Malíř, performer, kurátor, vysokoškolský pedagog a osobitý superman Jiří Surůvka je výrazným hybatelem nejen ostravské kulturní scény. Mezi dominantní formy jeho uměleckého projevu patří kromě malby a práce s digitálním obrazem a fotografií také akční umění, performance a body art. Svým provokativním uměleckým projevem dovede s razancí sobě vlastní vytlačit diváka z jeho komfortní zóny a nabourat mu zdánlivě neměnná společenská i morální stanoviska, na kterých si doposud zakládal. Surůvka se bez servítků věnuje sociálním, politickým a kulturním tématům a vždy míří divákovi přímo mezi oči.
Co se ti vybaví, když se řekne Ostrava?
V prvé řadě je to rodné město. I když Ostrava není rodné město celé mé rodiny, otcova rodina přišla do Ostravy za prací z Veličky v Polsku na konci 19. století a matčina pár let po druhé světové válce z Brna a Svitav. Do Ostravy se chodilo v padesátých letech nejen za prací, v tom se to nezměnilo, ale také za trest, napravit si „kádrový profil“. Dědeček z matčiny strany Vladislav Lozinský se narodil v Kyjevě v r. 1900 v česko-polské rodině, po komunistické revoluci v Rusku se přidal k československým legiím, prodělal sibiřskou anabázi až do Vladivostoku jako dělostřelec.
Pak mu trvalo dva roky se dostat na lodích přes Japonsko, Čínu, Kanadu a USA do Marseille, pak přes Paříž do Brna. To bylo až v roce 1926. Stal se v Brně tajemníkem Lidové strany a po válce, aby unikl NKVD, který sbíral bývalé občany carského Ruska a odvážel je protiprávně do sovětských gulagů na Sibiři, přešel do Svitav, ale i tam byl v r. 1948 zatčen komunisty, bez soudu vězněn a před smrtí v r. 1952 propuštěn.
Babička, rodačka z Třebíčska, s matkou a tetou se přestěhovaly do Ostravy, začít znovu v místě, kde se nikdo moc neptal na „třídní původ“, a bylo to jediné místo, kde dostaly práci a domov. Ani druhý děd, otec mého otce, nebyl zrovna „kádrově“ v pořádku, byl funkcionář Sociálně demokratické strany v Ostravě. A v r. 1949 spáchal sebevraždu. Myslím, že to bylo po nátlaku ze strany komunistů, hrozilo mu také uvěznění. Můj otec měl tehdy 20 let. Zůstal sám se svou matkou. Ta jediná byla od roku 1929 členkou KSČ, ale jen formálně, výhody z toho žádné neměla. Mám tedy politicky velmi bizarní původ. Dneska je to vlastně už úplně jedno, asi proto jsem se jaksi přirozeně vůči tehdejšímu režimu vymezoval a v r. 1989 ještě jako student s nadšením stávkoval a byl členem OF atd. Ostravu mám nicméně rád, vyrůstal jsem na periferii v Hrabůvce, pod Vítkovickou haldou, tehdy ještě hořící, u zamořené řeky Ostravice, kde jsme se přesto koupali a smrděli celulózou z papírny ve Vratimově a odpadu z Nové huti, ale nedbali jsme, byla to naše krajina, pro nás krásná a plná nových věcí.
Jakou máš nejstarší vzpomínku, která je spojena právě s Ostravou?
Jako kluk jsem rád četl verneovky a moje první cesta s otcem do centra Ostravy starou tramvají byla fascinující. Trasa vedla Vítkovicemi, vlastně uprostřed železárny, hřmot a dým, dále okolo vysokých pecí v plném provozu, několika těžních věží, koksovny Karoliny, odkud tehdy na sloupech a lanech visely vozíky s uhlím a jely dále až na Slezskou Ostravu za řekou Ostravicí. To bylo Ocelové město, které líčil ve svých románech Jules Verne, a ilustrace z knihy znázorňující Ocelové město Ostrava překonávala. Byl jsem tím fascinován.
