Ilustrátorka Bára Balgová kreslí nejčastěji ženy. Ženy plaché, odvážné, drzé, sarkastické, přepracované, znechucené, ženy s chováním mužů. Kreslí ženský svět, kreslí věci, které se běžně neukazují ani neříkají nahlas.
Předlohou pro vaše ilustrace se stalo několik osobností, které si spojuji se svobodou. Ať už jde o Martu Kubišovou, nebo Olgu Havlovou. Co pro vás osobně svoboda znamená?
Luxus. Uvědomím si ho vždy, když vidím, kolik tragédií se stává právě tam, kde je svoboda omezená. Ať už jde o války, nebo potlačenou svobodu žen v Polsku. Je děsivé, co všechno se může ještě stále dít v moderním světě, v 21. století.
Vaším hlavním tématem v ilustraci jsou především ženy. Co o ženách prozrazujete prostřednictvím svých děl?
Jejich vnitřní svět. Věci, které si myslí, ale ze zdvořilosti nebo v zájmu zachování dobrých vztahů je neříkají nahlas. Jako když ve vzteku píšete SMS, ale odešlete až tu druhou verzi. Já kreslím to, co je v té první.
Vaše ženy jsou většinou velmi přitažlivé a sama působíte jako jedna z nich. Cítíte to jako výhodu, nebo může krása přinášet potíže?
Setkala jsem se s různými druhy předsudků. Mám dobrou zkušenost, že pokud přijdu za klientem s pečlivě nachystanou prezentací, dobře provedenou ilustrací a decentně upravená, vnímají mě důvěryhodně. Ale zažila jsem i situace, kdy lidé zpochybňovali mé výtvarné schopnosti, právě proto, že jsem nezapadla do jejich představy, jak by měl kreativec vypadat. Při příchodu do zaměstnání, do reklamní agentury, se mě ptali, jestli jdu opravdu dělat designéra.
Naopak v jiné korporátní firmě, kde jsem vedla tým designérů, zpochybňovali schopnosti mnou najatých talentovaných grafiček právě na základě jejich šatníku. Ta děvčata přitom byla krásná, velmi hezky a nápaditě oblečená, jen ne tak úplně podle korporátních škatulek. Na konci je to ale vždy jen o odvedené práci. To je to, co prodává. Žádný styling nezachrání zakázku, pokud není v první řadě skvěle domyšlený nápad a pečlivě nakreslená ilustrace. Nebo vyvedený jiný vizuál.
Baví mě ilustrace, ve kterých pracujete s různými znepokojivými detaily, se zachycením něčeho, co se běžně nedostane na veřejnost. Kde vznikla tahle potřeba sdílení?
Nejspíš v častém kousání do jazyka. Jsou to ty situace, kdy s někým diskutujeme a krotíme se, abychom neřekli, co se nám právě doopravdy honí v hlavě. Tak to jde ven na papír.
Dovedete si představit, že úplně změníte téma?
To, co kreslím, většinou zrcadlí, co prožívám já nebo lidé z mé bubliny. Kresby, které v lidech rezonují, musím mít svým způsobem zažité. Teď je to většinou o kariéře, sexualitě, odporu k vymezování, co by ženy měly. V budoucnu se to možná promění směrem k mateřství, manželství, ale to teď nemůžu vědět.
Ilustrovala jste řadu knih. Čím vás musí kniha oslovit, aby vznikla dobrá ilustrace?
Nejsnadnější je, když je knížka o něčem, čemu rozumím. Vztahové, beletrie, ty se kreslí dobře. Výjimečně se stalo, že mi přišel rukopis, který se mi vyloženě nelíbil, nedej bože jsem nad ním převrátila oči, a nechtěla jsem pro něj obálku kreslit. Ale to, že se kniha nelíbí mně, neznamená, že ji jiní lidé nebudou zbožňovat. A tak si na každé knížce snažím najít to, co půjde krásně ztvárnit, aby se cílovce líbila. Říkám si, že není špatné zadání, jen špatné zpracování. A tak kreslím všechny knížky bez rozdílu a jsem vděčná, že se mi vydavatelé ozývají.
Vaše ilustrace mají osobitý styl i barvy. Co je pro vás v tomto směru nejtypičtější?
Nejspíš výrazná černá linka a pak ten nápad. Styl se někdy snažím obměňovat, aby se neomrzel jako čtyřikrát vyždímaný citron. Ale můj rukopis lidé poznávají právě díky té lince.
Ať už to jsou obálky knih, nebo ilustrace v magazínech, případně práce pro pro nějakou značku, tak jde o zadání, která mají své mantinely. Pracujete raději úplně svobodně, nebo vás ta zadání v něčem inspirují?
