Na scéně Národního divadla tančí už jedenáct let, od roku 2021 je prvním sólistou místního baletu a letos na podzim získal Cenu Thálie. K tomu všemu ale Patrik Holeček přistupuje s pokorou a vyhýbá se zbytečnému sentimentu.
Vidět jste ho mohli v roli Oněgina ve stejnojmenné inscenaci, jako vílu Carabosse, prince Desirého a Modrého ptáka ve Spící krasavici, jako prince Siegfrieda v Labutím jezeře, Romea v Romeovi a Julii a v celé řadě dalších představení klasického i moderního repertoáru. Ke všem sólovým rolím mu nedávno přibyla i role otcovská a právě ta mu pomáhá se na taneční kariéru dívat s odstupem a stát přitom nohama na zemi. S Patrikem jsme si povídali o cestě na baletní vrchol, o zlomových rolích i o tom, jak se z baletního světa odchází.
Začněme vaším nedávným úspěchem, Cenou Thálie. Moc gratuluji. Jaký to je pocit a co taková cena pro profesionálního tanečníka znamená?
Je to rozhodně pocit uspokojení a zadostiučinění. Vnímám to jako takové všimnutí širší veřejnosti, tohle ocenění nemá žádnou finanční váhu, ale je to spíš potvrzení toho, že to, co děláte, děláte správně.
Vy jste ocenění dostal za roli Franze v inscenaci Coppélia, je tahle role něčím výjimečná?
Ano, to ocenění je oficiálně za konkrétní roli, ale myslím, že v tomhle případě to spíš odráží dlouhodobé působení. Vzhledem k tomu, že jsem na scéně už asi 10 let, vnímám to spíš jako hodnocení všech možných aspektů mojí kariéry, které se třeba přímo s tímhle konkrétním představením nepojí. Samotná role Franze mi nepřijde vyloženě tak náročná, třeba po technické nebo dramatické stránce. Je to hodně odlehčený balet, a právě díky tomu v něm můžu být hodně sám sebou, takže jsem rád, že se to tak hezky sešlo a je to ocenění právě za tuhle inscenaci.
Je pro vás tanec v páru větší výzvou než sólové pasáže, kde jste na pódiu úplně sám?
Samozřejmě to záleží na konkrétním případu. Myslím, že úplně nemám problém být pro někoho tanečním partnerem, to většinou s partnerkami zvládáme dobře. Vychází to podle mě i ze způsobu přípravy naší taneční konzervatoře, vychovala z nás dobré taneční partnery. V porovnání s tím mají třeba Italové nebo Japonci větší problém být partnery, mají spíš perfektní sólovou techniku, umí spoustu piruet, ale správně držet partnerku je pro ně náročnější. Já osobně se cítím velmi pohodlně, když tančím v páru, i když samozřejmě vím, že to partnerce nesmím zkazit, ale ona to zas nesmí zkazit mně, takže tam panuje velká důvěra. Proto je pro mě mnohdy horší být na pódiu sám. Před představením, kde mám třeba pět minut sólového tance, na to už od rána myslím, protože takový moment člověk opravdu nechce zkazit. Balet je bohužel o centimetrech a o drobných detailech, takže i když se třeba pokazí jen malinký krůček, divák pozná, že je něco špatně.
Balet je v tomhle hodně nekompromisní…
Ano, také za to můžou ty kostýmy. V upnutém trikotu je vidět každá linka, a jakmile třeba nemáte nohu správně vytočenou nebo ve správném úhlu, vypadá to ošklivě. Takže náš denní chleba je před zrcadlem řešit, zda máme správně vytočenou nohu a podobné drobnosti. Zní to až směšně, že tohle je opravdu náš svět, ale bez toho by to prostě nešlo. A jak už jsem zmiňoval, klíčový je ten každodenní trénink. Když potom na něčem tři dny nebo týden nepracujete, v podstatě můžete začít úplně od nuly. Já jsem teď ze zdravotních důvodů čtyři týdny mimo trénink, takže až se budu vracet na sál, bude to, jako bych třeba rok necvičil.
