Do ostravského Divadla Mír, které patří mezi nejzajímavější soukromá divadla v Česku, jsme se vypravili za Albertem Čubou, který je nejen jeho zakladatelem, principálem, hercem a spisovatelem, ale také úspěšným krotitelem Třech tygrů.
Divadlo Mír zdědilo své jméno po původním kině Mír, které ve Vítkovicích promítalo až do devadesátých let. Ten název mi osobně připomíná komunistické heslo Miru mir – Světu mír. Když se nad tím ale člověk zamyslí, tak je to vlastně geniální značka.
Vidíte, přitom to rozhodnutí vrátit se k názvu oblíbeného kina bylo čistě pragmatické, žádné filozofické úvahy v tom nehledejte. Tohle místo, tahle budova byla vždycky známá jako kino Mír. A protože jsme byli začínající divadlo, tak pro nás bylo důležité, aby lidé věděli, kde nás najdou. A tím, že se řeklo, že je to bývalé kino Mír, tak všichni Ostraváci okamžitě věděli, kam směřovat.
Už samotná historie této budovy je ovšem tak trochu námět na divadelní hru. Dějiny se tudy prohnaly jako smršť. Po nadějném období první republiky vystřídal jeden totalitní režim ten druhý a na konci války sem prý dokonce dopadla letecká puma, je to pravda?
Jeden pamětník říkal, i když nevím, nakolik je tato informace ověřitelná, ale on to tak vyprávěl, že přímo tady střechou zahučela letecká bomba, která ale po dopadu neexplodovala. Jen to samozřejmě kinetickou silou rozmetalo všechny sedačky v hledišti. A když následně tu spoušť odstranili, tak zde relativně dlouho zůstala ta díra ve střeše. A v zimě celou tu dobu dovnitř sněžilo, takže sem vítkovické děti chodily tady na tu šikminu, na tu elevaci, sáňkovat.
To je krásný filmový obraz, děti sáňkující v budově kina, kam nasněžilo. Když se ještě vrátíme k tomu názvu, tak Mír přišel až po té bombě…
Ano, původně se to zde jmenovalo Bio Rekord. Kino postavili Sokolové už v roce 1931. Bylo to jedno z nejmodernějších kin na Ostravsku. Za druhé světové války jej nacisti přejmenovali a nově neslo název Viktoria. A následně po konci války to komunisti znárodnili a přejmenovali na kino Mír. Takže my jsme ten název po nich vlastně zdědili.
Po diktátorských režimech, které zde úřadovaly mezi lety 1939 a 1989, tu pak zase nějakou dobu působili gymnasté. Po gymnastech chátrající budovu kina nakonec zachránili Vietnamci, kteří to celé zrekonstruovali.
Ano, ano, to je pravda, takhle to bylo. Sokolové, nacisti, komunisti, gymnasti, Vietnamci a nakonec Tři tygři.
Zajímalo by mě, jestli zde cítíte nějaký zvláštní genius loci.
