Talentovaný flákač

Sedíme venku na lavičce, je hezky a Václav si může ke svému cappuccinu zapálit cigaretu. Kafe a cigára prostupují celý náš rozhovor. A čím mě překvapil? Svým přiznáním, že miluje fl ákání, že pro něj držitel Zlatého glóbu pracoval za sto eur na den, že je debilní havloid a asi jeden z nejpozitivnějších lidí, které jsem za poslední dobu potkala. Ačkoli bych vzhledem k tématům, která u svých fi lmů volí, čekala pravý opak. A protože má hodnost majora, nemohli jsme si odpustit trochu té politiky a dění na východ od nás.

Jak vás ovlivňuje současné dění ve světě? Jste přece jen i voják, asi to vnímáte trochu jinak než běžný občan.

Od začátku války na Ukrajině jsem se začal budit v šest ráno. O dost dřív, než je pro mě normální. Jako první si na počítači otevřu analýzu, kterou připravuje americký Institute for the Study of War, který přes noc vypracovává taktický a strategický přehled situace na celé Ukrajině za každý předešlý den. Vnímám to tak, že Rusáci dostávají strašně, s prominutím, na prdel.

Ta situace je pro vás určitě i trochu osobní.

Je to osobní. Mám na frontě lidi ze štábu. Snažím se s nimi udržovat kontakt.

Jde vůbec vidět na celé válce nějaká pozitiva?

Putinovi se skvěle podařilo sjednotit Západ. Přesvědčit Švédsko a Finsko, aby podaly přihlášku do NATO. Případným vstupem Finska pak přiblížit a rozšířit hranice s NATO o 1300 kilometrů. Povedlo se mu taky opravdu stvořit ukrajinský národ, jehož legitimitu tolik popíral. Když jsem byl před válkou na Ukrajině, cítil jsem jisté napětí mezi Ukrajinci a místními Rusy. Dnes po tom není ani památky, všichni jsou Ukrajinci. Charkov nebo Mariupol byla víceméně ruská města. Teď tady Rusové zabíjejí Rusy.

Není tajemství, že nejste fanda současného českého prezidenta. Co říkáte na jeho překvapivý postoj k ruské invazi?

Nemyslím si, že vnitřně změnil názor, pro mě je to jen přetvářka. Není hlupák, neměl jinou možnost. Kdyby neotočil, odešel by ještě víc ocejchovaný a s daleko větší ostudou.

Koho byste rád viděl na hradě?

Budu určitě volit pana generála Pavla. Ne proto, že je voják, ale proto, že ho znám dlouhé roky a pracovali jsme spolu na několika projektech včetně projektu pro Ministerstvo obrany. Poznal jsem ho jako obrovsky pracovitého člověka, který vždy ví, co a proč říká. Z pusy mu nevyjde nic zbytečného. Je pragmatický, chytrý, jeho morální kompas ukazuje vždy správným směrem.

Co ty výtky, že byl v komunistické straně?

Samozřejmě je slýchávám. Ale je nutné pochopit, v jakém prostředí jako kluk vyrůstal, kdo byl jeho otec, k čemu ho vedl. Vojenskou kariéru nastartoval v patnácti letech. Nikdy doma neslyšel o Miladě Horákové nebo o gulagu. Na škole taky ne. Tím, jak žil v bublině, se k němu nic nedostalo. Ve chvíli, kdy nemáte informace, rozhodujete se špatně. Cením si na něm, že to vše přiznal. Všechny svoje dokumenty a kádrové posudky zveřejnil. Nezachoval se zbaběle jako mnoho jiných. Nevymlouval se. Málo lidí ví, že je také jinak nositelem Válečného kříže za statečnost, jednoho z nejvyšších francouzských vojenských vyznamenání. Za války v bývalé Jugoslávii svým rozhodnutím i fyzickou účastí zachránil život asi dvou set francouzských vojáků, kteří se dostali do dělostřelecké palby, ze které nebylo úniku. Sebral své vojáky, v tu chvíli samozřejmě dobrovolníky, a s obrněnými transportéry jeli do té největší vřavy, aby je vytáhli ven. Podařilo se. Nechlubí se tím, je to ohromně skromný člověk. Takže já mám absolutně jasno.

