Na levé ruce má vytetované ženské jméno „mia“ fontem jako vystřiženým ze slabikáře a psát i vydávat knihy začal už jako malý kluk. Tituly z jeho nakladatelství LABYRINT pravidelně dostávají prestižní ceny, pro české čtenáře objevil například Jaroslava Rudiše, Petra Síse nebo Lenku Reinerovou, vydal legendární komiks Alois Nebel a jeho dětský časopis RAKETA bez jediné reklamy podporuje mladé české tvůrce. Kromě toho je Joachim Dvořák skvělým moderátorem Nočního Mikrofóra a šéfredaktorem magazínu MAGNUS, který se svou kvalitou vymyká všemu, co u nás vzniká.
Obálka prvního vydání Nebe pod Berlínem z roku 2002. Formát knihy po rozložení odpovídal rozměru jednoho vagónu berlínského metra. Román odstartoval hvězdnou kariéru Jaroslava Rudiše, získal za něj Ortenovu cenu, dal vzniknout legendární punkové kapele U-Bahn a byl přeložen do sedmi jazyků.
Martina Skala je pozoruhodná žena mnoha talentů, která žije mezi Prahou, Paříží a Kalifornií. Letos na podzim jsme jí v Labyrintu vydali Klub kamzíků, román o touze po svobodném životě, kvůli kterému jsme ochotni obětovat i to, co milujeme.
Ptačí sněm je krásně ilustrovaný příběh pro děti i rodiče inspirovaný starým perským eposem. Petr Sís vypráví o putování ptáků, kteří se rozhodnou najít svého pravého krále. Než ptáci přeletí sedm údolí – Hledání, Lásky, Porozumění, Odstupu, Jednoty, Úžasu a Smrti – zůstane jich pouhopouhých třicet. Ti nejvytrvalejší ale nakonec svůj cíl najdou…
Pěkný font jste si vybral pro tetování…
To je mé vlastní písmo. Když měla dcera čtvrté narozeniny, dal jsem si to jako dárek, abych ji měl pořád u sebe. Ta tři písmena – MIA – byla gesto, kterým jsem tenkrát naivně bojoval se smutkem. Když se mi brzy po jejím narození rozpadla rodina a vztah s její maminkou, dlouho jsem se tím trápil.
Dnes je Mie už čtrnáct a působíte jako sehraná dvojka. Často jste na cestách a z vašich výprav za dobrodružstvím vznikla dokonce Kniha na výlety. Proč zrovna cestování?
Možná jsem tím kompenzoval něco z vlastního dětství, kdy se nemohlo svobodně cestovat. A protože mě střídavá péče naučila si mimo jiné lépe organizovat čas a pořádně přemýšlet o tom, co budu se svou dcerou dělat, začali jsme jezdit na výlety po Česku a také ven. Když Mie byly dva roky, letěli jsme sami dva do Thajska. Jako starší otec jsem ji nechtěl držet „uvázanou na vodítku“, a tak se mi hned během prvního přestupu na obrovském letišti v Dubaji na dvě hodiny ztratila. To bych nikomu nepřál. Myslím, že důležitým předpokladem pro to, aby vás to bavilo, je zvědavost a chuť objevovat svět pokud možno bez předsudků. Právě v cizině musíte často vystupovat ze svých komfortních zón, potřebujete empatii, naučit se improvizovat, řešit neočekávané situace a ještě rezignovat na přesný itinerář. Děti mají kratší nohy a leckdy je vůbec nezajímá to, po čem toužíme my. Ale dají se „namotat“ na příběhy a nás cestování oba časem vycvičilo a dokonale sehrálo. Z výletů po evropských městech jsme si udělali rituál a z každé výpravy vznikala reportáž do časopisu Raketa. Táta s dcerou na cestách… Takže třeba Berlín nebo Benátky, kde jsem v minulosti byl už několikrát, jsem měl najednou šanci vidět z jiné perspektivy a v jiném rytmu. Děti si všímají věcí a detailů, které my dospělí leckdy přehlédneme nebo už nevidíme. Kniha na výlety obsahuje výpravy do 21 měst po celé Evropě a jako bonus ještě New York. Mia ještě nechodila do školy, ale pamatuje si, jak jsme si půjčili brusle a já ji na kluzišti uprostřed Central Parku učil bruslit nebo když jsme krmili hladové veverky v parku na vánočně vyzdobeném Union Square.