Jestli tu nějaký otisk doby byl, tak je nenávratně pryč. Myslím to v tom smyslu, že když se řekne staré opuštěné kino, tak má člověk takovou nostalgickou, romantickou představu zabedněných oken, zablokovaných dveří, kam třicet let nikdo nevstoupil. A potom tam po té dlouhé době člověk vejde a je to nádherné. Sfoukává prach z filmových kotoučů a dobových plakátů a pokouší se rozjet starou promítačku. Tak to nebyl tento případ. Ve chvíli, kdy se tady přestalo promítat, sem přišli ti gymnasti, kteří si celý prostor uzpůsobili jako tělocvičnu. Takže jestli tu byly nějaké pozůstatky původního kina, prostě jej celé vybrakovali. A potom se to dostalo do demoliční fáze. Celé to bylo ve stavu před demolicí. A když přišli po gymnastech Vietnamci, tak to vyklidili a omlátili až
na holé stěny a provedli kompletní rekonstrukci. Udělali z toho vlastně prodejnu a sklady. Takže všechno, co zde zbylo z nějakého genia loci toho původního kina, z toho promítání a kultury, to nenávratně zmizelo. To bylo v době, kdy jsme se souborem přišli, vlastně úplně pryč. My jsme se na začátku ocitli v prostoru, který mohl být klidně posilovnou nebo skladištěm, mohly tady být nějaké kancly. Nedělali jsme vlastně rekonstrukci, ale dekonstrukci. My jsme sem genius loci vlastně začali navracet zpět. Ale rozhodně jsme jej tady nehledali, on tady totiž dávno žádný nebyl. Možná jen v nějaké urbanistické podobě, ale z hlediska interiérů zde žádná romantika nebyla. Jediné, co zůstalo, byl vlastně takový vstup na jeviště, který byl dlouhá léta zazděn. Tam jsme našli původní dveře, ale ty jsou v části budovy, kam divák nemá volný přístup. To je to jediné, co ze starých časů zůstalo. A k tomu vypínač s nápisem „Zapni světlo“.
Budiž světlo. To střídání různých dějinných epoch, vysokých politických a národních ideálů první republiky s pokleslostí a marasmem obou totalit. Sokolské hodnoty na počátku versus vietnamská tržnice s fejkovými tepláky Adidas na konci. Tyhle nečekané dějinné zvraty vlastně korespondují s vaším pojetím divadla. Tři tygři také střídají obě polohy – nízkost i velikost člověka – a neskutečně umně je mixují a pohrávají si s nimi.
Je to tím, že všechno – Divadlo Mír a Tři tygři – vznikalo postupně, přirozeným vývojem. Není to nějaký instantní prefabrikát. Protože kdyby přišla nějaká televize a řekla: „My chceme dělat skečovou show,“ a teď by nacastovali nějaké herce, kteří by z nuly měli začít něco tvořit, tak by nemohla vzniknout taková vnitřní chemie, bylo by to trochu na sílu, chyběla by tam ta přirozenost a spontánnost. A samozřejmě by do toho mluvil nějaký režisér, producent, dramaturg a scenáristi. Ale tím, že my jsme získali tu zkušenost svobodně a bez vnějších zásahů postupně a při tom se učili a zkoušeli, co funguje a co už nefunguje, přímo před živým publikem, tak proto ta chemie mezi herci a publikem funguje. A to je ten důvod, proč diváci přijdou a spontánně se baví i nad takovými nesmysly, jako je Souboj Šu-Linů.
Vedle show Tří tygrů dáváte velký prostor i klasickým divadelním autorům.
My jsme především profesionální herci, herci toho klasického střihu. Máme vystudované herectví na Janáčkově konzervatoři, před Mírem jsme hráli v různých divadlech, v Národním divadle moravskoslezském, v Těšínském divadle, v Komorní scéně Aréna. A to, že jsme se v takové míře stali známými díky Třem tygrům, to je v podstatě jen vedlejší efekt. Spousta lidí nás zná jako Tři tygry a potom někoho z nich může překvapit, že děláme klasické divadelní věci. My jsme původně všichni klasičtí herci, jsme divadelníci a chceme dělat divadlo. Jen nám ta popularita Tří tygrů trošku pomáhá, to je pravda.
Já Ostravě říkám podzemní město. Člověk zde vždy objeví pod povrchem další vrstvu, kterou zprvu přehlížel. A často je ta ukrytá vrstva tou zásadní. Když ji odkryjete, tak teprve potom začnete vnímat souvislosti a začnete mít to město rádi.
