Díky životu v Paříži se ilustrátorka Kateřina Boudriot Bažantová stala odvážnější v hledání nových cest pro svou tvorbu a již desátý rok má stále co objevovat.
Neskončila jsem v továrně na šroubky, jak mě na základce strašili.
Jaká byla vaše cesta k ilustraci?
Já jsem se asi vůbec nemusela rozmýšlet, protože jsem kreslila odmalička, nic jiného mi tolik nešlo a ani zdaleka mě tolik nebavilo. Odmala jsem plavala v matice a nikdo mě taky nebyl schopný donutit dělat si domácí úkoly. Nechápala jsem to, prostě jak jsem přišla domů, škola pro mě byla vzduch a nic se mnou nehnulo. Naštěstí mě nikdo nezkoušel lámat a trestat, rodiče nás oba s bratrem radši podporovali v tom, co nás bavilo. Táta je archeolog a máma historička textilu, vodili nás po výstavách a po galeriích, objevovala jsem Františka Skálu, Kamila Lhotáka a to byl můj svět. Pak jsem bez rozmýšlení vystudovala Hollarku a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, obor animovaný film, naštěstí mě tam vzali a neskončila jsem tak v továrně na šroubky, jak mě na základce strašili.
Podle čeho se rozhodujete, jestli do projektu jít, a jak práce na ilustracích ke knize probíhá?
Určitě se rozhoduji podle toho, jestli mě to bude bavit, v tom jsem se tedy vůbec nezměnila. Baví mě, když je to, co dělám, různorodé, ilustrátoři jsou často takoví neúnavní pozorovatelé všeho, jako houby nasáváme, co kolem sebe vidíme, často si pořád něco kreslíme do skicáků nebo fixujeme do hlavy jen tak, nikdy nevíme, kdy se nám může nějaký postřeh hodit. Ale každý ilustrátor má jiné oči, tak se každý hodí na různé typy projektů. Kritérium pro je, aby mě to dokázalo od začátku vtáhnout. Já mám taky velké štěstí, že u projektů, které dostávám, mám úplně volnou ruku, a to je pro mě druhé důležité kritérium pro výběr. Práce samotná má potom několik fází. Nejdřív zkouším najít nejlepší způsob zobrazení, aby nebylo samoúčelné, klidně kvůli tomu zkouším i novou techniku. Potom s tím zobrazením bojuju, aby knížka dávala celá pohromadě uzavřený tvar. Často něco ze začátku vypadá jako super cesta, ale během práce se to zamotá, přestane to fungovat a celek se začne rozpadat, přestože ve skicách a v hlavě mi to perfektně fungovalo. Potom se s tím peru, trápím, přijde mi, že to nikdy nedokážu udělat hezké. Ale čím víc projektů mám za sebou, tím víc vím, že tohle k tomu patří a že se to takhle prostě opakuje a vždycky to nakonec nějak dopadne.
Musím se přiznat, že mě vaše ilustrace v Tajemné zahradě opravdu okouzlily a cítila jsem naprostý soulad, až na podobu hlavní hrdinky. Je to tak, že zachycujete spíše pocit než to, jak ji popisuje autor?
To je pravda, to máte dobrý postřeh, v textu je Mary Lennoxová oproti té mé na pohled neduživá a má jemné vlásky neurčité myší barvy. Vymyslela jsem si, že ty ilustrace pojmu jako květinový herbář, protože se celý příběh točí kolem zahrady, a hlavní hrdinku jsem nakonec nakreslila ne podle popisu, ale podle pocitu, jaký jsem z ní měla. Na začátku, když Mary přijede na sídlo svého strýce, tak je temná a protivná jako bodlák. A teprve s tím, jak postupně prozkoumává zahradu, objevuje v sobě soucit a zájem o okolí, rozkvete a vezme všechno do vlastních rukou, a dokonce dokáže někomu dalšímu změnit život k lepšímu. Zůstává silná osobnost, jen ze zuřivé malé diktátorky se změní v takovou amazonku, která vezme zodpovědnost za slabší, a na konci příběhu je z ní dobrý člověk.
Stagnace je pro mě součástí práce.
Proč jste si vybrala jako místo pro život Paříž?
Můj muž je Francouz, ale umí výborně česky. Potkali jsme se a nejdřív spolu žili v Praze, a do Paříže jsme se stěhovali kvůli jeho práci. Původně to nemělo být napořád, ale nakonec tu zůstávám už desátý rok, a zatím je tu pořád co objevovat.
