(Ne)obyčejné věci

Po focení sis tu brnkala na harfu, na kterou ses kdysi učila hrát pro film Král Ubu. Jaké další dovednosti umíš díky herectví? 

Měla jsem se tenkrát naučit zahrát jednu skladbu. Profesor na HAMU mi ukazoval, jak u harfy sedět a správně držet prsty a hrát tak, aby to znělo dobře. A takhle jsem se kvůli rolím naučila tančit rock’n’roll, šermovat, freediving, německý, francouzský a maďarský fráze, taky jak vázat kytky a mnoho dalšího. Díky Anatomii života umím dokonce píchat kanyly. Zkoušela jsem si to na látkové hračce, ale chtělo to živou bytost, takže můj přítel, který byl se mnou na školení, si ode mě nechal zandat kanylu, samozřejmě pod odborným dohledem.  

Byla ti role sestřičky blízká? 

Naše babička Věra, máma mojí mámy, byla vrchní zubní sestra v Dobrušce na pohotovosti. Tehdy na návštěvách a prázdninách u babičky jsme si hrály s různýma škrabátkama, udělátkama na zuby, injekčníma stříkačkama a gázama. Před natáčením Anatomie života jsem měla několik školení se záchranářkou a sama jsem se šla podívat do nemocnice. Ne kvůli odkoukání metod, ale zajímalo mě, jak se k sobě sestry chovají, jestli mají čas řešit osobní věci, jak to bylo ve scénáři. Zjistila jsem, že v reálu je to dost podobné. Co se týká osobní roviny, moje postava se vrací do práce po mateřské dovolené s touhou splnit si sen. Manžel ji ale doma trošku drží pod pokličkou a chtěl by třetí dítě. Nechce, aby se vyvíjela a lidsky rostla. S tím jsem se trochu ztotožňovala, protože podobný element jsem zaznamenala i v mém bývalém manželství.

Tvůj současný přítel, se kterým ses poznala právě při tomhle natáčení, je prý všestranný umělec. Byla to jedna z věcí, která tě na něm zaujala? 

Vím, kam míříš. Píše se o něm, že umí skoro všechno včetně žonglování, ale ty články vždycky čerpají z infomací dostupných na různých webech o hercích. O mně by, tím pádem, například mohli psát, že jsem rokenrollová tanečnice, potápěčka, šermířka a harfistka. My si z těch článků děláme srandu. Je pravda, že chodil na DAMU a na několik hereckých škol v Anglii a každej herec by měl po takovým studiu být připravenej na všechno. Ale ano, umí asi i žonglovat, ale to se na DAMU učej všichni. 

Čím ti tedy imponoval? 

Nevím, čím to přesně bylo. Nemusel ani nic říkat. Líbilo se mi, jak se na mě dívá, co v těch očích je, jak jsem se já dívala na něj a co to ve mně vzbuzovalo, takže to bylo na první pohled. Před tím jsem byla nějakou dobu sama, potřebovala jsem čas pro sebe a taky mě nikdo tehdy nezaujal. Panovala divná doba a já si říkala, až to přijde, tak to přijde. S ním to bylo dost nečekaný. Postupně jsem zjistila, že máme hodně společných věcí. Tím, že vystudoval i alternativní divadlo, je schopnej vytvořit originální umělecký dílo a nějakým způsobem tím komunikovat se světem. V tomhle jsme si podobní. Navíc jsem nikdy nechodila s hercem, takže jsem najednou zjistila, že se můžeme bavit o práci, učit se spolu texty, pomáhat si a bavit se o tom. Byl to takovej příjemnej objev, kromě mnoha jiných důležitých věcí.

Na Vimeo účtu máš krásné video, kde tvoje babička popisuje ideálního muže – pěkně rostlej, chytrej a dobrej milenec. Řídíš se podle její rady? 

