Navrhnout dům tak, aby dané místo a prostředí nijak nepoškodil, to je pokaždé velká výzva pro všechny architekty a architektky. Zvlášť pokud se bavíme o stavění v přírodě, kde se za souseda neschováte. Pokud se ale spojení krajiny s architekturou povede, je to záruka výjimečného díla.
V architektuře existuje několik krásných okřídlených frází, kterými se mnozí rádi ohánějí, málokdo se jich pak ale skutečně drží. Hesla jako „bydlení v přírodě“, „respekt k tradici a krajině“ a snad to úplně nejhorší „zelená architektura“ na nás skáčou z billboardů a facebookových reklam spolu s úžasně umělými fotorealistickými vizualizacemi (finální produkt totiž nezachrání ani photoshop v rukách retušérů Alenky Schillerové). Ne, pár kytiček na fasádě nedělá budovu ekologicky šetrnou a ne, bytová výstavba za městem mezi poli a dálnicí vám nezajistí klidné a zdravé bydlení. Nejde jen o vyprázdněné marketingové zkratky, za podobnými frázemi se někdy schovávají také samotní architekti a architektky.
Taková (mírně řečeno) nepochopení nastávají velmi často právě v otázce práce s krajinou. Témata udržitelnosti a ekologické odpovědnosti totiž v posledních letech rezonují v architektuře stejně jako v jiných oborech, takže si na nich každý rád přihřeje svou polívčičku. Umět dobře přečíst místo, pochopit širší souvislosti a navrhnout stavbu tak, aby okolí nepoškodila, ovšem není vůbec žádná legrace. Je to vlastně jedna z nejtěžších architektonických úloh vůbec. S nepovedenými příklady máme zkušenost všichni – nejspíš si sami vzpomenete, kdy a kde na vás vyskočila nějaká sebestředná obluda uprostřed krásné přírody.
Ke krajině je potřeba pokaždé přistupovat s citlivostí a pokorou. Jednoduchý návod, jak na to, neexistuje. V české současné architektuře ale najdeme hned několik inspirativních příkladů, jak budovy a krajinu provázat do jednoho harmonického celku. Ať už jde o snahu maximálního splynutí s terénem, respektování jeho modelace nebo citlivé navázání na lokální tradice, to vše jsou legitimní přístupy. Vyžadují však pokaždé hodně práce a času.
Krkonošské centrum environmentálního vzdělávání (foto Benedikt Merkel)
Jako architektonické mimikry – tak pojal architekt Petr Hájek svůj mimořádně citlivý návrh vzdělávacího centra ve Vrchlabí. Architekt nechtěl narušit zámecký park podkrkonošského městečka, a tak se jej rozhodl umístit pod úroveň terénu a přikrýt zelenou střechou plynule přecházející v okolní trávník. A aby ještě více podpořil propojenost stavby s krajinou, přejímají tvary konstrukcí siluetu pohoří Krkonoš. Díky tomu všemu slouží stavba samotná jako učební pomůcka.
Vinařství Lahofer (foto Radek Úlehla)
Jen málokterá stavba si říká o důslednou provázanost s krajinou více než vinařství a po světě najdeme taky spoustu úžasných ukázek. Patří mezi ně také sídlo Vinařství Lahofer kousek od Znojma, které jeho architekti doslova vetkali mezi okolní vinice. Architekti z ambiciózního studia Chybík+Krištof totiž návrh budovy založili na přesné šířce vinných řádků, které jakoby procházejí napříč celým vinařstvím ve formě jednotlivých betonových žeber. Stavba tak se svým okolím komunikuje výsostně architektonickým jazykem.
Dům pro rodiče (foto Lukáš Ildža)
Respekt k lokálním tradicím, ohleduplnost k místu, našemu dědictví i životnímu prostředí, tím vším vyniká úžasná a na první pohled nenápadná realizace mladého ateliéru TŘI.ČTRNÁCT architekti v malé obci v podhůří Jeseníků. Autoři tady zachovali stopu původního stavení v podobě kamenných pilířů a doplnili je dvojicí kontextuálně řešených dřevostaveb, které působí, jako by ve Staré Červené Vodě stály odnepaměti. Návrh rodinného domu vyniká empatickým pojetím i působivým zpracováním za vynaložení minimálních nákladů.