Myslím, že je to jedna z nejhezčích věcí, co může člo- věk se svými dětmi zažít. Ty chvíle, kdy se můžeme ponořit do jejich světa a nechat se trochu vést…
My potřebujeme jejich fantazii. A děti by také měly vědět, že svět je pestrý, a přestože odlišný od toho našeho, nemusí se ho bát. Sebevědomí a otevřenost získávají právě díky tomu, co společně prožijí se svými rodiči.
Původně jsem nám také chtěla dopřát malý výlet a fotit na některém z kouzelných míst, ale nakonec jsme se rozhodli pro Bokovku, přesněji pavlačový dvůr v Dlouhé. Měla jsem pocit, že to tady máte rád…
Mám. Tohle je skutečně kouzelné místo. Původně tři gotické domy s renesanční přestavbou s neopa- kovatelnou „vintage“ atmosférou dnes patří Pražské židovské obci. Před sedmnácti lety parta třicátníků založila tady ve 2. patře soukromý hudební klub, který neměl v Praze konkurenci. Dostali jste se tam jen, když vás někdo pozval, nikde nebylo žádné označení. Ještě před kolaudací jsme v něm uspořádali velký mejdan k revue Labyrint, což byl časopis, který jsem vydával. A právě tady jsem měl také první rande s maminkou mé dcery. Naproti přes dvůr – na němž kdysi rostl strom, proto se říkalo dům U Zlatého stromu – má například ateliér Petra Vitásková, která se věnuje kaligrafii, a v prostoru pod podloubím sídlí Bokovka, legendární vinný bar. Přátelím se s jejím spoluzakladatelem, sběratelem umění Honzou Bejšovcem. Pozoruhodný muž, nedávno byl mým hostem v Nočním Mikrofóru.
Moc se mi ten formát líbí. Prozradíte mi, jakým způsobem si vybíráte své hosty?
To bylo léta mé nahlas nevyřčené přání – uvádět rozhlasovou „Late Night Show“ a zvát si hosty podle svého gusta. Když jsem dostal pozvání od dramaturgyně Českého rozhlasu a prošel konkurzem, jako bych se našel. Miluju tuhle práci. Mám rád lidi, kteří neztratili odvahu chodit po nevyšlapaných cestách a současně se nebojí mluvit o svých nejistotách. Zajímají mě příběhy osobností, na které moc nesvítí reflektory. Podmínkou je, že mi musí být sympatičtí a to, čemu se věnují, má v mých očích respekt.
Působí to, jako by se muselo podařit všechno, na co sáhnete. Co je tou tajnou ingrediencí, která přináší vašim projektům úspěch?
To mi teda fandíte, já se tak necítím. Mnohokrát jsem prohrál, stál ve slepé uličce, arogantně trval na hloupém rozhodnutí nebo se nechal napálit. Z těch špatných cest jsem se snažil nějak poučit a věřím, že dnes už dělám pouze to, co má smysl. Profit mě nikdy nezajímal. Víte, úspěch je taková subjektivní kategorie… Samozřejmě mám radost, když autoři z mého nakladatelství nebo knihy, které jsem vydal, něco vyhrají a mají pozornost, ale že bych já sám toužil stát na bedně, to nikdy nebyla priorita. Tím největším úspěchem pro mě je, že jsem měl štěstí spolupracovat s výjimečnými lidmi a s některými se dokonce spřátelit.
A co pro vás bylo důležité?