Jak se v čase měnila tvoje oblíbená místa?
Tak nejdřív to bylo bezprostřední okolí mého bydliště, Jubilejní kolonie v Ostravě-Hrabůvce byla naše Stínadla, hráli jsme si tam na Rychlé šípy, naše základka byla na Místecké ulici kousek od Vítkovické haldy, cca 2 km dlouhé a 500 m široké hromady strusky, stále doutnající a žhavé, pod kterou vedl malý tunel a vybetonované koryto potoka a za ním už tzv. ruly (široké trubky na cca 5m sloupech), po kterých se dalo dojít až do Vítkovic, bylo to trochu i nebezpečné, sem tam někdo spadl a pak měl ruku nebo nohu v sádře a zkažené prázdniny. Později, když jsme už měli všichni kluci nějaký bicykl, tak jsme jezdili do Bělského lesa za kamarádem, který tam měl babičku v chatce u lesa, velmi hodnou, a tam jsme mohli řádit do sytosti. Později přibývala i jiná místa
v sousedních čtvrtích a v centru.
Co nejvíce ovlivnilo tvoji tvorbu? Jak velkou roli v tom hrálo město, ve kterém žiješ?
Myslím, že Ostrava a její obyvatelé jsou pro umělce velký inspirační zdroj, zdroj exprese a přímosti lidských nezastíraných a nepokryteckých povah a vztahů obnažených na dřeň. Na pozadí tak trochu apokalyptické scenérie, ale velmi lidnaté, industriální, plné sociálních problémů, asi největší romské menšiny v ČR, kriminality, opilců a narkomanů, ale současně s takovým trochu americkým rozmachem, něco jako Pittsburgh, Detroit nebo Cleveland, které jsem v 90. letech pak i navštívil a podobnosti nalézal.
Když jsi reprezentoval naši republiku na Bienále v Benátkách, tak v tom opět tak trochu Ostrava hrála roli…
No, to bylo vyvrcholení mé dosavadní činnosti na poli výtvarného umění za předchozích cca 15 let. Tři čtyři roky předtím jsem objevil jako první u nás možnosti digitálního tisku koláží vyrobených v počítači v programu Photoshop a videoartu, který se tehdy dělal obtížně, ve studiích za peníze. Ani jsem tehdy neměl vlastní kameru. Nicméně mě nová média pro své možnosti tehdy nadchla. A prvním majitelem velkoplošného tisku v ČR byl Rostislav Němčík v nedalekém Petřvaldu, byl to kamarád z 80. let, založil si reklamní firmu postavenou na nových technologiích. A tisky mi vyráběl na dluh, až nějaký prodám.
No, to si ještě tak dva roky počkal, než jsem mu pomoc splatil z prvních prodejů. Taky jsme si vytvořili v Ostravě v 80. letech nevelkou skupinu literárních a výtvarných mladých umělců, generačních vrstevníků, žili bohémským životem, vystavovali zprvu ilegálně na půdách, sklepech či na haldě Ema na Slezské Ostravě. Přesunul jsem se také do centra města s jeho nesčetnými hospodami, kluby, naše shromaždiště byla hospoda Na Společenstvu, vinárna U Sudu, pak Antikvariát a klub Černý pavouk, později po jeho zániku další místa.
Vystavoval jsi v mnoha zemích, v zahraničí jsi na různých místech i delší dobu tvořil. Kde tě to bavilo nejvíc?
V devadesátkách a počátkem nultých let jsem byl chudý umělec, nikdo mě ještě mimo výtvarné kruhy moc neznal a nikdo nesbíral mé věci, i když jsem poměrně často vystavoval, hlavně tedy v Praze na různých společných výstavách, a z existenčních důvodů jsem posílal portfolio a motivační dopisy na různá stipendia pro umělce, která poskytovala vybraným umělcům ubytování, ateliér a peníze na existenci.
