Asi úplně ve všem, zároveň nevím, v čem konkrétně může mít vliv to, že jsem se narodila právě v Ostravě, a ne třeba v Táboře. Možná v tom, že mě dojímá pohled na industriál, přijde mi romantický. Jsem v některých ohledech drsnější a otevřenější? Těžko říct, co je povahový rys, a co vliv města.

Poprvé jsme se setkaly právě v Ostravě v ateliéru Jirky Surůvky. Pořád si tě ale více spojuji s hudbou. Jak velkou roli u tebe hraje vizuální umění?

Hudba je pro mě obecně emotivnější než vizuální umění. Jsou chvíle, kdy se k vizuálnímu umění vracím prostřednictvím vlastní práce. Dělám ke svým projektům ilustrace nebo grafiku, chodím na výstavy. Vizuální umění je důležité. Tím, že často nefunguje na první dobrou, člověk musí daleko více zapojovat mozek a imaginaci, musí se ptát, nestačí jen koukat nebo poslouchat.

Pokud se vrátíme k hudbě, co tě přivedlo k tomu, pustit se do žánru, jako je opera?

Kolečka kolem skládání písniček, nahrávání a následného vydávání mi už přijdou taková monotematická. Přestože se snažím měnit žánry a experimentovat, mi píseň svou formou už připadá trošku přežitá. Proto mě dlouho lákalo něco komplikovanějšího a komplexnějšího. Vytvořila jsem zhruba padesátiminutovou skladbu pro dvanáctičlenný orchestr složený z rozmanité škály nástrojů, jako je harfa, teremin, cello, kytary, elektronické bicí, marimba, cemballo, hoboj nebo fagot. S hudbou jsem dohromady psala i libreto a pojmenovala to Šípková Lulu. Teď jsem ve fázi shánění peněz, protože takhle hraniční projekty se ze vstupného nezaplatí. Nejsou pro masy a zároveň je jejich realizace nákladná.

Vnímám tě jako člověka, který si šel vždycky svou vlastní cestou, bez ohledu na trendy nebo názory lidí. Existuje někdo, jehož názor tě naopak vždy zajímal?

Fíha, to je skutečně těžká otázka. Mě obecně zajímaly vždycky názory lidí na mou tvorbu, ale nebylo to tak, že bych je považovala za něco, co by ji mohlo ovlivnit. Mám svůj vlastní vnitřní hlas a intuici, které věřím. Proto je pro mě také přirozené být sama sobě vlastní producentkou. Nebylo to tak ale vždycky. Obvlášť v dobách kapely Banana jsem hodně dala na názor našeho tehdejšího manažera a producenta Aleše Bajgera, který z nás dokázal vykřesat to nejlepší. Hodně jsem se od něj naučila a postupem času se osamostatnila a začala spoléhat sama na sebe.

Kdybys měla samu sebe popsat někomu neznámému. Dokázala bys to v několika větách?

Jsem hodně neklidný člověk. Trošku posedlý svou prací. Nemám ráda konflikty, pouze občasná drobná dramátka pro zpestření, a ráda vařím.

Tvoje nejsilnější téma?

Uf, to je těžká otázka, ale nakonec to asi bude hloubka a otřesy vztahů.

Jaké bylo tvoje nejsvobodnější období?

Pro mě je svoboda možnost tvořit a žít podle svého, aniž bych tím omezovala někoho jiného a někdo jiný omezoval mě. Nejsvobodnější období pro mě bylo, když jsem si vzala kytaru na záda, kufr do ruky a jela hrát z města do města. Někde jsem se zdržela pár dní, jinde se vydala na dobrodružnou procházku po vlastní ose. Vždycky to bylo nesmírně inspirativní.

Máš za sebou pět sólových alb, filmovou hudbu, spoustu různorodých projektů a spoluprací. Co považuješ za opravdový úspěch?

Asi to, že mě pořád baví tvořit nové věci. Našla jsem pro sebe dobrou cestu. Stále mohu své fanoušky a sebe překvapovat něčím jiným a dokáže mě to také uživit, což je pro mě důležité. Sice jsem pro většinu lidí neuchopitelná,ale nedokážu si představit, že bych se někam zaškatulkovala a dělala deset let to samé.

Jak vzniká tvoje hudba? Někdy album ve finále nahraješ s velkou kapelou, jindy sama, střídáš atmosféru i styly…

Přesně tak. Album Hrdinům naší doby jsem natočila s velkou kapelou na akustické nástroje a u poslední elektronické autorské sólovky Tam v hluboké tmě tepe a září jsem se zavřela a celé album si složila a nahrála doma. Mám ráda změny a po pěti letech zhudebňování básní ruské básnířky Anny Barkovové, která strávila dvaadvacet let v gulagu za kritiku režimu, jsem potřebovala změnu. A tou bylo erotické album.

