„Miluju hlavní role. Mám pocit, že mi nejvíce sluší,“ napsala hned v úvodu své knihy Petra Nesvačilová, která je ženou mnoha tváří. Dokáže se z divy na červeném koberci snadno proměnit v obyčejnou holku co uvaří svíčkovou, herectví střídá s režírováním, psaním a zpíváním. Jaká je Skutečná Petra Nesvačilová?
Poprvé jsme se setkaly Na břehu Rhôny na začátku jara. Přišla velmi jemná bytost s rozevlátými vlasy, které jako by si žily vlastním životem. Téměř nenalíčená. Její přirozenost byla najednou daleko působivější než rudá rtěnka, která k ní už patří. Shodou okolností nás baví stejná vinárna, ale ani jedna nepijeme víno. Objednala si malinovou limonádu a já jsem se nějak nemohla dostat ze své představy o Petře, která vznikla kombinací jejích rolí a energie ženy, co jsem znala jen z fotek v magazínech.
Tu představu mi už krátce před naším setkáním sice narušila kniha Skutečná, která je plná jejích pocitů, příběhů, názorů na život a taky snových ilustrací Michala Bačáka, ale až při setkání u malinovky jsem měla možnost vnímat tu skutečnou energii napřímo. Mimo jiné Petra ve své knize píše: „Jsem často zasněná. V podstatě velikou část svého života trávím v zasněnosti a v bilanci, zvlášť v určitých situacích. No v určitých… hlavně když se něco nepovede, nebo když se něco naopak rodí.“ A to bych o ní řekla, kdybychom se spolu setkaly jen jednou. Zasněná. Na kilometry vzdálená té ordinérní, upovídané a trochu divoké Heleně z Osady, kterou zahrála naprosto mistrovsky.
ODEJÍT OD SEBE
Když jsem se jí zeptala, jak se tohle podařilo, dostaly jsme se až k podstatě a vyprávěla mi, co na herectví miluje. „Baví mě to, že odejdu od sebe, jsem v jiném světě, v jiné situaci. Pro mě to je očistné. Hodně odpočívám sama od sebe. Přemýšlím, co ta daná bytost potřebuje za barvy.“ Helena pro ni byla velká výzva už jen proto, že je to naprosto odlišný typ. Navíc udržet její vnitřní tempo bylo hodně náročné a po natáčení přicházela velká únava. Stejně jako už v Pusinkách Karin Babinské, když hrála Vendulu. „Byla to pro mě zásadní role. Hrála jsem o 180 stupňů opak sebe. Musela jsem jinak chodit, jinak se pohybovat, jinak mluvit. Ta role byla pro mě zásadní, protože byla první. Vystřelila mě úplně do vesmíru. To mi bylo devatenáct,“ vypráví Petra. Když si představím tu holku z Tábora, která se octla hned po gymnáziu na FAMU v Praze, a navíc ještě měla to štěstí, že mohla hrát divadlo, získala roli ve filmu, a najednou se jí začaly plnit všechny sny, tak je až obdivuhodné, jak zůstala přirozená a normální.
DAMU, NEBO FAMU?
Při studiu dokumentární tvorby na FAMU pro ni byli zásadní Karel Vachek s Jiřím Němcem, ale také Honza Gogola mladší a Martin Mareček a na začátku ji velmi ovlivnila Helena Třeštíková. „Když jsem končila gympl, chystala jsem se na DAMU a mým snem bylo studovat u Borise Rösnera, ale ten zrovna odcházel a já najednou vůbec nevěděla, ke komu jít. V těch devatenácti jsem měla všechno hodně pocitově, tak jsem si dala přihlášku na FAMU, kam jsem původně chtěla jít až po DAMU. Nakonec jsem za to šťastná, protože mě na FAMU učili skvělí lidi, kteří mě i herecky hlídali. Měla jsem třeba profesora na kameru, co točil film, ve kterém jsem hrála, a to bylo hrozně fajn. V podstatě o mě pečovali,“ vypráví s úsměvem Petra, když vzpomíná na studentská léta a své herecké začátky.