V tom jsem byl poměrně úspěšný, byl jsem dvakrát v USA, v San Franciscu (1998) a Clevelandu (2009). Státy jsem si procestoval autem, které mi půjčil Tomáš Etzler, ten tehdy bydlel v Denveru, auto byl pick-up s campingovou nadstavbou vzadu, ve které se dalo spát, tak jsem vyrazil ze SF do Los Angeles, kde jsem měl v Burbanku kamaráda z Ostravy, pak přes Nevadu a Las Vegas do Denveru, pak Detroit, Chicago daž o New Yorku, no, bylo to poznání výživné a rád jsem se po cca třech měsících vracel do Evropy – s konstatováním, že bych v Americe nechtěl žít, vše se tam točí jen okolo honby za dolarem, bez peněz tam nejste nic.
Byl jsem i tři měsíce ve Vídni v Rakousku, rok na stipendiu v Künstlerhausu Schloss Balmoral v lázních Bad Ems nedaleko Koblenze v Německu, ve Švédském Göteborgu a po benátském bienále v r. 2001 jsem vlastně po různých větších výstavách tu Evropu procestoval za následujících deset let křížem krážem. A jako performer jsem byl pozván několikrát do Číny, na Špicberky (tam se mi asi líbilo nejvíc), Vnitřního Mongolska, Thajska (tyhle cesty pak bohužel zhatila epidemie covidu). V roce 2003 jsem usoudil, že v tomhle tempu a 43 letech to dlouho nevydržím, tak jsem se trochu usadil a nastoupil jako pedagog dnešní Fakulty umění Ostravské univerzity.
Můj život se ale moc nezklidnil, od roku 1998 provozujeme ve třech lidech galerii Jáma 10 v Ostravě a pořádáme mezinárodní festival performance Malamut tamtéž, bienálně. Se studenty jsme jezdili každý rok do polské Poznaně vést workshopy s dětmi, po různých výstavách, navázali jsme kontakty se spřátelenými ateliéry v německých Drážďanech a společně s nimi vystavovali v Ostravě i u nich, ve slovinském Mariboru v multimediálním centru Kibla jsem participoval na různých projektech mnohokrát, v Rijece na akademii umění jsem učil v rámci programu CEEPUS a tak podobně.
Je toho dost, vystavovali jsme s absolventy mého ateliéru video-multimedia-performance v německém Düsseldorfu, v Polsku, samozřejmě v Česku a na Slovensku. Bylo toho za ta léta celkem hodně a jsem rád, že ti naši absolventi, kteří u volné tvorby zůstali, se rozhodně v uměleckém provozu neztratili a jsou poměrně úspěšní. I ti, kteří zůstali Ostravě věrní, neodstěhovali se do Prahy či jinam, tu dnes tvoří svébytnou a aktivní ostravskou komunitu mladých umělců, mezi které rád zavítám na jimi pořádané akce.
Před časem jsme měli možnost vidět v Praze velkou výstavu Ostrava–Ostrava zpáteční, která se soustředila na umělce spjaté s regionem. Na vernisáži bylo narváno…
Tahle výstava v Galerii hlavního města Prahy se chystala několik let, za podpory ředitelky GHMP paní Magdaleny Juříkové ji připravoval tehdejší jejich kurátor Jakub Král, po jeho odchodu se výstavy ujali Martin Netočný a Tomáš Knoflíček. Na vernisáži bylo narváno, to je pravda, byl tam i ministr kultury, panovala euforická nálada, přišla spousta přátel a bývalých Ostraváků, co žijí v Praze, no, jako asi na každé vernisáži v hlavním městě. Výstava pochopitelně nemohla dostatečně předvést všechny generace ostravských umělců, některým byl dán prostor větší, některým jen marginálnější, v podstatě byl dán prostor aktivitám a umělcům z přelomu tisíciletí, to byl ostatně i původní záměr.