Jakou knihu máte zrovna rozečtenou?
Tak to je právě teď Lidskost: Optimistická historie člověka od holandského autora Rutgera Bregmana. Mám ji ve francouzštině, v češtině zatím nevyšla. Bregman se v ní snaží vyvrátit vžitou teorii, že by lidé byli špatní a sobečtí tvorové. Rozkrývá, že například známý Stanfordský vězeňský experiment byl ve skutečnosti záměrně zfalšovaný a že to, jak se lidé chovají během skutečných krajních situací, například během leteckých katastrof, nasvědčuje o úplném opaku. To se hezky čte.
Tvoříte s lehkostí, nebo někdy přichází stagnace? Co pro vás ten proces znamená?
Pro mě je i stagnace součástí práce, znamená to, že když ji překonáte, někam se posunete. Ale samozřejmě je hrozně nepříjemné, když to právě člověk zažívá. To si potom musí sám sobě opakovat, že se někam posouvá. Mně se to zrovna stává docela často, taky i proto, že mě moc nebaví dělat věci víckrát po sobě stejně. A z toho vznikají záseky, protože tam nemám ty vyšlapané kroky, často se mi věci nevedou, a tak se pak často na sebe vztekám.
Co je pro vás v životě důležité a čeho byste chtěla dosáhnout?
Asi dokázat si zorganizovat život tak, abych měla na každý zábavný projekt dost času, ale abych tím zároveň nepřicházela o čas strávený s lidmi, které mám ráda. Snažím se o to, protože zatím je to pořád boj. Protože náklady na život v Paříži jsou hrozně drahé, a kvůli tomu jsem mnohem dražší i já. A bohužel to znamená, že nemůžu brát hodně hezkých projektů, které se mi nabízejí, aniž bych musela řešit honorář versus můj osobní čas, a nebo ustoupit z toho, že chci dělat jen věci, které mě baví. A z toho ustupovat nechci. To je zrovna velká nevýhoda života asi v jakékoli světové metropoli. Takže nakonec bych se možná ráda uklidila do nějakého domečku u moře nebo v horách.
Tvorbou na jistotu je člověk akorát sám proti sobě.
Co vás v životě nejvíce ovlivnilo a co považujete za zlomové momenty?
Za zlomový moment určitě považuju to přestěhování do Paříže, to mi změnilo perspektivu. Přimělo mě to být mnohem rozhodnější ve zkoušení nových cestiček a nejít po povrchu na jistotu, aspoň se o to snažím. Vidím, jak je svět velký a rozmanitý a že tvorbou na jistotu je člověk akorát sám proti sobě.
Pokud by bylo možné nechat si splnit jeden, a to jakýkoli sen. Co by to bylo ve vašem případě?
Asi bych chtěla nějakým kouzlem propojit v jedno můj život ve Francii s tím v Čechách, abych neměla rodinu a kořeny tisíc kilometrů daleko. Úplně přesně to pojmenoval nedávno v rozhovoru podcastu Doma v Nola Petr Sís: „Když je člověk rozdělen do více míst na světě, může to být záludné. Myslí si, že má několik životů najednou, ale nemá.“ To je moudře výstižné a přesně tak to je.
_________________________________________
Kateřina Boudriot Bažantová se narodila se v Praze, kde vystudovala Výtvarnou školu Václava Hollara a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, obor animovaný film. Má ráda kombinaci médií. Propojení filmu, ilustrací a následně i scénografie využila během svého působení v českých televizích, či třeba při spolupráci s divadlem Vosto5. Je členkou umělecké skupiny Hura Kolektiv, a spoluzakladatelkou galerie a sítotiskového studia Hygienická stanice, kterou Hura kolektiv provozoval od roku 2008 na pražských Vinohradech. Na festivalu Komiksfest byla oceněna v roce 2012 cenou Arnal a v roce 2013 cenou Muriel za komiks Pippo. V roce 2016 na salonu Svět knihy získala za obálku k Řekám Londýna Ben Aaronovitche od Akademie Scifi, Fantasy a Hororu cenu za nejlepší obálku roku 2015. Od roku 2012 žije trvale v Paříži, kde se věnuje ilustraci, tvorbě knižních obálek a v poslední době i knížek pro děti.