Na kontě má ale kromě hereckých rolí i dva úspěšné dokumenty. Ten první, Zákon Helena o Berdychově gangu, získal nominace dokonce na festivalu Arpa v Los Angeles a její druhý dokument Vojna Ztohoven byl úspěšný na mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava. Natočila ale i řadu videoklipů a festivalových znělek, píše, zpívá, hraje v Divadle Ungelt a v divadle Studio DVA. Ale u toho Petřiny aktivity rozhodně nekončí. Chtěla by se naučit pořádně hrát na piano a taky francouzsky a německy, aby si mohla někdy přečíst verše Heinricha Heineho v originále, nebo hrát s větší lehkostí v cizím jazyce. Mohlo by se zdát, že při tom všem jí nezbývá čas na soukromý život nebo jen obyčejné válení u vody…
LÁSKA A HOJNOST
Skutečný, ten mimopracovní život si ale Petra rozhodně utíkat nenechá. I když si své soukromí dokáže chránit, prozradila mi, že žije ve šťastném vztahu s mužem, který sdílí její představy a dokáže jí dát jistotu, lásku a umí o ni pečovat, a navíc má smysl pro humor. „Já jsem hroznej introvert, normální žena. Mám od všeho trochu a mám ráda život a hojnost ve všem,“ říká o sobě Petra, která se v mnoha oblastech vymyká představám o herečkách. Souvisí s tím i její láska k poctivému domácímu vaření.
„Když jsem začala žít sama v Praze, tak mě okolnosti donutily začít si i vařit. A vařím opravdu dobře. Dělám si rešerše, stejně jako když pracuji na filmu. Ráda si čtu o jídle. Baví mě studovat postupy různých lidí. Nedávno jsem třeba dělala ramen, a tak jsem studovala, kde ho dělají nejlepší. Většinou den dopředu načtu postupy, pak nakoupím suroviny, a to jídlo udělám. Umím i českou klasiku – skvělou svíčkovou, rajskou nebo zelňačku.“ Zůstáváme nějakou chvíli u tématu jídla. V našich životech hraje vaření velkou roli, když se chceme nějak uzemnit, vrátit k podstatě a jednoduchosti.
PROMĚNA V DIVU
Ještě Na břehu řeky Rhôny jsme přemýšlely společně nad konceptem focení. Petra měla spoustu nápadů a velkou radost z toho, že ji bude pro AMAZING fotit Karin Zadrick. Bylo najednou znát, že velmi dobře vnímá vizuální stránku a má vztah nejen k poezii, ale i k umění. Na začátku to vypadalo na focení na statku nebo někde v přírodě, když jsme mluvily o dětství stráveném u babičky a dědy, o atmosféře, která dává člověku jistotu a klid, o vesnické krajině a stromech.
„Mám ráda stromy. Nejvíc lípu a břízu. S břízou mám spojený zážitky z dětství. U babičky a dědy jsem koukala z okna, a když si šli všichni po obědě schrupnout, byly slyšet cikády a já poslouchala to ševelení listů břízy,“ vyprávěla se zasněným a trošku nostalgickým úsměvem. Z toho období Petra stále čerpá energii, dokáže si naplno užívat obyčejné věci a miluje svou velkou rodinu, která ráda slaví. A oslavy opravdu miluje. Stejně jako premiéry, květiny, potlesk, hlavní role a dárky. Ve svém životě má ráda, jak říká, plnost a hojnost a s tím souvisí i zlatá barva, která je pro ni esencí hojnosti. Ve chvíli, kdy jsme si začaly povídat o tom, proč má ráda zlatou barvu a zlato, jsem začala mít jasno, že se zlaté odlesky v nějaké podobě musí na fotkách objevit.
Byla jsem překvapená, kolik toho Petra ví nejen o symbolice zlata, ale i o historii šperkařských domů. A nakonec jsme se shodly na tom, že nejvíc jí to bude slušet ve špercích Cartier. Když jsme pak na focení v hotelu Andaz obdivovaly dokonalou zlatnickou práci ukrytou v pevných červených krabičkách a ta jemná dívka s rozevlátými vlasy se začala měnit v opravdovou divu, apartmá Adiny Mandlové svou jedinečnou atmosférou jen umocnilo dokonalost té proměny stejně jako odlesky fl itrů na šatech. A jaká je tedy skutečná Petra Nesvačilová? Žena s tajemstvím…