Myslím, že se docela povedla, sice o dvacet let později, ale přece, upozornila na „ostravský fenomén“, kterým se syrovější a explicitnější tvorba i život „Ostravaku“ odlišuje od zbytku umělecké komunity v ČR. Na tuto výstavu konečně navazují i výstavy v ostravských institucích v GVUO i PLATO, které předtím preferovaly tvorbu přespolních umělců a místní dosti opomíjely. Doma není nikdo prorokem a musí nejprve dojít uznání jinde, než ho nakonec akceptují i instituce místního formátu.
Co je pro tebe v tvorbě nejdůležitější?
Nejdůležitější pro mou tvorbu je umělecká svoboda, dělat si, co momentálně prožívám a o čem přemýšlím, bez pohledu na právě panující mainstreamy, požadavky kurátorských guruů, texty i kritiky a veřejné mínění. Umělec je ten, který možná cítí „tep doby“ i věci budoucí předvídá, má intuici a neměl by se chovat spekulativně a nadbíhat obecnému vkusu, nechat se manipulovat ambiciózními, ale hloupými kurátory, jinak je na cestě do uměleckého pekla a budoucí nicoty.
Kdy jsi začal být přesvědčený o tom, že jsi umělec?
No, tak slovo „umjelec“ je a bylo tady na Ostravsku spíše nadávkou. Vzpomínám na svého otce, který v autě stahoval okénko a řval na jiné řidiče, když se mu jejich jízda nezdála bezpečná: „Ty umjelče!!!“ Tak asi tehdy jsem si řekl, že budu umělcem, abych ho „nasral“! Ale rád jsem si kreslil a maloval už od dětství, vyráběl jsem letadélka a lodičky ze dřeva, bambusu či kůry, drátů, jako teenager jsem byl hrubě nespokojen se svým životem a státem plánovanou budoucností v ostravském těžkém průmyslu a po vojně jsem se vrátil domů s takovou touhou „něco dělat“. I můj bratranec Petr Lysáček, absolvent pražské SUPŠ, maloval obrazy a rodiče mi ho předhazovali, že už od dětství má cíl, zatímco já jsem budižkničemu atd. Řekl jsem si pche, to svedu také a založil rockovou kapelu s vrstevníky.
Jmenovala se Vzhůru do dolů. Taky jsem s kamarády a tehdejšími spolužáky z PF začal provozovat autorský kabaret, scénky jsme vymýšleli po hospodách u piva a dost jsme se tomu nasmáli, i když si druhý den nikdo už nepamatoval, co jsme to vlastně vymysleli, a kabaret byl pak čirou improvizací scének a zpěvů bez pointy, kterou nahrazoval pád opony. To vše začalo už před pádem železné opony, když jsme u těch opon, a pokračovalo i poté, v 90. letech. Taky jsem tehdy začal i malovat, jako umělec jsem si nepřipadal, umělci byli tehdy jen ti oficiální členové Unie výtvarných umělců a schválení komunistickou stranou a jejich organizacemi. Jen ti měli přístup do galerií, výstavních síní, dostávali zakázky a realizace výzdoby ve veřejných budovách atd. Byla to v té době poměrně bohatá elita a my jsme byli underground. Nemyslím si ani dnes, že jsem bůhvíjaký umělec, a jen někdy, když se dívám na některé své obrazy či jiné výtvory, tak se mi i líbí a připadá mi, že to snad dělal někdo jiný, podceňuji se, abych se nepřeceňoval, to bych byl asi hlupák.
Kdo je podle tebe umělec?
Kdokoliv, kdo si tak připadá a něco tvoří, jen on sám a někdy jen jeho vrstevníci s intuicí (a to je také jistý talent) poznají, že je to dobré. Takže pak takový umělec může být dobrý nebo špatný. Často jsem parodoval nechutný slogan ze starých westernů: „Dobrý umělec, mrtvý umělec.“ Tam šlo ovšem o indiány. A ano, někdy jen čas ukáže, kdo byl skutečný umělec, a kdo upadne v zapomnění, ale i to může být neprávem a může být znovuobjeven až po dlouhé době nebo nikdy.