Vždycky říkám, že tam babičce chybí humor, ten je pro mě hodně důležitej. Klidně by mohl spadat do tý inteligence. Ale jo, tohle vlastně sedí v mým případě perfektně. Pěkně rostlej, inteligentní, dobrej milenec a je i vtipnej. A citlivej a vnímavej. Ani ve skutečnosti nevím, kde to kouzlo vzniká. A právě to je na lásce strašně krásný. Je to element, kterej se objeví a nemá žádný okraje, je blbý ho definovat a ani se ti nechce to rozebírat. Umět to přijmout a nebát se toho je samo o sobě hezká velká výzva. Těším se na tu cestu.

A když se řekne „cesta“, co to pro tebe znamená? 

Pro mě je cesta součástí našeho vyrůstání. Táta byl japanolog, věnoval se východní filosofii a ovlivnil i nás. Máme spoustu knih o tau, zenu, buddhismu a mnoho jiných. O tom všem se u nás mluvilo, ale ne jako o filosofii, spíš jako o nějaké moudrosti. Jako dítě to tolik nevnímáš, ale bylo to všudypřítomný a nějak tě to ovlivní. Takže když jsi starší a setkáš se s východní filosofií a buddhismem, promlouvají k tobě snáz. Když se řekne cesta, vybaví se mi právě ty knihy a poznání. Taky čím je člověk starší, říká si: „Ježiš, já jsem tak ráda, že už jsem tady,“ a za pět let znova: „Já už jsem ráda, že jsem ušla tuhle cestu.“ Když nemáš nalajnovaný, kudy a jak půjdeš, vždycky tě to příjemně pobaví a poznáš, že některý věci začnou dávat smysl až po několika letech. 

Co ti teď dává smysl víc než před několika lety? 

Třeba, že jsem po Akademii výtvarných umění nastoupila do normální práce. Dělala jsem projektovou manažerku v eventový firmě a pak tři roky kreativní produkci v Elle. V té době to bylo z ekonomických důvodů. Komplikovaně jsem se rozváděla a potřebovala pravidelnou práci a plat. Když jsem z téhle branže odešla, dovolila si víc věřit sama sobě a společné cestě s Josefinou, víc točila a dělala zas i vlastní umění, pochopila jsem, že to byl nábor praktických zkušeností. V eventovce jsem se naučila pracovní disciplíně, člověk tam musel být exekutivní. Předtím, na AVU a s dětmi, mi třeba trvalo týden, než jsem odpověděla na mail. Tam jsem si to nemohla dovolit. Všechny zkušenosti jsem pak zúročila v projektu Terapie sdílením.

Co by poradila dnešní Ester té před pěti šesti lety? 

Období okolo rozvodu trvalo poměrně dlouho a velmi jsem to prožívala. Občas bych potřebovala od sebe slyšet: „Neboj se. Nenechej sebou manipulovat. Neskákej na to.“ Asi bych se ale neposlouchala, člověk si to musí prožít sám. Bylo to přirozené. Na druhou stranu mě to nějak posilnilo a ukovalo, takže je v pořádku, jak to bylo. 

Když se budeme bavit o doslovné cestě nebo cestování, kam by ses hodně chtěla podívat? 

Mám spoustu míst. Ale kdybych si mohla vybrat jedno, je to hora Fudži, kde je po tátovi pojmenovaná skála – skála Petra Geislera. Když před dvanácti lety zemřel, jeho studenti se zasadili o tuhle památku stojící na 5th Station. Táta byl jeden z prvních, kteří studovali japanologii, tenkrát nově otevřenej obor na filosofický fakultě, v šedesátých letech. Celej život překládal a tlumočil, dělal kaligrafie, psal do japonských novin o tom, co se děje ve střední Evropě. Bylo by hezký tam jet se ségrama a bráchou Felixem a tátovou nevlastní dcerou Aničkou, kterou bereme jako sourozence. Je nás pět.

Je nějaké místo, kam se chodíš schovávat? 

V létě se stahujeme na chalupu v Orlických horách. Je to bývalý mlýn u potoka. Děti i já to tam milujeme odmalička. To místo má dobrýho ducha, jsou tam všechny atributy příjemný schovky. Hezky se tam čte, když venku prší. V noci usínáš za zvuků protékajícího potoka. Okolo je hodně míst, který jsou pro mě důležitý a nabíjející. 