Některá setkání jsou zásadní, ani nemusí být nutně intenzivní, až po čase rozpoznáme, kdo vám před složitou křižovatkou poradil dobře, když jste nevěděli kudy kam. Na Gymnáziu Jana Nerudy jsme měli „prvorepublikového“ profesora Novotného, učil českou a ruskou literaturu a vedl divadelní kroužek. Chodíval jsem do jeho malého bytu obloženého knihami a poslouchal příběhy. Ukázal mi Vančuru, Dostojevského a půjčoval zakázané autory. O prvních svobodných prázdninách jsem dojel vlakem do Paříže a drze zazvonil na byt Milana Kundery. Bylo mi třiadvacet a myslel jsem si, že můžu všechno. Na konci roku 1990 vyšlo první číslo budoucího časopisu Labyrint, tenkrát měl ještě formát novin, prodával jsem na ulici knihy a přitom pořád ještě studoval na univerzitě. Najednou jsem začal potkávat všechny ty spisovatele, které jsem rád četl. A brzy jsem založil vlastní nakladatelství.
Zásadní okamžik přišel až s Fedorem Gálem, někdejším sociologem a politikem, kterého ze Slovenska vyštvali kvůli jeho židovskému původu. Protože můj nevlastní otec se upil, když mi bylo osmnáct, a toho biologického jsem nikdy neviděl, Fedor se pro mě stal takovým korespondenčním tátou. A když po prodeji svého podílu v televizi Nova založil nakladatelství, začal jsem mu pomáhat. Organizoval spoustu sociálně orientovaných projektů, tematických besed a diskuzních večerů, zajímal se o věci, které nebyly populární, podporoval romské umělce a nezávislé aktivisty, až nakonec všechny peníze utratil. Musíte věřit tomu, co děláte, i když vám lidé okolo moc nefandí nebo nerozumí. To on mi řekl větu, která se pro mě stala jakousi mantrou: „Nezáleží na tom, kolik lidí vám tleská, ale kdo vám tleská.“
Pro naši práci je přirozené neustále pochybovat, je to základní vlastnost kritického myšlení, ale na rozbouřeném moři se přeci jen občas potřebujete ujistit, že plujete dobrým směrem. Proto rád ještě vzpomenu spisovatelku Lenku Reinerovou, které jsme s Járou Rudišem familiárně říkali naše německá babička. Vydal jsem jí sedm knih a byli jsme si hodně blízcí. Několikrát mě svou pozitivní energií a nadhledem vyvedla na světlo, když jsem se ztrácel v pracovních pochybnostech nebo v temných hlubinách soukromého života.
Z čeho máte radost a co pro vás definuje úspěch knihy?
Mě neskutečně baví proces vzniku knihy, od prvních nápadů a prvních slov, kdy můžete být pro své autory nejen redaktorem, ale i mentorem, sparing-partnerem a leckdy i psychologem. Že se jako nakladatel také musíte o ně ucházet, že jste s nimi, i když zrovna nepíšou, protože jejich múzy stávkují. Že se o jejich knihy staráte a jste s nimi také, když oslavují a mají úspěch, takže si vás třeba vyberou jako doprovod na Pražský hrad, kde zrovna dostávají státní vyznamenání. (úsměv) Výhoda malého nakladatelství je, že je to na vás, s kým se „zapletete“. A já si užívám toho přímého vztahu mezi nakladatelem a tvůrcem, jako bych měl širokou rodinu, kde se mohou všichni členové vzájemně inspirovat a také se na sebe spolehnout.