Dnes je svoboda v Evropě opět v ohrožení. K 30. výročí pádu komunismu jste natočil video, ve kterém mimo jiné říkáte, že lidé nedokážou svobodu uchopit a vyplnit její obsah.

Je důležité pochopit, že hodně lidí, aniž by si to vlastně uvědomovali, bylo oběťmi všudypřítomné indoktrinace, a tak i když na vlastní kůži poznali temnou stránku režimu, stejně ho pořád obhajují. Vidíme to i na současných Rusech, kteří podporují Putina a válku na Ukrajině. Dlouhodobé vymývání mozků skutečně funguje. A tak byť lidé v roce 1989 chrastili klíči a volali po svobodě, volali po něčem, s čím si mnozí potom vůbec nevěděli rady. Nechápali zodpovědnost. Svoboda není o tom, že si budu dělat, co chci. Svoboda je odpovědnost za sebe a mnoho lidí kolem sebe. Problém je v tom, že v každém člověku, i v tom největším liberálovi, včetně mě, se občas mihne myšlenka, že by bylo prima, kdyby někdo některé věci vyřešil za mě. Ale takhle to nefunguje.

Komunismus je i tématem vašeho připravovaného snímku o americkém senátorovi Josephu McCarthym, který zničil mnoho nevinných životů ve své honbě na komunisty.

Původně se mělo točit letos na podzim, ale natáčení je přesunuto na příští rok. Celý projekt asi ovlivňuje i situace na Ukrajině. Producenti původně chtěli točit víc než polovinu filmu na Barrandově, protože se musí postavit dost složité interiéry jako senátní jednací místnost v Kapitolu nebo Oválná pracovna v Bílém domě. Teď to vypadá, že se celý film natočí v Americe. Bylo by to jednodušší, co se týče rekvizit z 50. let a reálných prostředí, ale nemohl bych tam mít svůj vlastní štáb. Pracoval bych s lidmi, které neznám, a oni neznají mě. Dosáhnout toho, aby vám štáb věřil a dýchal pro vás, je dost složitý proces. Navíc bych si ho nemohl vybrat. Jediný člověk, kterého budu mít s sebou, je kameraman Vladimír Smutný, který byl producenty chválen okamžitě. Z Vladimíra se stal díky Nabarvenému ptáčeti v Americe i ve světě kameramanský pojem.

Neohrožuje ten posun natáčení již domluvené herce?

To je další věc. Nevíme, jak na tom budou příští rok.

Když mluvíme o hercích, jak se přesvědčují hollywoodské hvězdy ke spolupráci s českým režisérem?

To se asi vracíme k Nabarvenému ptáčeti. Ano, měl jsem štěstí na skvostné obsazení. Herec Stellan Skarsgård, který ztvárnil vojáka Hanse, byl velkým kamarádem Miloše Formana.

Hrálo to nějakou roli v jeho rozhodnutí přijmout vaši nabídku?

Ne, tím to nebylo. Když jsem o něm přemýšlel, vůbec mě nenapadlo zavolat kvůli tomu Milošovi. A nebylo ani třeba. Je fascinující, jak se někdy v životě věci dominově vyvinou z nějakého počátku do zcela překvapivé závěrečné katarze. Což byl právě případ Stellana Skarsgårda a jeho souhlas s obsazením v Nabarveném ptáčeti.

Jak to tedy bylo?

V roce 1994 mi zavolal kamarád, novinář ze Švédska, a povídá: „Mám kamaráda herce, není slavný, pojede do Prahy na víkend. Nemůžeš se o něj postarat?“ A tak jsem připravil Stellanovi program, na který, si troufám říci, v životě nezapomněl. Tahal jsem ho po undergroundových uměleckých scénách a galeriích, na místa, kam by turista nikdy nešel. Úplně jsem vynechal Pražský hrad a podobná místa. V sobotu večer nás na Kampě napadlo pět opilců. My byli jen dva, ale přeprali jsme je. Stellan odjížděl po dvou dnech s neuvěřitelnými zážitky.

