Díky Pavlu Trojanovi Češi objevují krásy Polska, svými odlehčenými facebookovými příspěvky na profilu „Pavel Trojan / wódka & rakija“ inspiruje k cestování střední Evropou. Hudební manažer, který po dvaceti letech vytáhl kytaru a odehrál letos s kapelou koncert v Lucerně. Muž mnoha tváří a talentů, táta dvou dětí a člověk s neuvěřitelně pozitivní energií dokáže pro poznávání kultury našich sousedů nadchnout snad úplně každého.
Máš spoustu osobních a pracovních aktivit a je toho tolik, že by to vydalo na tři nebo čtyři plnohodnotné osobnosti…
Už dávno jsem pochopil, že jsem od dob studií široce rozkročený blázen, kterého baví a naplňuje strašně moc věcí. Jsem naštěstí od přírody v případě svého ega introvert, takže svou vášní pro různá odvětví nikoho neotravuju, abych nebyl matoucí. Zároveň ale s přibývajícím věkem cítím, že mi spousta zkušeností z naprosto odlišných odvětví začíná skvěle zapadat do sebe.
Teď máš příležitost výjimečně říct všechno. Jaké oblasti jsi dokázal zkombinovat?
Kromě jiného miluju cestování, jazyky, muziku ve všech jejích formách a pak také svoji rodnou hroudu, tedy Prahu 3. Během studií slavistiky v Praze jsem se živil jako muzikant a nevěřil jsem, že by mě můj obor, tedy původně historie a poté polonistika a serbistika, mohl vůbec kdy živit. Užil jsem si naprostý luxus studií oblíbených oborů bez jakýchkoliv plánů do budoucna. Během studijních výjezdů jsem navíc poznal turbulentní Bělehrad ještě za Miloševiče a následně Záhřeb, Katovice, Lublin nebo Vratislav. Pracoval jsem tehdy jako průvodce pro americké a britské turisty v Praze, doprovázel jsem české firemní skupiny mimo Evropu. Ve volných chvílích jsem překládal, odehrál stovky koncertů s několika kapelami. Nedávno jsem si náhodou u fotek spočítal, že před dvaceti lety jsem trávil doma přibližně půl roku, těch dalších 6 měsíců jsem byl na všemožných výjezdech.
Když jsem se pak oženil a usadil, otevřel jsem pivní kavárnu Republika Žižkov, vstoupil do služeb kulturní diplomacie v Polském institutu v Praze, začal psát průvodce o svých oblíbených místech a z aktivního hráče přesedlal na manažera a výkonného producenta. Zkusil jsem si taky na pár let pozici úředníka u nás na Žižkově, což mě ohromně informačně posunulo v porozumění fungování samosprávy a státu. Bývával jsem až do covidu hodně pracovitý, ale i upracovaný, navíc jsem měl vždy velké štěstí na lidi kolem. U Polska jsem ale nakonec zůstal dodnes. Od roku 2022 vedu pražskou pobočku Polské turistické organizace, kde připravujeme presstripy, konference a vlastně celkovou prezentaci Polska jako turistické destinace pro Čechy a Slováky.
Býval jsi aktivní muzikant a nedávno jste dokonce s kape- lou Bůhví uspořádali i koncert v Lucerně. Proč jsi u muziky vlastně nezůstal?
Den je krátký a život svým způsobem taky. V určitý moment kolem třicítky jsem si řekl, že všechno co jsem měl hudebně naší planetě odevzdat, jsem již odevzdal. Neustálé víkendové štace, kde jsem byl nejen baskytaristou, ale i manažerem, řidičem a technikem, mě přestaly těšit. Nejsem navíc študovanej muzikant, musel bych cvičit denně, abych vůbec srovnal krok s profesionálními spoluhráči v kapelách, se kterými jsem hrál… A já jsem do toho už nechtěl investovat víc času. Postupem času se z té množiny věcí, co by chtěl člověk dělat, vykrystalizovalo to nejdůležitější, tedy rodina a každodenní práce, která je zároveň koníčkem.
Teď sis ale dovolil ten hudební návrat. Jak k tomu došlo?