Pokud se zaměříme na tvé poslední album, cítíš, že je v něčem jiné?

Poslední soubor písní je inspirován intimitou mezi dvěma lidmi. Založila jsem také novou kapelu Tepe a září, která kromě téhle desky hraje také starší repertoár, který je laděný v podobném duchu. Chci se teď obklopit láskou a gulagy dávám k ledu. Přece jen si ale myslím, že jsem z Anny Barkovové vytěžila maximum.

Kdy se cítíš šťastná?

Když jsem společně se svou partnerkou a naší Žofkou, pak na zkušebně s kapelou a doma ve svém studiu při práci.

Nedávno jsem si vzpomněla na tvé kresby, co vznikly na jednom erotickém veletrhu před mnoha lety. Naprosto přímé, tvým jasným rukopisem čistých linek. Tenkrát to byla celkem fascinující studie. Ve tvé tvorbě je erotika přítomná často…

Záleží na tom, jaké období prožívám. Teď jsem matkou na plný úvazek a nejsem v rozpoložení, kdy bych něco erotického psala nebo kreslila. Na druhou stranu nemám potřebu ani psát o svém mateřství. Užívám si teď přítomnost s dcerou a postupně se dávám dohromady po porodu.

Někdy člověka zastaví zvláštní okolnost. Měla jsi před časem těžký úraz. Co ti ta zkušenost, která tě donutila vypadnout ze svého rytmu, dala, a co ti naopak vzala?

To bylo zvláštní období v tom, že i přesto, že jsem téměř dva měsíce musela ležet a nemohla jsem vůbec nic dělat, jsem se cítila nesmírně šťastně a vyrovnaně. Měla jsem pocit, že můj neklid je už navždy pryč. Možná to bylo tím, že jsem cítila, že spíš než smůla mě potkalo štěstí, a tak jsem vlastně ani jednou nezažila pocit strachu nebo smutku. I když jsem hodiny pozorovala padající vločky. Velký vliv na to měla moje partnerka, která byla díky bohu doma na home officu a starala se o mě. Bylo to paradoxně hodně hezké období.

Působíš jako hodně silná osobnost, cílevědomá a v něčem hodně odvážná. Je něco, čeho se bojíš, kde pochybuješ…

Pochybností mám o sobě dost. Dlouho jsem měla strach sama ze sebe. Uměla jsem ztratit kontrolu a dělat šílené věci. Teď se to naštěstí s mateřstvím srovnalo a zklidnila jsem se.

Bylo to v plánu delší dobu, nebo šlo o náhlé rozhodnutí?

Už pár let jsem chtěla rodinu. Na jednu stranu jsem si dítě neuměla vzhledem ke svému způsobu života představit, a na druhou stranu jsem po rodině toužila. Říkala jsem si, že to zkusíme, a buď to prostě klapne, anebo ne. Nijak jsem se tím nestresovala a možná to pomohlo. Důležité ale bylo potkat toho správného člověka, se kterým by to dávalo smysl. Mám doma své dvě milované holky a jsem šťastná.

Jak se cítíš v té roli a co tě překvapilo?

Překvapilo mě, jak rychle se to stalo přirozenou a nedílnou součástí mého života a jak moc si mateřství užívám. První měsíce ale byly hrozné, myslela jsem, že to nemůžeme zvládnout. Žofka měla koliky, byla hrozně malinká. Vůbec jsme nespaly. Měla jsem pocit, že náš život skončil. Po porodu, který byl hodně dlouhý a drsný, jsem se cítila fyzicky a duševně úplně vyhořelá. Jakmile se ale Žofka spravila, začaly jsme nějak normálněji spát, tak se to proměnilo. Je teď úplně zlatá a já mohu i pracovat a koncertovat. Jsem často unavená, ale už jsem to přijala jako přirozený stav. Hodně mi v tom pomáhá partnerka a babičky.

Co chystáš, na co se můžeme těšit?

Aktuálně začínám hrát se svou elektromantickou kapelou Tepe a září, kterou jsem postavila v druhém trimestru k příležitosti vydání sólového alba Tam v hluboké tmě tepe a září. Dále hraju v doprovodu cellistky Terezie Kovalové, se kterou nás pojí patnáct let spolupráce.

Patříš k lidem, pro které jako by neexistovaly hranice. Čeho bys chtěla v životě dosáhnout, kam dojít? Jaké máš sny?

Mám pocit, že jsem dosáhla všeho. Mám svou vlastní rodinu a živí mě práce, kterou miluji. Ráda bych tohle udržela co nejdéle. Čeho ale potřebuji skutečně dosáhnout, je vnitřní klid. Nemám důvod být neklidná, přesto často jsem.