Snažím se dávat energii do projektů, o jejichž kvalitě nepochybuji, a nechci se limitovat předpokládanou prodejností, ta pro mě není hlavním kritériem. Naopak dovedu odmítnout spolupráci, kde by jako jediný bonus byl pouze zisk. To je svoboda nezávislého nakladatele. Úspěch je trošku jako loterie, v knižní branži se nedá zase tak snadno naplánovat. Pro mě je nejpodstatnější, že můžu poznávat zajímavé lidi a dávat prostor novým hlasům, talentovaným autorům a autorkám. Jsem pořád zvědavý a rád se učím nové věci. Někdy mám před sebou výzvu vydat knihu, která není mým tématem, ale z nějakých důvodů se rozhodnu podstoupit třeba i komplikovanou cestu. To se mi přihodilo zrovna před rokem, kdy jsme vydali vůbec první velkou knihu o ragby v Česku. Nic jsem o tom sportu dříve nevěděl, až během práce, výběru fotografií a redigování textů jsem mu zcela propadl. Kniha, po jejímž přečtení se zamilujete, to by mohla být přesná anotace.
Bavilo vás to už v dětství? Psal jste?
První nakladatelství jsem založil, když mi bylo sedm let, u mého dědečka v Sudetech na chalupě, kde jsem trávil v létě celé dva měsíce. Děda, bývalý mlynář, byl moc hodný a ničím mě nezatěžoval. Žil jsem si ve svém světě a jednoho dne začal prostě kreslit a psát knížky. Každá byla originální v jednom kuse, někdy deset stran, jindy třeba padesát, někdy to byly dobrodružné příběhy, jindy ilustrované výpisky z Ottova slovníku naučného, každý titul měl tiráž a všechno jsem čísloval. Do mých čtrnácti patnácti let jsem to dotáhl asi na 130 kousků. Tehdy jsem hrál na violoncello a chodil do lidové školy umění malovat – až se to jednou zlomilo. Podíval jsem se na své spolužáky, čemu se věnují, a najednou mi všechno, co jsem s takovým úsilím léta dělal, přišlo neskutečně trapný. Ze dne na den jsem „Lidové nakladatelství Čáp“ zavřel. Dodnes nevím, proč jsem zvolil takový název.
Říká se, že pokud vás něco v dětství hodně baví, tak je to přesně to, co máte dělat. Kdy uzrál ten čas založit skutečné nakladatelství a proč zrovna Labyrint?
Vše se odvíjelo od už zmiňovaného časopisu Labyrint. Na začátku devadesátých let se rozpadl knižní velkoobchod a nikdo nevěděl, co vychází, každý týden vznikala nová nakladatelství, všichni chtěli vydávat knihy. Takže jednou linkou Labyrintu mělo být hledání cesty v bludišti soudobého knižního trhu a pak se mi ten název také líbil, protože byl srozumitelný. Když jsem po deseti letech zakládal Raketu jako nový „label“ pro vydávání dětské literatury, líbil se mi zase název Raketa. A když se mě na něj někdo ptá, odpovídám, že děti přeci mohou nasednout do rakety a odletět na jakoukoli planetu, protože vědí, že fantazie nezná hranice.
Jak se vám daří objevovat všechny ty výjimečné lidi a udržet jejich nadšení ze společných projektů?
Známe tu teorii, jak se lidé vzájemně přitahují podle toho, co vyzařují, ale myslím si, že je to spíše víc věcí náhody a štěstí, jestli potkáte člověka s trvale dobrým charakterem. Někdy je spolupráce náročná, občas se stane, že se po pár knihách rozejdete, a jsou i případy, kdy vám ten, do koho jste investovali spoustu energie, peněz a důvěry, uteče jinam. Je dobré se obklopovat chytřejšími lidmi, než jsme my sami, a naučit se dávat dostatek prostoru k jejich seberealizaci. A chovat se slušně. Mám kolem sebe fantastický kolektiv, a tak vím, že dnes stačí jen lehce přidržovat kormidlo, abychom udrželi správný směr.
Vy nejste ten typ vydavatele, který si vezme hotovou knihu a pošle ji do tisku…
V Labyrintu jsme známí tím, že do toho autorům trošku šťouráme, někdy i dost zasahujeme. Věřím, že ku prospěchu konečného díla. Dost knižních projektů jsme také iniciovali sami oslovením konkrétních lidí. Baví nás participace a společná interakce, proto asi přitahujeme tvůrce, kteří sami preferují složitější, vrstevnatou cestu k cíli.
