Jeho fotky zdobily obálky módních časopisů jako Vogue, GQ nebo Vanity Fair, stojí za ikonickými kampaněmi pro značky Calvin Klein či Ralph Lauren a jeho portréty vás nutí přemýšlet, kde přesně jste už tyhle fotky viděli. I přes to, že je Bruce Weber pro mnoho lidí fotografem celebrit a známých osobností, on sám tvrdí, že nejvíc fotí lidi, které nikdo nezná.
Šest dekád jeho tvorby představuje propojení nejrůznějších světů, mezi nimiž Bruce naprosto přirozeně proplouvá a zachycuje emoce, zranitelnost i intenzivní prožitky. Má jedno pravidlo – fotit každý den. Ke všem výzvám a překážkám přistupuje jako k možnosti se něco naučit, posunout se dál a vyrůst, což odráží i název jeho aktuální pražské výstavy, My Education. Tu v Galerii hlavního města Prahy zahájil Bruce osobně, s pirátským šátkem na hlavě a foťákem kolem krku. Naše původní osobní setkání jsme kvůli nabitému diáři museli přesunout, a tak si spolu nakonec povídáme online. On v restauraci s rychlým občerstvením Chick-fil-A na dálnici do New Jersey, já ve svém pražském bytě. Dělí nás šest hodin časového posunu, takže když mi Bruce vypráví, jak se zrovna vyhřívá na sluníčku, za mými okny už je úplná tma. Říká, že o sobě moc rád nemluví, o svých fotkách by ale mohl vyprávět hodiny. Vzal mě na cestu plnou vzpomínek na setkání s výjimečnými lidmi a náhodnými kolemjdoucími, sdílel svoji lásku ke zvířatům a s naprostou upřímností mluvil o tom, jak v počátcích kariéry nevěřil, že má na to být fotografem. To všechno doprovázel jeho nakažlivý smích a entuziasmus, které snad prosákly i do následujících několika stran.
V září jste zahájil retrospektivní výstavu v Galerii hlavního města Prahy, jaký to byl pocit vidět všechny ty roky vaší práce pohromadě na jednom místě?
To je dobrá otázka. Bylo to velmi emotivní; víc než jsem čekal. Nikdy jsem neměl v úmyslu vystavit kolekci fotek, která by reprezentovala moje celoživotní dílo, ale mám takové pravidlo, že se snažím fotit každý den, takže to postupně přibývalo a teď je z toho taková retrospektiva. Samotná vernisáž mi připomněla hodně věcí, protože všechny moje fotky jsou pro mě něčím osobním. Na výstavě je hodně snímků, které jsem fotil v mládí, na těch jsem měl možnost znovu vidět spoustu přátel a lidí, na nichž mi záleží, i těch, kteří tu už z různých důvodů nejsou. Takže to bylo takové zvláštní, bylo to ohromující a měl jsem velkou radost z lidí, které jsem v Praze potkal, kteří přišli na výstavu a podpořili mě.
Tahle výstava ale nebyla vaší první návštěvou Prahy…
Nebyla, předtím jsem přijel, ale jen jednou. Fotil jsem herce Heatha Ledgera, když v Praze pracoval. Ale tenkrát jsem na moc svých aktivit neměl čas, takže tentokrát jsem se snažil vidět víc. Byl jsem třeba na skvělém knižním veletrhu na Hradě, fotil jsem mladé dívky, které tam pracovaly a prodávaly knihy, šel jsem i do boxerské tělocvičny, kde jsem potkal sympatického boxera, byl krásný takovým drsným způsobem, takže jsem ho také fotil. S Miloshem Harajdou, producentem výstavy, jsme šli do restaurace Savoy, vzal mě přímo na místo, kde připravují pečivo, to se mi líbilo. Zkrátka stala se spousta zábavných věcí. Obecně mám rád, když si můžu to focení takhle prodloužit. Takže stejně jako jsem byl nadšený z výstavy, tak mě potěšila i všechna setkání, která v Praze proběhla, celkově to bylo opravdu výjimečné. A zároveň mi přišlo, že lidi, co jsem potkal v Praze na ulicích, působili hrozně mile a důvěřivě.
