V mírně svažitém kopci obklopeném starými stromy, nádhernými výhledy do krajiny (toho času ještě zasněžených plání) a několika málo domy v bezpečné vzdálenosti vcházím do červenožlutých dveří citlivě zrekonstruované bývalé staré školy jedné malé obce na Vysočině.
Právě z takovéto architektury lze vyvodit, že dobré věci vznikají z trpělivosti a trvanlivosti. „Když se nám architektura líbí, znamená to, že vyjadřuje hodnoty, které jsou nám vlastní.“ Tato slova patří jedné z nejvýznamnějších osobností české abstraktní malby.
Petr Kvíčala. Malíř a pedagog, jenž je znám také svými malířskými environmentálními intervencemi do architektury a spoluprací s českými i zahraničními architekty. Jeho práce jsou zastoupeny ve všech významných veřejných sbírkách včetně Národní galerie v Praze či Moravské galerie v Brně a v mnoha soukromých sbírkách u nás i v zahraničí. Již od útlého dětství jej fascinoval pohled na řady sluncem prosvětlených výhonků řep a kukuřic, jevil velký zájem o princip přírodních opakování a hledal nějaký obecný kresebný a barevný řád krajiny v rytmu.
Na přelomu 80. a 90. let se stal průkopníkem v objevování a prosazování ornamentu. Dnes jsou jeho základním prvkem výtvarného jazyka ornamentální linie, nejčastěji vlnovky, lomené linie nebo smyčky, které různým způsobem kombinuje, zmnožuje, překrývá a vrství. Po několikahodinovém povídání o studiích na škole, o pedagogické činosti, o situaci v současném umění, o architektuře, mám pocit, že někde v hloubi duše se spíš procházíme zimní krajinou a vnímáme tu krásu kolem a mezi slovy vnímáme to opravdu důležité.
Kořeny, blízkost a souznění s přírodou. S nezaměnitelným pocitem teď a tady. Výhledy z oken této bývalé školy mi připomínají Petrovu ranou tvorbu. Z místnosti, která kdysi sloužila jako malotřídka, jsou nádherné nekonečné výhledy do krajiny. To ticho a praskající oheň v kamnech. Vůně bylin. Vůně terpentýnu a barev. Vůně radosti všech, kdo tu nyní žijí. A žili.
Petře, které hodnoty jsou pro tebe nejdůležitější?
Když se bavíme o nějakých hodnotách, tak o nich mluvíme do okamžiku, kdy všechno funguje. Jsme zdraví, máme co jíst. Když to ztrácíme, naše hodnoty se mění.
Jak vnímáš současné mladé umění?
Občas mi na umění, jež se snaží být aktuální, vadí, že se k velkým společenským tématům vyjadřuje příliš pozdě, když už je to mainstreamová záležitost a tato témata se dávno řeší celospolečensky. Pak se z umění může stávát plakát na koncert v loňském roce. Někdy to ale bývá v umění problematické, protože může být rafinované, anebo naopak jen intuitivní reakcí na něco, co ještě nedokážeme zformulovat a co na první pohled nemusí být vidět. Myslím si, že umění by nemělo svět popisovat, ale zabývat se tím, jací bychom měli nebo mohli být. A osobně si myslím, že nepřímo, hravostí, metaforou či neokázalou spiritualitou.
A jaký by měl být svět podle Petra Kvíčaly? Co ti v dnešním světě nejvíce chybí?
Vztahy. Ty opravdové. A spiritualita. Hloubka. Pro mě je například důležitější vzít děti z velkých měst a přemístit je do krajiny, kde si budují jakýsi vztah. Ne mít za každou cenu nejlepší vzdělání a s tím spojený úspěch. Ano, chceme, aby měly úspěch, ale jiného typu. Hlubší úspěch, který je založen na vnitřní spokojenosti. Nicméně na jakési zvnitření přichází čím dál více lidí. Máme více času zabývat se sami sebou. Máme čas na sebezdokonalování. Máme čas přemýšlet nad tím, co má v životě opravdový smysl. Jak žít, hledat něco víc než jen chléb namazaný máslem. Samozřejmě ale platí, že nikdy nebudeme všichni hloubaví a přemýšliví. To si volí každý sám.
Nad čím přemýšlíš u své práce, když maluješ?
U některých obrazů, které pak i pojmenuješ, trávíš mnoho dní. Který ti nejdéle trval? Ten mám teď na stole, pracuji na něm od listopadu. Kreslím ho jen tužkou. Jde o základní členění ve třech směrech, ve kterém dělím stále úhly. Možná ho pak nazvu 93 dnů dělení. A o čem u toho přemýšlím? Proč to sakra dělám. Snad je to zoufalství. Zoufalý pokus. Nevím. Moc rád se dívám se svou ženou Petrou na film Velká nádhera. Jsme zde svědky jakéhosi flanérského bloudění, které nás učí skutečnosti, že sami sebe a svůj vlastní příběh nemůžeme popřít.
Zachycuje život, který nemá směr. Je to film o nahé prázdnotě, zoufalství. O realitě, která je stejně prchavá jako sama krása. Je filmem doby a společnosti bez narativního potenciálu, zachycuje život, který nemá směr.
A k čemu jsi zatím tedy za ty roky došel ty? Co je pro tebe důležité?
