Nahotu nepoužíváme prvoplánově

Za nejexotičtější show v Praze stojí už patnáct let její impresário Sonny Vargas, vlastním jménem David N. Jahn, producent a hudebník, syn československých emigrantů narozený ve Švýcarsku, kde vystudoval malbu. Už více než deset let tvoří tandem s Terézií Bělčákovou neboli Miss Cool Cat, performerkou a největší hvězdou české burlesky. Společně postavili tým plný uměleckých talentů, přinášející divákům představení plné hravosti, vtipu a erotiky, lákající k uvolnění a popuštění uzdy těch nejdivočejších fantazií.

Na webových stránkách jedné z platforem pro prodej vstupenek jsem se dočetla, že na vaší show se potkává glamour s dekadencí. Souhlasíte s tímto popisem?

David: Nejsme ani jedno, ani druhé, protínáme přesně ten střed. Často se nás umělecká scéna a média snaží strkat do škatulky alternativního a nezávislého umění, což je částečně pravda, ale zároveň jsme svým způsobem komerční. Já říkám, že jsme takový výtvarno-umělecký projekt.

Terézia: Myslím, že prvek dekadence je to, co lidi na naší show zajímá. Co jim podněcuje pocity vycházející z témat dotýkajících se sexuality. To je to, co je baví. Hranice mezi glamourem a tím, co v běžných divadlech neuvidí. Mohou se díky tomu uvolnit a dát prostor fantaziím, které ve svých životech s ostatními nesdílejí. Dekadence ale v každém vyvolává něco jiného.

Mám pocit, že v burlesce je také důležitý prvek tajemství.

Terézia: Je to tak. Ve spoustě lidí stále ještě cokoliv týkající se erotiky vzbuzuje rozpaky. Například na facebookovém eventu našeho pravidelného pátečního představení není téměř nikdo s potvrzenou účastí. V sále máme ale standardně plno.

Zaujalo mě, že termín burleska je odvozen z italského slova smát se.

David: Humor je pro nás zásadní. Často je hodně přímočarý, komunikace s publikem je až intimní. Oproti divadlu nevytváříme hranice mezi námi a publikem. I to svlékání je o odlehčení. V době, kdy burleska vznikala, byla jakousi reakcí na těžkou atmosféru ve společnosti. Dovolila lidem smát se a bavit. Snažíme se nebýt příliš političtí, chceme, aby ten zážitek byl víc smyslný, dáváme důraz na kostýmy, svícení, na krásnou hudbu. Náš cíl je lidi pobavit, aby i v dnešním světě alespoň na chvíli zapomněli na to, co je za dveřmi. Nabízíme jim bezpečný prostor, kde se mohou uvolnit.

Terézia: A o tom je i ta erotika. Využíváme ji pro pobavení obecenstva. Nepracujeme s ní vulgárně, Sálá sex-appealem, uvolňuje hravostí, omračuje dekadencí a provokuje trochou satiry, i politické. Burleska má mnoho poloh. A je náročnější, než by se zdálo. I vymyslet kostým, aby se originálně svlékal, je alchymie.

Historie burlesky sahá více než sto let zpět.

Terézia: Vznikla jako revolta žen. Svlékáním způsobovaly v maskulinním světě pořádný rozruch. I když odhalily jen kotník nebo paži schovanou pod rukavičkou. Snažily se upozorňovat na sociální nerovnosti ve společnosti, zesměšňovaly vyšší vrstvy. Také my se snažíme šokovat a narušovat komfortní hranice našich diváků.

Setkali jste se někdy s nějakou nepříjemnou zkušeností ze strany publika?

David: S nějakou zásadnější už hodně dávno. Stále mě ale překvapuje, že lidi nedokážou rozlišovat, co je a není vulgární. Naše představení jsou hodně o přirozenosti, jde o vizuální stylizaci, ne o podněcování nadrženosti.

Terézia: Pro mě je pohled na nahou nebo polonahou tančící ženu jedna z nejkrásnějších věcí na světě. Dávám vždy za příklad Bettie Page, ikonu padesátých let. Její akty jsou krásné a nevinné, i když na sobě nemá žádné oblečení. Myslím, že každý vidí za nahotou to, co sám chce. To, že se mu zdá sprostá, vyjadřuje spíše obraz jeho samého.

Jak moc je důležitá chemie v sále?

David: Během sezony (od září do června) se v sále vystřídají nejrůznější typy návštěvníků. Fanoušci, co chodí během roku několikrát, cizinci, ale i ti, co jsou na burlesce úplně poprvé. Také věkově je skupina různorodá. Je to hodně pestré. O to náročnější pak ta komunikace s diváky je.