Herečka, výtvarná umělkyně, moderátorka, s Josefinou Bakošovou máte módní značku a projekt Terapie sdílením. Která z těchto rolí je ti nejbližší?

Nemůžu to oddělit. Baví mě to propojování. Aktuálně jsem ve fázi, kdy cítím, že chci dělat věci už jen sama za sebe. Ta práce ve dvojici s Josefinou bylo úplně fantastický období, ale je čas posunout se dál. Když se chceš víc rozmáchnout, tak to nemusí s tím druhým člověkem ladit, a to vždycky nejde. Řekly jsme si, že za čtyři roky jsme toho dost udělaly, doprodáme oblečení a dáme si, jak já říkám, klid na lůžku. Každá se chceme věnovat svým věcem. Co se týče Terapie sdílením, je to takový moje vyňuňaný dítě. Ale nebudu to hrotit a jestli vznikne nějaká nová forma Terapie sdílením, tak nebude zbrklá, bude promyšlená. No a herectví? To mě strašně baví a beru ho vážně, ale nejvíc sama sebou se cítím ve výtvarným umění. Říkám tomu luxusní koníček. Jde mi hlavně o to předávat svoje myšlenkový komplexy. Chci, aby to působilo na diváka, se kterým se pak o tom bavím. 

Teď ses víc věnovala herectví. Na jakou roli ráda vzpomínáš a jaká pro tebe byla obtížná?

Ráda vzpomínám na Krev zmizelého, jednu z mých prvních velkých rolí. Byla to krásná práce, bavily mě kostýmy, scénář, kolegové herci, prostředí Jizerek, to temno a vývoj mé postavy od patnácti do třiceti let. Jedna z nejtěžších rolí, a to i fyzicky, bylo LOVEní. Film se natočil za devatenáct dní a obsahoval hodně fyzických scén – kolo, běhání, jóga, padání, tancování. Byla to hlavní role, takže i hodně textů. Vyžadovalo to spoustu času a vnitřního nasazení, tam jsem se opravdu vydala. A pak na finský film Psi nenosí kalhoty z roku (2019), se kterým jsem měla možnost odcestovat na festival do Cannes a prožít si nefalšovanou poctivou premiéru s dlouhým potleskem diváků. Z dnešního úhlu pohledu je to surrealistický zážitek. 

V jednom rozhovoru před sedmnácti lety jsi řekla, že bys chtěla hrát postavu s mentální nemocí. Obdivovala jsi Leonarda DiCapria ve filmu Co žere Gilberta Grapea nebo Jodie Fosterovou v Nell. To stále platí? 

To pořád sedí. Chtěla bych prostoupit víc do jejich světa. Pro herce je zajímavý, jak tu roli znázornit, co do toho vložit, aby to předal divákovi co nejvěrněji. Ale chtěla bych si zahrát i ve strašidelný pohádce nebo dostat roli v hororu, klidně i béčkovým, ty mám ráda. Bavila by mě ta sranda na place. Láká mě i psychologický horor, něco jako Hereditary nebo Slunovrat od režiséra Ari Astera. To by se mi líbilo. Ale taky mě baví být neustále překvapena různorodostí.

Tíhnou tvoje děti k umění? 

Ano, ale zatím ne tak bytostně, jako to bylo u mě, Ani a Lely, ale je to tam. Baví je hodiny rozebírat filmy po teoretický stránce. Koneckonců, jejich táta je filmový architekt a jeho táta filmový producent. Prababička, teta a máma herečky. Dcera teď dostala roli v americkým filmu White Bird. V Čechách ho točí režisér Marc Forster a hraje tam Gillian Anderson a Helen Mirren. Mia má roli kamarádky hlavní postavy. Jsem na ni moc pyšná. Chválili její přízvuk a ta postava jí opravdu sedne. Odehrává se to ve Francii za druhé světové války, no a Mia je taková půvabná a vypadá jak z francouzských obrázků. Hlavně v týhle divný kovidový době měla při natáčení možnost potkat se s dětma stejnýho věku, i z různých zemí. Měla svůj vlastní karavan a dialekt koučku a byla nadšená. A je skvělý, že dcera Ani i dcera Lely dostaly roli v pokračování Marie Terezie, takže se nám všechny holčičky rozjely najednou do filmu. 