Je takhle drsná příprava i na současný balet, když to srovnáte s tou klasikou?
Srovnává se to těžko, pro mě je přirozenější ta klasika, zároveň ji vnímám jako obtížnější v důrazu na detail a moderna je z mého pohledu uvolněnější. Jsou tam ale zase úplně jiná kritéria náročnosti a věřím, že kdyby mě viděl modernu tančit nějaký odborník z moderního souboru, určitě by si řekl, že to o detailech je. (smích)
Jaká vlastně byla vaše cesta na pozici prvního sólis- ty? Balet je obecně vnímán jako šílená dřina, tak mě zajímá, jak se na to zpětně díváte.
Ono se to děje tak postupně, takže to člověk zas tak moc nevnímá. Věnujete se tomu od malička a obrovský úspěch už je jenom to, že se po škole dostanete do divadla. Často se stane, že z dané třídy nedostane angažmá vůbec nikdo, takže to je, jako byste studovali osm let pro nic. Už tohle vědomí během studia je náročné a vyčerpávající. Měl jsem proto radost, že se mi do divadla podařilo dostat už na škole. Jinak si ten kariérní postup v souboru můžete představit tak, že začínáte od poslední řady vlevo a postupně se propracováváte dopředu. A buď se vám podaří dosáhnout na pozici sólisty, nebo ne. Je to ale dřina a obrovská práce, takže i když se dostanete na vrchol, musíte neustále trénovat a přistupovat k tomu s velkou pokorou. Rozhodně nemáte pocit, že jste na výsluní.
Takže klíč k úspěchu je dřina?
Dřina a štěstí. Štěstí na vedení, na obsazení do role, která vám sedne, štěstí na baletní mistry.
Součástí vašeho působení jsou i představení na zahraničních akcích, jaký je to zážitek?
Se souborem jezdíme často do zahraničí, samozřejmě hodně po Evropě, ale byli jsme třeba také měsíc v Číně, byli jsme na Kostarice, na Kubě a loni jsme udělali zajímavou zkušenost v Ománu, kde jsme tančili pro krále.
Jak se v Ománu na český baletní soubor dívali?
Hráli jsme tam představení Marná opatrnost, což je francouzský balet. Vzhledem ke striktním pravidlům, která tam ohledně oblékání platí, jsme se báli, jak to představení přijmou. Věděli jsme, že tam nemůžeme jet třeba s Labutím jezerem, právě kvůli kostýmům balerín. Další nejistotu jsme viděli v tom, že tohle představení je komedie, a tak jsme měli trochu pochybnosti, jestli se budou diváci smát. Nakonec to ale dopadlo skvěle, smáli se a byli z nás nadšení.
Zvažoval jste někdy stálé působení v nějakém zahraničním souboru?
Určitě ano, mnohokrát. Vždycky se to ale nějak sešlo buď v osobním životě, nebo kariérně, že pro mě bylo nakonec lepší zůstat tady. Hodně mých známých a kolegů tuhle cestu volí, podle mě to ale neznamená vždycky lepší podmínky. Myslím, že když se člověk má možnost podívat jinam, může si potom víc vážit domova a toho, jak dobře se nám tady žije. Jinak náš současný soubor v Národním divadle je sám o sobě hodně mezinárodní, Čechů a Češek je tam asi 14 z celkových 80.
Je nějaký taneční moment, na který rád vzpomínáte?
Já nejsem úplně sentimentální typ. Každou aktuální roli beru vážně, dávám jí všechno, ale jakmile to skončí, tak jdu rád zase dál. Existují taková klišé, třeba že když zrovna pracujete na nějaké roli, tak se vžijete do toho charakteru a ovlivňuje to váš každodenní život, ale já to takhle neberu. Je to spíš jako na běžícím pásu.
A kolik rolí se na tom pásu během sezony vystřídá?
Za rok nacvičíme asi třináct inscenací, rolí je ale víc. Může se stát, že v jednom představení tančíte třeba čtyři role, záleží, jak je daná inscenace postavená. Když je v ní třeba jen jeden hlavní pár, jako tomu bylo právě v té Coppélii, tak další sborové role nedělám. Pokud ale máme víc sólových rolí, tak jich jako sólisté tančíme několik.