Po dvaceti letech jsme se sešli s kapelou Bůhví v původní sestavě s Ondrou Brzobohatým. Právě v roce 2004 Ondra uváděl první ročník SuperStar, a díky tomu se kapele dařilo, jezdili jsme, vydělávali peníze, a ještě se u toho výborně bavili. Natočili jsme několik desek, vyhráli nějaké hudební soutěže, užili si spoustu srandy. Kapela se rozpadla po několika letech z různých důvodů, tím hlavním byl asi souboj eg. Po dvaceti letech od vydání alba Akt jsem všem klukům v lednu napsal, jestli nenazrál čas si jen tak spolu zahrát a zavzpomínat na písničky, které byly řemeslně skvěle udělané. Až na původního bubeníka všichni souhlasili, a tak jsme se v říjnu během vzpomínkového koncertu v Lucerna Music Baru vrátili na chvíli zpátky do časů, kdy byl internet v plínkách a mobily měly dlouhé antény.
Byl to určitě zážitek…
Pro mě byl absolutní! A poprvé po patnácti letech jsem vzal baskytaru na pódium…
Tak hraješ pro přátele, nebo doma?
Doma hraju dětem i sobě občas na kytaru, ale u dětí vítězí YouTube, takže doma mi muzikantská pšenka nekvete.
Zkoušeli jste na ten koncert hodně?
Byly to přesně 3 zkoušky. Za sebe bych řekl, že jsem to zvládl snad i se ctí…
Tvůj profil „wódka & rakija“ má své fanoušky a musím se přiznat, že mě osobně velmi baví. Jak vznikl ten název?
Dlouhodobě mě fascinuje prostor mezi Baltem, Jadranem a Černým mořem, tedy Rakousko-Uhersko s blízkým okolím. V roce 2013 mě můj kamarád Veso Djorem, majitel restaurace Luka Lu na Malé Straně, přemluvil k napsání průvodce po Bosně a Hercegovině, kde jsem kvůli tomu strávil několik týdnů. Následovalo několik průvodců a dalších publikací o zemích bývalé Jugoslávie a regionech Polska, které měly docela úspěch, dodnes se jich prodalo několik desítek tisíc kusů. A tehdy začala anabáze dotazů od mých kamarádů, ale i úplně neznámých cestovatelů. Ve stylu – co bys doporučil, přijeď k nám udělat přednášku, pojď se sejít a povyprávět… To bych ale nedělal v životě nic jiného, takže jsem začal své cesty a zážitky ventilovat na sociálních sítích. Vlastně si to všechno píšu hlavně pro sebe a beru to jako určitou formu vzpomínkové terapie.
Tvoje žena navíc pochází ze Srbska…
Jelena je ze severovýchodní Vojvodiny, pár kilometrů od hranice s Chorvatskem. V Bělehradě vystudovala bohemistiku a během studií jsme se potkali na jednom ze slavistických setkání na Kampě. Dneska je všechno asi jinak, ale my jsme chodili jako studenti pořád někde po hospodách a mudrovali o vývoji jihozápadního Balkánu. No a z původního rande jsou dnes dvě krásný pubertální děti. Mimochodem, balkánské pořekadlo, že malé papričky pálí nejvíc, v případě mé již dávno v Čechách domestikované ženy pořád platí. Ona je v naší rodině ten oheň a já jsem přijal roli hasiče.
Měli jste nějaké fáze, kdy jste uvažovali o tom, že byste bydleli jinde než v Praze, nebo to byla jasná volba?
Před deseti lety jsem měl celkem vážnou nabídku práce ve Varšavě, ale vzhledem k Lenčině zdravotnímu stavu a dalším okolnostem, ke kterým patřila i práce v Praze jako stavební kámen mého bytí a nebytí, zůstáváme v Praze. Praha je navíc naprosto úžasný a magický město, které nabízí mnohem víc než jen turistický disneyland v centru.
Vaše cestování s dětmi a se psem mě hrozně baví. Vypadá to, že jste pořád spolu, za všech okolností…
Všichni rádi po náročném týdnu změníme vzduch, takže neustále vymýšlím nějaké výjezdy. Jezdíme celá smečka z několika důvodů pouze autem, pole působnosti ve střední Evropě je relativně velké. Minimálně jednou za rok se vracíme na pár týdnů na Balkán, spoustu času ale trávíme taky v Polsku, letos jsme si dali po 15 letech Slovinsko. Jednou za rok uděláme výjimku, a když nám dcera odjede na pár dní na školu v přírodě, tak sedneme do letadla a zamíříme na západ. Já jsem vyrostl na britských oldies a jako velký milovník Anglie jsem tam ještě ve středoškolských letech jel několikrát autobusem, což trvalo i díky stání na hranicích dlouhých 24 hodin. Toalety a kafe bylo po cestě třeba platit v pěti měnách, což vlastně připomínalo do značné míry i mé první cesty do Bělehradu… Teď si každoročně dopřáváme dvouhodinový let a já se snažím to spojit i s nějakými hudebními zážitky. Letos jsme si dali v Manchesteru koncert The Zombies, vloni v Londýně Johna Fogertyho z Creedence Clearwater Revival. Nádhera!