Ano, to se často stává i mně, že když mám chvilku čas, tak někde odbočím, protože tady je člověk pokaždé něčím překvapován. A jsou to často zapomenuté perly. Navíc je tu spousta proluk. V tom skýtá Ostrava mimořádnou příležitost. Není problém najít velikánský nevyužitý pozemek v nějakém zeměpisném centru města, to nikde jinde v republice v současné době není možné. I na sídlištích jsou úžasná místa, jsou tam stavby, které byly dlouho opuštěné a jen čekají na někoho, kdo zvedne tu hozenou rukavici. Přesně taková místa jako vítkovický zámeček dělají Ostravu neopakovatelnou. Zámeček je vpasován mezi tovární haly, což je vlastně super. Člověk prochází zámečkem, kouká se na ta úžasná umělecká díla, prohlíží si obrazy a najednou za oknem vidí chlapy v montérkách, jak na šichtě svařují, jak odlétají jiskry, to je opravdu silný zážitek.
Když se ještě vrátíme k Divadlu Mír a inscenacím, které uvádíte, právě zkoušíte Gogolovy Hráče, klasický, bezmála dvě stě let starý divadelní text.
Ano. Hráči jsou svojí formou jednoaktová hra, ale to představení bude mít klasickou délku. Je to o karbanících, tlachalech, hochštaplerech a podvodnících, kteří podvádí jiné podvodníky. Zde budou mít diváci možnost nás vidět zase všechny čtyři pohromadě na scéně po nějaké době, ale jinak je to pro nás „další z řady divadelních her“, které běžně zkoušíme, nejedná se o nějakou mimořádnou zlomovou událost, i když se na jevišti sejde Albert Čuba, Štěpán Kozub a Robin Ferro.
Vedle ověřených divadelních klasiků máte odvahu nasadit i hry začínajících autorů. V říjnu minulého roku měla světovou premiéru hra Narozeniny, kterou napsal hudebník, moderátor a producent Bořek Slezáček a pro Mír ji zinscenoval Jan Hřebejk.
Existuje taková poučka pro dramatiky, pro lidi, kteří píší divadelní hry, že pokud ty hry chtějí v nějakém divadle udat, tak je dobré, když se ten dramatik domluví buď s nějakou hereckou hvězdou, nebo s renomovaným režisérem, který následně řekne, že by to někde chtěl dělat. A tohle byl v podstatě ten případ. Nám sem chodí různé divadelní hry nebo pokusy o divadelní hry. A Bořek Slezáček přišel s tím, že mu vyšla knížka povídek, že na základě té jedné povídky vznikl filmový scénář, který se nakonec nerealizoval jako film, ale že tu látku přepracoval do podoby divadelní hry a že by si rád vyzkoušel, jak to v podobě té divadelní hry funguje, a že by měl zájem tu věc režírovat Jan Hřebejk. Samozřejmě Jan Hřebejk, to už je nějaká persona, má za sebou mnoho úspěšných projektů, nejen co se týče filmové, ale i divadelní režie. Říkal, že jo, že tomu věří. Tak to je dostatečně důvěryhodné na to, abychom do toho šli.
Jan Hřebejk o sobě říká, že umí režírovat scény u kuchyňského stolu. Odehrává se tahle hra opět u stolu?
Jo, jo, všechno to tam je, jsou tam docela dlouhé scény, kdy se sedí u stolu, ten Hřebejkův tvůrčí rukopis tam je. A musím říct, že divácký ohlas je výborný, máme opravdu velkou radost, že se to povedlo. Hlavní roli má Bořek Slezáček, z nás tam hraje jenom Vláďa Polák. Ale Divadlo Mír funguje samo o sobě bez nějakého extrémního zapojení Třech tygrů. Hráči jsou po dlouhé době další hra, kde účinkujeme všichni čtyři společně. Předtím to bylo ve hře Kdo je pan Schmitt? To bylo naposledy, kdy jsme se všichni spolu objevili.
Vy jste ředitel divadla a Štěpán Kozub je umělecký šéf. Panuje mezi oběma šéfy vždy a za všech okolností mír, nebo to mezi vámi občas i jiskří? Bob Dylan řekl, že mír je okamžik, kdy znovu nabíjíte pušku. Platí to i pro Mír?