Asi se také mění v reakci na nejrůznější společenské změny…

David: Když vypukla válka na Ukrajině, bylo strašně zvláštní mít v obecenstvu jak Rusy, tak Ukrajince. Jeden večer brali všichni nějaký můj fór jako srandu, a druhý večer už jim to vtipné nepřišlo. Jednou mi dokonce osvětlovač vypnul světla. Jako reakci na to, že s mým hodnocením té agrese nesouhlasí. Zkrátka musíme umět s náladou v sále balancovat.

Soubor má začátky v roce 2007, takže letos slavíte jeho patnácté narozeniny. Jak je vnímáte?

David: Když jsem s burleskou začínal, byl ten formát úplně jiný. Byly to spíše večírky u známých. Burleskní tanečnice v té době nebyly, kostýmy jsme také neměli. I přesto se z toho ale stala moje vášeň. Vytvořil jsem si takový divadelní soubor. Dá se říct, že jsem takto vyšlapával cestičky nám všem, co se teď burlesknímu umění v Praze věnujeme. Pak přišla scéna v Royal Theatre, se kterou ruku v ruce vznikl soubor The Prague Burlesque Show.

Terézia: To bylo zhruba před deseti lety. V Royalu se nám otevřela velká stage, která nám dovolila úplně jiné možnosti.

Jaká byla vaše cesta k burlesce, Terézie?

Terézia: Tu má vlastně na svědomí David. Kdysi jsme spolu žili, a já se tak okolo burlesky pořád motala. Moc se mi všechno kolem ní líbilo, fotila jsem si představení, zajímala se o historii. Až najednou jsem se stala součástí souboru.

Měli jste předchozí hudební nebo taneční zkušenosti?

David: Já jsem z muzikantské rodiny. Sám jsem se hodně věnoval hudbě, neviděl jsem v tom ale po čase budoucnost a začal jsem se věnovat burlesce. Muzice se ale věnuju pořád, teď jsem natočil desku. Jmenuje se Gangsters Of Love a jedná se převážně o covery mých oblíbených songů.

Terézia: Na Davidově příběhu je kouzelné také to, že jeho prarodiče byli operní pěvci a otec zpíval rock’n’roll. On sám zpívá krásně. Často se ho diváci po představení ptají, jestli zpíval na playback. (smích) Každopádně já sama žádný takový background nemám. I když vizuální umění mě fascinovalo vždycky. Fotila jsem a zajímala jsem se o malbu. Až s burleskou jsem ale začala pronikat víc do akrobacie, divadla, pohybu a celkově do performance.

Když jsem viděla vaše představení, překvapilo mě, jak fyzicky náročné musí být.

Terézia: To si málokdo uvědomuje, kolik je za tím práce. Ne pouze tréninku, ale i všeho okolo. Všechno si připravujeme sami – choreografii, kostýmy, světelné efekty, make-up. Celkově nás lidé a priori podceňují. S tím vlastně bojujeme celou dobu své existence.

Kdo všechno ve vašem souboru působí?

Terézia: Kromě burleskních tanečnic jako je Yazz z Paříže, je součástí několik dalších umělců. Sonny Vargas je zpěvák a producent, Coca Valente také zpívá, Monina nám vytváří choreografie a tančí, drag queen Janny Jill má komediální čísla. Naše představení jsou hodně komplexní. Lidí, co se kolem nás točí, je hodně.

David: Všichni jsme ale profesionálové v našich oborech. Myslím, že je třeba rozlišovat mezi námi a amatérskými soubory. Každé číslo pečlivě pilujeme. Máme velký sklad kostýmů a rekvizit.

Hrajete jen v Theatru Royal na Vinohradech, nebo je možné vás vidět i někde jinde?

Terézia: Řekla bych, že v tomto jsme hodně flexibilní. Umíme vytvořit zážitek na míru. Hrajeme private experience, na firemních večírcích, narozeninách, ale i festivalech nebo jiných divadlech. Spolupracujeme i se značkami, které nás baví. Jako například s firmou Lasvit, která si nás pozvala na Design Week v Miláně. S představením Monster Cabaret jsme dokonce vyhráli cenu milan.design.week award. Na to jsme moc pyšní. (smích)

David: Také společně rozjíždíme novou produkci Boccaccio Revue jednou měsíčně v Grand Hotel Bohemia, což je krásný novobarokní prostor v centru Prahy. Je to zase něco o trochu jiného, atmosféra je hodně intimní a ještě o kousek exkluzivnější.