Uplynulo více než dvacet let a stala se z něj světová hvězda. Když jsem si tak seděl v Krumlově a psal do scénáře scénu, kde vysloužilý německý voják Hans vede po kolejích našeho chlapce, zamyslel jsem se nad tím jako režisér a ptal se sám sebe, kdo by ho tak mohl hrát. A hned mě napadnul on. Zavolal jsem tedy tomu kamarádovi do Švédska, dostal na Stellana číslo na mobil a pak mu napsal zprávu: „Stellane, tady je Václav, Praha, rok 94, pamatuješ?“ Za tři minuty mi volal zpátky. Pověděl jsem mu o Ptáčeti, nabídl roli a on říká: „Václave, ta Praha, to bylo bezvadný. K tomu tvýmu scénáři, já si to přečtu. Když se mi to bude líbit, zahraju ti v tom. Když ne, hrát to nebudu.“ Scénář ho pak nadchnul, naprosto ho pochopil.

Hodně za ten film bojoval a nespočetněkrát se za něj postavil ve světových médiích. Můžu taky prozradit, že hrál za sto eur na den, protože věděl, že na to mám málo peněz. Běžně se honoráře hollywoodských hvězd nesmějí zveřejňovat, ale on mi to dovolil a strašně se přitom smál. Jeho souhlas účinkovat ve filmu byl ale nesmírně důležitý při dalším obsazování. Když jsem začal komunikovat třeba s agenty Harveyho Keitela nebo Berryho Peppera, pokaždé se ptali, kdo v tom ještě hraje. Kdybych jim začal jmenovat české herce, nefungovalo by to. Když jsem ale řekl, že mám třeba právě Stellana Skarsgårda, okamžitě je to začalo zajímat a chtěli si přečíst scénář.

Obsazení McCarthyho je také zajímavé. Přinejmenším Emilia Clarke, která se proslavila seriálem Hra o trůny. Proč právě ona?

Je to hlavní ženská role. Ve skutečnosti manželka McCarthyho byla americkou královnou krásy. Potřeboval jsem dobrou herečku, která by byla opravdu půvabná. Původně jsem vybral Alicii Vicander, jenže otěhotněla. S Emilií jsem měl zatím jen pár rozhovorů přes Zoom. Lidsky je skvělá, je to smíšek a je s ní sranda. Obsadit hlavní mužskou roli taky nebylo úplně jednoduché, ale jsem šťastný z toho, že ji nakonec ztvární Michael Shannon. Politický odkaz McCarthyho a jeho hon na čarodějnice v americké společnosti stále velmi negativně rezonuje. Docela dost herců tak odmítlo.

Miloš Forman mi kdysi říkal: „Václave, co se týče herců v Hollywoodu, platěj dvě věci. Nikdy neuslyšíš – tahle role není pro mě a pak – platíte mi za to moc.“ Ale měl pravdu jen v tom druhým. Každopádně jsem s nimi se všemi kvůli covidovému zákazu cestování mluvil přes Zoom. Přišlo mi to docela dost bizarní. Já na chajdě na Slapech, oni u sebe doma třeba v Los Angeles…

Odmítli proto, že jde o tak kontroverzní postavu?

Ano. Myslím si, že nikdo nechce s ním být až tak moc spojovaný.

Je přece už dávno po smrti.

Problém je v tom, že McCarthyho způsob manipulativní politiky, lhaní a vymýšlení jsou hodně v současných politických komentářích dávány do souvislosti s Donaldem Trumpem. Jeden byl a druhý je sociopat, egomaniak, dezinformátor, lhář a podvodník. Styl jejich rétoriky je v principu stejný. Vychází ze společné proklamace: Nejsem politik, jsem jeden z vás! Zajímavé je, že jsou ještě propojeni jedním člověkem, neuvěřitelnou sviní, právníkem jménem Roy Cohn, kterého McCarthymu doporučil tehdejší ředitel FBI J. Edgar Hoover. Fungoval jako jeho pravá ruka a pomáhal mu ničit osudy stovek lidí. Po McCarthyho skonu, který se jinak nakonec tvrdým alkoholem uchlastal k smrti, zastupoval pět hlavních mafiánských rodin v New Yorku. Jeho slavná věta z té doby zní: „Mě nezajímají zákony, mě zajímá složení poroty.“ V roce 1973 byl Cohnovi na večírku představen Donald Trump, kterého později tahal z realitních podvodů a učil ho stejný politický taktiky jako McCarthyho – vymýšlet si, falšovat důkazy a tak dále.