Vnímáte ve vaší kariéře nějakou konkrétní roli jako zlomovou?
To byla určitě role prince Siegfrieda v Labutím jezeře. V Národním divadle se tenkrát vyměnil umělecký ředitel, na místo Petra Zusky přišel Filip Barankiewicz, který ve mně viděl mladou naději a dal mi roli prince i přes to, že jsem byl ještě poměrně mladý. Měl jsem tančit za jednoho kolegu, který se zranil, takže to bylo takové štěstí v neštěstí, a bylo to s primabalerínou Miho Ogimoto. Byl mezi námi poměrně velký věkový rozdíl, ona byla už tou dobou hodně zkušená a pro mě to byly nervy, bál jsem se, abych jí to nezkazil. Nakonec to ale byla velká škola. Potom jsme spolu tančili ještě dlouho, ale zvládnutí téhle role byl určitě zásadní zlom. Uplynulo už asi sedm let, a zatím jsem netančil nic těžšího než právě tohohle prince. Takže to byla taková vstupenka do dalších rolí.
Je tahle role a celkově Labutí jezero něco, na co tanečníci a tanečnice aspirují? Něco, co všichni chtějí tančit?
Holky ano, protože každý divák nakonec čeká na tu labuť, je to stěžejní role. Ve většině verzí je princ spíš takový podržtaška, takže jej nelze vnímat stejně jako právě tu roli labutě. Teď ale máme v Praze verzi Labutího jezera od Johna Cranka, kde je princ Siegfried hlavní rolí. Je tam od začátku do konce, má tam spoustu duetů a variací. Představení se bude vracet v červnu 2025 a už teď si představuji, jak náročná příprava nás čeká.
Takže se můžeme těšit, že v roli prince uvidíme opět vás?
Předpokládám, že ano.
Co dalšího vás v divadle po návratu a úplném uzdravení čeká?
Počítám, že hned naskočím do představení Kafka: Proces. Bohužel jsem kvůli zranění musel odstoupit z inscenace Šeherezáda, ale zase aspoň dostal prostor někdo další. Je to takový řetězec a přirozený cyklus. Jsem ve fázi kariéry, že se mi daří nad to trochu povznést, a pokud něco konkrétního netančím, vím, že se nic neděje a budou další role. A hlavně mám osobní život, který je důležitější.
Když už jsme u osobního života, vaše manželka je také baletka, řešíte doma práci a divadlo?
Téměř vůbec. Maximálně pomlouváme. (smích) Ale teď jsme poměrně čerstvě rodiče, a to je pro nás zásadní role, které věnujeme nejvíc času. Na další věci už pak tolik prostoru nezbývá.
To mi přijde jako hodně střízlivý pohled na věc. Má to tak hodně tanečníků a tanečnic?
V našem oboru je spousta lidí, kteří baletnímu světu úplně propadnou, celé roky nevnímají nic jiného a často se stane, že promeškají i osobní život. Bohužel tohle ale není povolání na celý život a člověk musí trochu přemýšlet i o tom, co bude pak. Realita je taková, že ta opona se jednoho dne zavře naposledy, a právě záleží jen na vás, jak to celé vnímáte. Jestli je balet jedinou náplní vašeho života, tak to může být naprosto kritický moment. Často se také stane, že vzhledem k fyzické náročnosti baletu už další role prostě přijímat nechcete, protože cítíte, že už to je příliš. Rozhodujícím momentem samozřejmě může být i zranění, protože vrátit se po něm do formy je nesmírně náročné.
A jak o tom přemýšlíte vy?
Jsem ve fázi, kdy pomalu přemýšlím o svých možnostech. Nikdy jsem nebyl studentský typ, ale teď jsem si začal říkat, že bych se možná ještě vrátil ke studiu. Zatím s těmito myšlenkami ale jen koketuji. Uvidíme, vím, že spousta lidí to dokázala skloubit s prací, tak bych to třeba taky zvládl.