Vaše práce probíhá především v nočních hodinách, jak se vám daří ji skloubit s osobním životem?

Terézia: Je to náročné, trochu tím samozřejmě trpí. Myslím, že je specifické s námi žít, partneři nás musí hodně respektovat. Ideální je, když si najdete někoho, kdo funguje podobně.

Jak pracujete s důvěrou?

David: Co se týká souboru, tam fungujeme jako taková kapela – všichni makáme, máme stejný cíl. Vztahy vznikají pod tlakem. Před každou show je nervózní atmosféra a napětí, ve kterém se tříbí charaktery a vznikají (nebo se rozpadají) pouta.

Terézia: Přijde mi, že jsme tak specifičtí v tom, co milujeme, že nás ta vášeň spojuje.

Stydíte se?

Terézia: Určitě jsem se styděla na začátku a vlastně se nějakým způsobem stydím pořád. Není to ale tou nahotou, spíše je to nějaké zrcadlo ve mně. Hodně vnímám pohledy z publika a občas se zastydím na základě jejich výrazu. Pohrdavé reakce dostáváme samozřejmě také, i když velmi zřídka.

David: Někteří lidé nás házejí do stejné škatulky jako striptýzové show. Nic proti nim nemáme, jde ale o úplně jiný obor, než kterému se věnujeme my.

Ve svých show se dáváte hodně všanc. To musí být docela náročné.

Terézia: Pro mě je velké téma stárnutí. Každá žena alespoň z části řeší to, jak vypadá. Diváci nás hodnotí, všímají si i drobností, někteří komentují například celulitidu tanečnic. Samozřejmě tohle příjemné není. V burlesce se ale celkově objevují různé formy těl, je to v jisté míře taková jejich oslava. I v našem týmu jsou holky jak s chlapeckou postavou, tak s oblejšími tvary. Věřím, že to je mimo jiné to, proč se s námi lidé ztotožňují.

David: Mně na burlesce od začátku přitahovalo to, že ji dělají normální holky, co v sobě mají stud, se kterým bojují. V tom je ta lidskost.

Jak jste vlastně prožili náročné covidové roky?

Terézia: Nejdřív jsme tu situaci vytěžili pro tvorbu seriálu VOX BOX, který najdete i na YouTube, ale po čase jsme byli čím dál zoufalejší z toho, že jsme nevěděli, zda a jak máme plánovat. Také nás zasáhlo to, že nás stát vůbec nepodpořil. Reálně jsme uvažovali o stěhování do zahraničí. Ale nechtělo se nám, Prahu milujeme.

Burleska je o akcentování ženských a mužských rolí. Co pro vás znamenají?

Terézia: Myslím, že jsme oba hodně staromódní. I když se pohybuji v nesmírně barevné komunitě, mám ráda muže, co mě ochrání a já můžu být jejich květinka. (smích) Přestože jsem nezávislá a působím tvrdě, jsou pro mě ženské a mužské principy důležité.

David: Já nemám s ničím problém. Víc tolerantní už asi nemůžu být.

Chápu správně, že od počátku burlesky uběhlo už sto let?

Terézia: Dvacátá léta byla stěžejní. Rozkvět burlesky pak skončil zhruba v šedesátých, sedmdesátých letech, kdy si rodiny začaly pořizovat televize. Najednou lidé nechtěli platit vstupné v divadlech. To tlačilo dolů i kvalitu čísel umělců, a nakonec z velkolepé burleskní show vznikl striptýz. Znovuzrození přišlo v devadesátých letech.

Plánujete nějak oslavit patnáct let od začátku souboru?

Terézia: Teď se sbíráme z covidu a války. Ale rádi bychom to oslavili příští rok. Plánujeme uspořádat turné po českých, slovenských a polských divadlech.

Po desetiletém vztahu jste se rozešli. Jak to zahýbalo celým souborem?

Terézia: Báli se. Bylo to divné období. Stálo nás hodně práce to celé udržet. Ale zvládli jsme to myslím dost bravurně. Uvědomili jsme si zkrátka, že burlesku chceme dělat, protože ji milujeme. Upřímně to s námi ale zatřáslo. Konkurence už se těšila, mnula si ruce. (smích)

David: Někteří lidé nás dokonce poštvávali proti sobě. Je to zkrátka pořád showbyznys.

Terézia: Na tom celém jsme si uvědomili, že jsme fakt skvělí kamarádi a soulmates.

David: Bylo to společné rozhodnutí. Už nešlo dál utáhnout vztah i práci. Bylo toho moc.

Terézia: Tak trochu jsme té práci náš vztah obětovali.