Tvoje dcerka má asistenčního psa a pomáhá jí to skvěle zvládat těžkou verzi dětského autismu. Jaké to je cesto- vat s dětmi, se psem? Je to už docela početná skupinka, kde má každý člen svoje specifické potřeby?
Dřív bylo peklo Lenku vůbec dostat do auta, a to i ve všední den do školky nebo do školy. Měla úplně obrácené dny a noci a my částečně s ní. Ale nikdy jsme to nevzdali a s pomocí rodiny a přátel bojovali o to, aby se nám podařilo naše světy pomalu propojovat. Vlastně jsme asi podvědomě odmítli přijmout fakt, že bychom se kvůli Lenčině autismu doma utápěli v žalu a rezignovali na zbytek našich životů. Z praktického hlediska je cestování taky dobrá nálož, protože na cestách jen velmi těžko najdeme pokoj, který by nám vyhovoval. Musí to být skoro prezidentský apartmá, aby se tam všichni vešli. Lenka těžce usíná a má relativně slabý spánek, takže musí mít v rámci apartmá svůj pokoj. Ale kde je vůle, tam je i cesta, takže to většinou dopadne dobře a naše výjezdy si fakt užíváme.
Tak to je hodně složité. A pes bývá také docela překážka, nebo vám pomáhá to, že je to asistenční pes?
Ve střední Evropě to problém ani není, protože povědomí o asistenčních psech je vysoké. Trošku jiný je Balkán, protože tam je pes pořád vnímán jako hlídač na řetězu anebo ještě lépe narušitel pohody na pláži. Kvůli tomu jsme před lety objevili bosensko-hercegovský Neum ležící u Jadranu. Je to pár kilometrů pláže vklíněné mezi chorvatské území. Paní domácí nám tehdy napsala, že mají soukromou pláž pro svůj pension, kde můžeme psa mít. My, pravidelní návštěvníci Chorvatska, jsme tak vyřešili problém, a navíc se zamilovali do Bosny, kde žijí bezvadní lidé a úžasně se tam degustuje jídlo i víno. Náš Ferda je tam navíc každoročně velkou atrakcí, protože pes na vodítku je v Bosně pořád tak trochu unikát. Jinak ale děláme na Balkáně osvětu a já už jsem expert na vysvětlování našeho psího problému na recepcích a v restauracích.
A když mluvíme o sousedním Polsku, jaké máš oblíbené destinace? Člověk, který začíná Polsko objevovat, tak kam musí jet?
Pro začátečníky bych vybral tři místa. Krakov, který byl, je a bude ještě dlouho destinací číslo jedna. Potom bych zmínil polské Krkonoše, kde si Čech může představit, jak vypadá turistická infrastruktura jedenadvacátého století, která v Česku vlastně až na několik výjimek neexistuje. A třetí by bylo určitě některé z míst u Baltu. Já osobně preferuji Trojměstí, ale může to být klidně Svinoústí nebo Kolobřeh. Aby si člověk získal nějaký vztah k Baltskému moři, které není ani teplé, není úplně klidné, musí přijmout, že to možná nebude na první dobrou. Je potřeba se s ním v klidu seznámit. Je tak nějak surové a přesto uklidňující.
Když jsi zmínil polské Krkonoše, v čem vidíš tu kvalitu?