Máš tendenci jí v herectví radit?

Než šla na casting, zkoušely jsme to. Byla skvělá a neměla trému. To já jsem byla víc nervózní za ni. Připomněla jsem Mie jen úplný základy, aby jí viděli vždycky do očí, aby je nesklápěla, a když na něco reaguje, tak ne od kamery, ale vedle kamery. Ať to bere vážně, odmyslí si při natáčení okolní štáb a aby všemu, co hraje, stoprocentně věřila.

Na Instagram jsi dala fotku z natáčení Anatomie života s komentářem, že máš ráda natáčení s miminkama, protože všichni ve štábu se ztiší a na place panuje taková něžnost. Neuvažuješ sama o dalším miminku? 

Dovedu si představit, že bych měla ještě dítě a těším se na to. Zároveň výhoda toho, že máš už patnáctileté děti, je určitej klid na duši, máš odškrtnuto. Na druhou stranu je hrozně krásný, když z lásky vznikne něco novýho, co maj ty lidi společný. Nezblázním se, když to nevyjde. Všechno má své pro a proti a miminko je velkej zásah do života. Někdy je důležitý toho partnera nejdřív opravdu poznat a vědět, jestli je to ono. A někdy si prostě děti samy řeknou, kdy chtějí přijít na svět.

Na čem momentálně pracuješ? 

Chtěla bych udělat komplexní výstavu tátovy osobnosti, kde by se znovu představil. Taková vzpomínka na Petra Geislera. Už pět let shromažďuju a připravuju kaligrafie, diapozitivy a fotky z Japonska, které vytvořil. Byl muž mnoha talentů. Restauroval nábytek, hrál na piano, psal krásný pohádky a básně. Hodně lidí, co ho znali, na něj vzpomíná. Nedávno jsem potkala Evu Holubovou a ona říká: „Mně ten tvůj táta tak chybí. Sice jsme si nevolali každej den, jednou za rok, za tři jsme šli na kafe, ale prostě byl vždycky tam.“ Stejně to mají jeho kamarádi. Chceme ho vyzdvihnout i pro bratra Felixe. Bylo mu dvanáct, když táta zemřel. Pořád se na něj ptá, a ani my ho vlastně nemáme tak komplexně zmapovanýho a i nám chybí. Chceme vynést jeho osobnost, protože nikdy nedbal na sebeprezentaci. Nikdy si nefotil kaligrafie, neměl stránky, jen pár katalogů. Je to zase jiná práce. Cílem je taky jet s touto výstavou do Japonska a pozvat tam jeho kolegy. Výstava o podivném jevu, že v Praze, která bije jako srdce Evropy, žil muž, jenž svůj volný čas věnoval psaní kaligrafie ve staré japonštině a v klasické čínštině. Představit ho, zavzpomínat si na něj. 

Čeho bys chtěla pracovně dosáhnout?  

Falešnou skromnost teď stranou, stačilo by mi mít vybudovanou pozici na českým kulturním poli, který je pro mě moc důležitý. Být vnímaná jako určitá osobnost. Nevím, jak velká nebo malá, ale vím, jak důležitý je kulturu hájit a podporovat ji i mladý umělce.

Co máš v plánu, až odtud odejdeš? 

No, skoro tři odpoledne a úterý. Myslela jsem, že tu budeme tak do šesti večer. Ráda si představuju, že něco bude trvat hrozně dlouho, ale ve skutečnosti skončíme dřív. Vznikne mi takový okno, já tomu říkám „bezčasí“. Asi se projdu, půjdu s Liškou (psí člen rodiny, pozn. redakce), uvařím Mie, budu se učit texty na kamerovky, trošku poklidím, vyřídím telefonáty. Těším se, až můj kluk přijde z práce. Takový ty obyčejný věci.