Stala se mi jedna vtipná věc, když jsme stáli se ženou u budovy Opery s našimi pěti zlatými retrívry a kolem nás šla nějaká skupina turistů s delegátkou, která když nás viděla, řekla: „Praha je město psů, všichni tady milují psy.“ To mi přišlo zábavné, že mě vlastně viděla jako někoho místního, kdo prostě venčí psy.
Je hezké slyšet, že na vás Praha takhle zapůsobila. Přijde mi, že Čechy hodně lidí vnímá jako chladné a nepřístupné.
Ale ne, v mých očích je to úplný opak.
Myslím, že každý, kdo výstavu navštívil, viděl, že rozsah vaší práce je obrovský. Jste módní fotograf, fotíte celebrity, jste filmař, natáčel jste videoklipy pro Pet Shop Boys a mnoho dalšího. Která role vás nejlépe vystihuje? Ve které se cítíte nejlépe?
Myslím, že jsem fotograf, který je velmi demokratický. Fotím spoustu různých světů a žádný z nich nesoudím. Kritický jsem spíš ke svému přístupu k focení a jak se na dané věci dívám. Ne každý, koho jsem kdy vyfotil, je úžasný člověk, ale snažím se tímhle způsobem růst a být také víc hrdý na svoji práci. V tom také vidím rozdíl mezi fotografií a filmem. Není to tak úplně o tvorbě v rámci těch dvou uměleckých forem, ale spíš o tom, jak to potom přijímá publikum. Když něco vyfotíte a vaše snímky otisknou v časopisech, stojíte u novinového stánku a slyšíte, jak lidé říkají, panebože, to je hrozné, nebo jé, to je tak krásné, toho znám, je tak sexy a tak dále. Kdežto když točíte filmy a promítáte je, probíhá to vlastně všechno ve tmě a lidé jsou většinou potichu. Ten rozdíl v reakcích je velký. Proto se snažím o věcech, které dělám, moc nečíst. Myslím, že je důležité žít dál svůj život.
Mluvil jste o Heathu Ledgerovi… Jak se člověk dostane k focení celebrit, které zná celý svět?
Dlouho jsem pracoval pro Vanity Fair a Vogue Italia a tam samozřejmě vždycky chtěli fotit celebrity, takže jsem se k tomu občas dostal. Ale sám sebe nevnímám jako fotografa celebrit, slavní lidé mě neoslovují, abych je fotil. Já ani moc neretušuju a někdy na ně vymýšlím hrozné věci. Třeba když jsem fotil skvělou herečku, kterou mám moc rád, Charlize Theron, venku pršelo, ona tam byla se svým psem a já jí řekl, ať jde do trávy a pořádně se zašpiní. Je to drsňačka, takže to udělala, a ty fotky se jí nakonec moc líbily. Ale obecně si myslím, že celebrity se na mě nedívají s tím, že se nemůžou dočkat, až je Bruce vyfotí. Zároveň je potřeba říct, že fotky celebrit, které vidíte třeba na té pražské výstavě, jsou foceny během hrozně dlouhého období. Měl jsem za tu dobu možnost fotit spoustu známých lidí, ale většina mých fotek jsou lidé, kteří nejsou tak známí, vlastně je možná nezná vůbec nikdo.
Jak je to dnes se street fotografií? Jsou lidé ochotni se jen tak nechat fotit?
V New Yorku už to moc nejde, všichni za to chtějí peníze, což celý ten moment kazí. Myslím ale, že na některých místech je to pořád přirozeně kouzelné. Třeba když jsem byl ve Stockholmu, tak jsem se procházel ulicemi a fotil a zahlédl jsem ženu kolem osmdesátky, její manžel to samé, měla na sobě minišaty s vysokými podkolenkami, krásně sladěné a její manžel byl velmi elegantní. Tak jim říkám: „Dobrý den, já jsem Bruce Weber, americký fotograf, moc rád bych si vyfotil nějaké vaše portréty, souhlasili byste?“ A oni na to: „Děkujeme moc, to bychom byli rádi.“ Něco takového by se v New Yorku už dnes nestalo, bylo to moc milé.