Téma bezpráví vás vždy hodně lákalo.

Bezpráví a násilí je důležité, nadčasové téma. Je v protiváze k odpovědnosti a svobodě.

Cítím, že je s tím spojená osobní zkušenost. Je.

Když jsem v patnácti letech nastoupil na střední průmyslovou školu filmovou do Čimelic, hned první večer mě i všechny ostatní prváky zmlátili. Na internátě v Čimelicích byla neuvěřitelně brutální fyzická šikana. Žádné dřepování nebo kradení svačin, ale fyzické bití každý den. Ale musím říct, že mě to jinak na té škole strašně bavilo. Předměty mě obohacovaly, produkoval jsem tam svůj první hraný film a taky televizní inscenaci, ve které jsem dokonce ztvárnil jednu z rolí. Měl jsem tam první lásku, hodně jsem sportoval, četl, viděl mraky filmů… To všechno tu šikanu vyvažovalo.

Často se z obětí stávají pachatelé. Jak to bylo s vámi?

To je bohužel pravda. Mnoho mých spolužáků takhle dopadlo. Hned jak se dostali do druháku, začali potírat nové prváky. Já jsem se zapřísahal, že to nikdy dělat nebudu. Situací, kdy vám někdo ublíží a vy potom hledáte cestu, jak se pomstít, je v životě hodně. Vždycky jsem se snažil odpouštět, ale zapomenout se nedá. Když dnes vidím lidi, co mi ublížili a bavím se s nimi, tak… Zkrátka už tam bude navěky stín toho, co mi kdysi provedli.

Proč je podle vás lidech tolik násilí?

Jsme jen civilizovaní savci. Nejsem antropolog, faktem ale zůstává, že člověk jako živočich byl do přírody od samého začátku v strašně nevýhodné pozici. Neuměl ani moc rychle běhat, ani neměl drápy, ani kly, měl jen mozek. Tím se u něj vyvinula inteligence a schopnost přežít za každou cenu. Začal být nápaditý a musel být nápaditý právě v násilí, jinak by umřel hlady. Před miliony let musela nastat situace, kdy dvě tlupy chtěly tu samou kaluž vody. Jeden z těch původních lidí vzal kámen a praštil toho druhého do hlavy. Kdysi se musela reálně stát první vražda. Šlo o to, aby jeho smečka přežila. Tenhle atavismus v sobě máme stále všichni, jen jsme před ním chráněni civilizační slupkou. Pevnou, ale taky někdy dost křehkou.

Dnes už nejde o to se jen najíst, ale o agresivní rozšiřování vlivu a moci. Násilí je ale někdy nevyhnutelné. Třeba když bojujete o svůj život nebo o svoji rodinu nebo za svobodu. Ale přesto věřím, že lidstvo přece jen spěje k lepšímu, nelámu nad ním vůbec hůl. Když se ohlídnu zpátky do historie, a vidím, jakou cenu měl dřív lidský život, že neexistovaly výrazy typu válečné zločiny, lidská práva nebo svoboda jednotlivce, vím, že dnes přes všechny možné těžkosti i tak směřujeme správným směrem. Bude to znít až paradoxně, ale v uvozovkách díky hrůzám 2. světové války a následnému norimberskému procesu jsme se dopracovali k Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu. Válečným vrahům přestávají jejich zločiny beztrestně procházet, nakonec jsou dopadeni, souzeni a odsouzeni. Takhle jednou dopadne i Putin a celá jeho soldateska. Klidně v nepřítomnosti. Ale budou

Celý článek najdete ve pátém čísle Amazing Magazinu, který si můžete pořídit na jednom z našich partnerských míst. Jejich seznam najdete zde.