Mantinely jsou super. Paradoxně ty mě nejvíc tlačí do toho, aby ilustrace nebyly „na jedno brdo“. Pokud mě klient nechá dělat si to po svém, kreslím tak, jak mi to nejlépe jde. A to někdy znamená pořád stejně. Ale když má klient nějaké specifické přání, feedbacky, vrací mi to, tak si při ilustrování sice brblám vztekle pod nos. Ale v momentě, kdy je práce hotová, vidím, že právě ty mantinely a klientské požadavky jsou to, co mě donutilo udělat kresbu lepší. Stal se mi ale i paradox, na knížkách Jany Bernáškové Coura a Jak přežít svého muže. Tam jsem poslala na ukázku rozdělanou práci a sama se pak snažila kresbu lépe dodělat. A vydavatel s Janou naopak chtěli tu nedokončenou kresbu. Nakonec totiž vypadala lépe. (smích)
Jakou technikou pracujete?
Já dělám digitální ilustraci. To znamená, že kreslím elektronickým perem na tablet připojený k počítači. Lidi to někdy děsí, mají pocit, že pokud je to „počítačový art“ tak to nemá takovou hodnotu a není to tak pracné jako analogická kresba. Ale počítač mi usnadní třeba jen změnu barvy nebo gumování. Ta ruční práce je ale pořád stejná, strávím ad ilustrací spousty hodin a prsty mám od pera na konci dne otlačené stejně jako od tužky.
Jaký je váš momentálně nejčerstvější dokončený projekt?
Ilustrace Marty Kubišové pro Letní scénu muzea Kampa. Ilustrace je určená pro merch k nově chystanému představení o životě paní Marty. Pak audioknížka Čarodějky z Eastwicku a z úplně jiného soudku – reklamního – je návrh postavičky pana Knoflíčka do reklamy na výživové doplňky. Mám ráda tu různorodost.
Jak vypadá váš běžný den?
„German style“. Pracuju sama na sebe první rok, ale držím si stejný režim jako na HPP. Ráno sprcha, namalovat, obléknout do džínů, 8.45 si chystám to-do list, bez kterého nezačne den, v 9.00 zapínám mail a photoshop. Mám půlhodinovou pauzu na oběd, a pracovní den končí v 18.00. Pak trénink na odreagování. Musím mít režim, všechno naplánované, v Google kalendáři mám rozplánované timeblockery na práci… Neumím sebou ve tři odpoledne plácnout na gauč k Netflixu nebo na kávičku, přestože mi třeba právě nehoří deadiny. Mám na práci lehké OCD, takže mé pracovní dny nevypadají moc dobrodružně nebo inspirativně.
Máte nějaký ilustrátorský sen, něco, na čem nebo s kým byste ráda v budoucnu pracovala?
si jako každý výtvarník bych si přála vidět svou tvorbu spojenou se značkou s velkou tradicí. Zařadit se do řady lidí spoluutvářejících ikonické produkty, do kterých se lidé zamilovávají po desítky let. Udělat ilustrovanou limitku auta, ilustrovat šperk nebo módní doplněk, který si lidé nepořizují na jednu sezonu… Pokreslit si tak šátek Hermès nebo kabelku od Diora. Ale nejvíc bych si přála udržet si dlouhodobě zajímavou a rozmanitou spolupráci se značkami napříč odvětvími. Potkávat přitom různé lidi s různými talenty, kteří vás učí novým věcem. To mě baví nejvíc.
A jaké jsou vaše osobní sny, co je pro vás v životě důležité?
Nad touhle otázkou si lámu hlavu už tři dny. (smích) Mám pracovní a osobní život hodně propojený, takže sny jsou stejné. Ale určitě bych si přála být co nejvíc obklopená svou rodinou a svými nejbližšími přáteli.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Že mám tu možnost živit se tím, co mě nejvíc baví. Občas vídám lidi, kteří zatím neobjevili, co je naplňuje, a nudí se. Já to našla a myslím, že mi to usnadnilo uvědomit si, co chci, a za čím si chci jít. Tohle vnímám jako velkou výhru.
Co vás v tvorbě nejvíc posunulo?
Klienti. Jejich zakázky a rozmanité zadání. Ta různorodost. Na každé zakázce se naučím něco nového.
Na čem zrovna pracujete?
Přála bych si tento rok novou vernisáž. Vlastně dvě. V Praze i mém domovském městě Třinci. K této vernisáži by měla vzniknout satirická série Ženy patří k plotně, která si bude brát na paškál snahy lidí určovat ženám jejich místo. Co by měly dělat ve třiceti, čtyřiceti, zda se místo kariér nemají věnovat raději rodinám a stejně tak, zda si mohou po mateřské dovolené dovolit rozvíjet svou kariérní stránku a nakolik, aby u toho zvládaly péči o děti. Sérii chci ilustrovat novým stylem kombinovaným s folklórními prvky z českých cibuláků. Zatím nemám ani čárku, tak jsem zvědavá, jak to nakonec vyjde.