Co při focení hledáte? V čem vidíte krásu?
Je to něco, co je jiné, výstřední nebo zvláštní. Něco, co dělá člověka člověkem. Jednou jsem fotil Matthewa McConaugheyho a jeho tehdejší přítelkyni, herečku Ashley Judd, kteří přišli na focení ke mně do loftu. Ona měla vlasy v natáčkách a plakala, protože se právě rozešli. Proč ten den vůbec na focení chodili, to se už asi nikdy nedozvím, ale pamatuji si, že to bylo pro časopis Interview. Ashley mi v tu chvíli připadala neuvěřitelně křehká a ženská, tak jsem se jí zeptal, jestli bych ji i v takové situaci mohl portrétovat. Divila se, ale souhlasila a ty výsledné fotky byly úžasné. Bylo v nich něco opravdového.
Zmiňoval jste se také o svých psech, vím, že i oni mají ve vašich fotografiích a ve vašem životě své místo. Vyšla o nich dokonce i kniha. Jak tahle sbírka vznikla a co pro vás představuje?
S manželkou jsme za ta léta našeho vztahu vychovali a měli tu čest poznat 38 zlatých retrívrů a všechny tyhle psy jsem samozřejmě fotil a stále fotím. Nemáme děti, ale oba milujeme zvířata, takže jsme moc rádi, že nám zlatí retrívři dělají tak skvělou společnost. Někdy jsou lepší než lidé. (smích)
V téhle sérii fotíte psy i s různými lidmi, že?
Jistě, pokud se jim líbí. Pokud se jim nelíbí, nenutím je.
Myslíte tím, že lidem se nelíbí psi, nebo že psům se nelíbí lidi?
Moji psi mají rádi spoustu lidí, ale rozhodně ne každého. Takže pokud z někoho nemají dobrý pocit nebo vibrace, na fotce nebudou.
Jasně, takže o tom rozhoduje pes.
Samozřejmě. (smích)
Zatím jsme mluvili o vašem focení. Můžete trochu popsat i svou cestu k filmům a videoklipům?
Právě se vracím z Film Fora v New Yorku, což je takové avantgardní kino, kde mají všechny moje filmy speciální projekce. Hrají tam skvělé filmy, také mnoho evropských a staré americké. Na začátku mého vztahu k filmu ale byl můj táta, který doma pořád točil, hlavně během období, kdy jsem vyrůstal. Takže mám úžasnou sbírku filmů, které miluju, protože jsou někdy hloupé a vtipné, někdy smutné, neurotické. Zkrátka jako každá rodina. Ale prostě
se mi vždycky líbily a vždycky jsem chtěl sám točit filmy, protože mě baví, když lidé mluví nebo když je v hudebních klipech někdo, kdo krásně tančí, nebo sportovec, který se skvěle pohybuje. Líbí se mi ta myšlenka a líbí se mi, že moje snímky ožívají. Obecně mám v hlavě vždycky hromadu filmů, některé se mi podaří natočit, některé ne, rád točím i krátké filmy, kterých mám za sebou asi dvě stě.
Dostáváte se při práci někdy mimo vaši komfortní zónu?
Neustále. Jsem docela staromódní a stydlivý, takže třeba při focení pro Versace, kde mi řekli, že mám nafotit něco sexy, jsem si vůbec nebyl jistý, co by
to mělo být, protože co může být krásné a sexy pro vás, nemusí být krásné a sexy pro někoho jiného. Je podle mě dobře, když se komfortní zóna posouvá, ale svoji práci vnímám také jako závazek, protože každou fotkou nebo filmem toho vyobrazovaného nějak reprezentujete. Proto se hlavně snažím přijímat a vyobrazovat lidi takové, jací jsou. Jinak mi nepřipadá špatné být konzervativní nebo staromódní. Líbí se mi, když je někdo tak trochu podivín, vlastně to považuji za krásné. Myslím, že pro tuhle profesi je posouvání komfortní zóny docela typické.