Ne, my jsme vážně sehraní. Já se skutečně starám především o ten organizační chod, o celkové směřování našeho divadla. Štěpán má na starosti zase tu uměleckou stránku, výběr titulů, obsazení a podobné tvůrčí záležitosti. Samozřejmě si o tom spolu povídáme, ale primárně je to jeho kolo.
Máte nějaké divadelní vzory?
Já mám ty vzory spíš z toho produkčního hlediska, tam je to určitě ta první republika. Za komunistů zde soukromá divadla vlastně vůbec nebyla a potom po revoluci se všechno přetransformovalo, až na pár výjimek v Praze jsou divadla dotovaná. Takže pokud chce člověk mít vzor a hledá cestu, jak by to dnes mohlo fungovat, tak se musí podívat do první republiky. Tam je to určitě Divadlo Vlasty Buriana. Byl tam herecká hvězda toho divadla a zároveň principál. U Voskovce s Werichem je to určitě stejný případ, kdy hráli ve svých autorských hrách, to znamená, že to nebyli jen herci, ale zároveň provozovatelé a producenti svých inscenací. A také to vlastně hráli v blocích. Hráli jednu hru a hráli každý den tu jednu jedinou inscenaci. Takže tam jsou pro mě spíš ty vzory, celý ten model, jak fungovala divadla za první republiky, tedy bez subvencí.
Je obdivuhodné, co jste dokázali za poměrně krátkou dobu, navíc máte odvahu být nezávislí. Řada subvencovaných divadel přitom v současné době zápasí o přežití včetně známých scén, jako je například Studio Ypsilon, které po smrti Jana Schmida neprožívá své nejšťastnější období. Vám ale jistě pomohla i popularita Třech tygrů.
To vlastně ani ne, protože Divadlo Mír vzniklo mnohem dříve, v době, kdy Tři tygři nebyli ani zdaleka tak známí. Ta popularita Tygrů vznikla až po třech letech od doby, kdy
se otevřelo Divadlo Mír. V případě Ypsilonky neboli značky Studia Ypsilon si myslím, že to divadlo je dnes tak známé, že mohou začít bez subvencí z fleku. Nevím samozřejmě, jestli na to mají v současné době sílu, až tak hluboko do toho problému nevidím. Ale je to otázka toho, jestli vnímat divadlo Ypsilon jako nějakou konkrétní divadelní budovu, divadelní prostor, nebo ho vnímat jako ty lidi. Tak jak já to chápu, problém Ypsilonky v uvozovkách je, že to divadlo je v tuto chvíli vnímáno magistrátem jako nějaká konkrétní budova, kde je divadelní sál a přilehlé prostory. A ten divadelní sál a ta budova se má aktuálně přidružit pod Akademii múzických umění.
Ale Ypsilonka přece není ten prostor, Ypsilonka jsou hlavně ti lidé. Takže tam je pro mě asi důležité to, kdo vlastní registrovanou ochrannou známku Studia Ypsilon. A ten, kdo ji vlastní, se musí rozhodnout, jestli chce dál pokračovat v té slavné tradici. Ale to musí udělat ti lidé, ti herci. Ti tvůrci jsou Ypsilonka a ten styl, jakým oni dělají divadlo, to je Ypsilonka, to není nějaká budova ve Spálené ulici. Ypsilonka jsou lidé, je to nějaký styl divadla, nějaký styl herectví a inscenování těch her. Ti konkrétní jedinci jsou Ypsilonka. A jestli hrají na rohu páté a šesté, nebo osmé a deváté v takovém, nebo makovém prostoru, to je v zásadě úplně jedno.
V jaké fázi je váš vysněný projekt nové budovy Divadla Mír. Ta se bude nacházet také ve Vítkovicích?