Řekl jste, že vydavatel je pro své autory tak trochu mentorem, možná i terapeutem. Vy jste studoval speciální pedagogiku. Promítá se to do vašeho současného života?
Snad to souvisí s nějakou vyšší citlivostí k sociálním tématům, že dovedu naslouchat lidem, kteří mají víc starostí sami se sebou, jsou nejistí, o jednoduchých věcech přemýšlejí složitě. To nás může posouvat i dál než zkratky. Zkratky sice taky člověka posouvají, ale když nezávodíte a nemáte potřebu si to zkracovat, jsou ty delší cesty lepší v tom, že člověka naproti sobě máte čas poznat víc a můžete mu i pomoci.
Mnohokrát v životě jsem byl jako nakladatel v situaci, že jsem se ocitl v blízkosti talentem obdařeného, ale trochu ztraceného tvůrce, který potřeboval především společnost. Právě proto některé knížky vznikají i několik let. Stojí za to vytrvat, když cítíte, že to může mít výjimečný výsledek. Na začátku obvykle nevíte, kolik energie a času bude nová spolupráce stát. Kdybych pospíchal a pelášil za úspěchem, tak by mě tihle lidé zdržovali. Možná právě proto, že jsem vystudoval speciální pedagogiku, více rozumím těm, kdo sami hledají způsob, jak se na komplikovaný svět kolem sebe dívat a jak ho ve svých knihách také reflektovat.
Proto jste si ten obor tenkrát vybral?
Já si ho nevybral. Moc jsem po maturitě nevěděl, co budu dělat. Nezapomeňte, začínala druhá polovina osmdesátých let a perspektiva utratit dva roky života na povinné vojenské službě mě vůbec nelákala. Pyšně jsem si myslel, že bych mohl být učitelem literatury na gymnáziu, ale u přijímaček jsem propadl v malování a kreslení, i když jsem měl za sebou patnáct let praxe v různých lidových školách umění. Dostal jsem na rok odklad a učil na základní škole na jednom pražském sídlišti. Výborná zkušenost. Zblízka jsem viděl ty drtivě ženské kolektivy, jak ovlivňovaly celou naši generaci, a mezi nimi sem tam nějaký ten uskřípnutý tělocvikář a možná divný školník. Chyběla tam zdravá mužská energie a asi by to byl zajímavý výzkum. Třeba bychom pochopili, proč to tak v současnosti mezi generacemi a gendery skřípe. Po roce mě vzali na obor speciální pedagogika, na který jsem nechtěl a tenkrát se za to trochu styděl.
Měl jsem se starat o „postižené“ děti, o něž v tehdejším narativu socialistická společnost nestála, proto je izolovala. Dnes vím, že jsem tam studovat měl, proto se také věnuji ve své činnosti tématům, která možná nejsou z komerčního hlediska atraktivní, ale z mého pohledu důležitá. Podporuji řadu neziskových projektů a učím svou dceru tomu, aby chápala, co je filantropie a proč máme pomáhat slabším. Celých deset let existence časopisu Raketa také posíláme výtisky zdarma dlouhodobě nemocným a sociálně znevýhodněným dětem, do pěstounských rodin i dětských domovů.
Myslíte si na něco, do čeho byste se chtěl jako autor sám pustit?
Jsem spokojený s rolí toho, kdo jistí záda těm, kteří se rozhodli psát a vyprávět své příběhy. Celý rok jsem na poslední stránku magazínu Marianne Bydlení psal krátké fejetony o místech a setkáních, která mě inspirovala. Cestoval jsem různými zeměmi, abych se nakonec vrátil domů a do svého dětství. Takže mě teď napadá, že jestli se někdy pustím do románu, vrátím se do toho okamžiku, kdy mi bylo sedm, a všechno budu mít ještě před sebou.