Každý fotograf asi zažil situaci, kdy si pomyslel, že by se teď možná neměl dívat. Ale v takových chvílích si vzpomenu na to, co říkala Diane Arbus, skvělá fotografka: „Vždycky se dívejte na to, co vidíte, co fotografujete.“ Tomu rozumím tak, že bychom se neměli bát na věci dívat. Přeci jen máme na tomhle světě jen určitý vyměřený čas a dívat se je nejlepší způsob, jak se něco naučit, jak zjistit, co se nám líbí, a jak interpretovat život.
Jakou nejlepší věc vám tahle práce dala?
Když jsem začínal, chtěl jsem být tak dobrý jako můj táta a strýc, kteří fotili po celém světě a byli opravdu skvělí. Myslel jsem si ale, že já takovou šanci nikdy nedostanu, protože jsem byl hodně zdrženlivý a nevěřil jsem si. To ale neplatilo pro mou ženu, která v mou práci a moje fotografie věřila, což mi na začátku kariéry hodně pomohlo, ne každý má takovou skvělou oporu. Hodně sebedůvěry jsem získal také při studiu na filmové škole NYU, kde to bylo sice hodně náročné, ale i velmi osvobozující. Řekl bych, že ta sebejistota, kterou jsem díky tomu získal, je pro moji práci klíčová.
Na které focení nikdy nezapomenete?
Jsou dvě. Jedno je s mými rodiči, když jsem s nimi jel na dovolenou, na takový poslední výlet, který jsem s nimi podnikl jako mladý člověk, a oni byli ještě oba zdraví a krásní. Fotil jsem je na pláži, v županech, v plavkách, jak jim vlají vlasy. Bylo to krásné, loučil jsem se tak s minulostí a vítal novou životní cestu. A to druhé focení bylo, když jsem se setkal s Nelsonem Mandelou a on byl tak milý, jak jsem doufal, že bude, v jeho očích nebyla žádná nenávist, všem se představil a se všemi si povídal. Byl to úžasný člověk.
A teď, když o tom přemýšlím, zmínil bych rádi Muhammada Aliho, boxera, se kterým jsme se potkali v tělocvičně v Brooklynu. A i když mu ten den nebylo dobře, prostě ke mně přišel, popadl mě, objal a nechtěl mě pustit, na to nikdy nezapomenu. Na to focení jsem sehnal dívku jako jeho sparing-partnerku, bylo jí asi patnáct a byla celá taková drobná. Ale oba předvedli v ringu skvělou show, vůbec se toho nebáli a on ji nakonec políbil na čelo. Začínali jsme v té tělocvičně úplně bez lidí, a když jsme skončili, byl prostor úplně plný, byli tam hasiči, policisté, matky s dětmi, stavební dělníci, nejrůznější lidé, kteří přišli z ulice, když se dozvěděli, kdo tam je. A Muhammad byl ke všem velmi milý a přátelský. Myslím, že to byla dobrá lekce.
Co byste vzkázal svému mladšímu já, které právě začalo fotografovat?
Hlavně přestaň brečet, že jsi neudělal dost dobré fotky nebo že ti lidé říkají, jak se jim nelíbí. To bylo těžké v období, kdy jsem fotil pro Calvina Kleina a neměli jsme v jednu chvíli žádné oblečení, takže jsme dělali všechny ty akty. A mně bylo jasné, že lidem ve městě se to nejspíš líbit bude, ale lidem na venkově a dalších místech určitě ne.
Bruci, mám poslední otázku – fotíte si někdy selfie?
Bože, to ne. Jenom někdy říkám, že na fotkách Clinta Eastwooda zamlada, které jsem fotil, jsem ve skutečnosti já. (smích)
Bruce Weber: My Education
Galerie hlavního města Prahy,
Dům U Kamenného zvonu
Do 19. ledna 2025
Kurátor: Helena Musilová, Nathaniel Kilcer Producent: MILOSH STUDIO
Výstava vznikla za laskavé podpory společnosti Carollinum, nadačního fondu THE HOUSE, Hotelu FOUR SEASONS Prague a WAREHOUSE#1