Asi začnu tím, že zatímco před 20 lety jezdili Poláci k nám, tak v současnosti jde o opačný trend. V posledních 15 letech se ve Sklářské Porubě, Karpaczi a okolí mohutně investuje. Ale nejen tam, ten trend se táhne celým pásem polské jižní hranice přes Beskydy a Tatry až do kdysi úplně opuštěných Bieszczad. Ale zpátky se Krkonoším. Před rokem jsem strávil s rodinou Silvestra v resortu, kde bylo úplně všechno. Od parkovacího místa přes několik restaurací, do kterých bylo možné projít podzemními chodbami, stejně jako do bazénu nebo dětského koutku s animátorem. Ještě před pár lety tam byl nějaký plácek, teď obrovský resort. A v tom je ten rozdíl – Poláci vystavěli z nuly maximum, u nás nedošlo ani k pořádné revitalizaci, která je nutnou podmínkou úspěchu v konkurenční soutěži. A ty snídaně? Podívejte se do FB skupin o Polsku – Češi si polské snídaně fotí a dávají na sociální sítě s dotazy, proč to nejde u nás…
Od roku 2011 vznikla v Polsku na zelené louce síť téměř čtyř tisíců kilometrů dálnic, průměrně tedy tři sta kilometrů ročně. U nás jde ročně o číslo o jednu nulu kratší, a to nejsme schopni dostavět ani strategickou dálnici z Hradce do Mohelnice. Ale co je zajímavé, že to neplatí jen pro to západní Polsko, které je považované za takové jako trochu progresivnější. Před pár týdny jsem jel z Řešova do Varšavy a celou dobu po dálnici. Našima očima se může zdát východ Polska podobný východu Slovenska, ale všechno je bohužel jinak. Ten polský dálniční zázrak už nám dávno ujel, zatímco jsme se plácali po zádech.
Myslím, že Poláci mají Čechy velmi rádi, i když pokud něčemu nerozumí, tak říkají, že je to jako v českém filmu. Čím myslíš, že jsme jim jako národ sympatičtí? Je to ten kus společné historie?
Mí polští přátelé mi často připomínají, že ve všech dotaznících na téma nejoblíbenějšího souseda Polska vyhrávají Češi. A já jim s úsměvem říkám – podívejte se na zbytek svých sousedů, to taky není žádná hitparáda… Takže výběr Čechů jako těch nejsympatičtějších sousedů je vlastně i relativně racionální, což mimochodem není úplně polská národní charakteristika. Já Poláky vnímám spíše jako emocionální a přitom hodně ambiciózní. Z legrace říkám, že jsou nejsevernějším balkánským národem a zároveň malou Amerikou. Ve zkratce bych to popsal tak, že zatímco u nás často hledáme důvod, proč něco nejde, Poláci hledají způsob, jak to udělat. Raději volí cestu pokus–omyl než usínání na vavřínech. Osobně si myslím, že tato vlastnost vychází z historie posledních dvou set let, kdy se s nimi osud vůbec nemazlil. Dnes je nikdo nemusí prosit, aby využili šanci nabízených peněz z evropských dotací, rozumí se to prostě samo sebou. Na rozdíl od zbytku střední Evropy…
Často jsou Češi překvapeni i kvalitou gastronomie a surovin v Polsku. Kvalitou, kterou u nás neznají, protože do českých supermarketů dovážíme jen to nejlevnější…
Tady uvedu jednu historickou paralelu. U nás po válce komunisté znárodnili úplně všechno a po roce 1989 převzaly tyto majetky velké agrární firmy. Malí zemědělci či řezníci s kvalitními výrobky jsou u nás v naprosté menšině. V Polsku nejen, že nedošlo ke znárodnění, ale zemědělství je často generační a tradiční záležitost. A polský klient supermarketu by často nikdy nekoupil to, co Čech automaticky hodí do košíku. V Česku vlastně takřka neexistuje u základních potravin systém konkurence na základě kvality, v Polsku je to naopak téma každodenních rozhovorů celého národa. Jak cena, tak i kvalita.
Viděla jsem tvůj nedávný příspěvek z nové galerie z Varšavy. Jak vnímáš to město?
Varšava je především město kontrastů, záměrně jsem ji neuváděl do těch tří základních míst, kam by se měl podívat začátečník objevující Polsko. Mírně pokročilý cestovatel by se tam ale určitě měl přijet podívat. Na jedné straně se projde po nejmladším starém městě na světě, protože to bylo po druhé světové válce znovu vybudované, na straně druhé se ocitne uprostřed Manhattanu, jak se posměšně i hrdě přezdívá čtvrti plné vysokých mrakodrapů.