Rodina. To, že jsem tady s rodinou. Taky je pro mě velmi důležitá laskavost, abych já byl laskavý. Nenapadá mě lepší slovo. Taky jsem vděčný, že se můžu dostávat tady k těm zoufalým činům, jako je malování obrazů, byť to k ničemu není. Mnoho lidí zastává názor, že umění je úplně zbytečná věc. Jistě, ale pak vzniká také otázka, proč je přítomna ve všech kulturách a ve všech dobách, co jsou lidé lidmi.
Co se týká tvých maleb, vzpomínám na ty z tvé rané tvorby. Byla v nich znatelná inspirace krajinou i co se týče barevnosti. Pak přišla doba monochromů, doba velmi barevných obrazů. Jak ses vlastně dostal k vlnovkám, tečkám, ornamentu?
Již v počátcích své tvorby jsem si uvědomoval, že se nebudu zabývat ani realističtějším zobrazováním. Byla mi také protivná psychologická a sociální témata, lyrický či expresivní účinek obrazů mi připadal kýčovitý, nechtěl jsem řešit „výtvarné“ kompozice a budovaní „malířských“ ploch. Věděl jsem o něčem lepším a silnějším. Líbil se mi hrnek po babičce s červenými puntíky a byl jsem si jist, že za tím „povrchním dekorem“, co mě tak přitahoval, je něco víc.
Cítil jsem, že se mnou něco důležitého souzní, a začal jsem pomalu soustředěně malovat co nejjednodušší vzory: linky, vlnovky, tečky. Čisté barvy z tuby, jednoduchá skladba, soustředěná a vážná. Cítil jsem, že je za tím celá moje zkušenost z malby polí a volného, ale pravidelného rytmu rostlin, hledání barvy a vynechání místa pro ticho. Po nějaké době jsem zjistil, že hledám v přírodě vhodné náměty pro obrazy stále obtížněji.
Například obraz zelené tečky vznikl, když jsem jednou na kole v zatáčce těsně míjel nějaký keř, jehož zelené skvrny lístků mi v té rychlosti a blízkosti utkvěly v hlavě. Při malbě jsem si pak uvědomil, že jsem je vnímal jakoby v nějakém řádu, a na obraz je pokládal jako doteky štětce v řádcích. Možná to byl poslední obraz, jehož vizuální předobraz jsem hledal venku v přírodě. Začal jsem si stále více uvědomovat, že to nejsou přírodní motivy, co mě stále více zajímá, ale že některé přírodní motivy a jevy zastupují jisté principy, které mě fascinují. Mluvím zde především o opakování a jednoduchosti.
Ve tvé tvorbě tedy hraje významnou roli ornament, rytmus a fenomén opakování.
Ano. I když ornament bývá stále velmi často spojován s dekorací, znamená především řád. Důležité nejsou jen významy či asociace vyplývající ze samotných ornamentů. Mají hloubku i v jiném slova smyslu než v prostorovém, jsou pojítkem mezi ozdobností a mediací. To, co mě velmi vzrušuje, je napětí mezi volností pohybu a pravidelností řádu. Zajímají mě především ty rytmy, které dokážeme vnímat přirozeně. Zkušenost rytmu je vnitřní a intimní, zároveň nás ale unikátním způsobem spojuje s okolím, s přírodou – vyjadřuje cosi, co nelze vyjádřit jinými prostředky.
Jednou tvou intervencí do architektury je například realizace velkoplošných maleb v brněnském divadle Reduta, která na mě udělala silný dojem. Co všechno by podle tebe měla splňovat dobrá architektura? A jak spočívá tvá spolupráce s architekty?
Dobrá architektura by měla naplňovat všechny požadavky, které jsou na ni kladeny a které musejí být v určité hierarchii a rovnováze. Požadavky na architekturu můžeme rozdělit na nutné, které by měla splňovat každá stavba, a na žádoucí a podstatné, které by měla obsahovat architektura dobrá. Architektura vzniká především kvůli tomu, aby nám sloužila. Pro konkrétní situaci, v konkrétní době, v konkrétním okolí, čase, k pozvednutí místa, pro konkrétní příležitost, pro konkrétního jedince.
To, co hledáme a po čem paseme, je určitá míra neočekávatelnosti, originality a novosti, která musí být přítomna v každém dobrém díle. Co se týče mé intervence, ta nespočívá jen v zakomponování uměleckého díla do architektury či ovlivnění povrchu architektury vizualitou umělecké práce. Dobrá spolupráce mezi umělcem a architektem může vnést do stavby novou energii a aspekty. Je potřeba si to místo zažít, strávit tam čas. Prostor se nedá uchopit očima jako objekt. Architektura se musí zažívat všemi smysly. Cítit její energii, chlad, teplo, vnímat konkrétní vzdálenosti. Zažít skutečnost je nejdůležitější.
Co by sis přál dál ve své tvorbě?
Představ si, že jsi u moře a zapadá slunce. Jdeš sám a sedneš si na písečnou dunu. Ocitáš se mezi nebem a mořem a upřeně hledíš do jeho vln. Pozorně se díváš a všechno, co vidíš, vstupuje zpátky do tebe. Nepřemýšlíš, ale rozpouštíš se a spočíváš. Začíná ti být chladno, ty se sbalíš a odcházíš… a myslíš na to, že tohle musíš udělat v životě ještě víckrát. Protože máš pocit, že ses o sobě a o světě právě něco dozvěděl. Něco důležitého, ale nedokážeš říct, co to je. A takové já chci malovat obrazy…