Ano, to místo je asi pět set metrů vzdušnou čarou od Míru. Chceme se repertoárově rozkročit, protože já vnímám, že v Ostravě je síla na to, aby tady bylo víc divadel. A pokud máme na základě popularity možnost a příležitost získat potřebné finanční prostředky, aby se tu postavilo další divadlo, tak to určitě není nic, co by někoho mělo štvát. Naopak se domnívám, že to obyvatele Ostravy nadchne. A když už máme možnost si to nové divadlo postavit, tak jej chceme realizovat podle našich představ, ale aby bylo zároveň unikátní i pro diváka. A jak už jsem řekl, děláme to i proto, abychom se mohli repertoárově rozkročit, protože chceme uvádět i jiné tituly než čistě komedie.
Z těchto důvodů si říkáme, proč do toho nejít? Chceme zabrousit víc do toho klasického žánru, Shakespeare a spol. a tyhlety větší kusy. Diváci jsou přece jen zvyklí chodit do toho Míru na komedie a komornější věci, tak jim chceme ukázat, že umíme dělat i klasický žánr. Ono se často říká, že výborný komik dokáže zvládnout i vážné polohy, a komici obecně bývají výborní herci, kteří potom naopak překvapí, jako Peter Sellers, Jim Carrey a podobně. Jsou známí jako komici, ale současně jsou nebo byli schopni zahrát velké dramatické role. Tak tohle je teď náš směr, chceme jít tímto směrem, tam vidíme prostor.
Kdo je podepsaný pod projektem nové divadelní budovy?
Na tom pracuje kancelář JA / architekti, paní architekta Andrea Jašková. Studie už je hotová. Teď se připravuje povolení stavby, celá projektová dokumentace a věci s tím spojené, takže se rýsuje, kreslí a platí. (smích) Ale stojí to za to. V nové budově Míru by měly být tři sály. Za pomoci unikátního uspořádání toho velkého sálu chceme změnit zaběhnutou tradici toho, jak se na to divadlo vlastně dívat. Kromě velkého sálu tam bude i tradičně uspořádaný sál, jen o něco menší, komornější. A vedle těchto dvou sálů plánujeme ještě jeden. Ten by měl být zcela specifický, ale to ještě ladíme a vedeme debaty, jak to všechno bude ve finále vypadat.
Kromě svých divadelních aktivit máte jako producent i ty filmové. Připravujete nějaký nový filmový projekt?
Ano, nový filmový projekt máme už natočený a v současné chvíli pracujeme na postprodukci. Premiéru plánujeme přibližně okolo prázdnin. Takže tohle je věc, která nás v nejbližší době čeká, tomu se intenzivně věnujeme.
O čem váš nový film bude?
Film se jmenuje Srnky a jsou tam vlastně takoví tři hrdinové, respektive čtyři, ale ti hlavní hrdinové jsou tři. Každý z nich má svůj specifický problém. Je tam například postava dirigenta, který při autonehodě přijde o oční víčka. Voperují mu protézy, ty ale hrozně klapou. Takže pokaždé, když ten dirigent mrkne, tak se ozve velmi výrazný klapavý zvuk, což je pro dirigenta špatně. Jeho mrkání vytváří velmi podobný zvuk, jako když taktovkou boucháte o stůl, takže mu tenhle handicap znemožňuje věnovat se své práci. Scénář téhle absurdní komedie napsal Tomáš Svoboda, který film zároveň režíroval, to je zase jeho kolo.Kromě tohoto filmu se v divadle aktuálně soustředíme na záznamy inscenací, které dáváme na naši streamovací platformu MírPlay. Také máme na stole několik rozpracovaných látek a scénářů, které jsou v různých fázích, takže uvidíme, do čeho se nakonec vrhneme.
V divadle i ve filmu se často věnujete crazy komediím, ale současně vám nejsou cizí ani velmi temné polohy, ve kterých se pohybujete s naprostou přirozeností. Jste autor chandlerovsky laděného románu Ocelové srdce. Štěpán Kozub si zase s chutí zahrál v mysteriózním filmu Ruchoth Raoth, za nějž byl na festivalu nezávislých hororových filmů v Las Vegas oceněn jako nejlepší herec. Co vás na této temné stránce vlastně zajímá jako tvůrce?