Učíš umění na Ostravské univerzitě. Dá se umění naučit?
Umění se samozřejmě naučit nedá, my „učitelé umění“ můžeme jen našim studentům pomoci ten talent, který bychom měli rozpoznat tou už výše zmíněnou intuicí, rozvíjet a uvolnit a dávat dobře míněné rady ke zvolené formě, méně už k obsahu. Já studentům nezadávám úkoly, nedávám cvičná témata, ta si musí generovat sami, jsem rád, když se věnují své tvorbě bez ohraničení, jen v každém semestru by si měli také postupně prosvištět disciplíny od kresby a malby přes digitální koláže a malbu k instalaci a objektu s implementovanými prvky nových médií (světla, zvuku, videoprojekce apod.) k videoartu, performance, umění ve veřejném prostoru atd.
Paralelně s podmínkou konzultací i této, ale i vlastní svobodné tvorby, kterou si dělají pro sebe. Po nové akreditaci přibylo studentům několik dalších teoretických disciplín, přednášek i cvičení, z důvodu kompatibility s ostatními obory a počtu předmětů výuky na jiných fakultách Ostravské univerzity, a ubylo jim množství hodin praktické výuky či spíše samostatné práce v ateliéru. Došlo tedy k odklonu od typu výuky na akademiích či uměleckoprůmyslových vysokých školách k typu výuky na univerzitách, což asi navýší sofistikovanost absolventů, ale úbytek času na vlastní praktickou tvorbu bude brzdit jejich pozdější kariéru umělce, pokud se k ní vůbec rozhodnou. Chápu, že praktická uplatnitelnost absolventů studia volné umělecké tvorby je mizivá, ale manažerů v kultuře či jinde už máme asi taky dost.
Kterou z galerií bychom neměli v Ostravě minout?
No, tak kromě už zmíněných dvou příspěvkových institucí GVUO (krajská galerie) a PLATO (městská galerie), kde jsou ty největší a dnes už i zajímavé výstavy, bych nevynechal pochůzku po galeriích menších, zpravidla zřizovaných zapsanými spolky či soukromníky, jako je Fotografická galerie a Antikvariát Fiducia, tam je jak fotogalerie nahoře po schodech, tak i dole po schodech je menší galerie současného umění s názvem Dole. Navíc má antikvariát v těchto prostorech celoročně i bohatý literární a hudební doprovodný program. V centru bych rád připomenul tu „naši“ galerii Jáma 10 na Přívozské 22. Na Sokolské ulici je soukromá ZaZa galerie. A také několik prodejních galerií v centru města. V Dolní oblasti Vítkovice je dnes několik galerií trochu větších, např. Gong, Galerie GDM Contemporary a další, ve Vítkovicích nedávno otevřel Ivo Sumec galerii UHAUS.
Na nábřeží u řeky Ostravice poblíž mostu Miloše Sýkory je kulturní centrum Provoz a klub s hudebním programem Dock, tam nejraději teď chodí naši studenti. Další dvě klubo-hospody a asi nejstarší od 90. let jsou Mirror na Českobratrské ulici a Krvavá Mary u Domu umění na Jurečkově ulici. „Vyhlášenou“ Stodolní ulici s kluby, nalejvárnami, ale i restauracemi a bordely považuji za peleš hříchu a doporučit ji lze jen lovcům elementárních a někdy i nebezpečných zážitků. Stalo se mi kdysi, že jsem na náměstí potkal dva pražské mladé nafoukané manažery v kvádrech, kteří se mě ptali, kam mají jít za „pobavením“, tak ty bych tam na tu Stodolní poslal. Vy ostatní si obejděte to ostatní, viz výše.