Mezi nimi je s výškou 310 metrů i nejvyšší stavba v EU, mimochodem slovenská investice. Přes řeku pak najdete čtvrť Praga, která je takovým Žižkovem z období před třiceti lety, byť už se také díky developerům mění. Pravý břeh Visly, tedy ve zmíněné čtvrti Praga, není regulovaný a zdejší pláže vytváří atmosféru nějakého městečka u Sázavy, i když jde o téměř dvoumilionovou metropoli. Když jsem byl poprvé ve Varšavě na konci devadesátých let, bylo to jedno z nejošklivějších měst, které jsem poznal. Dneska patří mezi má nejoblíbenější místa v Polsku. Krásná muzea, hodně nové architektury, historie, gastronomie, ale i život v běhu a spousta stavební činnosti. To jsou ty kontrasty.
Já jsem byla naposledy ve Varšavě tak před dvaceti lety…
Tak to ji vůbec nepoznáš. A ta nová minimalistická Galerie současného umění je otevřená teprve pár týdnů a vzbuzuje spoustu emocí. V Praze by se takový počin nikdy nestal, protože my jsme oproti Polákům ultra konzervativní – vzpomeňte si jen na slavnou chobotnici Jana Kaplického. Ten náš příběh o hluboce věřících, a tedy konzervativních Polácích strašně kulhá. To spojení je prvoplánové a zcela nepravdivé. Poláci jsou hodně otevření vůči světu, ze Západu si berou to nejlepší a vlastním způsobem si to implementují doma.
Oni mají skvělé architekty, například v Ostravě máme galerii Plato od polského architekta Roberta Konieczneho. Je to naprosto geniální rekonstrukce starých jatek. Praha je v tom opravdu daleko konzervativnější…
Je to tak, zajímavé nápady, pokud se u nás objeví, často zadusí buď developeři, anebo památkáři. V Polsku se ale popisované architektonické tsunami netýká jen Varšavy, ale především hovoříme o veřejné architektuře. Jde o filharmonie, knihovny, muzea nebo třeba nádraží. V tom vidím největší rozdíl. U nás se investuje spíše do soukromých projektů. Ve východopolském Lublinu získalo místní čerstvé autobusové nádraží před několika dny obrovské ocenění, kterému se říká architektonický Oscar. Podobně jako třeba v roce 2015 budova štětínské filharmonie, postavená na místě Spojenci vybombardovaného Konzerthausu. Architekti u těchto projektů, často vůbec ne Poláci, jsou vybíráni v mezinárodních soutěžích.
V Praze se má stavět na nábřeží budova Vltavské filharmonie studia BIG z Dánska, tak možná první vlaštovka. Myslím si, že nám obecně trochu chybí sebevědomí
a odvaha…
Moje generace nebyla k sebevědomí vychovávána, my vůbec nemíříme v podobném přemýšlení na první ligu. My jsem spokojení s tou druhou vlastně už od začátku, a to i v jiných oblastech, než je architektura. Neznámým fenoménem, o kterém se moc nemluví, je podle mě generace Poláků, kteří strávili nějaký čas v zahraničí a pak se se zkušenostmi a nějakou vydělanou zlatkou vrací do Polska a posunují ho svými projekty. Ty příběhy mě moc baví, nedávno jsem si říkal, jestli z nich nevytvořit knihu. Byla by hodně motivační.
O Polsku jsme si toho řekli hodně, co na závěr tip na něja- ká zajímavá a přitom neznámá místa?
Kouzelný je polský východ, zvláště multikulturní Podlesí. Kromě unikátních dřevěných mešit je tady spousta barevných pravoslavných chrámů, katolických kostelů, ale i synagog, které už bohužel slouží jen jako muzea. Právě zde vzniklo esperanto, protože jeho autor Ludvík Zamenhof vyrůstal ve zmateném multijazykovém prostředí místní metropole zvané Bělostok. V regionu najdete čtyři národní parky, z nichž nejznámější je ten Bělověžský s volně žijícími zubry.
Jak říká Zibi Czendlik, to je ještě region, kde se stavějí lavičky před domem, a ne za domem, kam není vidět. Lidé si rádi povídají a život je více tradiční – zbytek Polska to často označuje termínem „slow life“. Čechům bych ale doporučil ještě jeden neobjevený polský fenomén – ledovcová jezera. Zatímco u nás je jich přesně tolik, kolik prstů má jedna ruka, v Polsku se dopočtete více než sedmi tisíc jezer ideálních pro rekreaci, sport i rybařinu. Věřím, že si je Češi brzy osvojí, stejně jako to zvládli u polských hor i Baltského moře.