Nejdůležitější je příběh, a jestli ten příběh vyprávíme pomocí filmu, divadelní hry, nebo pomocí románu jako já, tak to už jsou jenom různé typy média. Ale ten základ je pořád v tom příběhu. Ono to vypadá tak vytíženě, když o někom řeknete, že je spisovatel a režisér a herec, ale v základu stojí vždy ten příběh a všechno za tím je jen různé vyjádření tohoto základu. A co se týče psaní, tak je to vlastně první věc, kterou jsem dělal. Dříve než jsem se začal věnovat divadlu, dříve než jsem se stal hercem a producentem, tak jsem se věnoval psaní. Takže já se tím vrátil jen na začátek, mě psaní vždy bavilo, jsem velký a náruživý čtenář, takže psaní je pro mne taková oddechovka.
Čerpal jste při psaní Ocelového srdce ze zdejších, ostravských reálií?
O ty reálie mi ani tak nešlo. V případě Ocelového srdce mě zajímala hlavně určitá konkrétní forma vyprávění, kterou je ta knížka psaná. Co se týče příběhu samotného a inspirace temným městem, tam je to poměrně standardní noirová struktura příběhu, to není nic světoborného. Jestli je na mé knize něco unikátního, tak možná právě ten styl vyprávění. Vzít poměrně standardní syžet nějakého příběhu a odvyprávět jej specifickou literární formou, to mě zajímalo, to je případ Ocelového srdce. Není použita žádná přímá řeč, je tam takzvaně ten vědoucí vypravěč. Akorát není po celou dobu zcela jasné, kdo jím je, to se ukáže až na konci.
Z toho přijetí té knihy čtenáři mám samozřejmě velkou radost. Protože samotný vydavatel vnímá jméno Albert Čuba nějakým způsobem. Tím, že to jméno je už trochu známé
a kniha známého autora se prodává lépe než kniha neznámého autora, tak já jsem neměl jistotu, jestli to chce vydavatel vydat, protože věří tomu samotnému příběhu, nebo protože to napsal Albert Čuba. Skutečnou kvalitu zjistím až v té chvíli, kdy pošlu někomu pod pseudonymem další román. Tam v tu chvíli teprve zjistím, jak to s tím mým psaním vlastně je. Už před časem jsem se rozhodl, že to udělám. A potom se skutečně uvidí, jestli to otisknou. Vždy mám něco rozepsaného, takže se necháme překvapit.
Spousta lidí z vaší branže rodný kraj opouští, míří do Prahy…
Já patřím mezi ty lidi, kteří se nenarodili v Ostravě, nevyrostli v ní. Vyrůstal jsem za Frýdkem-Místkem na dědině, takže to bylo sice nedaleko od Ostravy, ale nebyla to přímo Ostrava. Ale ve chvíli, kdy jsem začal studovat Janáčkovu konzervatoř, tak se mi to město vrylo pod kůži. Patřím mezi ty, které Ostrava chytla a už nikdy nepustila. Mám spolužáky z konzervatoře, které nechytla, byli rádi, že dostudovali a zase se vrátili domů nebo odešli do jiného města, do Prahy nebo do Brna. Ostrava jim nevlezla pod kůži, ale mně celkem ano. Vždycky jsem ji vnímal velmi pozitivně, věděl jsem, že ona je drsná, je tvrdá, že se úplně s člověkem nemazlí. Jak říkal Norbert Lichý, Ostrava hodně dává, ale taky hodně bere.
A rozhodně má i své problémy, ne že by to tady byl úplný ráj. Člověk zde také občas narazí dost tvrdě, když si nedává bacha, ale v tom je to vlastně super, ta syrovost mi vždycky byla hrozně sympatická a vnímal jsem vždycky zdejší velký potenciál a sílu té energie.
Připadá mi, že pro Ostravu a její kulturu je typické oproti jiným městům právě to, že máte odvahu zvednout ze země i ty přízemní věci a polohy a vydestilovat z nich tu podstatu, to krásné, co nemusí být na první pohled vidět.
Do nějaké míry to tak bude, ta Ostrava je specifická zejména tím, jak vznikala, tím svým demografickým složením. Není to v tom dobrém slova smyslu intelektuální město. A jakkoliv miluji intelektuální města, jako je Olomouc – město studentů, Praha, což je úplně jiná galaxie, nebo Brno, kde jsou ajťáci, tak Ostrava, to jsou lidé, kteří prostě svařují a dělají kovové konstrukce. A nejenže umí navrhnout tu kovovou konstrukci, ale jsou to borci, kteří to svaří a přijedou to někam namontovat.
To je prostě jiná skupina lidí než ti studenti nebo ajťáci nebo bílé límečky. Každá ta skupina má samozřejmě něco do sebe, ale je fakt, že v Ostravě je hodně technicky zaměřených lidí a logicky jsou jiní a jinak působí, jinak se projevují. A také to, jak se demografické složení utvářelo, bylo to něco jako tavicí kotel, sestěhovávali se k nám lidé z různých částí země. A velkou roli hraje i zeměpisnost Ostravy v tom smyslu, že nemá žádné klasické centrum jako běžné historické město této velikosti, které se postupem staletí kontinuálně rozrůstalo od středu na okraje, ale je celá poslepovaná z nějakých menších městeček a vesnic. Za první republiky ve dvacátých letech existoval projekt Velké Ostravy, který vznikl právě spojením těchto menších městeček a vesnic. A tohle všechno dohromady vytváří unikum té Ostravy současné. A asi se ty specifické vlivy, ten rozdílný vývoj, holt nějak někde musí projevit. Ostrava je svá, je to úžasně unikátní město.
Já jsem jako student bydlel kousek od Divadla Petra Bezruče, konzervatoř byla vlastně v jiné části města, takže já jsem každý den jako student chodil přes Stodolní ulici. Měl jsem možnost pozorovat za ta léta vývoj Stodolní, viděl jsem, jak ožívá, jak se stává ikonickou, potom, jak se z ní postupně stal lunapark, teď se zase celá proměňuje. A kolem roku 2008 jsem vnímal, že se něco začíná dít, začalo se hodně stavět a opravovat. Ale potom, když přišla krize, tak se všechno zastavilo. Zadrhlo se to na deset let. A teď vnímám podobnou energii, zase je zde vidět a cítit vzestup, strašně moc se staví a jsou zde velké plány a bude se hodně investovat.
Co máte na Ostravě opravdu rád?
Zoo, ostravskou zoo. Ona je totiž ta ostravská zoologická zahrada tak velká, rozlehlá, tak obří. Kromě toho, že zde můžete dětem ukázat zvířata, je to také rozlehlý botanický park. Je to vlastně ohromný lesopark, taková oáza fauny a flóry uprostřed ocelového města.
Taky mám rád oblast Dolních Vítkovic, to je prostě unikát, to je něco, co není nikde jinde v republice a v takovém rozsahu patrně ani na světě. Každý, kdo je tu poprvé, je většinou ohromen. Je to stejné, jako když vejdete do gotické katedrály, ohromí vás a tohle je podobný pocit. Stojíte tam dole a díváte se nahoru s pokorou. Dolní oblast, když v noci svítí a když je úplněk, tak to je také naprostá magie. A je zajímavé, že když se člověk podívá na panorama Ostravy a vidí ty těžní věže, pod každou těžní věží je vlastně další podobný areál.
A jaké jsou současné umělecké aktivity Tří tygrů? Co chystáte?
Teď hrajeme v BUMBUM Comedy clubu v centru u Štěpána Kozuba. Tam pravidelně jednou za měsíc máme Tři tygry. A také připravujeme k desetiletému výročí takovou menší tour po okolních městech. A až zase přijde chuť, budeme určitě i něco točit.